Leden 2011

Návrat do nekonečna - Kapitola 1 ( Poražená )

31. ledna 2011 v 16:46 | papája |  NDN

ndn2
,,Slečno Williamsová, mohla byste prosím zopakovat, co jsem právě říkala?"
            Měla jsem pocit, jako by někdo říkal moje jméno.
            ,,Slečno Williamsová!"
            Ten hlas jsem určitě znala, ale moje myšlenky byly zatoulané moc daleko, než aby se kvůli takové maličkosti vracely.
            ,,Sáro!"
            Odtrhla jsem oči od lavice: ,,Ano paní profesorko?"
            ,,O-pa-kuj-te CO jsem právě říkala." procedila mezi zuby moje profesorka chemie.
            Opakovat? Ale co? ,,Promiňte, asi jsem se trochu zamyslela." Neslyšela jsem ani slovo...
            Profesorka Marxová udělala krok směrem k mé lavici a mírně se ke mně naklonila, až jsem ucítila její levnou levandulovou voňavku, kterou na sebe lila každou přestávku na dívčích záchodcích. ,,Zamyslela. To se vám stává poslední dobou nějak často. Nemyslíte, slečno Williamsová?" povytáhla významně své řídké obočí a vrásky na tváři se ještě více napjaly.
            ,,Občas." přisvědčila jsem. Přesně to je rok, jedenáct měsíců a osm dní. Ode dne mých patnáctých narozenin.
            Marxová udělala své oblíbené ,,chm" a vrátila se k výuce. Neměla mě ráda už před...no předtím, než jsem měla tu nehodu a teď se to ještě víc zhoršilo. Dalo by se říct, že za ty necelé dva roky se víceméně vše vrátilo do starých kolejí. Tedy až na něco. Zjistila jsem, že se nechovám jako dřív. Nejsem tak veselá a lehkovážná jako některé holky v mém věku. Často mívám špatnou náladu a Sue říká, že jsem apatická a protivná. Na kole jsem přestala jezdit úplně.
            Rodiče mě dokonce vzali k psychiatrovi. Ten prohlásil, že to všechno je jen posttraumatický šok a za nějaký čas se vše spraví samo. Jenomže nespravilo. Měla jsem pocit, jakoby mě kus chyběl, jako bych nebyla celá. Asi začínám být vážně blázen.
            Někdo tvrdí, že když se člověk ocitne na prahu smrti, vidí své vzpomínky nebo se setká s osobami dávno zesnulými. Já ale slyšela ten výkřik a nedokázala jsem na něj zapomenout. Slyšela jsem ho ve snech, vkrádal se mi do myšlenek. A stále byl tak jasný, jako když jsem ho slyšela poprvé. Chvílemi se mi zdálo, že dokonce volá mé jméno, až mi z toho běhal mráz po zádech. Zřejmě mám moc bujnou fantazii. Jenomže když jsem seděla v lavici a celou hodinu poslouchala suchá fakta o molekulách, krystalech, roztocích a sloučeninách, nedala se představivost uhlídat.

Prolog - Návrat do Nekonečna

30. ledna 2011 v 19:20 | papája |  NDN

ndn2
           Na ten den si pamatuju moc dobře. Když si na něj vzpomenu, vidím vše tak, jakoby to bylo včera. Všechny obrazy, všechny pocity. Přesto si nejsem jistá, jestli se mi některé věci, které jsem viděla a slyšela jen nezdály.
            Bylo to před necelými dvěma lety. Toho dne jsem slavila své patnácté narozeniny. I když byl podzim v plném proudu, bylo neobvyklé teplo. Vzpomínám si, že jsme ve škole měli odpoledku. Domů jsem se vrátila něco po čtvrté, ale dlouho jsem se nezdržela. Byla jsem domluvená s kamarádkami, že se v pět hodin sejdeme v pizzerii a oslavíme spolu tento významný den. Znáte to. Holky v tomto věku s dospíváním spěchají jak nejrychleji to jde.
           Odhodila jsem tašku do rohu pokoje a rychle se převlékla a učesala. S pocitem, že vypadám úžasně, moderně a dospěle jsem vyrazila přes kuchyň do chodby. Normálně bych proběhla kolem našeho jídelního stolu rychlostí světla. Ale teď jsem na stole koutkem oka zahlédla něco bílého. Ha! Okamžitě jsem věděla, co je to zač. Na stole ležela obálka s dopisem a krásnou novou tisícikorunou. Usmála jsem se. Rodinné oslavy jsem zavrhla už minulý rok. Připadalo mi, že se nehodí pro ,,dospívající slečnu", aby slavila s celou širokou rodinou. Kupodivu nejvíc si oddychla mamka, protože nemusela poslouchat strejdu, dědu a jejich debaty o politice. Tak jsme se uchýlili k tomuto způsobu blahopřání.

Sárinko, já, tatínek i Sue ti přejeme všechno nejlepší k patnáctým narozeninám. Doufáme, že se ti splní všechna tvá přání, že budeš zdravá šťastná a veselá, jako do teď.

          Šťastná jako do teď? To snad budu. Nedokážu si představit, že by něco bylo jinak. Strčila jsem bankovku do prázdné peněženky a vyrazila z domu. V garáži jsem ještě zprovoznila moje kolo a za pár minut jsem si to šlapala do města na místo srazu. Od pizzerie mě dělila už jen jedna křižovatka. Zastavila jsem na světlech a zamávala na kamarádky, které stály na chodníku na druhé straně křižovatky. Pak mi v taštičce u kola zazvonil mobil. Začala jsem se prohrabávat hromadou věcí, které jsem tam měla, a o kterých jsem ani nevěděla, jak se tam dostaly. Konečně jsem ho našla.
           ,,Mami?"
           ,,Ahoj Sáro. Volala mi babička." maminčin nebyl přes rachocení motorů špatně slyšet.
           ,,Promiň, co jsi říkala?"
           Na semaforu naskočila zelená.
           ,,Volala mi babička. Chtěla, aby ses u ní zastavila, chtěla by ti popřát."
           Zapnula jsem taštičku a přendala si mobil do levé ruky. Řidiči za mnou začaly nervózně troubit.
           ,,Už jedu!" zavrčela jsem nervózně. ,,No...zkusim se u ní zastavit." odpověděla jsem mámě a rozjela do křižovatky. Jednou rukou jsem držela mobil a druhou řidítka. Auta mě začala objíždět. Viděla jsem naštvané výrazy řidičů, kteří dávaly jasně najevo, že ta holka, co vrávorá na kole uprostřed křižovatky a ještě k tomu telefonuje, pěkně překáží.
          "Teď jedu za Lisou, Erikou a Gitou do pizzerie." řekla jsem a najela předním kolem na tramvajové koleje. Bohužel špatně. Kolo se mi smýklo, já ztratila rovnováhu a rozplácla se přímo na kolejích.
           ,,Sáro? Co se děje?" slyšela jsem hlas z mobilu, který mi při pádu vyletěl z ruky a teď ležel na silnici. Naštvaně jsem se zvedla, očividně jsem byla v pořádku, odnesla to jen má hrdost a kalhoty. Postavila jsem kolo a shýbla jsem se pro mobil. Na semaforu naskočila červená a rozjela se auta z druhého směru. Stoupla jsem si tak, abych nepřekážela - na tramvajové koleje.
           ,,Sáro!"
           ,,V pořádku mami. Nic se neděje." uklidnila jsem ji. Na protější straně ulice jsem zahlédla bledé obličeje kamarádek. Mávla jsem na ně, abych je uklidnila.
          A pak se to stalo. Na silnici vrazila s nepříjemným houkáním sanitka. Světlo na střeše blikalo jako o život. Jela po kolejích a jela rychle. Všimnul si mě ten řidič? Očima jsem sanitku hypnotizovala. Uvědomila jsem si to. Nemohla se mi vyhnout. Po obou stranách jela kolona aut. Nezabrzdí! Vykřikla jsem a upustila mobil. Sanitka začala brzdit. Ale pozdě. Uslyšela jsem skřípání brzd a natáhla jsem ruce před sebe v zoufalém gestu, jako bych chtěla velké auto zastavit holýma rukama. Necítila jsem náraz. Bylo to spíš jako vy se mi najráz rozsypaly všechny kosti v těle. Před očima jsem měla temno. Nemohla jsem se nadechnout a hučelo mi v uších. Přesto jsem rozeznala mámin vyděšený hlas. ,,Sáro! Sáro, ozvi se!" chtěla jsem odpovědět, ale nemohla jsem. Nemohla jsem se pohnout, ani křičet. Třásly se mi konečky prstů a bylo mi špatně od žaludku. Celý svět se se mnou točil. Po obličeji mi teklo něco horkého a lepkavého.
          Začala jsem ztrácet vědomí. Upadla jsem do nejčernější tmy, jakou bych si dřív ani nedokázala představit. Najednou jsem uslyšela výkřik. Prořízl ostře temnotu jako blesk. Nedokázala jsem určit, komu ten hlas patřil, ale neznala jsem ho. Byl to zoufalý výkřik plný beznaděje a utrpení. Rozplakala jsem se. A pak už bylo jen ticho.

Literárno

30. ledna 2011 v 19:03 | papája |  Příběhy





Úžasný zážitek Michel Denise

30. ledna 2011 v 17:05 | papája
Tyto úžasné snímky zachytil fotograf Michel Denis-Huot na safari v Masai Mara v Keni v říjnu minulého roku. Jak sám řekl, byl ohromen tím, co viděl:
"Tito tři gepardí bratři žijí spolu od svých přibližně osmnácti měsíců, kdy opustili svou matku", řekl. "Jednoho rána jsme je viděli - nevypadali, že by byli hladoví, pobíhali a občas se zastavili, aby si pohráli. V jednom momentě se střetli se skupinu antilop, a ty utekly. Ale jedno mládě nebylo dostatečně rychlé a bratři ho lehce chytili". Následovala pozoruhodná scéna zachycená na záběrech. Antilopa vyvázla bez zranění. A v tom je právě ten zásadní rozdíl medzi šelmou a člověkem - šelma zabíjí, jen když je hladová a musí... měli bychom se nad sebou zamyslet.
fdhh

Propůjčili byste někomu svůj hlas?

29. ledna 2011 v 17:13 | papája |  Články
Nedávno jsem četla zajímavý článek. Nějaký chlápek psal o českém dabingu a já bych se na toto téna také docela ráda vyjádřila, protože to je téma hodně aktuální a rozebírané.
Hned ze začátku bych chtěla říct, že ( ač se to někdy nezdá ) český dabing patří mezi ty lepší ve světě. My alespoň dáváme každému herci jiný hlas. Ale není tomu tak všude. Někde má svůj hlas hlavní hrdina a zbytek ženskejch mluví jedna ženská a zbytek chlapů jeden chlap. Což ( jak si asi umíte snadno domyslet ) vypadá mírně řečeno...... divně....a to je mírně řečeno. Jenomže pořád to, že máme víc dabérů nezaručuje kvalitu. V dnešní době se točí kvanta filmů, kvanta seriálů, kvanta všech možnejch jinech kravin ( viz faktor strachu a podobný věci, ke kterejm kdyžtak vyhradim samostatnej článek, páč to je na dlouho ). Při takovém množství není možné udělat kvalitní dabing. Není tolik času najít ty správné hlasy, není ani tolik peněz na placení lepších dabérů, dabéři nemají tolik času na práci, prostě to jednou řeknou a hototvo, stačí. Pak se stává, že ve filmech a seríálech pořád posloucháte ty samé hlasy. Aco je horší, když znáte film v originálním znění a nákýmu vymakanýmu drsnýmu týpkovi dají přiteplenej pisklavej hlásek o několik desítek let mladšího dabéra. To bych se šla nejradši oběsit ( ikdyž na tomto blogu jsem už několikrát prohlašovala, že sebevřaždu bych nikdy nespáchala.....tohle je jen obrazně řečeno ).
Ikdyž existujou určitě i dobrý dabingy. To se týká spíš starších filmů nebo velkofilmů, ty bývají nadabovaný nejlíp. Legendou se stal například Luis de Funés v podání Františka Filipovského. Dokonce sám Funés přijel Filipovskému vyslovit poklonu, protože dabing byl mnohem lepší než originál sám. Taklhle narychlo mě napdadá například Martin Písařík. To je skvělej dabér. Jeho dabing Jakea v Avatarovi byl vážně skvělej ( originál je ale samozřejmě originál ). Nebo Jiří Lábus a jeho Marge Simpsonová nebo lenochod Sid z Doby ledové. Tím se dostávám k animovaným filmům, protože ty máme taky moc parádně nampluvený ( třeba Hledá se Nemo, Za plotem nebo už zmíněná Doba ledová )
Ale abych konečně vyslovila můj úplnej názor. Myslim si, že by se všechno nemělo dabovat. Kdyby televize dávaly filmy a seriály v originále s titulky, ušetřili by spoustu peněz a hlavně by nás neokrádali o zážitek z původního znění. Snad jen filmy pro děti, které ještě neumí číst, nebo titulky nestíhají by se dabovali.
Jak jsem zjistila, většina lidí má víceméně stejný názor jako já. Jak jste na tom vy? Piště piště, zajímá mě to ;o)

Být či nebýt

27. ledna 2011 v 22:14 | papája |  Články
Ještě nikdy jsem nepřemýšlela o sebevraždě. Neměla jsem k tomu důvod...žiju krásnej život, vlastně mám "všechno" a překážky v životě jdou podle mě vyřešit i jinými způsoby. Na sebevraždu bych neměla odvahu ( nevím jestli jsem zbabělec...asi bych se rozhodovala podle podle okolností ). Když jsem někdy začala přemýšlet o smrti, vždycky jsem toho radši nechala, páč se toho bojím jak komár insekticidu ( což je vlastně logický přirovnání, ne? ). Navíc proč bych se zabíjela, když mám lidi, na kterých mi záleží a který miluju...
Dobře, zkusim se zamyslet. Kdybych z nákýho důvodu ( ty důvody si radši nechci ani představovat ) přeci jen chtěla spáchat sebevraždu, nejdřív bych si srovnala účty. Řekla bych všem to, co jsem jim vždycky chtěla říct, udělala bych to, co jsem vždycky chtěla udělat a pak bych zvolila nákou bezbolestnou cestu. Buď bych se otrávila, nebo odněkud skočila ( aspoň bych zjistila, jaký to je letět... ) Rozhodně bych ale nešla k rybičkam s koulí na noze, nebo si podřezávala žíly. Co je ale důležitý, že na život bych si sáhla jen v případě, že už nebudu mít nikoho, na kom mi záleží, neuškodím tim někomu ( například nepřenecham na někom dluhy atd. ) a nebude už vůbec žádné jiné řešení...vůbec vůbec vůbec žádně.


Nechci odsuzovat lidi, co takhle dobrovolně odešly. Jejich důvody nebudu nejspíš nikdy dost dobře chápat. Jen jeden důvod je pro mě naprosto nepřijatelný - zbabělost. Když někdo sobecky myslí jen na sebe a na svůj klid. Nechá své rodině a blízkým své starosti a odejde si, aniž by myslel na ně...
No, je mi líto, že toto téma jsem psala trošku ( trošku víc ) ponuřeji. Nadhled, vtip a ironie se mi jaksi někam vypařila. Tak snad příště ;o)

Obrázek: Zdroj

Myš - Šťastný důchodce v obrazech

26. ledna 2011 v 11:14 | papája |  Články
Náš mazel. Jestli se dá o nějakém morčeti říct, že má inteligentní výraz, tak rozhodně naše Myš. To neni čumák, to je obličej, vážení. Obličej s inteligentním a oduchovnělým výrazem. ( Kdo by se taky divil, po deseti letech zkušeností a dvou chlapech )

Flappyna - ušák v obrazech

26. ledna 2011 v 11:05 | papája |  Články
Čumák. Tahle fotka se povedla vyfotit nojí ségře. Dlouho jsem jí měla jako tapetu na mobilu. Njn. Náš králík má fotogenickej i nos.

Seznamte se - Flappy

25. ledna 2011 v 22:12 | papája |  Články
Jméno: Flappy
Říkají mi: Flappyna, Zvíře, Příšera, Čumák
Narodila jsem se: 19.3.2008
Fotka:
Pořízení Flappyny byla vlastně úplná náhoda. Jednoho březnového odpoledne chtěl táta mě a ségru vytáhnout někam na procházku. Samozřejmě, že se nám vůbec nechtělo. Venku byla zima, hnusně, ale nakonec jsme přeci jen šli. Pod podmínkou, že se cestou stavíme ve zverimexu podívat se na zvířátka. A shodou okolností měli v tom zverimexu čerstvě narozený malý králíčky. Ještě slepý, malý a nemotorný. Zaujalo nás jedno z miminek. Bíločerné. Snažilo s pořád někam cestovat, šlapalo po svých pochrupujících sourozencích a doráželo ( ač slepé ) na svojí maminu. Táta nechtěl králíka. Říkal, že stačí morče, ale malej králíček se mu líbil, tak jsme řekly prodavačce, aby nám ho vyndala. Bylo malý, místo srsti mělo jenom chmíří a mělo strašně velký nohy. A bylo naše. Nechaly jsme si ho tam zamluvený, dokud nepopovyroste, a začítkem května jsme si malou Flappynku přinesli domů.
To malý zvíře se vůbec nechovalo podle příručky. Vůbec nesedělo v domečku dlouhých pár týdnů. Ne. V domku dřepělo pár minut, pak prolezlo oknem ven, vlezlo do seníku, shodilo napáječku a bylo strašně zvědavé. Když jsme k němu přišli ráno, sedělo napěchované v misce na zrní ( dokud se do ní vešla, spala tam ). Pak rostla a rostla...do misky už se nevešla, do domku už se nevešla, přestože byl určen pro zakrslé králíky. No, ona asi není úplně zakrslá...
V létě jsme ji vzaly do na chalupu. A zvíře objevilo kouzlo hrabání. Chudákovi dědečkovi udělala teréní úpravy v záhonu se zeleninou, na skalce mu sežrala čínskej karafiát, okousala růže a v truklíku ukusovala květy muškátům. Pak si vyhrabala dvoumetrovou noru a hlínu rozhrabala po trávníku....no užili jsme si s ní. Ale děda se s Flappynkou skamarádili a Flappyna ho úplně miluje. Aby taky ne, když jí dědeček tak podstojoval. A tak v létě na odtučňovací kůře přibrala pů kila.
Flappynka je velni čistotný králík. Nerada spí na špinavé podestýlce. Co by si taky kadila do klece, když může chodit na záchod. A protože skoro pořád má volnej výběh do kuchyně, chodby a na záchod, tak chodí kadit tam. Máma z toho sice moc radost nemá, ale já musím smeknout, před Flappyny inteligencí :o)

Kde domov můj...

23. ledna 2011 v 22:03 | papája |  Články
Čeština. Národní jazyk jedné malé země v srdci Evropy. Vyvíjel se po staletí a přečkal období, kdy téměř vymizel. Neříkám, že jsem bůhvíjakej vlastenec. Rozhodně nejsem pyšná na některé naše spoluobčany ( ať jsou to politici nebo ti jednodušší z nás....vlastně se oboje navzájem nevylučuje ), nejsem pyšná na spoustu věcí u nás, ale zase je podle mě není na místě dívat se za hranice, protože ( jak bylo ve zvířátkách z Madagaskaru ) někdy se zdá, že za plotem je tráva zelenější, ale nakonec zjsitíme že to tak není. Každá země má něco od sebe.
Jo. Angličtina je dneska všude. Pořád používáme anglická slova místo českých. Ale čeština bylo ot, co jsme se naučili hned po tom kakat do nočníku. Čeština je jedinečná. Má tolik obratů, tolik výrazů pro jednu věc, ty zdrobněliny, ta slova, kterými dokážeme popsat a přesně vystihnout všechno, co chceme. České vtipy, české říkanky, české písničky ( ikdyž čeština neni tak melodická jako angličtina, pořád je na tom dost dobře...co maj řikat třeba němci chudáci...) Kolika krásnými českými nadávkami můžete postal někoho do háje nebo i třeba někam jinam, jak je libo, stačí jen vyslovit určité české slovíčko.Čeština je úžasnej jazyk a byla by škoda, kdyby vymizela, přestože se k tomu možná schyluje.


Ale pod pojmem "český jazyk" se asi většině z vás vybaví škola. Abych řekla pravdu, myslim si, že z celé výuky češtiny jsou k něčemu asi tak prvních pět let základky. Naučit se číst, psát pak trochu toho pravopisu. Ale za to, že většina z nás nemá z češtiny dobrý známky, přestože česky umíme, můžou takový lidi, co sedí v ústavu pro jazyk český a nudí se, tak vymejšlej, jak nám znepříjemnit život. Všechna ta pravidla, rozbory a tyhlety kraviny. Takhle jsme se něco učili a za dva roky nám češtinářka řekla, že to v ústavu měnily a teď to bude jinak. Nehledě na to, že někdy se mi zdá spíš, jakoby se tam nahoře snažili češtinu spíš zrušit.
No, mám takovou někajou zvláštní náladu tak plácám všechno co mě teď napadá. A navíc už mam vypnutej celej mozek, takže nejspíš paradoxně v článku o českym jazyce bude hrubek jak nas*áno ( ano, ty krásy českého jazyka ).

Kuřecí plátek s širokými nudlemi

23. ledna 2011 v 14:11 | papája
Tak tohle jsem si vyvařovala, když jsem měla mononukleózu. Naštěstí jsem nebyla případ, kdy je člověk živ tři měsíce jen o starejch rohlíkách. Když mi slezly teploty, začala jsem bejt strašně rozežraná a pořád jsem vymejšlela, co si tak uvařit abych uspokojila moje chuťové pohárky i játro. Nesměla jsem nic moc kořeněného, nic chemického nebo s konzervanty, nic pečeného, smaženého a tučného. A ikdyž se to zdá nemožné, vymyslela jsem pár receptíků, které mi vážně moc chutnaly a navíc byly dietní.
Základem všeho jsou kvalitní a bio potraviny!!!

→ můj recept ←
→ otestováno/ mňamka ←

Potřebujete:
Kuřecí prsní řízky, těstoviny ( měly by být kvalitnější, já použila široké nudle ), bílý jogurt, kukuřice, červené fazole, ĺedový salát, cherry rajčata, mozarellu, sójovou omáčku ( doporučuju bio ), kuřecí nebo hovězí vývar ( jojo, tu polívku. ), bylinkovou sůl nebo nějakou bylynkovou směs ( bazalka, petržel, libeček, ...atd atd )
Také budete potřebovat nepřilnavou pánev seskleněnou poklicí.

Postup:

1) Dejte vařit těstoviny ( Pro ty, co neví, jak se těstoviny vaří: Nalijte vodu do hlubokého kastrolu, osolte a v přikrytém hrnci přiveďte do varu. Až začne vyřit, nasypte do ní těstoviny a važte v odkrytén hrnci, dokud nezměknou. Potom slijte a pokapejte olivovým olejem...trošku )
2) Nakrájejte řízky na plátky a jemně osolte. Na pánev nalijte malou vrstvočku vývaru ( bez zeleniny a tak...jenom tu vodu ). Dejte plátky masa na pánev a přiklopte poklicí. Nechte dusit a nezapomeňte otáčet. ( pozn.: kuře chytí takovou světlou barvu )
3) Nakrájejte si rajčata, salát a mozarellu na kousky. Propláchněte kukuřici a fazole. Nasypte do těstovin, přidejte pár lžic jogurtu, kápněte krapet sojovky a posypte lehounce bylinkami.
4) Až bude kuře hotové, můžete podávat s těstovinami ;o)

Dobrou chuť!!!

kuřetěstoviny


Kuře na sojové omáčce s rýží

22. ledna 2011 v 13:17 | papája
Tak tohle jsem si vyvařovala, když jsem měla mononukleózu. Naštěstí jsem nebyla případ, kdy je člověk živ tři měsíce jen o starejch rohlíkách. Když mi slezly teploty, začala jsem bejt strašně rozežraná a pořád jsem vymejšlela, co si tak uvařit abych uspokojila moje chuťové pohárky i játro. Nesměla jsem nic moc kořeněného, nic chemického nebo s konzervanty, nic pečeného, smaženého a tučného. A ikdyž se to zdá nemožné, vymyslela jsem pár receptíků, které mi vážně moc chutnaly a navíc byly dietní.
Základem všeho jsou kvalitní a bio potraviny!!!

→ můj recept ←
→ otestováno/ aje to mňamka ←

Potřebujete:
Libové kuřecí prsní řízky, dluhozrnnou rýži ( doporučuji basmatti ), pórek, mozarellu, sójovou omáčku ( já používala vzhledem k dietě bio omáčku ), sůl, kuřecí nebo hovězí vývar ( Jo, opravdu mam na mysli tu polívku. Budete ji používat místo tuku na pánev ). Pak budete používat nepřilnavou pánev se skleněnou poklicí ( ta je důležitá, bez ní to nejde!!! )

Postup:

1) Rýži basmatti nasypte do mělkého kastrůlku. Myslete na to, že zvětší svůj objem minimálně o polovinu, tak to s množstvím nepřehánějte. Rýři v kastrolu pořádně propláchněte vodou, dokud nepřestane pouštět škrob. Pak hrnec naplňtě vodou tak, aby hladina byla cca 2 cm nad vrstvou rýže. Přiklopte a dejte vařit. Čekejte, dokud se voda nevyvaří, ale dejte si pozor, aby se rýže nepřipálila nebo nebyla vysušená.
2) Nakrájejte si řízky na plátky ( zozklepejte paličkou, pokud jsou moc silné ). Lehce osolte.
3) Pánev polijte vrstvičkou vody z vývaru a hned na ni pokládejte řízky. Ty pak pocmrndejte sójovou omáčkou. Opatrně a nepřežeňte to. Pánev hned přiklopte poklicí ( voda se rychle vypařuje a sójová omáčka by se pak připálila ). Hlídejte si, aby na pánvi bylo pořád dostatek vývaru.
4) Plátky otočte až krásně zbělají. Zatímco se budou dusit i ze druhé strany, nakrájejte si pár plátků mozarelly a trošku pórku.
5) Posypte kuřecí plátky pórkem a položte na mě mozarellu. Opět přiklopte pánev poklicí a čekejte, dokud se mozarella lehce nerozteče.

Teď můžete podávat, dobrou chuť ;o)

kuřerýže

Předsevzetí a jak je porušovat

9. ledna 2011 v 13:03 | papája |  Články
Jak jsem už psala, o vánocích jsem chytla mononukleózu, takže jsem jaksi neměla náladu přemejšlet o tom, co bych chtěla změnit nebo zlepšit v roce 2011 ( to je divný, zase si nebudu moct zvyknout na to číslo...2011...). Nejdřív jsem si řikala, že nemá cenu dávat si náký předsevzetí typu ,,přestanu s timhle zlozvykem, nebudu už dělat tamto, zlepším se v tutom..." Protože co? Protože se to stejně nedodrží. Jsme jenom lidi a někdy naše předsevzetí prostě porušíme. To bysme museli mít vůli pevnou jako....teď nevim to přirovnání...jako trvalá naší dějepisářky :D
Ale přeci jenom jsem si dala takové malé úkoly nebo předsevzetí, které dodržím a mám pro to dobré důvody.
Tak první předseczetí je asi vypořádat se s tou mononukleózou. Nakopat jí do zadku a zbavit se jí, abych konečně mohla dělat všechno ať už je to fyzicky namáhavý nebo ne a mohla jsem jíst co chci ( mam dietu a pořád mě honí chutě...už se mi o jídle i zdá...je to špatný ).
A až se uzdravim a budu moct trénovat, tak chci zlepšit svojí techniku v historickym šermu. Dostala jsem k vánocům meč ( čepel 92 cm, obouruční držení, odlehčenej, krásně zvoní...pro lidi z oboru ). Je vážně krásnej ( taky jsem si ho vybírala ) a když jsem ho dostala, tak jsem si ho chtěla vzít dokonce do postele jako plyšáka ( jsem divná, já vim ).
Co se týká vztahů, chtěla bych aby jen vzkvétaly. Lidi co mam ráda bych chtěla dělat šťastnými.

Budem, či nebudem? To je ta otázka.

4. ledna 2011 v 19:21 | papája |  Články
Posmrtný život? Hm....toď otázka. Nad tímto hluboce filosofickým tématem jsem už strávila hodiny a hodiny debatování. Z vědeckého hlediska se to zdá jako nesmysl. Aje já ( i přes svou vědátorskou povahu ) si myslím, že všechno se vědecky vysvětlit nedá, nebo alespoň ne teď s našimi dosavadními poznatky. Rozhodně ale nemám iluzi, že po smrti se budu vznášet na obláčku v noční košili s harfičkou v ruce ( nehledě na to, že neumim hrát na harfu ).


Možná vás to překvapí, ale témata mezi kamarádkama se netkají jenom kluků ( nechci mluvit za ostatní, ale u nás to tak je ). Jedna moje kamarádka, která je taky vědátor jako já má svérázně realistickou představu. Po smrti nic neni. Naštěstí. Prej by se nechtěla potýkat se složitýma nástrahama emocí a řešit pořád svoje depky ze svojí povahy ( pořád jí můžu vykládat, že je to skvělá holka, ale je to taky palice dubová...nepřekecam jí ). Je to její názor a celkem logickej. Taky jsme záviděly kamarádovi, co je křesťan. Že on věří, že po smrti půjde do nebe. Má to dobrý, nemusí se bát. A co my, co nevíme co bude. Já bych chtěla, aby něco bylo. Děsí mě, že najednou prostě šmik a černo, nic, přestanu existovat.
Neříkám, že křesťané mají pravdu. Neříkám že má vůbec někdo pravdu, ať zastává jedno nebo druhé stanovisko. Po smrti může být úplněcokoliv. Ale jestli něco bude, doufám, že to bude jen lepší.
Líbí se mi zpracování posmrtného života od Cimrmana ( tedy kolektivu cimrmanovců ). Podívejte se na jejich České nebe.

Obrázek: Zdroj

Bacily mě bacili...a to pořádně!!!

4. ledna 2011 v 18:15 | papája |  Články
Nevim, jestli to byl osud, nebo zákon schválnosti, nebo si tam nahoře na mě někdo zased. Každopádně fakt je, že 22.12. jsen se začala cítit ne zcela ve své kůži... Já vím, 37.5 není žádná teplota. Ale skutečnost, že v noci jsem měla k devětatřiceti, otekly mi oči a krk (takže jsem vypadala a mluvila jako Pavel Liška), mě donutila jít druhý den k doktorce. No a co myslíte, že mi bylo? Mononukleóza! Na Vánoce! To je za trest!
Ti z Vás, kteří už měli mononukleózu tak ví, že se musí držet dieta, aby se zregenerovaly játra ( No...já 99,99999% abstinent a mam játra v kelu... ). Nic smaženýho, pečenho, tučnýho, moc sladkýho nebo překořeněnýho  obsahujícího konzervanty nebo umělé látky. Takže jsem o Vánocích místo vánočky, cukroví, bramborovýho salátu a svíčkový od babičky ( auuuuuu!!!! ) jsem jedla ( nebo spíš se o to snažila ) slepičí vývar s nudlema ( kloužou dobře do krku, vůbec jsem nemohla polykat ) a těstoviny se zeleninou. Já jsem teda úplněj těstovinofil, ale co je moc...
Navíc jsem musela zrušit všechny plány na vánoční prázdniny. Co se dotkne i blogu, je plán jít s mojí kamarádkou a ještě její kamarádkou fotit. Krásné zasněžené fotky v kombinaci s něčím originálním. To byla moje představa a samozřejmě by skončily i tady na blogu. Bohužel jsem se ven nedostala a ještě dlouho nedostanu. Nápady budou muset počkat do příštího roku, což mě neuvěřitelně štvě.
Ale má to i svou světlou stránku ( teda, trošku světlejší ). Teď mam v popisu práce měsíc ležet a regenerovat...

Obrázek: Zdroj