Návrat do nekonečna - Kapitola 2 ( Live saver )

1. února 2011 v 11:24 | papája |  NDN
ndn2
          Bylo pozdní odpoledne. Slunce pomalu zapadalo a světlo dosáhlo jen na vyšší patra starých činžáků natěsnaných po obou stranách ulice. Zbytek byl ponořen do příjemného podzimního přítmí. Tuhle část města jsem měla ráda. Bylo tu celkem hodně lidí, ale nikdo nespěchal. Někteří nakupovaly v malých sympatických krámcích, jiní popíjeli na mrňavých předzahrádkách kaváren. Před květinářstvím stál pojízdný stánek s kobližkami. Mlsně jsem mrkla na klučinu, kterému právě tatínek koupil kornout kobližek se slušnou vrstvou polevy. Prošla jsem kolem nich a hned na mě zaútočila známá vůně přesmaženého těsta, cukru a karamelu. Zároveň mi padla do očí cedulka JAHODOVÁ POLEVA - VYPRODÁNO. Hm, škoda. Jahodovou já nejradši. Napadlo mě, že bych si mohla koupit alespoň kobližky s čokoládou, ale pak jsem si vzpomněla na žalostný stav mojí peněženky.
            Pokračovala jsem dál. Stíny domů vystřídaly stíny starých kaštanů. Pod jedním takovým kaštanem stál holohlavý chlapík v kostkovaném kabátě a hrál na tahací harmoniku. Na lavičce měl položené pouzdro a před ním stál ošoupaný cylindr na peníze. I když jsem do klobouku neviděla, tušila jsem, že moc plný nebude
            Zahnula jsem kolem pekárny a znovu vešla mezi domy. Pak jsem něco zaslechla. Znělo to jako kdyby někdo naráz povalil popelnice a ozvalo se to z úzkého průjezdu do dvora mezi domy. Rozhlédla jsem se. Buď to nikdo z kolemjdoucích neslyšel přes rachot motorů aut, nebo to velice okázale ignorovali. Chtěla jsem jít dál, když jsem k řinčení železa zaslechla ještě křik.
             Sebrala jsem odvahu a rozhodla se, že se tam pro jistotu podívám. Šourala jsem se při zdi vjezdu pro auta. Křik byl pořád hlasitější. Už jsem byla u vchodu do dvora. Nakoukla jsem za roh. Přímo k mým nohám se svalili dvě peroucí se postavy. Kluci. Jeden z nich měl nápadně svalnatou postavu. Není to fér, napadlo mě. Okamžitě mi bylo jasné, že to je nerovný boj. Pak jsem si všimla, že opodál mezi povalenými popelnicemi stojí další dva kluci. Jeden stejně vysoký a silný jako ten na zemi a druhý hubený a momentálně hodně vysmátý. Fred. A všiml si mě.
           "Hej! Debile!" křikla jsem na něj bez přemýšlení. Vzápětí se začal ozývat tenký hlásek mého pudu sebezáchovy. "Co se to tu děje!"
            Ihned na mně visely všechny oči. Dvojice na zemi se na okamžik přestala prát. Toho neznámý klučina využil, kopl svého protivníka do břicha a nemotorně, zato úžasně rychle se vyhrabal na nohy a utekl pryč. Silák se chvíli svíjel v klubíčku na zemi.
            "Ale! Kdopak nám přišel dělat společnost. Slečna Williamsová." Fred nasadil svůj pohrdavý tón, ale na očích mu bylo poznat, že je nervózní.
             Stála jsem jako zamražená. Když se Fredův "bodyguard" zvedl ze země, začala jsem si uvědomovat, že vůbec nejsem v dobré situaci. V hlavě se mi začaly vybavovat slova naší školní instruktorky sebeobrany: "Při napadení se snažte volat pomoc. Pokud to jde, utečte, pokud ne, rozptylte protivníka a získejte čas na útěk. Nehrajte si na hrdiny....."
             "Protizákonná činnost, zajímavý?" vyhrkla jsem co možná nejklidněji, přestože se mi klepaly kolena a necítila jsem prsty u nohou. Moje Ego a nenávist k Fredovy naprosto udolali pud sebezáchovy. Fred se zamračil. "Copak by tomu asi řekl papánek, Fredíčku..." pokračovala jsem a zkusila se uvolnit. Udělala jsem dva kroky vpřed. Teď už jsem nesměla dát najevo strach.
              "Tomu je to fuk..." odsekl.
              "Vážně? Hm....to bych teda chtěla vidět."
              "Pch! Nemysli si, že když je tvoje máma fízl, že si můžeš všechno dovolit." štěkl na mě. Něco mi říkalo, že by z toho starej pan Wilson moc radost neměl.
             "To sedí od někoho jako ty." zavrčela jsem. 1:0 pro mě. Zaskočila jsem ho. Fred měl špatnou pověst, všude pouštěl hrůzu, ale rozhodně nepotřeboval, aby na něj někdo jako já věděl, že je i násilník. Toho jsem hodlala využít. "Tohle, už nikdy dělat nebudeš." řekla jsem tónem, který jsem odposlouchala od mámy. Suchý, stručný policejní tón.
             "Aha. Čekáš, že řeknu: Ano madam, slibuju že už to nikdy neudělam, už budu hodnej, jenom to prosím prosím neřikejte tatínkovi?"
              "Jo."
              "Tak to máš smůlu, Williamsová."
              Začínal vypadat naštvaně. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas zmizet. "Pamatuj si to. Tohle už se víckrát nestane." řekla jsem, otočila se a trochu prkenně a možná rychleji, než bych chtěla, jsem zamířila k průjezdu. Ale tohle nebyl konec.

               Někdo mě silně drapl kolem pasu a vší silou mnou mrštil zpět k popelnicím. Přistála jsem obličejem na hlíně. A už mě dva páry rukou zvedaly na nohy a přirazily ke zdi.
              "Tak zaprvé," řekl Fred téměř psychopatickým hlasem, "TY mi nebudeš dávat podmínky." Rána pěstí do žaludku. "Zadruhé: seš nula, tvuj táta je nula a nuly si nebudou dovolovat mi vyhrožovat." Další rána do žaludku. "A zatřetí: jestli tohle někomu řekneš, tak si najdu tebe, tvojí ségru a tu tvojí úžasnou kamarádku. A ještě nevim, jestli bude mít zlomenou ruku tvoje sestra a zlomenou nohu Lisa, nebo naopak." Třetí rána do břicha. A to už můj žaludek nevydržel a celý jeho obsah šel ven. Nečekala jsem. Sebrala jsem všechnu sílu, jako jsem v tu chvíli byla schopná a kopla ho do rozkroku ( ve filmech to vždycky fungovalo ). Fred zúpěl bolestí a začal poskakovat kolem popelnic. Jeho kámoši mě okamžitě pustili. Rukama jsem přistála v mém bývalém dnešním obědě.
              ,,Frede, neni ti nic?" zeptal se jeden z nich.
              "Ne, tancuju si tu jenom pro zábavu!" procedil ironicky mezi zuby. ,,Na co čekáte!"
               Rozkašlal jsem se a rychle se snažila vyškrábat se na nohy. Ale točila se mi hlava. Navíc mi něčí kopanec do zad pomohl znovu se svalit na zem.
               "Haj-zle..."vykuckala jsem ze sebe. "Ty haj...hajzle...."
              "Uklidni se, Sáro. Přece nechceš, aby ti někdo ublížil." Fred si dřepl přímo vedle mě, zatímco jsem se pomalu sbírala ze země. "Mysli na svojí sestřičku. A na svojí kamarád.....kuuuuuuuuuuuuuu!!!!"
              Zvedla jsem hlavu. Fred najednou ležel rozpláclý na zemi vedle staré Toyoty. Ohlédla jsem se a přes bolest hlavy jsem se snažila zaostřit na dva zbývající kluky. Nebyli dva. Byli tři. Dva Fredovi poskoci, hory svalů se rvali se třetím. Můj zachránce, prolétlo mi hlavou. Najednou tam byl. Objevil se z ničeho nic, ani Fred si ho nevšiml. Jakoby sem odněkud přilétl.
             Jedna rána, druhá, třetí. Pravej hák, kop do holeně, úkrok stranou herda do zad. Oba svalovci se váleli na zemi. Můj zachránce nebyl tak vysoký, asi tak silný. Přesto je přepral. Pohyboval se jako stín. Popadl Freda za triko a strčil ho směrem k výjezdu. Neviděla jsem mu do tváře,ale všimla jsem si, že mu na záda splývají světlé kudrnaté vlasy sepnuté do culíku. Pak kopl do jednoho hromotluka a vyprovodil ho za Fredem. Pak si stejně podal i druhého.
             "Tohle už NIKDY neuděláš!" Ten hlas nepatřil Fredovi. Tón byl rozhodný a zněl neústupně. Už jsem ho někde slyšela. Ale jak sem klečela na zemi a koukala na svůj dnešní jídelníček, nedokázala jsem myslet. Klečela jsem se svých vlastních zvratkách a musela jsem vypadat naprosto uboze.
            Zaslechla jsem ránu a bolestné zachroptění. Zvedla jsem hlavu. Fred si držel tvář a s nosu mu tekla krev. Rychle se šoural pryč.
            "Zbabělče!" křikl za ním můj zachránce. Ano. Ten hlas. Ta nehoda. Nehoda, co se stala před necelými dvěma lety. Jako bych měla v hlavě zhasnuto a teď tam někdo rozsvítil. Chtěla jsem vyskočit na nohy, jít za ním, zjistit, co je zač. Ale byl pryč. Zmizel stejně záhadně, jako se objevil.

Pokračování příště ;o)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 blogerka101 blogerka101 | Web | 1. února 2011 v 12:12 | Reagovat

Dobrý článek ;) koukni ke mě

2 Zdenina Zdenina | Web | 7. února 2011 v 10:59 | Reagovat

napínavé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama