Návrat do nekonečna - Kapitola 7 (Hořká pravda)

9. února 2011 v 22:21 | papája |  NDN
    
ndn2
  ,,Vylez, vím, že tam jsi!" křikl na mě a jeho hlas byl podbarvený alkoholem.
    Rozhodně jsem nehodlala vlézt opilému a naštvanému člověku přímo do rány. Vlastně....nebyla jsem si jistá, jestli to je člověk. Normálním lidem křídla ze zad nerostou.
    "Sáro..." zahučel netrpělivě, odstrčil se ode zdi a vrávoravě se postavil na nohy. "Nechtěj, abych si pro tebe došel!" Vyhrožování znělo dost nepřesvědčivě. Už proto, že se sotva držel na nohou. Na chůzi mohl zapomenout rovnou.
    Byla jsem pořád schovaná, jen jsem poslouchala. Přemýšlela jsem, že bych utekla, ale bylo příliš pozdě, abych teď couvla. Už jsem v tom, co se tu dělo (i když jsem přesně nevěděla co) byla namočená až po uši. A chtěla jsem vědět pravdu. O něm, o mně, o jeho křídlech, o těch krádežích a vraždě, o mé nehodě a jeho hlasu, který jsem určitě slyšela před dvěma lety, než jsem po nehodě omdlela. Bylo mi jasné, že dřív nebo později musím vylézt ze svého úkrytu, protože on, ač to sliboval, si pro mě v tomhle stavu nedojde.Teď se dozvím pravdu....S touto myšlenkou jsem se odlepila ode zdi a vyšla na plac před továrnou, kde stál on.
    Nohy měl doširoka rozkročené, aby lépe udržel rovnováhu, jedno křídlo složené, druhé napůl roztažené. Když mě uviděl, zasmál se, jako by se mi chtěl vysmívat, a pak se napil z poloprázdné lahve, kterou držel v ruce. Podle barvy možná rum...nebo whisky...
    "Co jsi zač?" zeptala jsem se a snažila se držet důrazný tón. Nevěnoval mi pozornost. Úplně mě ignoroval a zamyšleným pohledem zkoumal obsah lahve. Znovu si přihnul. "Ptala jsem se tě, co jsi..." 
    Najednou se skácel k zemi. Lahev pustil z ruky, ta se odkutálela do trávy a její obsah se vsákl do studené půdy. Vyděsila jsem se. Proboha o se stalo? Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli k němu mám běžet, nebo běžet pro pomoc. Ale pro čí pomoc? Široko daleko nikdo nebydlel a kdybych se táhla až domů....Ne. Určitě by mi nepoděkoval, kdyby se probudil na záchytce. Bylo rozhodnuto. Šla jsem k němu. Opatrně jsem překročila jedno bílé křídlo a dřepla si na zem vedle jeho hlavy. Opravdu byl v bezvědomí, ale dýchal. Při pohledu na tucet prázdných lahví od tvrdého alkoholu jsem se lekla, že by to mohla být otrava alkoholem.
    Zavzpomínala jsem na hodiny biologie a na příznaky při otravě alkoholem. Nízká tělesná teplota. Sáhla jsem mu na kůži na krku...jo, je studenější, ale to může být způsobené i tím, že se v listopadu válí na zemi bez košile. Pomalé nebo nepravidelné dýchání. Ne, dýchal pravidelně, možná trochu rychleji než pomaleji. Zvracení, záchvaty...ne. Zkusila jsem tep. Divné..byl pomalejší, než by měl být. A vzhledem k tomu, že dýchal rychleji, byl sakra pomalý. Už jsem zvažovala, že bych zavolala záchranku, když se najednou pohnul.
     Vypadalo to, že se chce převalit na bok. Hm....třeba je mu špatně. Radši mu pomůžu, na zádech by se ještě mohl udusit. A tak jsem popadla úplně neznámého opilého a bezvládného kluka pod rameny a snažila se ho otočit na levý bok. Ale nešlo to dost dobře, křídla hodně překážela.
    Tak jinak. Napjala jsem všechny svaly a bezvládné tělo s velkými těžkými křídly jsem odtáhla ke zdi, kde jsem ho opřela do polosedu.Rozkašlal se. Rukama si sevřel hlavu, jakoby se mu měla každou chvíli rozskočit. Teď teprve jsem si všimla, že jeho křídla nejsou úplně bílá. Na pravém křídle jsem zahlédla tři černá pera. Rychle jsem si prohlédla i levé křídlo. Na něm žádná černá pera nebyla, zato na bílých letkách jsem zahlédla něco temně červeného. Krev?
    Pak jsem si všimla, že přestal kašlat a pozoruje mě. Oči měl zrudlé, přesto krásné. Jejich šedá barva byla jako tekuté stříbro. Už nebyly ledové a odtažité, ale naopak téměř žhnuly. Světle hnědé kudrny špinavé od prachu mu padaly do tváře. Obličej měl celý bledý, téměř zelený...bylo mu zle.
    "Ahoj...Sáro." řekl a hlas mu skoro vypověděl poslušnost. Nezabývala jsem se tím, jak zná moje jméno. Podívala jsem se mu do očí. Nějak rychle ten alkohol vyprchal...

    "Teď mi řekni pravdu. Co jsi zač. Nějaký anděl?" Co by to bylo za anděla, který krade, potlouká se kolem popelnic a chlastá.
    Nervózně si poposedl. Nechtělo se mu o tom mluvit. Ale já to chtěla slyšet a stále jsem čekala. Povzdech si. "U nás se říká Strážci, ale vlastně je to úplně to samé."Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. Neuvěřitelné. U kohokoliv jiného by si myslela, že si z ní dělá srandu. Ale u něj ne. Říkal pravdu, tím jsem si byla jistá.
    "A vy Strážci něco strážíte?" zeptala jsem se hloupě.
    Trpce se uchechtl: "Samozřejmě. Strážci mají za úkol hlídat brány světů, udržovat rovnováhu mezi dobrem a zlem a hlavně chránit svoje svěřence před temnými silami."
    "Jako strážní andělé?" Přikývl. "V tom případě na mě můj anděl nějak zapomíná..." řekla jsem suše. Po jeho tváři se mihl podivný stín selhání. Mlčel. "Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se, abych na chvíli rozehnala ponurou atmosféru.
    "Samuel.""Tak mi řekni, Samueli, jestli je pro vás Strážce normální vykrádat samoobsluhy a opíjet se rumem, nebo co to bylo." Co se to se mnou dělo? Dělala jsem kázání úplně cizímu člověku. Tedy vlastně andělovi.
    "Ne, jsou to hříchy. Je na to zákoník. Alkohol na nás nepůsobí zrovna nejlíp, jak jsi sama viděla..."
   "Tak proč piješ? Nebudeš z toho mít problémy?"Sklonil poraženecky hlavu.
   "Ne. Já už Strážce nejsem." Padlý anděl? "Neuchránil jsem svého svěřence. Nejsem Strážce, jsem odpad...nejsem ani to....nejsem nic."
     Měla jsem v tom zmatek, ale nedomáhala jsem se dalšího vysvětlování. Nechtěla jsem odkrývat rány, které byly bolavé. Nechápala jsem skoro nic, z toho co mi říkal, ale byla jsem si jistá, že vše později pochopím. Teď ale nebyla na vysvětlování správná chvíle.
    Samuel najednou zvedl hlavu. Ve tváři měl vepsanou prohru a v očích pravdu. "Tvůj Strážce zklamal, Sáro. Kéž bych mohl vrátit čas a napravit tu chybu."
    Odmlčel se a já zalapala po dechu: "Ne..."
    "To já jsem tvůj Strážce. Tedy...byl jsem...."

Pokračování příště ;o)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdenina Zdenina | Web | 9. února 2011 v 22:44 | Reagovat

moc pěkně se nám to zamotává, ale tak trochu jsem něco takového čekala. Rozhodně chci pokračování, je to velmi napínavé. ;-)

2 papája papája | 9. února 2011 v 22:54 | Reagovat

samozřejmě, že to každej musel čekat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama