Návrat do Nekonečna - Kapitola 11 (Černé Slunce)

1. března 2011 v 20:20 | papája |  NDN
Seděla jsem na zemi pod pískovcovým převisem. Na Samuelovi bylo vidět hluboké soustředění. Napínal všechny smysly a snažil se zjistit, jestli už jsou Strážci mimo náš dosah. Bez hnutí jsem sledovala každý záchvěv jeho tváře, který by naznačoval stav situace. Byla jsem zmatená a vystrašená. Pak se Samuel pohnul.

"Myslím, že jsou pryč," řekl.
"Myslíš?" zeptala jsem se nevěřícně. "Ty si nejsi jistý?"
Pokrčil rameny. "Zmizeli mi z dosahu, ale odešli na opačnou stranu, takže to vypadá, že nám vůbec nevěnovali pozornost. Zvláštní."
Nepřesvědčilo mě to, ale vlastně jsem se v těchhle věcech vůbec neorientovala. To on tu byl doma, takže jsem se rozhodla věřit jeho úsudku.
"Tak co teď? Půjdem dál?" Přišlo mi nerozumné zůstávat na jednom místě a ještě takhle blízko u brány. Chtěla jsem vyrazit co nejdřív, abychom to všechno měli co nejdříve za sebou.
Samuel měl ale jiný názor: "Počkáme tady. Za chvíli se bude stmívat a potloukat se tady po setmění nemusí být zrovna bezpečné."
"Ale vždyť je odpoledne..." namítla jsem.
Zavrtěl hlavou: "Tady běží čas jinak, než na zemi, Sáro. Noc přichází rychle, je krátká a plná stínů."
"To už tak v noci bývá, že je tma a všude jsou stíny..." brblala jsem, ale neřekl na to nic. Nehodlala jsem se s ním přít, jen jsem byla nervózní. Jestli si myslel, že je zdejší noc nebezpečná, rozhodně jsem mu to nebudu vymlouvat.
A tak jsme čekali. Noc přišla opravdu rychle. Najednou a z ničeho nic se na obloze objevilo něco velkého, většího, než obě slunce dohromady. Bylo to celé černé a pohybovalo se rychle.
"Černé slunce." začal vysvětlovat Samuel, když viděl, jak zírám na oblohu s otevřenou pusou. Věděl, že bych se stejně zeptala. "Vlastně je to měsíc, ale říká se mu tomu Černé Slunce, protože odtud vypadá větší, než skutečná Slunce. Je to jen kus kamene a ztuhlé lávy, který je hodně blízko povrchu. Blíž, než měsíc u vás na Zemi. Proto je noc tak krátká."
Pokývala jsem užasle hlavou. Vážně mě nikdy nenapadlo, že se budu dívat na něco takového. Černé slunce plulo po obloze a v mžiku zakrylo obě pravá Slunce. Svět potemněl, ale pořád jsem viděla světlo. Na obloze se objevily miliony a miliardy hvězd. Takové množství jsem doma nikdy neviděla. Vypadalo to, jakoby nebe někdo pocukroval. Stíny se protáhly, ale bylo stále dost světla na to, abych dobře viděla.
"Nádhera..." nevydržela jsem, ale Samuel moje nadšení nesdílel.
Podíval se zamračeně na hvězdy. "Svítí jasně, měla by být klidná noc. Ale stejně bychom měli být opatrní. Lehni si do spacáku co nejvíc pod převis a spi. Budu tě hlídat."
Zmateně jsem si v hlavě přehazovala myšlenky a radši jsem se neptala, proč se Samuel tak obává tmy. Místo toho jsem si došla pro spacák a zachumlala se do něj. Zem byla tvrdá, ale bez kamenů. Jen písek a prach.
Cítila jsem únavu. Únavu ze strachu. Chtěla jsem si odpočinout, usnout a chvíli na nic nemyslet, ale nějak jsem nemohla zavřít oči. Pořád mi vrtaly hlavou ty "nebezpečné stíny". Nedokázala jsem si pod tím nic představit, ale stejně mi to nahánělo hrůzu. Do čeho jsem se to namočila... jsem úplně šílená...
A pak jsem usnula. Byl to bezesný spánek.
Probudil mě zvláštní zvuk. Otevřela jsem oči a snažila se zjistit, odkud přichází. Posadila jsem se a rozhlédla se. Byla pořád noc, takže jsem nemohla spát moc dlouho. A pak jsem uviděla Samuela. Seděl na kameni, pár metrů od bezpečí převisu. Byl shrbený, hlavu v dlaních. Ze zad mu vyrůstala křídla skleslá smutkem. Bílé letky se špinily v prachu na zemi.

"Samueli?" zašeptala jsem opatrně. "Děje se něco?" Nevím, jestli mě slyšel, ale nepohnul se. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla jít za ním. Rozepnula jsem zip spacáku, nazula boty. Překvapilo mě, že vůbec není zima. Vlastně se teplota vůbec nezměnila přes noc vůbec nezměnila.
Písek pod nohama nepříjemně vrzal. Samuel mě musel určitě slyšet, tím jsem si byla jistá. Ale ani teď se nehnul.
"Same..." začala jsem tiše, ale zarazila jsem se, když zvedl hlavu a podíval se na mě. Zorničky měl rozšířené strachem. "Tak co se stalo?" vyhrkla jsem rychle.
Promnul si unavené oči. Všimla jsem si, že se mu třesou ruce a až přehnaně se snažil působit klidně.. "Vypadá to, že si Rada vymyslela pojistku, aby měli jistotu, že se mě zbavili nadobro..." řekl a hlas mu zakolísal.
Klekla jsem si k jeho nohám, abych na něj lépe viděla a položila mu ruku na rameno. Ne...v utěšování jsem nebyla dobrá. Pořád mě sledoval. Teď teprve jsem si všimla toho, o čem mluvil. Na bílých perech svých křídel měl krvavé skvrny.
"Černají tu rychleji, než ve tvém světě." pronesl téměř šeptem.
Vzpomněla jsem si, jak mi vyprávěl o svém trestu a snažila se dát pět a pět dohromady. Rada na něj uvalila jakousi kletbu, takže mu pomalu černají křídla. Až zčernají úplně, padne a bude navždy zatracen. A teď, jak se zdá, v Nekonečnu černají rychleji. Prohlédla jsem si jeho křídla. Žádná černá pera jsem neviděla. Pak jsem si znovu prohlédla krvavé skvrny na letkách a uvědomila si, že ty samé jsem viděla v den, kdy jsem zjistila, že je Strážce.
Zhrozila jsem se. "Samueli, ty sis je vytrhal!" Neodpověděl, ale zahanbeně sklonil hlavu. To byla odpověď. Nechtěl se dívat na důkaz svého zániku, tak si černá pera vyrval.
"Je to hanba. Křídla Strážců mají zářit." řekl po chvíli zdrceně a jeho křídla zmizela. Vzdychla jsem. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct, a tak jsem ho prostě objala kolem ramen. Překvapeně ztuhl, ale nakonec mi objetí opětoval. A stalo se něco zvláštního. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Červenala jsem se? Vlastně jsem teď objímala krásného polonahého kluka. Nechápu, proč jsem si toho před tím nevšímala (nebo jsem na to nechtěla myslet). Nebyl hezoun, ale měl ve tváři tajemnou osobitou krásu. Tohle zjištění mě zaskočilo nepřipravenou. Odtáhla jsem se.
Ale Samuel si nevšiml, že jsem zatajila dech. "Jsem strašný sobec. Myslím jen na to, aby všechno bylo jako dřív. Abych byl zase čestný a neohrožený Strážce bez poskvrny, patřil do našeho společenství. A zatím tě jen zneužívám k něčemu, o čem by se žádný člověk neměl nikdy dovědět. Znovu hazarduju s tvým životem..."
"Už jsem ti řeka, že to nedělám jen pro tebe, ale hlavně kvůli tomu, že bych taky chtěla, aby všechno bylo jako dřív..." nestačila jsem dopovědět a Samuel se rychle postavil a dal mi ruku přes pusu.
Lekla jsem se a škubla sebou, ale držel mě pevně. Co se to děje? "Ticho!" sykl na mě a pátral ve tmě. Naklonil se ke mně. "Jsou tady Strážci. A jsou blízko." šeptl. Když viděl, že skoro bez dechu vystrašeně koukám kamsi do noci, pustil mě. "Promiň, ale buď potichu. Sbal si věci. Rychle."
Pokusila jsem se přikývnout a dělala jsem, co mi řekl. Najednou jsem byla celá ztuhlá, hýbat se bylo velmi těžké. "Museli nás včera cítit, ale nevěnovali nám pozornost, ale teď jich přiletělo víc, myslím tak pět nebo šest. Chtějí to tu zřejmě zkontrolovat. Musíme zmizet."
Chrlil na mě jedno za druhým a snažil se zůstat potichu. Jen co jsem zapnula zip na batohu, popadl mě za loket a táhnul pryč. Co to měl sakra za zvyk, tahat mě za sebou jak dítě?! Vyběhli jsme do tmy a já si všimla, že na obzoru se začíná objevovat světlý šedý pruh světla.
Pak jsem nad námi zahlédla dva stíny. Byly ve vzduchu, nad námi. Samuel se rozeběhl k průrvě v pískovcovém masivu. Chtěl zmizet z dohledu. Zaslechla jsem velká křídla rozrážející vzduch. Museli nás dávno zahlédnout. Nebyla šance na útěk. Přesto se Samuel rychle proplétal úzkými chodbičkami v pískovcové skále. Protáhl se průsmykem a podběhl pod kamennou římsou. Mě pořád táhl za sebou.
Najednou se prudce zastavil. Já do něj v běhu narazila.
"Proč jsi zastavil?" zeptala jsem se, ale jen co jsem do dořekla, odpověď jsem uviděla sama. Samuel měl napjaté všechny svaly. Díval se do tváře Strážce. Strážce s velkými sněhobílými křídly a dlouhým obouručním mečem. Nastalo ticho a nikdo se nepohnul. Cizí Strážce si nás dlouho zamračeně prohlížel. Jako by nevěřil, že jsme skuteční. Náhle se ale jeho výraz změnil v překvapení.
Sklonil meč. "Samueli?" řekl.
Pokračování příště ;o)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zdenina Zdenina | Web | 1. března 2011 v 20:50 | Reagovat

úžasné...
Chvilkou mi málem vyhrkly slzy, to jak si chudák vytrhal to peří, a ten závěr je velice zajímavý.
Už se nemůžu dočkat další části. Je to úžasně napsané.

Také ti ještě chci pogratulovat, že jsi přečkala velkou "čistku" v AK. Zasloužíš si tam zůstat.

2 papája papája | 1. března 2011 v 22:58 | Reagovat

Děkuju, ale myslim, že tohle vyhazovací šílenstvý bylo neobjektivní, nespravedlivý a nepovedený.

3 Ď. Ď. | 2. března 2011 v 18:46 | Reagovat

Je to pěkné,piš rychle dál.Ď.

4 papája papája | 2. března 2011 v 19:17 | Reagovat

jasně jasně :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama