Únor 2011

Apocalyptica - koncert 25.2.2011 Plzeň

28. února 2011 v 18:46 | papája |  Články
V pátek 25.2.2011 se mi splnil sen. Koncert Apocalypticy, mojí nejoblíbenější kapely. Byl to nářez a parádní masakr. Ač po mononukleóze, tak jsem si ( v rámci možností ) zařádila. Ale rekord v paření drží můj drahej milášek, kterej pařil a házel vlasama s takovým zápalem a nadšením, že si odrovnal krční páteř. Podobně na tom byla i kamarádka Terezka ( pro vás blogery Nami ).
Velkým překvapením byla předkapela A-live Divided. Málo známá německá metalová kapela si všechny diváky rychle získala říznými songy, skvělou melodií i zpěvem, nepočítaje machrovinky a show, kterou u toho předváděli. Dokonce se naučili pár vět česky, aby nám udělali radost :) Doporučuju si od nich něco poslechnout.

Předkapela nás pořádně nažhavila a rozparádila a teď už mohl přijít zlatý hřeb koncertu, všemi očekávaná Apocalyptica. Začali rázně a hned ze začátku nás potěšili zahráním známé skladby Grace. Pak pokračovali představením alba 7th symphony, zahráli nám písničky rychlé i pomalé a musím uznat, že se mi to líbilo. Ale stejně největší radost, potlesk a nedšení vyvolalo zahrání starých známých skladeb jako Bittersweet, Hall of the mountine king nebo I don't care (která byla i se zpěvem ). Při Bittersweet jsem měla úplně motýlky v břiše, byla to nádhera.
Mikko řádil za bicíma a dokonce si zabrnkal i na cello, protože Eicca (jak sám říkal) měl sen, kde hrál Mikko na cello a bylo to "hustý". Takže ho začali učit na cello. Zato Eicca zklamal. Na většině koncertů mu tričko nevydrží dýl jak dvě písničky, ale tady ho nesundal, což mrzelo hlavně mojí sestřičku :) Jedinej, kdo se aspoň trošku odhalil byl paradoxně ten, kdo přišel nejvíc navlečenej. Perttu přišel v bundě, v košili a samozřejmě v rukavicích (bez nich by to nebyl on) a končil jen v košili a ještě rozepnuté. Kluci řádili na pódiu slušně, Eicca házel vlasama, div si hlavu neukroutil, ale titul Showmana dne si myslím zasloužil Paavo. Nejstarší člen skupiny a řádil jak šílenec. Skákal, kroutil se, dělal laškovný pohledy na fanynky v kotli, roztleskával nás, prostě si to užíval. Občas házel do lidí takový hladový pohledy, že jsem myslela, že mezi ně skočí a všechny sežere :)
Ikdyž ozvučení nebylo úplně nejideálnější, byla to nádhera a zničil se nejeden smyčec ;o)




Zrdoj fotek: http://wexiplexi.rajce.idnes.cz/Apocalyptica_live_Plzen,_Lokomitva_25.2.2011/
(jediný fotky, jaký jsem našla, děkuju wixiplexi za krásnou fotoreportáž koncertu, fotky jsou povedený)

Návrat ro Nekonečna - Kapitola 10 (Brána světů)

25. února 2011 v 13:48 | papája |  NDN

Byla to šílenost. Samozřejmě, že ano. Zřejmě mi úplně přeskočilo, protože jsem si o sobě nikdy nemyslela, že bych byla nějak moc odvážná. Ale tady šlo i o můj život. "Dělám to pro sebe... dělám to pro sebe…" opakovala jsem si pořád dokola.
Vybavila jsem si ten pocit, co mi poslední dva roky pořád nahlodává myšlenky. Chlad, zoufalství a beznaděj, které mě noc co noc probouzí ze spánku. A pak ta smůla, která mě provázela. Jestli jsem se toho všeho mohla jednou pro vždy zbavit, byla jsem rozhodnutá to zkusit. Snažila jsem se nemyslet na to, co nás tam může čekat. Na to, že to může být nebezpečné. "Prostě jen dojdu do nějakého chrámu a pěkně poprosím. Nic víc." říkala jsem si bláhově. Nejsem hloupá a nebyla jsem ani optimista. Tak jednoduché to nebude.
Během následujícího týdne jsme připravili dva turistické batohy, spacáky pro nás oba, nějaké trvanlivé jídlo, které by mělo vystačit zhruba na týden, a pak samozřejmě takové věci jako sirky, nůž nebo lékárničku. Za celý svůj život jsem venku ve spacáku spala jen jednou, ale táta dřív chodil na túry často, tak jsem věděla, co si s sebou vždycky balil. Ale on se šel projít na dva dny někam do lesa, já mířila do jiného světa. Při té myšlence se mi stáhl žaludek.
"Průchody do Nekonečna se nachází na místech, kde se soustřeďuje velké množství bílé energie," objasňoval mi Samuel. "Jsou to většinou ta místa, kde už se několik staletí nebo tisíciletí lidé snažili navázat spojení s nadpřirozenem. Asi nejznámější příklad jsou anglické Stonehenge, ale tam se těžko dostává, protože jsou hlídané. A navíc je to daleko. Musíme najít něco menšího a hlavně blíž."
Přemýšleli jsme a pak jsem si vzpomněla, že za městem v jedné menší vesnici mají na náměstí takový velký kámen, který vypadal jako nějaký hodně starý menhir. Stál tam už po staletí a tamní obyvatelé si jej zvolili jako obecní symbol. To byl průchod do Nekonečna.
Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu takhle utíkat. Bylo odpoledne, doma nikdo nebyl. Na stole jsem nechala vzkaz, že přespím u Lisi, ať o mě nemají strach (to byla ironie...) Až zjistí, že jsem u Lisi nespala, že jsem zmizela, bude pozdě. To už budu v jiném světě. Ale podle Samuela prý v Nekonečnu plyne čas jinak než tady. Je tedy hodně pravděpodobné, že si mého odchodu nikdo nevšimne... Dobře. To by byla hodně velká náhoda. Tuto část jsem nedomyslela a asi ji nikdy nedomyslím. Proto jsem pro jistotu napsala dopis, kde jsem všechno opatrně vysvětlila a dala jsem ho pod polštář. Kdybych se nevrátila, tak tam ho za nějaký čas najdou.
Musela jsem se zbláznit. Ale vážně jsem chtěla svůj osud změnit.
Samuel na mě čekal u dveří a na sobě měl tátovo staré tričko a bundu.
"Hotovo?" zeptal se opatrně.
Nadechla jsem se, abych sebrala nové odhodlání. "Jo. Můžeme." řekla jsem, hodila si batoh na záda a otevřela dveře.
Samuel mě zarazil. Položil mi ruku na rameno: "Sáro, ... děkuju. Jsi odvážnější, než bych byl já." V jeho výraze bylo něco zvláštního a oči měl najednou tmavé, plné obdivu a vděku.
"Nedělám to jen pro tebe."
Pokýval hlavou, ale jeho oči se nezměnily. "Můžeme."
A tak jsme vyrazily. Na Jižním nádraží jsme nasedli na vlak a ten nás odvezl 46 kilometrů, přímo na nádraží ve vesnici. Bylo už k večeru. Věžní hodiny místního kostela, který stál v západním cípu náměstí, ukazovaly chvilku po půl sedmé. Město bylo úplně prázdné, stmívalo se a všichni už seděli doma v teple.
Ve východním cípu náměstí naproti kostelu stál asi tři metry vysoký kámen, s jednou špičkou zasazenou do země a druhou čnící k nebi. Byl starý a pamatoval doby dávno minulé.
"To je on," řekla jsem a s tím, že ten kámen je přesně to, co potřebujeme, jsme se vydali napříč náměstím.
Kolem menhiru rostly uměle vysazené chryzantémy, teď už zničené prvními mrazy. Překročili jsme je, abychom se dostaly co nejblíže kameni. Samuel si kámen nejdřív dlouho prohlížel. Prsty studoval jemné rýhy, které dřív možná byly nějaké znakové nápisy, ale za ta staletí podlehly rozmarům přírody.
"Je opravdu hodně starý, možná už z dob Keltů." řekl užasle Samuel. "A je tu velký energický uzel. Projít Bránou světů nebude problém.
Zjistila jsem, že si nervózně podupávám a třesou se mi kolena. "Tak jdeme na to, ne?" řekla jsem rychle. Chtěla jsem ten průchod mít za sebou co nejdřív. Jakmile projdu do Nekonečna, nebude cesty zpátky a já si nebudu moct pohrávat s myšlenkou zahodit batoh do chryzantém a utéct co nejdál.

Plánování rodičovství vs. Církev vs. Realita 21.století

24. února 2011 v 16:59 | papája |  Články
Abyste se nelekly... tento článek je vlastně moje seminární práce z religionistiky, kterou jsem teď náhodou našla ve svém počítači a řekla jsem si, že se to vlastně také vztahuje k současnému tématu týdne. Původně jsem myslela, že se na tohle téma vykašlu, protože bych jenom opakovala, co už tu psal každý. Ale tohle by vás mohlo zajímat. Téma seminární práce znělo: Přístup k plánování rodičovství z pohledu katolické církve vs. realita začátku 21. století. Při psaní jsme museli čerpat z knížky: Přehled křesťanské etiky od Jiřího Skoblíka. Já křesťanka nejsem a takhle knížka mi připadala jako snůška nesmyslnejch keců. Taky jsem to v seminárce okomentovala, škoda, že se do seminárky nemůže psát sprostě, to bych se vyřádila ;)
Dnes, na počátku 21. století, je přístup k rodičovství a k pohlavnímu styku jiný než byl dříve. V dřívějších dobách byl vliv církve velký: Možná to bylo dáno tím, že lidé neměli tolik možností k posuzování své životní situace. Spoléhali na vyšší autoritu, která o jejich životech rozhodovala. S rozvojem vzdělanosti a sociálních jistot v průběhu 19. a 20. století, se začalo měnit i postavení církve a její vliv začal ustupovat. Podle mého názoru je to ale přirozené. Lidé začali získávat větší kontrolu nad svým životem a také získávali větší svobodu ve svém rozhodování.
Plánované rodičovství má podle mě několik důvodů a několik … řekněme "výhod". Rodiče si totiž mohou vybrat, kdy chtějí přivést dítě na svět. Mohou si počkat, až budou na rodičovství připraveni, až budou mít zázemí, práci a budou schopni se o svého potomka postarat. Uživit dítě tak, aby mělo vše co potřebuje, to není jednoduché a praktikováním plánovaného rodičovství zajišťují rodiče svému potomkovi zázemí, jistotu a budoucnost. Ovšem katolická církev se staví proti použití antikoncepce. Z úryvků, které jsem četla, jsem se dozvěděla, že katolická církev neuznává manželský styk jako souvislost plodného manželského života, ale jen jako účel zplození. V úryvku se to množilo výrazy jako: "Je nutno naprosto vyloučit…", "Synové církve nesmějí…", "Je zakázáno…", "Není dovoleno…". Zapůsobilo to na mě, jakoby si církev přivlastňovala právo rozhodovat o životě ostatních.
Ve spisu Humanae vitae je přímo napsáno, že manželská láska musí být plně živá a otevřená pro nový život. Je v něm jasně zamítavé stanovisko vůči antikoncepci. Osobně si myslím, že toto prohlášení je přímo v rozporu s vývojem životní úrovně. Sexuální život je jednou z věcí, která podporuje manželský život. Ovšem kdybychom jej měli uskutečňovat jen za účelem zplození nového života, tak bychom se buď nekontrolovatelně množili, nebo se (jak radí církev) sexuálního života zdržovali, což nenapomáhá manželskému vztahu. Účel antikoncepce ale není jen zabránit otěhotnění, ale má fungovat také jako ochrana před pohlavními chorobami. V tomto případě není vůbec moudré se proti antikoncepci ( v tomto případě mluvíme o mužské ochraně - kondomech ) vyslovovat negativně.

Nástěnka no. 2

22. února 2011 v 20:37 | papája |  Nástěnka
Po nějakém čase zase krátké shrnutí mé činosti na tomto blogu :) Přes půlku jarních prázdnin jsem byla pryč, tak se nedivte, že nepřibylo moc článků.

puntík
Nejdřív bych se chtěla věnovat své "literární tvorbě". Za poslední necelé dva týdny přibyly dvě kapitoly Návratu do Nekonečna. V ději si devátou kapitolou pomalu přesouváme do druhé části, která bude (jak to tak vypadá) o dost delší.

puntík
Navíc jsem napsala i jedni jednorázovou povídku s názvem Succube. Ano, opravdu se v ní píše o sukubě (=démonka, která leze chlapům do postele a vysává jejich energii). Jenim jsem ní nenadělila příliš hezkej osud...ale už jsem prostě taková :D Povídku najdete tady.

puntík
Načmárala jsem i jeden obrázek. Portrét, který jsem nazvala La damme noir (doufam, že je to správně), což francouzsky znamená Černá dáma (nebo žena). Najdete ho v mé tvořící rubrice ;)

puntík
Začala jsem svoje literární pokusy publikovat nejen na piste-povidky.cz, ale i na liter.cz

puntík
Stala jsem se členkou klubu snílků.

Návrat do nekonečna - Kapitola 9 (Příslib)

22. února 2011 v 12:22 | papája |  NDN
ndn2
Seděli jsme proti sobě a mezi námi doznívala jeho slova. Při pohledu do jeho očí jsem uviděla strach. Čirou hrůzu, přestože navenek se snažil zůstat klidný. Nevěděla jsem, co říct, ale bylo jasné, že nestačí pouhé přátelské poplácání po zádech a pár uklidňujících slov ve smyslu: "To nic. Bude to dobré." Nebude.
            Já jako člověk jsem nedokázala vážnost jeho trestu dost dobře pochopit. Ale toho, co říkal, byl pro něj takový trest strašlivá muka.
            "Můžu ti nějak pomoct?" zeptala jsem se automaticky, jako by se zeptal kdokoliv jiný. Ano, nevěděla jsem o tom všem nic a netušila jsem, k čemu bych byla v "andělských" záležitostech platná. Přesto jsem se ze slušnosti zeptala a možná také proto, že jsem nevěděla, co jiného mám říkat.
            Samuel se na mě podíval překvapeným pohledem. "Ty bys mi chtěla pomoct? ... Proč? Už nejsem tvůj strážce. Neochránil jsem tě a zničil jsem ti život. Tak mi řekni, proč bys mi chtěla pomáhat." Co jsem mu na to měla říct? Sama jsem neznala odpověď. Pokýval hlavou: " Samozřejmě. Nemáš důvod mi pomáhat. Chtěla jsi být jen zdvořilá..."
            "Ne, Samueli..." chtěla jsem se začít obhajovat, ale zarazil mě: "Já to chápu. Nasadit krk pro někoho, kdo si to nezaslouží je hloupost. To já bych měl zachraňovat tebe, ne ty mě."
            "Počkej, počkej...Řekl jsi: Nasadit krk?" polkla jsem. Takže naděje pro něj existovala? Jen to nebyla procházka růžovým sadem. Navíc to vypadalo, jako bych se v tom hrála důležitou úlohu. Takovou úlohu, která se mi pranic nezamlouvala. "Takže existuje řešení?"
            "Neříkám, že existuje nějaký univerzální návod s názvem: Jak zrušit trest a znovu se stát andělem. Jen se říká, že upřímné odpuštění je silnější než prokletí. Možná...kdybys mi odpustila... Ne. Nemůžu po tobě chtít, abys mi odpustila po tom všem."
            Odpustit. "A co když ti přece jen odpustím? Když řeknu: Sprošťuji tě, Samueli, veškerých tvých prohřešků vůči mně a odpouštím ti."
            Hořce se usmál: "Děkuju, hezky řečeno. Ale nemyslíš to upřímně."
            "Jak to můžeš vědět..."
            "Můžeš chtít, myslet to upřímně, ale to není totéž. Tady se jedná o sílu, která musí být silnější než prokletí Síně Soudců. Musí to vycházet z tvého podvědomí. Musí to tak cítit každá buňka tvého těla. Ale to není možné."
            Vzdychla jsem. Tohle vážně vypadalo nemožně.
            "Byla by tu ještě jedna možnost..."
            Zvědavě jsem se na něj podívala.
            "...ale to je šílenost. Navíc vůbec není jistý úspěch."
            Napjatě a bez dechu jsem čekala, co z něj vypadne.
            "Může to být nebezpečné a může to dopadnout špatně..."
            Aha, tady máme to nasazování krku za někoho, kdo si to nezaslouží. "Tak už konečně řekni, o co tu jde," nevydržela jsem.
            Naklonil se na židli směrem ke mně a chytil mě za ruce. Zadíval se na mě a jeho oči náhle změnily výraz. Teď jsem v nich zahlédla prosbu a naději. "Museli bychom jít do Nekonečna. Dostat se do Chrámu strážců a znovu předstoupit před Radu. Třeba najdu to zlo, které mě podle nich ovládlo."
            Lekla jsem se. Co to říkal? Mám jít do Nekonečna? Před Radu? Najít zlo?
            "Ty bys před radou v pronesla žádost o stažení trestu."
            "Cože??? Chceš, abych šla za tebe prosit?"
            "Tvá slova mají velkou moc, Sáro."

Návrat do nekonečna - Kapitola 8 (Trest)

11. února 2011 v 22:21 | papája |  NDN
ndn2
Chvíli jsem na něj zírala neschopná slova, neschopná myšlenky. V hlavě jsem měla najednou úplně prázdno. Potřebovala jsem se vzpamatovat. Vstala jsem, celá zmatená. Myšlenky na mě z dálky křičely, ale já je neslyšela. Nedívala jsem se na něj, přesto jsem cítila, že mě visí pohledem.
            "Sáro..." začal opatrně, jako by se chtěl omlouvat. Z jeho hlasu byla slyšet porážka.
Otočila jsem se a s pěstmi zaťatými jsem vykročila do tmy. Třásly se mi kolena, nevnímala jsem to.
"Sáro! Počkej...Neodcházej!" Slyšela jsem, jak se namáhavě zvedá. "Sá...Sáro!"
Zaváhala jsem. Zaslechla jsem snad prosebný tón? Doteď se mi vyhýbal a nechoval se zrovna nejpřátelštěji. A teď chce, abych neodcházela. Pořád jsem chtěla znát pravdu, ale prostě teď "pohár šílených informací" přetekl a já si potřebovala srovnat myšlenky, než uslyším něco dalšího.
A tak jsem odešla.

Uplynuly tři dny. Tři pomalé, monotónní a bezvýznamné dny. Ale možná se mi to jen zdálo, protože jsem byla lehce duchem nepřítomná. Snažila jsem se vstřebat to, co jsem se dozvěděla.
Zaprvé: moje nehoda a následné dva roky smůly zřejmě nebyly jen blbá shoda náhod, ale může za to něco, co se dělo zřejmě pořád a neustále, a to bez vědomí mě nebo kohokoliv z lidí na Zemi. Zadruhé: I když jsem nerozuměla, jak je to možné, Andělé (nebo, jak říkal Samuel, Strážci) existují. Nevěděla jsem kde, Samuel mluvil o nějaké Bráně světů. Každopádně jsem pochybovala, že sedí na obláčku a hrajou na malinký zlatý harfičky. Vlastně to vypadalo, že to budou spíš pěkný drsňáci... Zatřetí: můj Strážce už není můj Strážce. Nevím, jestli je něco jako padlý anděl, každopádně se potlouká po městě, vykrádá samoobsluhy a teď se navíc málem otrávil alkoholem.
Byl pátek večer, skoro jedenáct hodin. Naši už spali. Sue spala u kamarádky. Ležela jsem v posteli s rukama složenýma za hlavou. Byla jsem sama. Měla jsem čas přemýšlet. Najednou se mi zdálo, že slyším nějaké ťukání. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ale když to neustávalo, posadila jsem se a poslouchala, odkud zvuk přichází. Ťuk, ťuk. Někdo klepal na okno. Moment...ve třetím patře? Pomalu jsem přešla k oknu.
Na ulici před domem stál Samuel a házel mi na okno kamínky. To vypadá jako scéna z romantickýho filmu... kterákoliv jiná holka by šílela štěstím, kdyby jí pod oknem stál krásnej kluk (navíc ještě bez košile) a chtěl s ní nutně mluvit. Jenže mě to úžasný nepřipadalo. Ani trochu. On mi nechtěl skládat básničky.
Dívala jsem se skrz sklo, váhala, jestli otevřít okno nebo ne. Přestal házet kamínky a díval se na mě. I na tu vzdálenost jsem naprosto přesně rozeznala prosebný výraz. Vzdychla jsem a otevřela okno.
"Co tu děláš? Máma spí hned vedle v pokoji, kdyby tě viděla..."
"Počkej, poslouchej! Chtěl jsem se od tebe držet dál. Strážci mají zakázáno stýkat se s lidmi." Neříkal náhodou, že už není Strážce? "Ale ty sis nedala pokoj. A když už o mě víš, měla bys vědět všechno. Ze všeho nejhorší je polopravda, věř mi." Mlčela jsem. "Ustup," řekl.
Nevím, jak to udělal,
ale najednou visel vzepřený na parapetu. Pak jsem si všimla křídel a pochopila jsem. Vyhoupnul se ke mně do pokoje. Věnoval mi dlouhý zkoumavý pohled, zřejmě aby zjistil, co si právě myslím. Pak za sebou zavřel okno. Křídla už neměl.
"Jak to funguje?"
"Co jak funguje?" nechápal můj náhlý zájem.
"Ta křídla. Před chvílí jsem je viděla a teď už je zase nemáš."
Otočil se ke mně zády a já si všimla, že od lopatek do půl zad se mu táhnou dvě jizvy, po obou stranách potetované zvláštními modrými znaky. "Odtud vyrůstají, ale jen, když já chci, nebo když nad sebou ztratím kontrolu. To se stává většinou na místech s vyšším obsahem bílé energie, jako jsou Brány světů. Nebo...když jsem pod vlivem alkoholu..." Posadil se na židli u psacího stolu a po očku sledoval, jak na tuto nepříjemnou vzpomínku zareaguju. Nereagovala jsem nijak. Teď jsem vstřebávala nové informace a snažila si držet takový odstup, abych takové informace vůbec unesla.

La damme noir

10. února 2011 v 17:28 | papája
Tak jsem zase jednou vzala pastelky do ruky ;o)
goth green

Dává to smysl?

9. února 2011 v 22:51 | papája
Váhala jsem, co na toto téma napsat. Pak jsem si řekla, že je zbytečné psát sáhodlouhé hluboce filosofické články plné oduchovnělých slov. Dám vám proto radu:

Někteří se nesmyslně honí za smyslem svého života. Myslete! Třeba ho máte přímo před sebou, jen si to nemyslíte. Smysl života je to co vás smyslně naplňuje, co uspokojuje vaše smysly. Ať už to je práce, koníčky, přátelé, hudba, děti, knížky,...nebo něco nemyslitelného. Je nesmysl přežívat. Beze smyslu čekat až přijde soudný den. Dejte životu smysl. Usmyslete si, že váš život nemusí být černobýlý. Vymyslete něco, prot co vás bude bavit žít. Ale je nesmyls hledat smysl ve smysly omamujících látkách a akoholu. To smysly zabíjí a utápí myšlenky. Jděte za smyslem života :o)

Dává to smysl? :D Nebo je to nesmysl.... ;)

(snažila jsem se co nejvíc používat slova s koženem "mysl"...jen tak mě to napadlo..)

Návrat do nekonečna - Kapitola 7 (Hořká pravda)

9. února 2011 v 22:21 | papája |  NDN
    
ndn2
  ,,Vylez, vím, že tam jsi!" křikl na mě a jeho hlas byl podbarvený alkoholem.
    Rozhodně jsem nehodlala vlézt opilému a naštvanému člověku přímo do rány. Vlastně....nebyla jsem si jistá, jestli to je člověk. Normálním lidem křídla ze zad nerostou.
    "Sáro..." zahučel netrpělivě, odstrčil se ode zdi a vrávoravě se postavil na nohy. "Nechtěj, abych si pro tebe došel!" Vyhrožování znělo dost nepřesvědčivě. Už proto, že se sotva držel na nohou. Na chůzi mohl zapomenout rovnou.
    Byla jsem pořád schovaná, jen jsem poslouchala. Přemýšlela jsem, že bych utekla, ale bylo příliš pozdě, abych teď couvla. Už jsem v tom, co se tu dělo (i když jsem přesně nevěděla co) byla namočená až po uši. A chtěla jsem vědět pravdu. O něm, o mně, o jeho křídlech, o těch krádežích a vraždě, o mé nehodě a jeho hlasu, který jsem určitě slyšela před dvěma lety, než jsem po nehodě omdlela. Bylo mi jasné, že dřív nebo později musím vylézt ze svého úkrytu, protože on, ač to sliboval, si pro mě v tomhle stavu nedojde.Teď se dozvím pravdu....S touto myšlenkou jsem se odlepila ode zdi a vyšla na plac před továrnou, kde stál on.
    Nohy měl doširoka rozkročené, aby lépe udržel rovnováhu, jedno křídlo složené, druhé napůl roztažené. Když mě uviděl, zasmál se, jako by se mi chtěl vysmívat, a pak se napil z poloprázdné lahve, kterou držel v ruce. Podle barvy možná rum...nebo whisky...
    "Co jsi zač?" zeptala jsem se a snažila se držet důrazný tón. Nevěnoval mi pozornost. Úplně mě ignoroval a zamyšleným pohledem zkoumal obsah lahve. Znovu si přihnul. "Ptala jsem se tě, co jsi..." 
    Najednou se skácel k zemi. Lahev pustil z ruky, ta se odkutálela do trávy a její obsah se vsákl do studené půdy. Vyděsila jsem se. Proboha o se stalo? Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli k němu mám běžet, nebo běžet pro pomoc. Ale pro čí pomoc? Široko daleko nikdo nebydlel a kdybych se táhla až domů....Ne. Určitě by mi nepoděkoval, kdyby se probudil na záchytce. Bylo rozhodnuto. Šla jsem k němu. Opatrně jsem překročila jedno bílé křídlo a dřepla si na zem vedle jeho hlavy. Opravdu byl v bezvědomí, ale dýchal. Při pohledu na tucet prázdných lahví od tvrdého alkoholu jsem se lekla, že by to mohla být otrava alkoholem.
    Zavzpomínala jsem na hodiny biologie a na příznaky při otravě alkoholem. Nízká tělesná teplota. Sáhla jsem mu na kůži na krku...jo, je studenější, ale to může být způsobené i tím, že se v listopadu válí na zemi bez košile. Pomalé nebo nepravidelné dýchání. Ne, dýchal pravidelně, možná trochu rychleji než pomaleji. Zvracení, záchvaty...ne. Zkusila jsem tep. Divné..byl pomalejší, než by měl být. A vzhledem k tomu, že dýchal rychleji, byl sakra pomalý. Už jsem zvažovala, že bych zavolala záchranku, když se najednou pohnul.
     Vypadalo to, že se chce převalit na bok. Hm....třeba je mu špatně. Radši mu pomůžu, na zádech by se ještě mohl udusit. A tak jsem popadla úplně neznámého opilého a bezvládného kluka pod rameny a snažila se ho otočit na levý bok. Ale nešlo to dost dobře, křídla hodně překážela.
    Tak jinak. Napjala jsem všechny svaly a bezvládné tělo s velkými těžkými křídly jsem odtáhla ke zdi, kde jsem ho opřela do polosedu.Rozkašlal se. Rukama si sevřel hlavu, jakoby se mu měla každou chvíli rozskočit. Teď teprve jsem si všimla, že jeho křídla nejsou úplně bílá. Na pravém křídle jsem zahlédla tři černá pera. Rychle jsem si prohlédla i levé křídlo. Na něm žádná černá pera nebyla, zato na bílých letkách jsem zahlédla něco temně červeného. Krev?
    Pak jsem si všimla, že přestal kašlat a pozoruje mě. Oči měl zrudlé, přesto krásné. Jejich šedá barva byla jako tekuté stříbro. Už nebyly ledové a odtažité, ale naopak téměř žhnuly. Světle hnědé kudrny špinavé od prachu mu padaly do tváře. Obličej měl celý bledý, téměř zelený...bylo mu zle.
    "Ahoj...Sáro." řekl a hlas mu skoro vypověděl poslušnost. Nezabývala jsem se tím, jak zná moje jméno. Podívala jsem se mu do očí. Nějak rychle ten alkohol vyprchal...

Nightwish (The Islander, Sleeping Sun, Feel For You)

9. února 2011 v 14:19 | papája
Tak aby byla trochu změna, místo Apocalypticy jsem dneska shla po Nightwish (K Apocalyptice se samozřejmě ještě vrátím). Jelikož do článků dávam vždycky jenom tři písničky, vybrala jsem ty, co u mě vedou v poslední době. Nightwish mají samozřejmě spoutu úžasnejch písniček, ale na ty přijde řada někdy jindy.

Název: The Islander
Kapela: Nightwish
Zpěv: Marco Hietala, Anette Olzon
Z alba: Dark passion play
Moje slovo:
Tayhle písnička je jednoduše nádherná a řeknu vám 4 důvody, proč si to myslím. Zaprvé se mi na ni váže vážně krásná vzpomínka  ze začátků mojí velké lásky :) Zadruhé má nadhernou, melodii, kterou když ji slyším, vybavím si travnaté pláně a skály, rozbouřené tmavé moře... prostě to ve mě vyvolává spoustu pocitů a emocí. Zatřetí tam kromě kytary hrajou i flétny, což jí dodává tajemný a snový nádech. A začtvrté v ní Marco dokazuje, že stejně dobře jako tvrdým chraplákem umí zpívat i normálním hlasem a musim říct, že to vůbec...vůbec vůbec neni špatný.


Název: Sleeping sun
Kapela: Nightwish
Zpěv: Tarja Turunen
Z alba: Oceanborn
Moje slovo:
Tarja má prostě úžasnej hlas. Nechápu, jak to všechno dokáže uzpívat, písnička graduje, pořád výš a výš a ona vyšplhá hlasem tak vysoko, jako by nic, naprosto s klidem. Líbí se mi melodie, taky jak písnička graduje a videoklip je úžasnej. Asi se mi líbí, protože mám k rytířské tematice blízko (sama patřím do skupiny historyckého šermu).


Název: Feel for you
Kapela: Nightwish
Zpěv: Marco Hietala, Tarja Turunen
Z alba: Century child
Moje slovo: Energická, svižná, tajemná. Dramatický začátek mě okamžitě zaujal, ale není nejsilnější částí skladby. Refrén se mi zdá z celé písničky asi nejlepší. Marco válí, jak jinak i melodie refrénu se mi líbí nejvíc. Ale je to pěkná písnička, poslední dobou jí omýlam pořád dokola :)





Malá mořská víla

9. února 2011 v 12:26 | papája |  Povídky
Malá mořská víla
Stála na útesu, hleděla hluboko pod sebe na moře. Na vlny, které se tříštily o skaliska. Vzpomínala na domov. Na klidnou tichou hlubinu, na lesknoucí se modravé světlo prosvítající skrz hladinu. Na barevné útesy, na zpěv velryb v dáli. A na svou rodinu, na sestry, na otce, na matku. Všechno to opustila kvůli jednomu jedinému člověku.

Ale musela mu pomoci, nemohla ho nechat utonout. Byl ještě mladý a měl celý život před sebou. Jak by byla šťastná, kdyby ten život mohla sdílet s ním. Nemohla. Byla úplně jiná než. Pocházela z vody, neuměla chodit, dýchat a mluvit jako on. Nemohla žít na souši. Když tak z vln pozorovala, jak cizí dívka našla jeho bezvládné tělo na pláži, v hlavě se jí vyklubal jeden šílený nápad.

Ale čarodějnice věděla, že je to čiré bláznovství. Neposlechla ji. Tvrdohlavě si šla za svým a byla ochotna obětovat cokoliv. A tak, poprvé stanula na suché zemi. Bylo to těžké. Nohy ji neposlouchaly, ostré světlo bodalo do očí a vzduch v plicích jakoby hořel. Přesto to vydržela, myslela jen na něj. Ten den, kdy ji našel, byl nejšťastnějším, v jejím krátkém životě. Byla přesvědčena, že teď už s ním zůstane navždy.

Pilně se učila jeho zvykům, chtěla být člověk, stejně jako on. Ale v noci, když bylo ticho, do jejího pokoje vanul oknem studený mořský vzduch, přinášející ozvěnu šumění vln. Moře ji volalo, ale neposlouchala. Toužila po dni, kdy její a jeho ruce splynou ve slibu věčné lásky a ona získá lidskou duši. Přesně tak, jak jí babička vyprávěla. Kdyby se tak nestalo, při úsvitu by zemřela. Ale tomu ona nevěřila. On se do ní zamiluje, určitě ano. Nevěděla však, že on již svou lásku věnoval dívce, která ho po ztroskotání našla na pláži. S tou se chtěl oženit.

Zhroutil se jí celý svět. Vše, čemu věřila, k čemu se upínala a po čem toužila, bylo zničeno. Už nikdy neuvidí svou rodinu, nikdy se nevrátí do modré hlubiny, tam kam patří a vždy patřila. Jen krev jí mohla vrátit její dřívější život. Jeho krev. Ale když stála s dýkou v ruce nad jeho ložem, nedokázala to udělat. Podívala se na chladné lesklé ostří, pak na něj, klidně spícího, šťastného a bezbranného, stejně jako v ten den, kdy ho zachránila z vln. Byla rozhodnuta.

Na obzoru se objevil narůžovělý pruh světla. Slunce se probouzelo. Tohle byl konec. Vítr si pohrával se záhyby jejích šatů a metal jí do tváře slanou vůni moře. Ještě naposledy chtěla ucítit chladivý dotek vody. Vykročila do prázdna.Padala vstříc hlubině a ta ji vlídně otevřela svou tmavou náruč.

Stala se šuměním vln, křikem racků i mořskou pěnou. Stala se mořem.

(Na motivy pohádky H. Ch. Andersena)

Poslední amazonka

8. února 2011 v 20:52 | papája |  Povídky
Náš národ byl silný, hrdý. Měli jsme úctu. Vládci všech zemí, blízkých i vzdálených, se před námi třásli hrůzou. Nebylo místa na Zemi, kde by o nás neslyšeli. Bohyně nad námi bděla dnem i nocí. To byly časy. Už si ani nepamatuji, kdy přesně se vše zhroutilo. Připadá mi to jako věčnost.
Vzpomínám si, že byla krásná noc. Se svými třemi sestrami jsme oslavovaly velké vítězství. Dobyly jsme nová území, zmocnily se tří měst a jejich pokladnic, porazily Caiova vojska, zahnaly je do vnitrozemí. Byl to úžasný úspěch, avšak štěstí, sláva a moc jsou vrtkavé.
Do chvíle největšího veselí přiběhl posel se zprávou od královny, že máme ihned přijít do chrámu. Šly jsme. Všechny čtyři jsme vešly do chrámu a spatřily naší paní, klečící před Nefreidinou sochou. Slyšela nás přicházet a vstala.
"Nastala temná doba, sestry." řekla. Hlas měla unavený, ale snažila se udržet pevný tón královny. Na válkou poznamenané tváři se rýsovaly vrásky od starostí. "Země na západě se spojily proti nám. Napadli pohraničí a obsadily tamní vesnice. Ti, kterým se podařilo uprchnout a dostat se sem, není ani desítka." Nevěděly jsme, co na to říct.
Tušila jsem, že se něco takového stane. Nenasytnost není ve světě tolerována dlouho. Pak se i staří nepřátelé spojí proti společnému nepříteli - nám. A nebude to trvat dlouho. Až se to roznese, přidají se další. A pak nás zničí. I ta největší armáda plná nejlepších bojovnic nevydrží nápor všech.
A pak to přišlo. Začalo to na západě a přes celou naši říši se přehnala vlna neustálých bojů, vraždění a vykořisťování. Bylo to jako zašlápnout mravence. Naprosto zničující a nedalo se nic dělat. Vrátili nám to, co jsme způsobili my jim. Pomstili se. Nejen na bojovnicích, ale i na nevinných lidech. Na rolnících, řemeslnících, dětech... Do měsíce celá říše lehla popelem. Vojsko bylo rozmetáno, vesničané odvedeni do otroctví. Území bylo slavnostně rozděleno a podepsána mírová dohoda mezi ostatními zeměmi. Ale my už neexistovali. Doslova nás odstranili z povrchu zemského. Jen mě se podařilo uprchnout.
Po pádu Pevnosti jsem se potloukala světem… neznámo kam, neznámo proč. Snad jsem hledala nový smysl života? Nevím. Nenašla jsem ho. Já, kdysi dávno elitní bojovnice, teď troska skrývající se v lesích a v horách. Po letech přežívání jsem se vrátila k tomu, co jsem jako jediné uměla. K tomu jedinému k čemu jsem byla určena a vychována. Nechala jsem se najmout jako žoldák.
Stojím na suché vyprahlé půdě, kolem mě se rozléhá široká pustina, jen na obzoru se šedají vrcholky hor. Slunce praží, odráží se od lesklých přilb dvou tisícihlavých armád. Síly jsou naprosto vyrovnané, není vůbec jisté, kdo zvítězí. Ode mne napravo i nalevo se táhne dlouhý zástup. Všechno žoldáci, stejně jako já, ale já jsem jistojistě jediná žena. Dostali jsme dobře zaplaceno a jsme v první linii. Pro mě však peníze nic neznamenají.
Dnes budu bojovat proti mým pokořitelům. Proti těm, kteří nás zničili. Teď je moje příležitost. Přísahám Bohyni, že i kdybych měla padnout, pobiji co nejvíc nepřítel. Zaslechla jsem zvuk trubek. Vytasila jsem meč, jedinou věc, která mi zbyla ze starých časů. Moje víra a můj meč, přítel, který mě ještě nikdy nezradil. "Nefreido, stůj při mně, jdu si probojovat cestu do Tvých síní."
Zakřičela jsem a rozeběhla se vstříc osudu.

Nástěnka no. 1

8. února 2011 v 11:22 | papája |  Nástěnka
Rozhodla jsem se zavést nástěnku, což bude úschovna pro články, které se budou týkat chodu blogu, informací o něm, budu sem dávat i doporučení na články, které by vás mohli zajímat a budou tu občas i vyzvídací ankety. Tak se vrhněme na první nástěnku ;o)

puntík
Jako první bod nástěnky bych chtěla uvést nejaktuálnější téma posledních dvou týdnů. Trošku jsem vylepšila rubriku "Spisuje". Opustili ji nepovedené články a teď už bude jen plná příběhů na pokračování a povídek. V této době je tam rozepsaný příběh Návrat do nekonečna, který má v současné dově 6 kapitol + prolog a v brzké době přibudou další kapitoly. Moc bych ocenila, kdybyste do komentářů psali vaši kritiku, ať už kladnou nebo zápornou, ale hlavně kostruktivní.

Upoutávka na povídku:
Nekonečno se nachází na prahu světů. Neplatí tam naše zákony, nežijí tam lidé, je to místo, kam odcházíme po smrti. Je to místo, odkud pochází Strážní andělové. Ale rozhodně to není místo mírumilovné a poklidné. I tady se děje zlo a andělé musí nejen zlo potlačovat, ale chránit i své svěřence. Může se ale stát, že si zlo najde cestu až do chrámu andělů. A jak mu může čelit ten, kdo byl z Nekonečna vyhoštěn? Kdo je padlý anděl?

puntík
U povídek se ještě trochu zdržím. Zkusila jsem totiž psát krátké (hodně krátké) povídky. První, kterou si můžete přečíst na blogu je povídka Osud, na kterou jsem celkem hrdá. Je to taková pocitovka, v náznacích šmrncnutá příběhem a nemá úplně dobrý konec.
Je první, ale budou přibývat další, ikdyž podle toho, jakou mám poslední dobou spisovatelskou náladu, tak ani ostatní nebudou mít happyend...

puntík
Také jsem rozšířila rubriku "Kritizuji". Kromě recenzí na knížky a filmy v ní teď najdete i muziku. Nejsou toani tak recenze, jako spíš moje názory a myšlenky týkající se jednotlivých písniček. Jak jste možná už poznali, nenejdete tam Lady Gaga a jí podobné. Začala jsem s písničkama od Apocalypticy a budou následovat i další skupiny.
Já se vás chci ale zeptat, jestli vás tato rubrika zajímá. Jestli má smysl ji udržet. Hlasujte dole v anketě.

puntík
Posledním bodem nástěnky budou fotky. Teď momentálně jsem doma a doléčuju se z mononukleózy, tak nemám moc příležitostí fotit. Ale přeci jen jsem si příležitost našla. Nafotila jsem sérii portrétových fotek s mojí ségrou. Strašně jsem jí zřídila a fotily jsme to u nás v baráku na schodech. Podle toho taky dostaly fotky název. Fotky "Na schodech" si můžete prohlédnout zde.

To je z první nástěnky všechno, děkuju všem, kteří sem chodí pravidelně a čtou to, co tvořím. I těm, kteří sem zašli náhodou a třeba si přečetli to co je zajímalo. Proto to přece dělám :o)

Návrat do nekonečna - Kapitola 6 (Křídla)

7. února 2011 v 22:25 | papája |  NDN
ndn2
Bylo něco kolem šesté hodiny večer. Za okny byla už tma. V listopadu je tma brzy. Stála jsem v kuchyni u dřezu a ráchala si ruce ve vodě plné mýdlových bublin. Mydlila jsem hrnec od brambor, když zazvonil telefon. Ale než jsem si stačila utřít ruce od saponátu, do kuchyně vlítla máma a telefon zvedla.
            "Ano?" řekla. "Hellen Williamsová u telefonu ...ano, poručíku." Následoval krátký a svižný rozhovor. Máma vypadala znepokojeně, ustaraně a nervózně. "Rozumím." Pak zavěsila.

           Pokukovala jsem po ní, dokud nezmizela v pokoji. Nechápala jsem, co to mělo znamenat, ale hodila jsem to za hlavu. Za chvíli telefon zazvonil znovu. Máma přiběhla do kuchyně jako vichřice a doslova skočila po telefonu: "Poručík Quimber? Ano....před hodinou? A kdo? Zase on..." Ha! Měla jsem podezření, o co se jedná. A nelíbilo se mi to.
            "Kdo to byl?" zeptal se táta, když máma zavěsila.
            "Quimber. Řekl mi nějaké novinky z práce." odmlčela se, "Byl vykraden další obchod s potravinami. Bylo to těsně před zavíračkou a zdá se, že za to může zase ten samý kluk." Bylo mi jasné koho myslí. Už jsem o něm asi týden neslyšela.
            "Vy jste ho ještě nechytili?" podivil se táta.
            "Ne. Schovává se. Dokonce jsme nasadili hlídky, ale nic. Nevím, jak to dělá. Ani se nepokouší při krádeži zamaskovat. Jakoby nám to dělal naschvál..." máma přešla k oknu. Najednou se zarazila. Zírala z okna někam na ulici s otevřenou pusou, v očích nevěřícný výraz. "To se mi snad zdá!!!" vyjekla najednou. Běžela do chodby, popadla policejní bundu, odznak, pistoli a vyrazila ze dveří. Já s tátou jsme se na sebe nechápavě podívali. Okamžitě jsme přiskočili k oknu, abychom zjistili, co viděla.
            Ztemnělá ulice byla úplně prázdná a osvětlovaly ji jen dvě lampy. Podél zdí se vláčel nějaký člověk. Jeho dlouhý stín sahal až do poloviny ulice. Kulhal...nebo se motal, nevím, ale opíral se o zeď, aby se udržel na nohou. Ve světle lampy jsem uviděla světlé kudrny a měla jsem jasno. Pak na ulici vběhla máma. Zaslavila se u popelnic a namířila na něj pistolí.
            "Mami, NE!!!" vykřikla jsem a rozeběhla jsem se za ní.
            "Sáro!" křikl za mnou táta. Ignorovala jsem to. Skákala jsem dolů po schodech, jak nejrychleji jsem uměla.

           "Policie! Stůj!" slyšela jsem z venku mámin hlas. Už jsem byla skoro tam. Netušila jsem, co chci udělat. Neznala jsem ho. Věděla jsem, že je to zloděj hledaný policií už několik měsíců. Ale nějakým způsobem jsem cítila, že by nebylo dobré, kdyby ho dostali. Rozrazila jsem vstupní dveře do domu. V tu chvíli vzduch prořízl zvuk výstřelu. Stála jsem na ulici,vyděšená, bez dechu jsem sledovala mámu, jak drží pistoli v natažených rukách. Silueta v dálce se skrčila. V tu chvíli jsem si myslela, že ho trefila do nohy. Ale najednou se rozeběhl. Nejistě a ne úplně rovně.
            "Řekla jsem STŮJ!!!" křičela máma. Vyrazila za ním.
            "Mami!" zavolala jsem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nakonec jsem se pomalu vydala za mámou. Chtěla jsem vědět co se děje. Nakonec v nebezpečí může být i ona.
Šla jsem, zrychlovala a nakonec jsem přímo sprintovala vpřed. Nevěděla jsem, kam máma šla, jen jsem tipovala.
             Pak jsem zaslechla zvuk tříštění skla. Zastavila jsem se. Byla jsem v části města, kde nebyly obytné byty, jen kanceláře. Nikdo tu nebydlel, tak kdo to mohl být? Máma určitě ne. Že by nějaký bezdomovec? Než jsem se stačila otočit a odejít, uslyšela jsem výkřik. Zamrazilo mě. To nešlo s ničím jiným zaměnit. Úpěnlivý, srdcervoucí a zoufalý výkřik. Stejný, jako ten, který jsem slyšela po mé nehodě. Chvíli jsem stála bez dechu, srdce se mi rozbušilo tak rychle, že jsem málem neudržela rovnováhu. Co se to děje?
             Chtěla jsem jít dál, zjistit, co za tím vším je. Pomalu jsem se plížila úzkou ulicí vpřed. Zvuk přicházel zpoza rohu, odkud nedaleko stála stará část městské továrny, zchátralá a dávno nepoužívaná. Pomalu jsem vystrčila hlavu, abych za roh viděla. Nikro tam ale nebyl. U staré tovární zdi stály popelnice a kontejnery na tříděný odpad. Přeběhla jsem ulici a vydala se podél vysoké zdi směrem k továrně. Sledovala jsem každý tmavý kout, jestli něco nezahlédnu. Ani jsem si nevšimla kusu hadru na zemi a málem jsem zakopla, když se mi zamotal pod nohy. Sehnula jsem se pro něj a chtěla ho zahodit, ale pak jsem si všimla, že to není obyčejný hadr. Byla to stará kostkovaná košile. Jeho košile. Na zádech úplně rozedraná, pohromadě držela jen díky řadě knoflíčků.
              Rychle jsem vykročila dál. Dostala jsem se k dalšímu rohu. K rohu továrenské zdi. Nad ní už byli vidět vysoké komíny. Uslyšela jsem kroky, jak někdo šouravě přechází po štěrkovité zemi. Chvíli jsem počkala. Kroky utichly, ale slyšela jsem, jak dotyčný něčím udeřil do zdi. Polkla jsem a nadechla se, abych si dodala odvahu a co nejmíň nápadně jsem vykoukla za roh.
              Stál u zdi s lokty opřenými o její betonové tvárnice. Světle hnědé kudrny mu padaly do obličeje, ale nepotřebovala jsem vidět tvář. Podle zhrzeného postoje jsem hned poznala, jak se cítí. Horní polovinu těla měl nahou, jeho košili jsem nechala někde u popelnic. Ale bylo tu něco jiného, co bylo špatně. Až teď jsem si uvědomila, že to je nemožné. Opíral se o zeď, shrbený, zmožený a z odhalených zad mu vyrůstaly obrovské sněhobílé perutě. Měl křídla. Velká bílá křídla, teď napůl roztažená. Zírala jsem na něj a zapomněla, že mě nemá vidět.
               Pak sebou trhl. Lekla jsem se a instinktivně ucouvla. Popadl prázdnou lahev od rumu, napřáhl se a vztekle jí mrštil proti zdi. Další tříštění skla. Byl opilý. Opilý, zoufalý a poražený. To nebyla dobrá kombinace. Jeho postoj byl napjatý, jakoby se chtěl každou chvíli na někoho vrhnout. Díval se na střepy a křídla měl doširoka roztažená nad hlavou. Ta křídla.... to není možné. Opravdová křídla.
               Pomalu se otočil a podíval se mým směrem. Jeho výraz mě vyděsil.
               "Říkal jsem ti, abys mě nesledovala...."

Pokračování příště ;o)
           

Apocalyptica (Hope, Hall of the mountain king, Quutamo)

6. února 2011 v 14:01 | papája
U Apocalypticy ještě zůstaneme. Nejde je odbýt jedním článkem. Chce to hodně hodně článků!!! Ztím vybírám ty nejznámější písničky, nebo ty, co mě nejvíce zaujaly. Později budu vybírat i méně známě skladby.

Název: Hope
Kapela: Apocalyptica
Zpěv: Matthias Sayer
Z alba: Cult
Moje slovo: Ikdyž je to jedn az nejznámějších písniček od Apocalypticy, slyšela jsem ji vlastně až nedavno. Zpívanou verzi nazpíval Matthias Sayer, ale mně se víc líbí instrumentálka beze zpěvu, protože mi přijde, že Sayer má pro tuhle skladbu takovej moc slaďoučkej hlas, neumí to tak rozjet. Ale melodie, napětí, všechno je krásný, to nemůžu nic vytnout.




Název: Hall of the mountain kong
Kapela: Apocalyptica
Zpěv: ---
Z alba: Cult
Moje slovo:
Známá skladba, která přímo křičí po tom, aby ji Apocalyptica zahrála. Musim říct, že klusi to zvládli skvěle, nechápu, jak tam můžou těma smyčcema tak rychle šmrdlat. Je to skladba s ojedinělou melodií, zrychluje se a já si nemůžu pomoct, ale mě se hrozně líbí :o)


Název: Quutamo
Kapela: Apocalyptica
Zpěv: ---
Z alba: Apocalyptica
Moje slovo:
Nádherná melodie, energie,....ona má vlastně dvě melodie. První, která je jednoduchá, pulsující, která provází celou skladbu, a druhá táhlá, zpěvná a úžasná. Plus bicí do toho,....někdy si řikam, proč to vlasně píšu, když stejně kritizovat nebudu :D Apocalyptica je Apocalyptica ;o)



Vánoce u zvířat

6. února 2011 v 11:57 | papája |  Články
U nás doma Vánoce neslavíme jen my (lidi), ale i naše zvířata. Každej rok, od té doby co máme doma nějaké zvíře (to je od mých šesti let), zdobíme pro zvířátka malý vánoční stromeček. Dělali jsme to jako děti a nák nám to zůstalo, jako taková tradice :) Když pak máme Štědrovečerní večeři, připravíme každému zvířátku misku se zelinonuvým salátem, a když potom jíme my, jí i oni. Je to hezký, dívat se, jak do sebe cpou obrovskou mísu zeleniny.
Letos jsme prostírali pro králíka a morče. Oboum jsme dali stejně velké misky. Přestože morče je už desetileté a miska byla stejně velká jako ona, sežrala ji celou. Zato králík, ač je třikrát větší než morče, tak půlku nechal.
A tady je Míša a její megamiska žrádla :) Chutnalo jí moc a byla byla odhodlaná to sežrat všechno, ikdyby jí měly vypadnout oči z důlků.

A tady je Flappyna jak krade mrkev ;)
A papá..
...a papá....
...a přežraná usíná.
Vánoce byly kráskný, už se těšim na další. Bohužel Míša už je s nám iprožije nej v myšlenkách...

Návrat do nekonečna - Kapitola 5 (Uprchlík)

5. února 2011 v 17:48 | papája |  NDN
ndn2
         "To je teda síla..." konstatovala Lisa, když jsem jí cestou ze školy vyprávěla můj sobotní zážitek. Samozřejmě moje psychopatické představy o hlasech, zachráncích a podobných věcech jsem si nechala pro sebe. Už takhle jsem občas vypadala jako naprostý blázen.
          Šli jsme po ulici, byl chladný podzimní den, slunce nebylo přes souvislou šedobílou clonu mraků a smogu vidět. A k tomu všemu foukal studený vítr. Prostě krásnej den... Minuly jsme obchod se zeleninou, papírnictví, bistro a mířily k Lise domů. Slíbila jsem jí, že ji doprovodím.
           "Tak se měj hezky. Uvidíme se zítra ve škole," pozdravila mě, "A nepřimotej se zase do něčeho." dodala, když odemkla dveře. Měla na mysli ten výslech u mámy v práci nebo to, jak mě "neznámý pachatel" zmlátil do kuličky? Nehodlala jsem se ptát.
            "Pokusim se..." řekla jsem a mávla na ni. Neslušně jsem ani nepočkala, až za sebou zavře dveře a rovnou jsem udělala čelem vzad a šla domů. Vrátila jsem se po stejné trase. Bistro, papírnictví, zelenina... a pak jsem ho uviděla.
             Ve vedlejší ulici se mezi lidmi mihla špinavá kostkovaná košile. Reflexy mi fungovaly dobře, okamžitě jsem zastavila a zapátrala v davu. Pak jsem zahlédla světlé kudrnaté vlasy. Neuvěřitelné, měla jsem na něj vážně štěstí. To musí být osud, že se pořád potkáváme, jinak si nedovedu. A tak pod myšlenkou, že jdu vstříc svému osudu, jsem se vydala za ním. Nevím, co jsem čekala, že najdu. Možná jsem chtěla zjistit, kde se schovává před policií. Možná se moje podvědomí chtělo ujistit, že člověk, co mě zachránil, není vrah a zloděj. Samozřejmě mě napadlo, že bych to pak všechno mohla říct mámě a pomoct jí tak v případu, ale pak jsem to zavrhla jako úplně poslední možnost, co bych mohla udělat.
             Zabočil. Šla jsem za ním. Snažila jsem se být nanejvýš nenápadná, tvářit se, že tudy chodím běžně každý den. Ale nebylo to potřeba. Šel rychle a ani jednou se neohlédl. To mi dodalo odvahu a trochu jsem zrychlila, abych ho neztratila. Vedl mě ulicemi, pořád měnil směry. To mě trochu mátlo, nechápala jsem, proč si jakoby naschvál vybírá tu nejdelší cestu. Začínala jsem totiž tušit, že míří do parku.
              A měla jsem pravdu. Napojil se na štěrkovou cestu, která vedla mezi stromy. Chvíli jsem počkala, dokud nebude dostatečně daleko a pak se vydala za ním. Pěšina byla rovná a dlouhá, téměř přes celý park, který byl hodně rozlehlý a možná by se mohl přirovnat k zalesněnému kopci. On ale po pár stech metrech uhnul z cesty a vešel mezi stromy. Zastavila jsem se. V hlavě mi zvonil alarm, že zacházím moc daleko. Ale zvědavost ho přehlušila. Jenom kousíček se podívám. Je den, všude světlo a po cestě chodí lidi. Nemůže se nic stát. Propletla jsem se mezi stromy, až jsem narazila na zeď. Starou, posprejovanou a místy rozvalenou zeď, která možná kdysi ohraničovala soukromý pozemek.
             Ale můj sledovaný objekt někam zmizel. S největší pravděpodobností překročil zeď v místech, kde byla úplně probořená. Nechtěla jsem jít dál. Už jsem byla moc daleko od cesty. Ne, že bych netrefila zpátky, ale nevím, s kým mám tu čest a táhnout se za ním do míst, kde není vůbec nikdo, to bylo naprosto šílené. Navíc jsem Lise slíbila, že se do ničeho nezapletu.
            Jen jsem nahlédla za zeď, a když jsem nic zajímavého neviděla, rozhodla jsem se vrátit. Otočila jsem se a tál tam. Přímo přede mnou. Narazila bych do něj, kdybych se včas nezastavila. Uvědomila jsem, že jsem vykřikla a namáčkla se zády na zeď. Teď jsem byla uvězněná mezi zdí a jím.
            Cítila jsem, jak mi do mozku začíná stoupat adrenalin. Hlavou mi křičely myšlenky jedna přes druhou: "Je tady! Šel za mnou! Blbost! Já šla za ním! Proč jsem ho neslyšela! Panebože!!! Je tady! Se mnou! A sám! CO MÁM DĚLAT!!!!"
            Mračil se. "Sledovalas mě," řekl.
            Nebyla jsem schopná odpovědět. Ruce se mi třásly. Proč jsem sem sakra lezla.
            Zřejmě jsem vypadala fakt vyděšeně, protože najednou změnil pohled. Z tváře jakoby se mu vymazaly všechny emoce. Ruce si dal za záda a čekal. Díval se na mě tmavě šedýma očima a měl téměř nezúčastněný pohled.
            Narovnala jsem se a jediné, co jsem byla schopná říct, bylo: "Promiň."
            Překvapeně zvedl obočí. ( Zřejmě mě nechtěl na místě zavraždit. Koneckonců mě už jednou zachránil, tak proč by mě teď zabíjel, to by byla škoda práce… jsem fakt cvok... )
            "Promiň?" zeptal se udiveně.
            "Jo, promiň," zopakovala jsem, "Před čtrnácti dny, jsi mi pomohl. S těma třema idiotama. A já tě dneska viděla na ulici, tak jsem tě chtěla dohonit a poděkovat ti." Vychrlila jsem ze sebe chabé, nesmyslné a úplně pitomé vysvětlení.
            On to samozřejmě nespolkl. "Hm...Tos byla ty?" odpověděl kousavě. Když zachytil můj nechápavý výraz vzdychl a řelkl: "Nemáš zač. A už mě takhle nesleduj."
            Pochopila jsem to jako výzvu k odchodu a okamžitě jsem jí využila. Aniž bych řekla slovo, obešla jsem ho a rychle kráčela pryč. Chvíli tam stál a sledoval mě podezíravým pohledem. Rozhodla jsem se neohlédnut se, ale nakonec mi to nedalo a zavolala jsem na něj: "Proč jsi včera zdrhnul?"
            Byl už na cestě pryč, ale zpola se za mnou otočil: "Jdi domů."

Pokračování příště ;o)

Apocalyptica (Bittersweet, Path, I Don't Care)

5. února 2011 v 16:59 | papája
Jako první hodnocení písniček jsem si vybrala jednu z mých nejoblíbenějších ( možná úplně nejoblíbenější ) kapelu - Apocalypticu. Zvolila jsem starší a známé písničky. Ty, které jsem slyšela jako první a díky kterým jsem si tuto finskou skupinu zamilovala.

Název: Bittersweet
Kapela: Apocalyptica
Zpěv: Ville Valo, Lauri Ylönen
Z alba: Apocalyptica
Moje slovo:
Apocalypticu miluju a tuhle písničku zvlášť. Měla jsem jeden čas, kdy jsem jí poslouchala dnes a denně pořád dokolečka. Je to nádherná melodie, která graduje a nabírá na dynamice. Líbí se mi obě verze, jak instrumentálka jen v podání A pocalypticy, tak se zpěvem Villa a Lauriho. Jejich hlasy jsou každý úplně ale úplně jiný, přesto dohromady tvoří harmonický, ale elektrizující a vzrušující celek. Nejdřív nás navnadí Ville svým naprosto sametovým a hlubokým hlasem a po chvíli do všecho zakročí Lauri se svým vysokým rockovým chraplákem. Dohromady to zní fantasticky, až z toho běhá mráz po zádech. Jen hloubka a výška všechno provázené mistrovskými tóny na violoncella a později i bicími. Jak říkám, tahle písnička je prost dokonalost sama ;o)

Název: Path
Kapela: Apocalyptica
Zpěv: Sandra Nasic
Z alba: Cult
Moje slovo:
Tóny violoncella vás nejdříve ukolébají a pak náhle propuknou ve zmatek. Kupodivu je ale ten zmatek dobře znějící a  ospořádaný. Když jsem Path pouštěla našim v autě, při cestě na dovolenou, v ten okamžik, kdy začne nářez, máma vyskočila a vypnula mi to...prej z toho chytá depresi :o) Líbí se mi víc instrumentální verze, ale zpívaná Sandrou Nasic taky neni špatná. Ona má takový hluboký drsný hlas, nechápu jak to uzpívá, ale zní to skvěle. přemejšlela jsem, jestli sem dát videoklip zpívané verze nebo ne, ale nakonec jsem se rozhodla přeci jen pro instrumentálku.


Název: I Don't Care
Kapela: Apocalyptica
Zpěv: Adam Gontier
Z alba: Worlds Collide
Moje slovo:
I don't care je rockově laděná píseň s nápaditou melodií, jak už je u apocalypticy zvykem, pomalý začátek a pak nářez. Líbí se mi nazpívaná verze. Adam Gontier má hlas, kterým uřve všechny vejšky. Znovu musím obdivovat kluky z Apocalypticy, že dokáží vyloudit na violoncella takový úžasný zvuky, lepší než na kytaru. Nj... cella, bicí a vystačí si. A ještě to zní pěkně ;o) Videoklip je taky úžasnej, hezky vizuálně pojatej.



Na schodech

5. února 2011 v 16:29 | papája |  Fotografka
Tak jsem se jednoho dne byla doma a nudila jsem se. Doma byla akorát ségra, jinak nikdo. Tak jsem popadla foťák a ségru, zřídila jsem jí, posadila jí na schody a nechala jsem vyřádit svého uměleckého ducha ;o) Ségra nejdřív nadávala, že jsem z ní zase udělala příšeru, ale mě přijde, že jí to docela slušelo. Sice musela vyměnit svoje barevný oblečky za muj černej svetr, ale výsledek se dostavil.

A neodpustila jsem si ještě vyfotil, jak krásně jsem ségru nalíčila ;o) Nj, je strašně fotogenická, ale musim si najít ještě nějakou jinou modelku, přestože ona vypadá tak dobře, ale aby ta fotky nebyly pořád tak stejný. Ale neboj, ségra, taky se na tebe ještě dostane :D

Touha po nekonečné dáli

5. února 2011 v 11:05 | papája |  Články
Dlouho jsem přemýšlela, jestli na toto téma něco napíšu nebo ne, protože nejsem zrovna fandou článků typu: "Miluju, když se v létě dívám na hvězdy". Ale nakonec jsem se to pokusila pojmout trochu jinak.
Už jako malá jsem byla obeznámena s tím, že Země nemá kolem sebe nějkou modrou slupku, která se v noci změní na černou. Věděla jsem, že Země je jen miniaturní planetka v širokém nekonečném Vesmíru (aspoň zatím nekonečném ). Vždycky mě vesmír fascinoval. Při představě, že stojím na něčem kulatém, co visí na ničem a běhá si to kolem obří plynové koule ve Vesmíru, kde je takových planetek a takových plynových koulí strašně strašně moc a hodně, tak mi běhal mráz po zádech ( ta představa je nanejvýš vžrušující,a le zároveň děsivá ) Jo a ještě ani nevím, jestli jsem hlavou dolů nebo nahoru ( protože jak poznáme ve vesmíru, kde je dole a kde je nahoře...nijak ). Vzpomínám si, že když jsme jeli někam autem a už byla tma, pokradmu jsem se dívala na oblohu a hledala létající talíře a vlastně jsem doufala, že žádný neuvidím. Proč? Možná za to mohla moje fóbie z I.T. mimozemšťana...nesmějte se :o)


Ten film ( údajně určenej pro děti ) jsem viděla jako malá jednou ( a pak asi dvakrát jako straší, ale to už na mě nezanehávalo psychycké následky ;o). Já nevim, ale všichni mi říkají, že jim ten slizkej mimozemšťan s divnou hlavou a nechutnym svíticim prstem přijde roztomilej. Mě teda nepřijde ( a to pozor....mě přijde roztomilá i godzilla...) Na mě kdyby v noci vykouknula takováhle potvora, tak se podělam strachy a rozhodně si jí nevezmu domů... Rozhodně si nemyslim, že miimozemšťané neexistují. Naopak. V tom širokém Vesmíru prostě někde musel vzniknout život, ať už v jakékoliv formě. Ale rozhodně si nemyslim, že přiletí (jestli přiletí) v létajícím talíři a budou zelený s velkou hlavou a velkýma černýma očima.... ( uvažte...můžou se vyvinout úplně jinak a třeba vůbec nebudou mít hlavu ;o) A třeba si budeme hrát na UFO my a poletíme strašit obyvatele nějaké jiné planety ;o)
Teď, když se podívám na noční oblohu, cítím, že bych chtěla vědět, co je za Sluneční soustavou, co je za naší galaxií, prostě prozkoumat celý Vesmír, protože zatím nevíme ani 1% pitomí procento z toho, co můžeme vědět. Než ale vynalezneme vyspělejší technologie pro výzkum, budu si muset stačit s dokumenty od BBC.

Obrázek: Zdroj