Duben 2011

Králičíma očima

26. dubna 2011 v 13:10 | papája |  Fotografka
Flappynka je hrozně fotogenická. Navíc nadšená modelka, takže když jí fotím, vůbec jí to nevadí. Naopak, hrozně se jí líbí můj foťák. Nejdřív se na něj dívala nedůvěřivě, ale potom se mi začala sápat po objektivu :o)


Tylový sen

26. dubna 2011 v 13:07 | papája |  Fotografka

Temnota květů

25. dubna 2011 v 12:10 | papája |  Fotografka
Ikyž to tak možná nevypadá, tak ani jedna z těchto fotek není nijak upravovaná ve fotoshopu. Všechno je nastaveno na foťáku (konečně jsem se to naučila :D ). Zkoušela jsem fotky tmavé kompozice s rozmazaným pozadím a tak jsem lezla vším možným křovím a fotila kytky, na které jsem narazila. Tmavou kompozici jsem si moc oblíbila, protože to vapadá...tak krásně depresivně ;)

Krásnej sliz

25. dubna 2011 v 12:05 | papája |  Fotografka
Nevim, co to bylo, každopádně se slepém rameni jednoho potoka jsem objevila takovej krásnej humus, takže jsem ho musela nafotit. A pak zčista jasna se tam přiletěla napít taková veliká vosa ( ne, sršeň to nebyla, ty jsou ještě větší ) a tak mi začala pózovat.... To mě mrzelo, že nemám makroobjektiv, ale fotila jsem to, jak najblíž to šlo.

Škola zabíjí duši

24. dubna 2011 v 12:48 | papája |  Články
"Nejdřív vás učí chodit a mluvit a ve škole musíte jenom sedět a mlčet."
Jste šťastné malé děti, máte spoustu iluzí o světě a o lidech. Říkáte co chcete, děláte co chcete a pak vás dají do školy a všechno je rázem jinak. Najednou jste v zákeřném světě plném bezpráví a povinností. Děti jsou od první třídy totalitně utlačovány učitelkou, která prožila svá nejlepší léta někdy za hlubokého socialismu a ještě si nezvykla, že není soudružka. Ta ohýbá a tvaruje dětské osobnosti tak, aby byly poddajné, všechny stejné a běda, jak někdo vyčnívá nad ostatní. Ten je hned exemplárně potrestána jeho hlava je (pomyslně) "nabodnuta na kůl před katedrou" pro výstrahu ostatním.
Pamatuju si, že když jsme ve čtvrté třídě vyráběly obláčky, ze kterých viseli na nitích sněhové vločky, dovlila jsem si na papírový obláček nalepit vatu. Učitelce jsem to vysvěltila tal, že obláček teď vypadá opravdověji a hezky měkoučce. Ta se ale naštvala, že nedělam, co mam, že v knížce (odkud čerpala inspiraci pro hodiny výtvarné výchovy) nic takového není a vatu mi z obláčku strhala a vyhodila.
Když jsem se pak dostala na gympl, trochu se to změnilo. Tam nejste pod nadvládou jedné šílené učitelky a máte šanci, že alespoň někteří učitelé jsou normální. Bohužel ale i tady trpí učitelé "učitelským syndromem". Výtvarkářka mi zase kecala do výkresů, učitel na Relinu se nám snaží vnucovat svoje názory (protože ty jsou jediné správné) a francouzštinářka si na nás vylejvala nervy ze svých osobních problémů. Nemluvě o tom, že většina učitelů se před tabulí cítí jako opozice žáků, kteří sedí v lavicích naproti nim. Myslí si, že už jenom to, že jsou učitelé, znamená nepřítelství se studenty. Není to pravda. Znám hned několik důkazů, že soužití s učitelem může bít sympatické a přátelské (viz. například náš třídní). Pro to ale musí mít učitel jisté osobní vrozené předpoklady. Hlavně být tolerantní, nehisterický, přátelský, mít pochopení pro mladé studenty ( vždyť takhle se choval na škole taky ), mít přirozenou ale nevynucenou autoritu, mít smysl pro humor a hlavně nebýt debil.
Ale zpět k tématu. Znáte to. Sedíte ve škole, posloucháte něco, co vás nijak zvlášť nezajímá a nikdy to v životě nebudete potřebovat, koukáte z okna, venku je nádherně, přímo to volá po pricházce, koupání v rybníce, nějaké akci s kamarády, po fotografickém výletě, ..... Ale vy musíte dřepěk na zadku. Nejen, že je to nezdravé, nerozvíjí to naše myšlení, ale ještě to zabírá drahocený čas. Život není nekonečný a my musíme celé mládí, léta, kdy máme žít a poznávat, prosedět ve škole nebo nad učením doma ( nemluvě o slavém: "máš zaracha, nesmíš ven, protože máš špatné známky"...nesmysl ).

Zaklínač

24. dubna 2011 v 12:18 | papája
Název: Zaklínač
Délka: seriál (cca 50 min jeden díl )
Žánr: dobrodružný, fantasy
Režie: Marek Brodzki
Or. název: Wiedzmin
Obsah:
Zaklínači jsou dokonalí bojovníci, smyslem jejich existence je zabíjení netvorů, kteří ohrožuji lidí. Bělovlasý zaklínač Geralt z Rivie se však trochu "vymkl" z řad běžných zaklínačů. Není jenom mistrem různých druhů zbraní, také trochu rozumí magii a je schopen bojovat s každým protivníkem. Nikdy nezůstává pouze chladnokrevným profesionálem, má lidské stránky a slabosti. Přesto je Geralt, podobně jako ostatní zaklínači "odsouzen" k vyhnanství a životu na samém okraji jakési středověké společnosti, jež v mnohém připomíná i naši současnost. Problémy, konflikty, fobie a rozpory "našeho" světa se zde promítají do světa imaginárního a fantastické postavy rytířů, čarodějů, trpaslíků a nebo elfů nám tak připadají důvěrně blízké a jejich jednání logické. Zaklínačova dobrodružství se neomezují pouze na známá dějová schémata žánru meče a magie, právě proto jsou tak zajímavá a přitažlivá.

Recenze:
Dokázala jsem za jeden den shlédnout 7 dílů zaklínače. Nebylo to nic těžkého, protože fantasy filmy a serály prostě zbožňuju :) Zaklínač je v hodně věcech jiný, než ostatní fantasy. Tak v první řadě, elfové jsou bezmocnou vykořisťovanou rasou, a neřčekejte žádné vysoké, vznešené blonďaté intelektuály. Trpaslíci nejsou tak mrňaví, vlastně jsou celkem vysocí. Líbilo se mi zpracování zaklínačské vesnice, kde se učí noví zaklínači. Takovej koncentrák bych vážně zažít nechtěla, ale v seriálu je vkrásně vidět to vymejvání mozků. Líbilo se mi i to, že Geralt není jen ovce nebo stroj řídící se bezvýhradně kodexem. On dokáže přemýšlet, má své zásady a jedná podle svého svědomí. Na netvora, které má zabíjet se dívá jako na zvířata, která mají taky své potřeby a jsou lidmi vytlačováni z jejich přirozeného prostředí. To je podle mě správné a pro všechny pučné. Seriál je z roku 2001 (stejně jako Společenstvo prstenu), ale specilánlí efekty a animace se s Pánem Prstenů vůbec nedají srtovnávat. Netvoři nejsou většinou na kameře vidět a když, tak to jsou jasné loutky a animovaný drak vypadá jako z počítačové hry pro pětileté děti. Nicméně když se na to díváte, jste ochotni takové věci přehlédnout a odpustit. Herci jsou podle mě skvěle zvolení a je krásně vykreslená celá lidská společnost.
Hodnocení:
Děj: 4/5
Postavy: 5/5
Dialogy: 5/5
Kostýmy: 4/5
Kamera a vizuální efekty: 3/5
Celkem: 21/25
Fotky ↓↓↓
Obrázky: Zdroj 1, Zdroj 2, Zdroj 3

Nic a prázdnota

22. dubna 2011 v 11:30 | papája |  Poezie


Jen holé stěny,
pár kovových mříží,
špinavý strop
z výšky na mě shlíží.

Nikdy nic nebylo
a víc už nebude.
Všechno jsem zahodil,
bezmocný osude.

Co jsi mi dal,
já bezceně zahodil,
kéž bych se ještě
podruhé narodil.

Všechno to lákavé
mé jméno volalo.
Rozum a svědomí
v dáli se toulalo.

Následky činů
musím v cele nést,
jen nic a prázdnota
dále bude kvést.

Obrázek: Zdroj

Návrat do Nekonečna - Kapitola 13 (Temný přítel)

19. dubna 2011 v 21:17 | papája |  NDN
Vzduch mi v pravidelných poryvech čechral vlasy. Trup mi svíraly Samuelovi silné paže. Když jsem se podívala na hloubku pod námi, zamotala se mi hlava a bála jsem se, že se zřítím dolů. Ale tiskl mě k sobě pevně. Neměla jsem šanci vyklouznout. I přes záchvěvy perutí jsem cítila jeho vůni. Pot a cosi příjemně zemitého.
Pod námi se objevila rokle. Jako by někdo pískově bílou a dokonale rovnou planinu rozlomil vejpůl. Na dně propasti tekla řeka. Zatím jediná voda, kterou jsem tu viděla. Napravo i nalevo ode mě byla roztažená obrovská bílá křídla. Vítr si pohrával s jejich bílým chmýřím, které se jemně třepotalo. Ale všechna nebyla bílá. Některá zčernala. A byla jsem si jistá, že před několika okamžiky jsem žádná černá pera neviděla. Zamyšleně jsem si prohlížela dlouhé letky, až jsem to uviděla. Jedno pero zčernalo přímo mně před očima. Začalo to od špičky a pak se černá barva rozlila až ke kořeni, jako by jej někdo celé namočil do inkoustu.
Na zádech jsem ucítila Samuelův těžký trhavý nádech. Ano, nebyla jsem zrovna pírko, ale povzdech nesouvisel s námahou. Cítil, jak se propadá do zatracení. Jeho utrpení mě bolelo, jako by byl mou součástí.
Náhle se proud vzduchu změnil, když Samuel sklonil křídla do jiného směru, a začali jsme klesat. Nenacházela jsem důvod, proč přistává zrovna tady. Široko daleko se rozkládala jen pustina. To mi připomnělo, že nemám batoh. A ani Samuel ho neměl, ale byla jsem si jistá, že jsme ještě v pískovcovém bludišti měli. Pamatovala jsem si, že mě neskutečně tížil a nemohla jsem kvůli němu běžet rychleji. Že bychom je zapomněli na zemi během potyčky se Strážci a Stíny? Už to tak bude.
Přistáli jsme těžce. Samuelovi se při dopadu na zem podlomila kolena a oba jsme s kotrmelcem svalili na zem. Kolem se zvedl oblak prachu. Zavřela jsem oči a zadržela dech, než se oblak usadil. Když jsem znovu otevřela oči, oba jsme leželi na zemi celí obalení světlým prachem.
Zakašlala jsem a zamrkala, abych se zbavila smítek na řasách. Natloukla jsem si koleno, což mě donutilo posadit se opatrně. Vyhrnula jsem si nohavici a zkoumala natékající modřinu, když jsem si všimla, že Samuel sedí opodál zvláštně nahrbený. Zvedla jsem se na nohy a obezřetně k němu došla.
Seděl na zemi, ruku si podepíral pokrčenou nohou. Hlavu měl skloněnou a vlasy mu splývaly do obličeje, takže jsem neviděla jeho výraz. Pak jsem zaregistrovala, že se mu chvějí ramena. Ale ne zimou, tady bylo pořád kolem příjemných dvaceti stupňů. Třásl se a neznamenalo to nic pozitivního. Váhala jsem, jestli mám něco říct nebo ne. Nakonec jsem se k němu sklonila a položila mu ruku na rameno. Rázem strnul. Počkala jsem, a když nic neřekl, odhrnula jsem mu druhou rukou vlasy z očí.
Jeho výraz mě zaskočil, ale nepřekvapil. Už jsem ho viděla v podobných stavech. Byl bledý, krásné tmavě šedé oči zvlhly slzami. Ale nebrečel. Spíš nevěřil tomu, co se právě stalo. Ve tváři měl vepsaný strach, zoufalství, zhnusení ze sebe samého a pak i překvapení. Jako by se mu zhroutily všechny naděje.
Podíval se na mě. "Zabil jsem Strážce," řekl. Tón hlasu ale vysvětloval víc než samotná slova. Jedna krátká věta obsáhla široké následky jeho činu.
"Bránil jsi se..." pokusila jsem se o chabou útěchu. Moc dobře jsem pochopila, že se takový skutek netoleruje. Chvíli jsme tam seděli, beze slova, nebrali jsme ohled na to, že Strážci nás mohou kdykoliv začít znovu pronásledovat.
"Porušil jsem snad všechny zákony, které jsou Strážcům svaté." Přestal se třást a zněl zvláštně odevzdaně. "Zabít bratra je ale neodpustitelné. Neprominutelné. Narušil jsem tím rovnováhu osudu a způsobil neštěstí ve Světě." Zřejmě tím narážel na fakt, že pokud zemře Strážce, jeho svěřenec je naprosto nechráněn a snadno podlehne temným silám. Vlastně...něco, jako se stalo mně. "Co se to se mnou děje?" pokračoval Samuel, "Alkohol, ovlivňování, krádeže, vražda....já se nepoznávám. Kde jsou ideály, které nám při výcviku vštěpovali do hlavy?"

Červená, modrá fiala

16. dubna 2011 v 12:57 | papája
Barvy vyjadřují pocity. Tím, jaké barvy máme rádi, jak barevné nosíme oblečení nebo jak máme vymalovaný pokoj, o nás vypovídá víc než slova. Já osobně preferuji tmavé odstíny barev. Miluju zelenou, fialovou, červenou, tmavě modrou a hnědou, samozřejmě vždy v kombinaci s černou. Černá boduje. Ale nemyslím si, že bych byla nějaký pesimistický člověk, který se za černou barvu potřebuje schovávat. Prostě mám ráda tajemno, fantasy a vyžívám se v melancholii tmavých barev.
Asi nikoho nepřekvapí, že zrovna dvakrát neholduju růžovej. Jestli budu mít někdy holčičku, tak jí nikdy nebudu nutit nosit růžovou, přestože to podle někoho "vypadá tak šlaďoušce". To mě přivádí na jednu myšlenku, která mě žere už od dětství. Kdo sakra vymyslel, že růžová je pro holky a modrá pro kluky? Je pravda, že v dnešní době to je teda všem jedno. Holky mají radši modrou než růžovou a kluci (i když to vypadá fakt nechutně) nocí růžový trička s límečkem. Čert vem předsudky...
Pravda ale je, že některé odstíny růžové jsem v přiměřeném množství schopná vidět jako hezké (nebo v přehnaném množství na mojí kamarádce Terce...tej růžová vážně sluší ). Která barva je ale pro mě odporná ve všech možných odstínech je oranžová. Pokud je pohromadě víc oranžové, je to humus ( milovníci oranžové, nemějte mi to za zlé, je to pouze muj subjektivní názor ). Ještě jsem totiž nenarazila na hezkej oranžovej odstín. Buď je to zvýrazňovačová oranžová, nebo hovnově oranžová, nebo vyblitě oranžová, nebo zářivá oranžová. Ale je fakt, že oranžovou mám ráda v případě, že má takovou barvu nějaké jídlo. To je totiž předzvěst toho, že to bude nejspíš s příchutí pomeranče a to já teda můžu.
O záchodové zelené se radši moc zmiňovat nebudu, protože jenom si ji představím, naskakuje mi husí kůže. Můžete ji znát i pod názvem "nemocniční zelená". Evokuje ve mě vzpomínku na injekci a to radši beru všechny nohy na ramena :D
Na závěr bych chtěla říct pár postřehů. Zelená barva úžasně uklidňuje a je skvělá na zdi pokoje, kde spíte. Navíc sluší každému, stejně jako tmavší fialová. Ve žlutej barvě vypadá většina lidí jako banán ;o)
Obrázek: Zdroj

Pasta alla norma

12. dubna 2011 v 22:10 | papája
Tenhle recept není můj, ale je z kuchařky "Itala v kuchyni". Ačkoliv jsem nikdy před tím lilek nemilovala, v tomto receptu je vážně výbornej.
→recept Emanuela Ridi←
→otestováno/lahůdka←
Potřebujete:
lilek, těstoviny, konzervu pasírovaných rajčat, hladkou mouku, 1 cibuli, 2 stroužky česneku, olivový olej, roccota (sýr) nebo parmezán, sůl, pepř, pár lístků bazalky (když nemáte, vystačíte si se sušenou)
Tip: doporučuju pšeničné těstoviny, nejlepší jsou těstoviny Agnes (vaječné těstoviny se lepí a rozvařují)
Postup:
1) 30 minut před samotným vařením si nakrájejte lilek na tenké plátky, rozložte je na talíře a osolte. Lilek se začne "potit" a vypustí přebytečnou vodu
2) po 30-ti minutách plátky osušte ubrouskem, obalte v hladké mouce a následně smažte po obou stranách na olivovém oleji dozlatova
3) Nakrájejte najemno cibuli, oloupejte česnek a jednotlivé stroužky rozmáčkněte, aby šťáva šla ven. Na pánvi rozehřejeme olivový olej a osmahneme na něm cibuli i česnek
4) Po chvíli přidejte rajčatové pyré a nechte cca 5-6 minut bublat.
5) můžete začít vařit těstoviny
6) vyndejte česnek z omáčky
7) nakrájejte osmažený lilek na kostičky, vhoďte je do omáčky a nechte další 4-5 minut bublat
8) nakrájejte bazalku a přidejte do omáčky
9) těstoviny podáváme na talíři polité omáčkou s lilkem a posypané strouhanou ricottou
Dobrou chuť ;o)

Nástěnka no.5

12. dubna 2011 v 14:17 | papája |  Nástěnka
V posledním týdnu se udála velká spousta věcí.
  • V neděli jsem oslavila své sedmnácté narozeniny. Moc děkuju všem za blahopřání ;)
  • V tomto týdnu překročila návštěvnost počet deseti tisíc. Je to neuvěřitelné....
  • Konečně jsem napsala dvanáctou kapitolu Návratu do Nekonečna a pracuju na třináctém dílu. Navíc mám spoustu nápadů na další kapitolové povídky ;)
  • Zkusla jsem básnit a něco z toho vzniklo...můžete se podívat sami. Plánuju udělat celkou tematickou sbírku básniček inspirovanou českou historií.
  • K narozeninám jsem dostala nějaké peníze, za které si plánuju pořídit LOMO foťáček a zkusit něco z Lomografie. Máte se doufám na co těšit. Určitě nezanevřu na klasickou fotografii, to určitě ne, ale zkusím zase něco nového.
  • Pravidelní návštěvníci si asi všimli, že je tu nový design. Ano, ten minulý moc dlouho nevydržel, ale mě přišel moc nudnej a prostě celkově takovej neucelenej. Nový design tu určitě nějakou dobu vydrží.
Tak to je stručnej přehled událostí na Kreativty.blog.cz
Děkuju za podporu a komenráře

papája

Sladkých sedmnáct

11. dubna 2011 v 20:32 | papája |  Články
Sedmnáctka je zvláštní věk. Nejste děti, ale nejste ani dospělí. Navíc na vás začíná dolehat závam "dospělého světa" a to mi můžete věřit, že to neni nic příjemnýho. Alespoň ne pro mě. Já jsem v neděli oslavila sedmnáctý rok života. Už sedmnáct let oxiduju na tomhle světě. Už jsem "velká holka" :o) Zastávám názor: Sedmnáct a dost. Pak už se to přehoupne přes osmnáctku a neni to taková stranda.
Každopádně moje solava s rodinou byla....no...jako oslava s rodinou. Dort, dárky, jídlo, hluboce filosofické debaty... Normálka. Ale nechci aby to vyznělo nějak zle, všechny je mam ráda.
Tak abych se vrátila k dortu. Moje máma tentokrát nepekla. Pekl totiž Míša. A byl to krásnej, dobrej a obrovskej dort, z každáho sousta bylo poznatm že je pečenej z lásky. Miluju čokoládový dorty a tenhle byl extra čokoládovej. Všichni (a já především) se oblizovali až za ušima ;o)
Nemůžu si odpustit pár fotek, protože dortík jak byl dobrej na chuť, tak i krásně vypadal na pohled. Nj, můj miláček neni jenom úžasně inteligentní, ale i manuálně zručnej ;oD Prostě si umim vybrat :D

Skippy byl náš kamarád

11. dubna 2011 v 19:41 | papája |  Články
Musím se pochlubit, protože jsem byla poprvé na večeři v dvou. Chápete to "ve dvou", ne? Myslím tím já a moje druhá polovička Míša. V pátek v sedm hodin jsme měli rezervovaný stůl v restauraci Simsalabim. Jak už název napovídá, jedná se o kouzelnickou restauraci. Na stolech hoří černé svíčky, stěny jsou pokryté nasvícenými pavučinami, v koutě sedí čarodějnice a celý interiér je laděný do fantasična. Kamenné stěny, některé stoly byly dokonce přikovány řetězy ke stropu jako ve správné středověké krčmě. Navíc hrála příjemná tematická hudba, kterou znám z šermířských plesů. Pro mě to byl ráj.
Uvelebili jsme se s miláčkem u jednoho stolečku a už nám sympatická servírka podstrkovala jídelní lístek ( Já ho ale už znala, protože jsem si ho předem nastudovala na internetu. Znám se. Pak se strašně dlouho rozhoduju, tak jsem si radši vybrala předem. ) Číst jídelní lístek bylo jako číst Terryho Pracheta. Pod názvem Čáry máry rybka se skrýval losos na bylinkovém másle s brusinkami, a právě toho jsem si dala. Ale Míša se odvážil experimentovat. Dal si jídlo s poetickým ale názvem "Skippy byl náš kamarád". Když jste si přečetli co to vlastně je za jídlo, poněkud rozčarovaně jste se museli zasmát morbidnímu a černému humoru autora jídelního lístku. Opravdu se jednalo o grilovaný klokaní steak s hříbkovou omáčkou.
Přestože jsem zastánce práv zvířat, klokana jsem ochutnala. A musím říct, že to vůbec nebylo špatné. Chutnalo to jako kachna zkřížená z prasetem, prostě takové tuhé, ale přesto jemné červené maso. Kdybyste při čtení tohoto článku měli chuť mě linčovat stejně jako moje sestra, že jsem si dovolila jíst chudinku malýho roztomilýho klokánka, tak vydechněte ( přece si nechcete rozmlátit monitor, ne? ). Klokani jsou v austrálii pěstováni na maso stejně jako kterékoliv jiné zvíře. Navíc se za poslední roky přemnožili do takových počtů, že tyranizují nejedno město, dokonce i Canberru. Ségra na mě: "Ale vždyť klokánci jsou tak rozkošný..." Fajn. A kráva ne? Když si představíte Skippyho (určitě většina z vás ten film viděla), tak je to malinkej klokánek, jenže tohle maso je z těch velkejch chovnejch klokanů. Věřim, že kdyby pře váma stál dvoumetrovej klokan a nakopnul vás do břicha (to oni dělají moc rádi, potvory), už by vám tak roztomilej nepříšel).
Na závěr bych jenom řekla, že opravdu proti klokanům nic nemám ( Já nemam nic ani proti kterýmukoliv jinýmu zvířeti. Možná vám přijdu divná, ale ani proti pavoukům, i když se mi úplně nelíbí.) Pokud budete někdy v Praze nebo v Plzni, tak do Simsalabim určitě jděte, je to vážně skvělá restaurace, ale nejdřív si pořádně našetřete, není to zrovna hospoda třetí cenové skupiny. Rozloučím se s vámi tematickým obrázkem:
Obrázek: Zdroj

Sobotní procházka v lomu

6. dubna 2011 v 20:55 | papája |  Články
V sobotu jsem musela jet na oslavu padesátin mýho strejdy. Tyhle oslavy bývají hodně ( opravdu hodně ) decentní. Naštěstí se mnou jel můj milášek - moje záchrana, takže díky němu se to dalo vydržet. Popřáli jsme, snědli dotr a vytratili se na procházku, směrek k místním lomům ( a že jich tam je ). Musim říct, že to byla nádhera. Už dlouho jsem nezažila tak krásnou procházku. Sluníčko, příroda, voda, Míša....prostě romantika. Samozřejmě jsem s sebou měla foťák a lovila jsem fotečky :) Kromě klasických pokusů o umění jsem nafotila i svého drahého polovičku. A taky fotil on mě. Já na všech fotkách vypadam vždycky jak idiot, ale on má zřejmě nějakou zázračnou moc, protože ty fotky se povedly a vydadam na nich dokonce jako člověk ( nebo něco příbuznýho ).
Na první fotce jsme zkoušely fotky ve skoku.

Neděle v podvečer

5. dubna 2011 v 19:47 | papája |  Fotografka
V neděli jsem ztrávila celý den na našem pozemku. Hrabali jsme trávu, listí, hlínu,... nosili dříví... taky jsem si našla čas na focení, samozřejmě ;o) Ne všechny fotky vyšly dobře, ale mám tu tyhle tři ,které se mi vážně líbí. Tak se můžete pokochat :D

Návrat do Nekonečna - Kapitola 12 (Stíny)

4. dubna 2011 v 21:46 | papája |  NDN
Strážce okamžitě rozbil mou představu o prdelatých barokních andělíčcích. Bez bílé šupinkové zbroje by vypadal jako novodobý vyznavač punku. Rovné vlasy na ramena měly karmínově červenou barvu a v bledém (ale krásném) obličeji jiskřily šedé oči. Stejně šedé jako ty Samuelovy. Vyzařovala z něj jakási majestátná síla, která ve mně vyvolávala velkou úctu. No, možná za to mohla spíš špička na nás mířícího meče.
Nikdo se ani nepohnul. Já se neodvážila ani dýchat, protože to vypadalo, že jakýkoliv zvuk by strhl lavinu. Samuel mě stále držel za ruku a díval se strážci přímo do tváře. Znal ho. Znali se oba a znali se dobře.
Srážce na nás hleděl užasle , skoro jako by viděl duchy. Samuel opětoval stejně upřený pohled, avšak v jeho očích byla ostražitost. Přesto jsem poznala, že jednomu na druhém kdysi hodně záleželo.
"Samueli..." začal znovu strážce. "...co ... co se stalo?"
Ta otázka mě překvapila. Myslela jsem, že strážci mají přehled o tom, co se kolem nich děje. Že jsou tak trochu "vševědoucí" nebo něco na ten způsob.
"Jsem na cestě do chrámu." odpověděl stručně Samuel.
"Ale...ty...ty jsi byl přece odsouzen. Do té doby, než porazíš..."
"Já vím, já vím. Ale rada se mýlila a já se teď vracím."
"Zpochybňuješ rozhodnutí rady? Nedůvěřuješ její nejvyšší moudrost?"
"Nejsou neomylní, Gradieli. Nikdo není." Samuel mi stiskl ruku tak pevně, že jsem polkla překvapením z náhlé bolesti. Okamžitě na mě spočinul Gradielův pohled. Díval se na mě s téměř mystickou úctou.
"Člověk." řekl.
Samuel se ochranitelsky postavil přede mě. "Ano. Je to můj člověk." Výraz můj člověk se mi ani trochu nelíbil, ale do téhle debaty jsem rozhodně nehodlala přispívat. A pak jsem zaslechla ostatní strážce, naše pronásledovatele.
"Gradieli, není ve mně zlo, jasné? Nech nás projít."
Gradiel najednou vypadal skoro utrápeně. "Nemůžu. Same, sakra, pochop to. Dostal jsem úkol. Musím splnit své povinnosti."
Samuel zavrtěl nechápavě hlavou: "Budeš jen slepě poslouchat příkazy? Kam se poděl tvůj smysl pro čest a přátelství? No tak...prosím tě jako svého přítele."
Musela jsem uznat, že Samuel byl mistr v přesvědčování. Ale teď to vypadalo, že to, co říká, myslí smrtelně vážně. Gradiel se podíval nejdřív na mě, pak zpátky na Samuela. Pozvedl meč. Nepustí nás, lekla jsem se. Obloha začínala rychle světlat a strážci se přibližovali. Najednou zatáhl Gradiel křídla a sklonil ostří. Pochopili jsme.
Samuel vykročil vpřed ale u Gradiela se zastavil. "Děkuji, příteli." řekl.
Gradiel se na něj ustaraně podíval: "Buď opatrný."
"Budu. Jdu si pro spravedlnost, ne pro další trest." Kývli na sebe a utekli jsme pryč.

Na hranici

3. dubna 2011 v 22:18 | papája |  Poezie


Slunce již zašlo, stíny jsou tmavé,
zdavu dávno zmizely táře lidí smavé,
jen žal a strach z očí lidu prýští.
Ona padne dnes, kdo z nich bude příští?
Konopný provaz, roucho vlaje bílé,
v noci se modlila, teď nastala ta chvíle.
Dáblové v kápích božské mají pláště,
její není vina, jsou jen plní záště.
V šedočedné dáli pochodně již planou,
její mladé údy vstříc ohni brzy stanou.
Není čas na nářky, ani pláč a slzy.
Nechť katové její prokletí dojdou brzy.





Obrázek: Zdroj

Sen o lese

3. dubna 2011 v 22:04 | papája |  Poezie
( Jen dvě osoby můžou pochopit plný význam této básně ♥ )


Tajené tóny se kolem stromů plíží,
jsou hladké, jemné, s láskou na les shlíží.
Je krásně teplo, lehko. Není proč se bát.
Chci do trávy ulehnout a šťastně usínat.

Po větru line se hlas fléten,
Slunce jasně září a trávou voní květen.
Stromy kolem nás vzhlíží v mocné výše,
jsem tu s tebou zas, vášeň z větru dýše.
Listy se chvějí, šumí větru dech,
nohy jsou bosé, vlasy hladí mech.

Jsem tu jen s tebou, dvě duše v prostřed lesa,
vidím Tvé oči, mé srdce štěstím plesá.
Potom tak, jako se paprsky listovím vinou,
dva milenci spolu v čirou touhu splynou.
Den přejde v noc a v úplňku bledém
ti dva splynou v jedno a oba jsou jeden.

Obloha zčernala a hvězdy vysvitly.
Všechny sny smutku již dávno odlétly.
Je tu jen jeden, sen o krásném lese,
kde tisíce fléten píseň lásky nese.


Obrázek: Zdroj