Návrat do nekonečna - Kapitola 5 (Uprchlík)

5. února 2011 v 17:48 | papája |  NDN
ndn2
         "To je teda síla..." konstatovala Lisa, když jsem jí cestou ze školy vyprávěla můj sobotní zážitek. Samozřejmě moje psychopatické představy o hlasech, zachráncích a podobných věcech jsem si nechala pro sebe. Už takhle jsem občas vypadala jako naprostý blázen.
          Šli jsme po ulici, byl chladný podzimní den, slunce nebylo přes souvislou šedobílou clonu mraků a smogu vidět. A k tomu všemu foukal studený vítr. Prostě krásnej den... Minuly jsme obchod se zeleninou, papírnictví, bistro a mířily k Lise domů. Slíbila jsem jí, že ji doprovodím.
           "Tak se měj hezky. Uvidíme se zítra ve škole," pozdravila mě, "A nepřimotej se zase do něčeho." dodala, když odemkla dveře. Měla na mysli ten výslech u mámy v práci nebo to, jak mě "neznámý pachatel" zmlátil do kuličky? Nehodlala jsem se ptát.
            "Pokusim se..." řekla jsem a mávla na ni. Neslušně jsem ani nepočkala, až za sebou zavře dveře a rovnou jsem udělala čelem vzad a šla domů. Vrátila jsem se po stejné trase. Bistro, papírnictví, zelenina... a pak jsem ho uviděla.
             Ve vedlejší ulici se mezi lidmi mihla špinavá kostkovaná košile. Reflexy mi fungovaly dobře, okamžitě jsem zastavila a zapátrala v davu. Pak jsem zahlédla světlé kudrnaté vlasy. Neuvěřitelné, měla jsem na něj vážně štěstí. To musí být osud, že se pořád potkáváme, jinak si nedovedu. A tak pod myšlenkou, že jdu vstříc svému osudu, jsem se vydala za ním. Nevím, co jsem čekala, že najdu. Možná jsem chtěla zjistit, kde se schovává před policií. Možná se moje podvědomí chtělo ujistit, že člověk, co mě zachránil, není vrah a zloděj. Samozřejmě mě napadlo, že bych to pak všechno mohla říct mámě a pomoct jí tak v případu, ale pak jsem to zavrhla jako úplně poslední možnost, co bych mohla udělat.
             Zabočil. Šla jsem za ním. Snažila jsem se být nanejvýš nenápadná, tvářit se, že tudy chodím běžně každý den. Ale nebylo to potřeba. Šel rychle a ani jednou se neohlédl. To mi dodalo odvahu a trochu jsem zrychlila, abych ho neztratila. Vedl mě ulicemi, pořád měnil směry. To mě trochu mátlo, nechápala jsem, proč si jakoby naschvál vybírá tu nejdelší cestu. Začínala jsem totiž tušit, že míří do parku.
              A měla jsem pravdu. Napojil se na štěrkovou cestu, která vedla mezi stromy. Chvíli jsem počkala, dokud nebude dostatečně daleko a pak se vydala za ním. Pěšina byla rovná a dlouhá, téměř přes celý park, který byl hodně rozlehlý a možná by se mohl přirovnat k zalesněnému kopci. On ale po pár stech metrech uhnul z cesty a vešel mezi stromy. Zastavila jsem se. V hlavě mi zvonil alarm, že zacházím moc daleko. Ale zvědavost ho přehlušila. Jenom kousíček se podívám. Je den, všude světlo a po cestě chodí lidi. Nemůže se nic stát. Propletla jsem se mezi stromy, až jsem narazila na zeď. Starou, posprejovanou a místy rozvalenou zeď, která možná kdysi ohraničovala soukromý pozemek.
             Ale můj sledovaný objekt někam zmizel. S největší pravděpodobností překročil zeď v místech, kde byla úplně probořená. Nechtěla jsem jít dál. Už jsem byla moc daleko od cesty. Ne, že bych netrefila zpátky, ale nevím, s kým mám tu čest a táhnout se za ním do míst, kde není vůbec nikdo, to bylo naprosto šílené. Navíc jsem Lise slíbila, že se do ničeho nezapletu.
            Jen jsem nahlédla za zeď, a když jsem nic zajímavého neviděla, rozhodla jsem se vrátit. Otočila jsem se a tál tam. Přímo přede mnou. Narazila bych do něj, kdybych se včas nezastavila. Uvědomila jsem, že jsem vykřikla a namáčkla se zády na zeď. Teď jsem byla uvězněná mezi zdí a jím.
            Cítila jsem, jak mi do mozku začíná stoupat adrenalin. Hlavou mi křičely myšlenky jedna přes druhou: "Je tady! Šel za mnou! Blbost! Já šla za ním! Proč jsem ho neslyšela! Panebože!!! Je tady! Se mnou! A sám! CO MÁM DĚLAT!!!!"
            Mračil se. "Sledovalas mě," řekl.
            Nebyla jsem schopná odpovědět. Ruce se mi třásly. Proč jsem sem sakra lezla.
            Zřejmě jsem vypadala fakt vyděšeně, protože najednou změnil pohled. Z tváře jakoby se mu vymazaly všechny emoce. Ruce si dal za záda a čekal. Díval se na mě tmavě šedýma očima a měl téměř nezúčastněný pohled.
            Narovnala jsem se a jediné, co jsem byla schopná říct, bylo: "Promiň."
            Překvapeně zvedl obočí. ( Zřejmě mě nechtěl na místě zavraždit. Koneckonců mě už jednou zachránil, tak proč by mě teď zabíjel, to by byla škoda práce… jsem fakt cvok... )
            "Promiň?" zeptal se udiveně.
            "Jo, promiň," zopakovala jsem, "Před čtrnácti dny, jsi mi pomohl. S těma třema idiotama. A já tě dneska viděla na ulici, tak jsem tě chtěla dohonit a poděkovat ti." Vychrlila jsem ze sebe chabé, nesmyslné a úplně pitomé vysvětlení.
            On to samozřejmě nespolkl. "Hm...Tos byla ty?" odpověděl kousavě. Když zachytil můj nechápavý výraz vzdychl a řelkl: "Nemáš zač. A už mě takhle nesleduj."
            Pochopila jsem to jako výzvu k odchodu a okamžitě jsem jí využila. Aniž bych řekla slovo, obešla jsem ho a rychle kráčela pryč. Chvíli tam stál a sledoval mě podezíravým pohledem. Rozhodla jsem se neohlédnut se, ale nakonec mi to nedalo a zavolala jsem na něj: "Proč jsi včera zdrhnul?"
            Byl už na cestě pryč, ale zpola se za mnou otočil: "Jdi domů."

Pokračování příště ;o)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zdenina Zdenina | Web | 7. února 2011 v 11:14 | Reagovat

Velice zajímavé, už se těším na pokračování.
Píšeš velmi čtivě, všechny kapitoly jsem zhltla jedním dechem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama