Návrat do nekonečna - Kapitola 8 (Trest)

11. února 2011 v 22:21 | papája |  NDN
ndn2
Chvíli jsem na něj zírala neschopná slova, neschopná myšlenky. V hlavě jsem měla najednou úplně prázdno. Potřebovala jsem se vzpamatovat. Vstala jsem, celá zmatená. Myšlenky na mě z dálky křičely, ale já je neslyšela. Nedívala jsem se na něj, přesto jsem cítila, že mě visí pohledem.
            "Sáro..." začal opatrně, jako by se chtěl omlouvat. Z jeho hlasu byla slyšet porážka.
Otočila jsem se a s pěstmi zaťatými jsem vykročila do tmy. Třásly se mi kolena, nevnímala jsem to.
"Sáro! Počkej...Neodcházej!" Slyšela jsem, jak se namáhavě zvedá. "Sá...Sáro!"
Zaváhala jsem. Zaslechla jsem snad prosebný tón? Doteď se mi vyhýbal a nechoval se zrovna nejpřátelštěji. A teď chce, abych neodcházela. Pořád jsem chtěla znát pravdu, ale prostě teď "pohár šílených informací" přetekl a já si potřebovala srovnat myšlenky, než uslyším něco dalšího.
A tak jsem odešla.

Uplynuly tři dny. Tři pomalé, monotónní a bezvýznamné dny. Ale možná se mi to jen zdálo, protože jsem byla lehce duchem nepřítomná. Snažila jsem se vstřebat to, co jsem se dozvěděla.
Zaprvé: moje nehoda a následné dva roky smůly zřejmě nebyly jen blbá shoda náhod, ale může za to něco, co se dělo zřejmě pořád a neustále, a to bez vědomí mě nebo kohokoliv z lidí na Zemi. Zadruhé: I když jsem nerozuměla, jak je to možné, Andělé (nebo, jak říkal Samuel, Strážci) existují. Nevěděla jsem kde, Samuel mluvil o nějaké Bráně světů. Každopádně jsem pochybovala, že sedí na obláčku a hrajou na malinký zlatý harfičky. Vlastně to vypadalo, že to budou spíš pěkný drsňáci... Zatřetí: můj Strážce už není můj Strážce. Nevím, jestli je něco jako padlý anděl, každopádně se potlouká po městě, vykrádá samoobsluhy a teď se navíc málem otrávil alkoholem.
Byl pátek večer, skoro jedenáct hodin. Naši už spali. Sue spala u kamarádky. Ležela jsem v posteli s rukama složenýma za hlavou. Byla jsem sama. Měla jsem čas přemýšlet. Najednou se mi zdálo, že slyším nějaké ťukání. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ale když to neustávalo, posadila jsem se a poslouchala, odkud zvuk přichází. Ťuk, ťuk. Někdo klepal na okno. Moment...ve třetím patře? Pomalu jsem přešla k oknu.
Na ulici před domem stál Samuel a házel mi na okno kamínky. To vypadá jako scéna z romantickýho filmu... kterákoliv jiná holka by šílela štěstím, kdyby jí pod oknem stál krásnej kluk (navíc ještě bez košile) a chtěl s ní nutně mluvit. Jenže mě to úžasný nepřipadalo. Ani trochu. On mi nechtěl skládat básničky.
Dívala jsem se skrz sklo, váhala, jestli otevřít okno nebo ne. Přestal házet kamínky a díval se na mě. I na tu vzdálenost jsem naprosto přesně rozeznala prosebný výraz. Vzdychla jsem a otevřela okno.
"Co tu děláš? Máma spí hned vedle v pokoji, kdyby tě viděla..."
"Počkej, poslouchej! Chtěl jsem se od tebe držet dál. Strážci mají zakázáno stýkat se s lidmi." Neříkal náhodou, že už není Strážce? "Ale ty sis nedala pokoj. A když už o mě víš, měla bys vědět všechno. Ze všeho nejhorší je polopravda, věř mi." Mlčela jsem. "Ustup," řekl.
Nevím, jak to udělal,
ale najednou visel vzepřený na parapetu. Pak jsem si všimla křídel a pochopila jsem. Vyhoupnul se ke mně do pokoje. Věnoval mi dlouhý zkoumavý pohled, zřejmě aby zjistil, co si právě myslím. Pak za sebou zavřel okno. Křídla už neměl.
"Jak to funguje?"
"Co jak funguje?" nechápal můj náhlý zájem.
"Ta křídla. Před chvílí jsem je viděla a teď už je zase nemáš."
Otočil se ke mně zády a já si všimla, že od lopatek do půl zad se mu táhnou dvě jizvy, po obou stranách potetované zvláštními modrými znaky. "Odtud vyrůstají, ale jen, když já chci, nebo když nad sebou ztratím kontrolu. To se stává většinou na místech s vyšším obsahem bílé energie, jako jsou Brány světů. Nebo...když jsem pod vlivem alkoholu..." Posadil se na židli u psacího stolu a po očku sledoval, jak na tuto nepříjemnou vzpomínku zareaguju. Nereagovala jsem nijak. Teď jsem vstřebávala nové informace a snažila si držet takový odstup, abych takové informace vůbec unesla.

"Budu pokládat otázky." Přikývl. "Fajn....Tak jak to bylo s mou nehodou."
Dlouze se nadechl, aby získal čas na rozmyšlenou. "Existuje mnoho světů a Nekonečno, kdy sídlí Strážci, je na jejich prahu. Jsou tam brány, které hlídáme, aby bytosti z jiných světů nemohli přecházet do světů, kam nepatří. A odtud máme mentální přístup k lidem ve všech světech. A hlavně ke svému svěřenci. Většina toho, co se ti v životě děje, má astrální podstatu. Na člověka pořád útočí zlé síly. A my s nimi musíme svádět psychický boj. Když zvítězíme, je vše v pořádku, když má zlo na chvíli navrch, stane se něco malého, z čeho se ale rychle oklepeš. Když ale prohrajeme, stane se velká nehoda." Počkal, abych se uklidnila. "Jenomže to co se stalo tobě nebyla normální nehoda.Chtěl jsem bojovat s temnou sílou, ale z nějakého důvodu jsem nemohl nic udělat. Najednou jsem byl neuvěřitelně slabý a nezbývalo, než jen bezmocně přihlížet, jak..."
"Dost..." zarazila jsem ho. "Podrobnosti nepotřebuju. Radši mi řekni, jak to, že jsi tady na Zemi."
Sklopil zrak. "Po tom, co jsem prohrál, byl jsem povolán do Síně Soudců, nebudu teď nemá smysl, ti popisovat, co to Síň Soudců je. Důležité je, že já byl předveden před Radu a bylo mi řečeno, že jsem zanedbal svou povinnost. Že prý mám zatemněnou mysl a napomáhám zlu. Že dál nemůžu být Strážce." Polkl. "Ale já nic takového neudělal. Neřekli mi, jak jsem zlu napomohl. Strážci občas prohrávají, ale v tomhle bylo zřejmě něco jiného. A já nevím co. Byl jsem potrestán za něco, o čem nevím...vidíš, že celá pravda je lepší než polopravda."
"Jaký je tvůj trest. Vyhnanství? Jsi padlý anděl?" možná jsem byla trochu necitlivá, ale už mi bylo všechno jedno.
"Ne, padlý anděl je něco jiného. To propadneš zlu a není cesta zpět. Ale mě postihl horší trest, než samotného Ďábla.... Byl jsem uvržen do tohoto světa a nesmím se vrátit zpět, dokud neporazím zlo, které mě pohltilo. Ale já vážně nemám ani tušení, jaké zlo měli na mysli!" Přes mé hluboké soustředění a přemítání jsem si ani nevšimla, že Samuel sedí shrbený, tvář má v dlaních a hlas se mu třese.
"Samueli?" zeptala jsem se opatrně.
Zvedl hlavu a já uviděla naprosto zničeného člověka (=anděla). Jeho trest nebyl jen vyhnanství. Měl strach.
"Po tom, co jsem byl tady uvězněn, tys zůstala bez ochrany. Ztratil jsem s tebou veškeré spojení, a když jsem tě konečně našel, nemohl jsem ti nijak pomoct. S temno sílou odtud nemohu bojovat. Proto jsi měla takovou smůlu. Držel jsem se ti nablízku a alespoň před Fredem jsem tě zatím ochránil. Nic víc bohužel dělat nemůžu...."
To nebylo všechno. Nejhorší část měla teprve přijít: "Dostal jsem ultimátum. Rada mi nemohla uložit krutější trest. Mám porazit zlo, které mě ovládlo a mám na to málo času. Mé perutě pomalu černají. Až na křídlech nebude jediné bílé pero, nebude ani jediná naděje na spásu. Pak propadnu zlu, navěky."

Pokračování příště ;o)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zdenina Zdenina | Web | 14. února 2011 v 5:47 | Reagovat

Tak to je něco. Děj se nám začíná parádně zamotávat a já na to mohu říct: jen tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama