Návrat do Nekonečna - Kapitola 13 (Temný přítel)

19. dubna 2011 v 21:17 | papája |  NDN
Vzduch mi v pravidelných poryvech čechral vlasy. Trup mi svíraly Samuelovi silné paže. Když jsem se podívala na hloubku pod námi, zamotala se mi hlava a bála jsem se, že se zřítím dolů. Ale tiskl mě k sobě pevně. Neměla jsem šanci vyklouznout. I přes záchvěvy perutí jsem cítila jeho vůni. Pot a cosi příjemně zemitého.
Pod námi se objevila rokle. Jako by někdo pískově bílou a dokonale rovnou planinu rozlomil vejpůl. Na dně propasti tekla řeka. Zatím jediná voda, kterou jsem tu viděla. Napravo i nalevo ode mě byla roztažená obrovská bílá křídla. Vítr si pohrával s jejich bílým chmýřím, které se jemně třepotalo. Ale všechna nebyla bílá. Některá zčernala. A byla jsem si jistá, že před několika okamžiky jsem žádná černá pera neviděla. Zamyšleně jsem si prohlížela dlouhé letky, až jsem to uviděla. Jedno pero zčernalo přímo mně před očima. Začalo to od špičky a pak se černá barva rozlila až ke kořeni, jako by jej někdo celé namočil do inkoustu.
Na zádech jsem ucítila Samuelův těžký trhavý nádech. Ano, nebyla jsem zrovna pírko, ale povzdech nesouvisel s námahou. Cítil, jak se propadá do zatracení. Jeho utrpení mě bolelo, jako by byl mou součástí.
Náhle se proud vzduchu změnil, když Samuel sklonil křídla do jiného směru, a začali jsme klesat. Nenacházela jsem důvod, proč přistává zrovna tady. Široko daleko se rozkládala jen pustina. To mi připomnělo, že nemám batoh. A ani Samuel ho neměl, ale byla jsem si jistá, že jsme ještě v pískovcovém bludišti měli. Pamatovala jsem si, že mě neskutečně tížil a nemohla jsem kvůli němu běžet rychleji. Že bychom je zapomněli na zemi během potyčky se Strážci a Stíny? Už to tak bude.
Přistáli jsme těžce. Samuelovi se při dopadu na zem podlomila kolena a oba jsme s kotrmelcem svalili na zem. Kolem se zvedl oblak prachu. Zavřela jsem oči a zadržela dech, než se oblak usadil. Když jsem znovu otevřela oči, oba jsme leželi na zemi celí obalení světlým prachem.
Zakašlala jsem a zamrkala, abych se zbavila smítek na řasách. Natloukla jsem si koleno, což mě donutilo posadit se opatrně. Vyhrnula jsem si nohavici a zkoumala natékající modřinu, když jsem si všimla, že Samuel sedí opodál zvláštně nahrbený. Zvedla jsem se na nohy a obezřetně k němu došla.
Seděl na zemi, ruku si podepíral pokrčenou nohou. Hlavu měl skloněnou a vlasy mu splývaly do obličeje, takže jsem neviděla jeho výraz. Pak jsem zaregistrovala, že se mu chvějí ramena. Ale ne zimou, tady bylo pořád kolem příjemných dvaceti stupňů. Třásl se a neznamenalo to nic pozitivního. Váhala jsem, jestli mám něco říct nebo ne. Nakonec jsem se k němu sklonila a položila mu ruku na rameno. Rázem strnul. Počkala jsem, a když nic neřekl, odhrnula jsem mu druhou rukou vlasy z očí.
Jeho výraz mě zaskočil, ale nepřekvapil. Už jsem ho viděla v podobných stavech. Byl bledý, krásné tmavě šedé oči zvlhly slzami. Ale nebrečel. Spíš nevěřil tomu, co se právě stalo. Ve tváři měl vepsaný strach, zoufalství, zhnusení ze sebe samého a pak i překvapení. Jako by se mu zhroutily všechny naděje.
Podíval se na mě. "Zabil jsem Strážce," řekl. Tón hlasu ale vysvětloval víc než samotná slova. Jedna krátká věta obsáhla široké následky jeho činu.
"Bránil jsi se..." pokusila jsem se o chabou útěchu. Moc dobře jsem pochopila, že se takový skutek netoleruje. Chvíli jsme tam seděli, beze slova, nebrali jsme ohled na to, že Strážci nás mohou kdykoliv začít znovu pronásledovat.
"Porušil jsem snad všechny zákony, které jsou Strážcům svaté." Přestal se třást a zněl zvláštně odevzdaně. "Zabít bratra je ale neodpustitelné. Neprominutelné. Narušil jsem tím rovnováhu osudu a způsobil neštěstí ve Světě." Zřejmě tím narážel na fakt, že pokud zemře Strážce, jeho svěřenec je naprosto nechráněn a snadno podlehne temným silám. Vlastně...něco, jako se stalo mně. "Co se to se mnou děje?" pokračoval Samuel, "Alkohol, ovlivňování, krádeže, vražda....já se nepoznávám. Kde jsou ideály, které nám při výcviku vštěpovali do hlavy?"


"Každý může udělat chybu." pokusila jsem se přerušit jeho zoufalý monolog. Ale jen jsem přilila olej do ohně.
"Chyba člověka se omluvit může, chyba Strážce ne. Je to příliš velká zodpovědnost, než aby chyboval. Aby chyboval tak jako já…." vzdychl, "Možná měla Rada pravdu. Možná je ve mně zlo, ale já to nevnímám, protože mě ovlivňuje. Třeba si to jen nechci připustit… Možná bych se neměl do Chrámu vracet. Možná se mi Strážci snaží zabránit v návratu oprávněně. Možná…"
Těch úvah na mě bylo moc. Co to znamená? Co bude dál? Začínala jsem panikařit. Samuel vypadal bez jakékoliv chuti pokračovat (nebo se vracet). A proč by taky měl? Jediná věc, ve kterou doufal, se rozsypala na kousíčky. A mě už nepotřeboval.
Zřejmě zachytil můj výraz, protože ihned přestal vzdychat a najednou jsme si neúmyslně prohodili role. Poposedl si blíž, chytil mě za pas, posadil si mě na klín a ochranitelsky se mně k sobě přitiskl. Asi jsem musela vypadat fakt strašně, protože nějakého většího kontaktu se doteď vyhýbal. Nebo to bylo tím, že už ho netížila pravidla Strážců? Přijal, že se nadobro propadne to zatracení a nic s tím neudělá.
"Sáro…" zašeptal mi do ucha, až to zalochtalo. "Neboj se. O tebe se postarám." Teď jsem si všimla, že se mi zrychlil dech a rozbušilo srdce. Ale nebylo to ze strachu, jak si myslel Samuel. Byla jsem v náručí naprosto krásného kluka, někde v cizím světě. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, Samuel mi byl zatím nejbližší ze všech lidí. Přestože se známe jen tak krátkou dobu, vlastně ho znám od narození. Ví všechno o mém životě. Viděl to, co jiní vidět nemohli. Vlastně je mou součástí. "Odvedu tě bezpečně zpět domů, do tvého světa," řekl. Ale já měla najednou takový zvláštně zmatený pocit. Nechtěla jsem pryč.
Srdce se mi rozbušilo tak silně, až jsem myslela, že mi zevnitř rozmlátí žebra. Otočila jsem hlavu a políbila Samuela na rty. Byl to krátký a nemotorný polibek. Samuel mě okamžitě přestal svírat v náručí a vypadal zaskočeně. Ale neodtáhl se, jen si mě zkoumavě prohlížel, jako vy v mých očích hledal odpověď na nevyslovenou otázku. Zkusila jsem to znovu a silněji. Samuel nejistě polibek opětoval. Když jsem se odtáhla, užasle na mě zíral. Zrudla jsem. Musela jsem to udělat, ale teď jsem nevěděla, co mám říkat. Ale ani jsem nemusela. Stalo se totiž něco nečekaného.
Samuel najednou vyskočil na nohy. "Cítím Strážce," vyhrkl, "Ale není to žádný z těch, co nás pronásledovali. Tohohle znám…"
Že by Gradiel? Ale ten nás přece taky pronásledoval. Podívala jsem se na oblohu. V záři dvou Sluncí se k nám blížila letící postava s velkými křídly. Sledovala jsem její tmavou siluetu na šedém nebi, dokud nepřistála u nás. Byl to Strážce. Nebo alespoň něco podobného. Místo zářivé šupinové zbroje měl tmavé kožené chrániče. Světlé strapaté vlasy měl na čele převázané špinavým šátkem, aby mu nepadaly do tváře. Ve snědém obličeji zářili šedé oči (zřejmě všichni mají všichni Strážci šedé oči). Co mě ale zaujalo,byla křídla, která nebyla sněhobílá, jako u ostatních strážců, ale celá havranově černá. Znak zatracení.
"Cabrieli? Co se ti stalo?" Samuel vypadal zmateně.
"Jdu pozdravit starého přítele. Jak se ti dařilo, Samueli, v lidském světě?" Cabriel se usmál, ale jeho oči nebyly tak přátelské jako Samuelovi. Byly nebezpečné. Samuel si toho byl vědom. Cítil to taky, ale nedokázal na padlého anděla pohlížet s nepřátelstvím.
"Pořád se snažíš zavděčit Radě, příteli? Zapomeň na to. Už není cesta zpátky."
Pokračování příště ;o)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdenina Zdenina | Web | 20. dubna 2011 v 7:46 | Reagovat

Krásně a čtivě napsané jako vždy, zhltla jsem to a už se těším na pokračování. :-)

2 papája-admin papája-admin | 20. dubna 2011 v 11:49 | Reagovat

Tak to jsem oc ráda, potila jsem jí ze sebe dvě hodiny :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama