Květen 2011

Návrat do Nekonečna - Kapitola 19 (Spojeni)

31. května 2011 v 20:08 | papája |  NDN
Meče se střetli a já si všimla, že Cabriel nemá jeden meč, ale dva. Tenčí a lehčí než ten Samuelův. Sekal a utočil tak rychle, že jsem to téměř nestačila sledovat. Samuel vykrýval, jak jen mohl, až se mi zdálo, že téměř nestíhá. Pak zasadil úder a Cabriel se stáhl s krvavým šrámem na rameni.
"Vždycky jsem byl lepší šermíř," řekl Samuel trochu povýšeně a rychle vydechoval. Snažil se nedat najevo únavu, ale já věděla, že nevydrží takové tempo dlouho. Byl příliš vyčerpaný.
"Můj bývalý příteli,…" usmál se Cabriel uštěpačně a napřímil se. "Věci se změnily, co jsi tu nebyl." Na to znovu zaútočil, stejným tempem jako před tím. Jako by zranění vůbec necítil, zřejmě to bylo jen škrábnutí.
Jednu rukou jsem zavadila o kostěnou rukojeť dýky. V hlavě mi probleskla myšlenka, že mám také zbraň a můžu Samuelovi pomoci. Hned jsem ji ale zavrhla. Bylo to moc riskantní. Nechtěla jsem provokovat, když jsem byla jeho největší slabina.
Další údery, meče zvonily nepřátelským hlasem. Byl to rychlý nebezpečný boj na život a na smrt. Vyhraje ten, kdo přežije, a přežije jen jeden. Druhý zemře.
Oba zaklesly zbraně mezi sebou a následovalo krátké přetlačování. Samuel napjal svaly a Cabriela odstrčil. Ten zavrávoral a odstoupil pár kroků vzad. Samuel ztěžka popadal dech.
"Ale...co to vidím?" zasmál se Cabriel, "Náš silný Strážce Samuel už nemůže? To jsi v tom lidském světě rychle ochabl."
Samuel se místo odpovědi znovu zuřivě rozeběhl do útoku. Šel Cabrielovi přímo po hlavě, ale promáchl. Plynule přešel do dalšího seku a následoval rychlý sled úderů. Ne, Samuel nebyl slabý. I Cabriela ten náhlý nával síly překvapil. Samuel mu náhle vyrazil jeden meč z ruky a Cabriel začal ustupovat. Ustupovat směrem ke mně. Samuel to zpozoroval, ale už tomu nedokázal zabránit. Cabriel mě pevně držel s nožem pod krkem.
"Cabrieli, nedělej to!" vyhrkl Samuel."
"Ne?" Cabriel nasadil překvapený tón. "Proč ne?"
"Baalam ti zatemnil mysl. Nemůžeš rozumně uvažovat. Tohle nejsi ty, já tě znám. Tohle by Cabriel - můj přítel - nikdy neudělal."
"Ale já už nejsem tvůj přítel. Prohlédl jsem. Baalam mi ukázal pravdu, tu pravdu, kterou jsem vždycky hledal. A ty nechceš spolupracovat, tak musíš zemřít. Nedovolím, aby kdokoliv stál v cestě vyššímu dobru a svobodě." Lehce mě řízl pod klíční kostí. Jen tak, aby nařízl kůži.
Samuel sykl a chytil se na tom samém místě. Pod prsty mu stekla kapka krve. Bylo to tady. Sloužila jsem jako živá woodoo panenka.
"Nemáš žádnou čest, aby ses mi postavil!" Zaúpěl Samuel, když mi Cabriel rozřezával kůži na krční páteři. Vykřikla jsem bolestí a on na mě nešťastně pohlédl. Ruce, ve kterých držel meč, se mu nervózně třásly. Chtěl Cabriela zabít. Moc ho chtěl zabít.

Návrat do Nekonečna - Kapitola 18 (Před Chrámem)

29. května 2011 v 20:13 | papája |  NDN
Letěli jsme až do svítání. Když černé slunce ustoupilo a planiny opět zalilo světlo, přistáli jsme pod malým kamenným převisem. Začala jsem si hned protahovat nohy, protože po letu, kdy mě Samuel držel v náručí, jsem byla strašně ztuhlá. Samuel seděl opřený o skálu a unaveně oddychoval.
"Samueli? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se, když se delší dobu nepohnul.
Otevřel unavené oči. Teď jsem si uvědomila, jak moc je unavený. Několik nocí nespal, pořád byl ve strachu a v napětí. Neodpověděl mi, oči znovu zavřel a hlava mu klesla na stranu.
Přisedla jsem k němu. Jednu ruku jsem mu položila na nahé rameno a druhou ho pohladila po vlasech. Nepoznávala jsem se, tohle bych určitě v mém dřívějším životě nikdy neudělala. Ale teď jsem byla tady a on vypadal tak bezmocně...
"Jsem v pořádku..." zamumlal nakonec, "...dej mi chviličku..." Vypadalo to, jako by mluvil ze spánku. Tak jsem si našla pohodlnou polohu a rozhodla se počkat, až si trošku odpočine a přijde k sobě. Navíc (jestli jsem to správně pochopila) jsme stejně měli čekat na Az'ru.
Možná jsem také usnula, každopádně jsem ztratila pojem o čase. Zbystřila jsem, až když jsem kolem nohou ucítila podivný chlad. Stín, který vrhal pískovcový převis, se přede mnou začal jemně nadouvat, až se zhmotnil do podoby sedící postavy. Proti mně seděla Az'ra. V ruce držela kovovou kůl, jeden bodec opírala o zem, a ve druhé držela plátěný pytel. Krátce se podívala na Samuela a pak věnovala neprostupný pohled dvou kočičích očí mně.
"Zdravím," řekla jsem po chvíli mlčení, protože se mi zdálo, že očekává, že pozdravím jako první.
S odpovědí si dala na čas: "Nápodobně," řekla a mě napadlo, jestli vůbec zná pozdravy jako já. Položila pytel na zem a otevřela jej. Uviděla jsem kožený vak plný nějaké tekutiny, nejspíš vody, a pár balíčků zabalených do tenkého plátna. "Posluž si," pobídla mě Stína, když jsem si s hladovým výrazem začala představovat, co asi se v těch balíčcích skrývá.
Jako první jsem sáhla po vodě. Byla jsem žíznivá a vyprahlá jako poušť. Než jsem stihla rozbalit balíček, ve kterém jsem tušila pečené maso, Stína řekla: "Sssamuel by ssse měl také napít. Letěl moc dlouho."
Podívala jsem se na něj. "Ale teď spí..."
"Nemůže ssspát věčně, budete odsssud muset zmizet co nejdřív."
Vzala jsem tedy do ruky vak s vodou, klekla si vedle Samuela a podepřela mu hlavu. "Same, musíš se napít."

Nájezdy

29. května 2011 v 11:57 | papája |  Články
Sedím na šedých dlaždicích v dlouhé potemělé chodbě. V rukou držím fotoaparát připravený k akci. Na druhém konci chodby sedí králík (=Flappyna) a měří si mě vyzývavým pohledem. Čeká, co udělám. Zalehnu k zemi, zeměřím obejktiv a zvolám: "Zvíře! No poběž!"
Králík se zvedá a řítí se chodbou přímo na mně. V očích rozhodný výraz... kdo uhne první? Nikdo se nehodná vzdát, fotoaparát nelítostně snímá. Nakonec králík zatočí a já si prohlédnu získané snímky. Vyšli dobře :)

Fantasy Art

28. května 2011 v 13:45 | papája |  Články
V dnešní době není jednoduché stát se uznávaným malířem. Objevilo se ale pár mladých lidí, kteří začali vynikat v té spoustě moderních a abstraktních umělců. Jsou to lidé velmi nadaní, s ohromnou fantasií a hlavně vášní pro fantasy a sci-fi témata. Nejsou to žádní druhořadí patlalové, většinou mají vystudované nejlepší umělecké školy, umí skvěle malovat jak klasickou, tak digitální kresbu, mají skvěle zvládnuté postavy i nejdrobnější detaily. Z jejich obrazů dýchá život. Navrátili se k malbě realistické (žádný dvě barevná čáry na bílym papíře, které se vydávají za umění), ale zobrazují krásné fantasy světy, neskutečné bytosti, o kterých mnozí z nás sní. Dovolte mi, abych alespoň některé z nich představila:
Victoria Francés - je hodně známá, protože její obrazy se objevují opravdu všude. Pochází ze Španělska a používá hororové motivy.
Daniel Dos Santos - Poznala jsem ho díky sáze od Patricie Briggs o Mercedes Tompsonové, kde Daniel ilustroval obaly knih. Používá hlevně klasickou olejomalbu, ale jeho obrazy vypadají jako živé. Dokonalé výrazy, kůže vypadá jako kůže,… asi je můj nejoblíbenější, určitě se podívejte na jeho obrazy ;)

Martha Dahling - znám ji hlavně jako autorku sedni smrtelných hříchů (na obrázku je HNĚV, jeden ze sedmi hříchů)
Aly Fell - skvěle zpracované, ucelené, většinou temná tematika

Tady jsou další zajímavý autoři: Marilena Mexi, Katie de Sousa, Diane Özdamar, Mélanie Delon, Anne Pogoda,...
Určitě si vyhledejte více jejich obrazů, protože jsou prostě nádherné.

Šmajdou poznamenaný

28. května 2011 v 11:42 | papája |  Články
Stalo se něco moc zajímavého. Byla jsem přinucena přehodnotit svůj názor, a to tak, že k lepšímu. O čem, že to mluvím? To bylo tak...
V Plzni se (jako každý rok) koná Bambiriáda. Pro ty, co neví, co to je, tak Bambiriáda je třídenní prezentace volnočasových klubů z Plzně a okolí. A my, jako volnočasový šermířský klub Avalon, jsme tam byly taky. Co chci ale říct: 1) Naše skupina je plná šílenců, 2) Při zahájení vystupoval Miro Šmajda s kapelou. Moc mu to nezpívalo, písničky takový nemastný-neslaný, pořádně nepřitlačil na pilu, ale třeba to bylo tím, že měl právě angínu (jak tvrdil). Moc lidí tam nebylo, jen pod pódiem stálo pár holčiček ve věku 7-14 let a kvičely a některé dokonce metalově hrozili (což mi přišlo hoooodně vtipný). Po vystoupení měl "velký rocker" autogramiádu. Než mě ale holčičky ukamenujete, že tu píšu takový ošklivý věci, tak si přečtěte, co vlastně chci říct.
Popy, skalní člen našeho Avalonu a taky děsnej vtipkař, se mim Míšou vsadil o půl litru kofoly, že si od Mira nechá podepsat zadek. Já jsem teda pochybovala, že se mu to povede, ne že by se Popy styděl, ale spíš jsem nevěděla, jak se bude tvářit Miro. Než ale vystál frontu na autogramy, my jsme odešly. Druhý den, ale Popy přišel s tím, že Šmajda je borec, že se mu podepsal a byl naprosto v pohodě (no, já si myslim, že pod náporem těch malejch holek, byl jeden šílenej šermíř docela příjemný zpestření). S důvěryhodným svědectvím svědka, nám ukázal zadek Šmajdou opravdu poznamenaný. To mě přimělo přiznat, že Miro je celkem fajn člověk (na rozdíl od Chodúra, kterej se k tomu minulý rok na Bambiriádě "nesnížil") a že fanynky v něm možná vidí blonďatýho "Boha", ale je to normální člověk, se kterym se dá mluvit a má smysl pro humor.
Tak to je asi všechno, doufám, že si skalní fanynky tento článek neveznou jako urážku, ale omluvu nečekejte, protože to tak nebylo myšleno :)
P.S.: Největší luxus byly ty malý růžový, co si v tričku s Hello Kitty nebo Hanou Montanou hrály na "děsný rockerky" :D
Popy a Miro po činu :D
Oba vysmátý :D

Klíšťata útočí! Zabte je!

25. května 2011 v 19:10 | papája |  Články
V neděli jsem chtěla vytáhnout ségru na procházku, aby nebyla pořád zavřená u počítače. Po asi hodinových přípravách, kdy dolaďovala svůj "outfit" a mě tekly nervy, jsme konečně byly přepravené vyrazit, jenom že když jsem zamykala, ona zjistila, že má ve vlasech klíště. A už trochu nacucaný. Zřejmě se večer neprohlídla, když přišla z venku. Naši pryč a já klíště ještě nikdy nevyndavala. Nakonec jsem sehnala mámu a ta mi dělala instrukráž po telefonu. Ségra kňučela, že to bolí, já nadávala klíštěti do debilů a hajzů hnusnejch, protože se prostě nechtělo pustit. Až pak, když jsem ho zřejmě udusila desinfekcí, tak se mi ho po nějaké době podařilo otočit kolem dokola a pak se zmetek konečně pustilo. Tak jsem se utvrdila v tom, že zvířátka všech možných druhů tvarů mam ráda, ale klíšťata jsou teda vrcholně nesympatický potvory.
Nakonec jsme klíště "obřadně" upálili. Ségra ho vzala hořící špejlí do černa, takže když jsme ho chtěli ještě spláchnout do záchoda, tak se rozpadlo na jednotlivé atomy uhlíku... no každopádně už si nezasosá. Pak jsme konečně mohli jít ven.
Pozor na klíšťata. Jsou to zákeřný a záškodnický potvory ;D

Vandalové za divadlem

23. května 2011 v 19:55 | papája |  Fotografka
Dneska jsem s Terkou zase šla fotit. Tentokrát se k nám přidala i Linda, takže jsme měli nová fotografický objekt. Našli jsme si takovej pěknej plázek za komorním divadlem, kde jsou krásně oprejskaný zdi a vysoká uschlá tráva a to se stalo naším místem činu. Škoda, že tolik svítilo Slunce, protože mžourat proti němu nebylo vůbec příjemný. Navíc většina fotek pak byla přesvícená a já (bez jakékoliv větší techniky) jsem tomu nemohla zabránit.



Chlupatý kaktus

22. května 2011 v 21:13 | papája
Když je člověk nemocnej a k tomu vášnivej fotograf, je to zákeřná kombinace. Tak jsem tak v županu pochodovala po bytě a hledala něco, co by padlo za oběť mému tvůrčímu řádění. Králík se fotit odmítl, když vidl objektiv, zdrhnul do klece (srab). Pak mi padnul pohled na mpoličku s kaktusy. A tak vznikla tahle fotka.


Návrat do Nekonečna - Kapitola 17 (Uprchlíci)

22. května 2011 v 19:05 | papája |  NDN
Az'ra odemkla celu a vyšla ven. Chvíli jsem čekala, pak jsem se vyhrabala na nohy a protáhla se odemčenými vrátky za ní. Sledovala jsem, jak uvolňuje Samuela z okovů. Nejdřív jednu ruku, potom druhou. Jakmile byl volný, svalil se na zem schoulený do klubíčka.
"Same!" rychle jsem přidřepla k němu. Ještě před chvílí vypadal v pořádku. Tedy… v rámci možností.
"To je dobrý…" zamumlal a jeho hlas zněl naprosto vyčerpaně. Zaslechla jsem ale také náznak úlevy.
Stína přisedla a strčila do mě: "Nessseď tu a přinesss pochodeň. Máme málo času." Zatímco jsem se natahovala po pochodni uchycené v kruhovém železném držáku, Az'ra seděla na zemi a držela nad Samuelem natažené ruce.
Konečně se mi podařilo pochodeň vytáhnout a vrátila jsem se k sedící Stíně. Ve světle ohně vypadala její kůže jako tekuté stříbro. Byla tak nějak zvláštně… nestálá. Zatímco jsem se snažila nenápadně zkoumat mimozemšťana sedícího kousek ode mě ( Nebyla ze Země, takže jsem ji logicky klidně mohla nazvat mimozemšťanem ), Az'ra mě naprosto ignorovala a stále držela ruce natažené nad Samuelovým tělem. Měla zavřené oči a vypadalo to skoro jako nějaká zvláštní meditace.
Byla jsem nervózní. Čekala jsem, že každou chvíli sem někdo vpadne a už se odtud nikdy nedostaneme. Pak se vzduchem prohnala tlaková vlna. Ne moc silná, jen mi lehce rozcuchala vlasy. Az'ra otevřela oči a kolem mě se prohnala další vlna. Pak Stína vykreslila ve vzduchu nad Samuelem nějaký klikyhák, Samuel se pohnul a začal se pomalu zvedat. Pomohla mu postavit se na nohy a já zkoprněle vykoktala: "Co… co to udělala?"
Samuel se usmál mému vyjevenému výrazu a Stína (aniž by se na mě podívala) řekla: "Měl moc ztuhlé sssvaly, protože byl moc dlouho v jedné pozici. Musssela jsssem mu je uvolnit."
Pokývala jsem hlavou, jako bych tomu rozuměla.
"Musssíme jít," zasyčela Az'ra, vzala mi pochodeň a svižným poklusem se rozeběhla kolem kobek. Samuel za ní. Musela jsem uznat, že když před malou chvílí ležel na zemi neschopný pohybu, tak teď běžel docela svižně. A mě nezbývalo nic jiného, než přimět moje svaly k akci. A musela jsem pořádně zabrat, protože Stína měla delší nohy než já a běžela mnohem pádem rychleji. A Samuel byl tvrdě vycvičený. Skoro jsem jim nestačila a tentokrát mě Samuel netáhl za ruku za sebou.
Rozeběhla jsem se za světlem pochodně kolem prázdných cel. Tedy, alespoň se zdály prázdné a já neměla čas (a ani jsem nechtěla) to podrobně zjišťovat. Narazili jsme na dveře zamčené masivním řetězem. Az'ra bez rozmýšlení popadla svou kovovou hůl a jedním mávnutím řetěz přeťala. Bodec na konci hole musel být hodně ostrý a neznámý matriál, ze kterého byla hůl vyrobena, zase neuvěřitelně tvrdý.
Malá místnost, kde jsme se ocitli, byla zřejmě používána jako skladiště. Ležela tu spousta beden, sudů, všechno zaprášené velkou vrstvou prachu, což naznačovalo, že sem nikdo moc často nechodí. Nejspíš to bylo jen místo pro odkládání nepotřebných věcí. Ve zdi jsem si všimla ne příliš vysokého průchodu. Po stranách zůstaly zbytky po pantech, takže tu dřív musely být dveře.
"Tady je východ," řekla jsem a nakoukla do úzké chodby. "A vede tu schodiště někam nahoru..."
"Sssamueli, nesssmíme se zdržovat," připomněla Stína, ale on se začal otevírat bedny. Zaslechla jsem cinknutí kovu o kov a pak Samuel vytáhl meč. Velký, jedenapůlruční meč, celý matný od dotírající rzi.
"Potřebujeme zbraně. Tohle jsou meče, co používají Strážci a já tady nehodlám pobíhat jenom s holýma rukama."
Az'ra pokrčila rameny a čekala. Samuel vyndal z bedny ještě druhý meč a než jsem si stačila uvědomit, co zamýšlí, vrazil mi ho do ruky.

Žaludky naruby

19. května 2011 v 20:40 | papája |  Fotografka
Na chalupu přijela pouť. To znamená stánky, zmrzlina, vata, atrakce,.... a babičky svíčková a atrakce ;) ( to že jsem byla nemocná a na pouť jsem se mohla jenom jít na chvilku podívat je druhá věc...)

Zachraň se, kdo můžeš!!!

19. května 2011 v 20:01 | papája |  Články
Když se řekne "Maturita", tak se nejdřív zděsim a začnu vázat provaz kolem krku. Pak se trochu uklidnim a začnu nadávat, protože se mi to automaticky spojí se "Státní maturitou". Je sice fajn, že se snaží pozvednout úroveň vzdělání tím, že zavedou jednotnou zkoušku pro všechny školy, ale tohle mi nepřijde jako nejšťastnější varianta. Gympláci nadávají, že na státní maturitu nemuseli trčet tolik let na škole s všeobecnym přehledem a lidi z odbornejch škol zase, že mají znalosti jen ve svém oboru a v maturitních předmětech tolik ne. Navíc maturty byly zavedeny hrozně narychlo. Nejdřív že budou, pak zase že ne, nevědělo se co bude a bylo hrozně zmatků. Maturanti byli nejdřív připravováni na nějakou maturitu a pak jim bylo oznámeno, že je všechno jinak a bude státní.
Nebudu tady vypisovat všechny argumenty proti, protože to slyšíme pořád a všude. Každopádně co jsem slyšela od letošních maturantů, tak maturita nanečisto byla něco šílenýho. Vlastně ani nic těžkýho, ale čeština neni o češtině, matika ječistě o logice a základních výpočtech. Myslím, že čeština ani matika nejsou problém. Čeho se ale hodně lidí bojí jsou jazyky. A těch se bojím i já, protože se píšou dva slohy, jeden kratší, jeden delší, musíte mít přesnej počet slov, tolerance je asi deset slov, za překročení se strhávají body stejně, jako kdybyste měli slov málo. Pak musíte mít velkou slovní zásobu a zmáknutou strukturu slohu, protože to neni jako v češtině. Plus poslech, plus ústní diskuze na nějaké téma. Pro mě jako jazykového antitalenta je to hrůza. Navíc budou jazyky povinné... co jsem komu udělala.... tam nahoře (teď nemyslim ani tak v nebi, ajko stíš v parlamentu)si na mě někdo zased.
Alespoň že jsou dvě úrovně. Naše učitelky nám říkají, že se od nás, jako od studentů víceletého gymnázia čeká, že automaticky bereme vyšší úroveň. Což mi přijde jako kravina, protože jestliže s vyšší úroveň nebere zároveň i jako přijímačky na vejšku, tak si přece nebudu zbytečně přidělávat práci...
Soucítim se všema letošníma maturantama a držim palce. Nebojte, taky nás to čeká ;)

Vlkodlak

17. května 2011 v 16:50 | papája |  Poezie
Černá noc se lesem plíží,
luna v kruhu na zem shlíží,
hvězdy svítí, sníh se třpytí,
v dáli slyšíš vlčí vytí.
-
Dech tvůj parou sytí vzduch,
převládl už vlčí duch,
drápy, stříbrošedá hříva,
málo člověka ti zbývá.
-
Smysly bují v zimní noci,
opájíš se novou mocí.
Tisíc zvuků, tisíc vůní,
proběhneš měsíční tůní,
sněhem kluše šedý vlk,
svět kolem už dávno zmlk.
Ze všech stran je cítit strach,
lesem prohání se vrah.
-
A tak v lese za úplňku,
vlk ulovil malou laňku,
čenich krví zbrocený,
smrtí celý zmámený,
na sníh znaven uléhá,
spánek - touha bezbřehá.
.
Vlčí oči zavírá,
dravčí duše skomírá,
k svému nitru utíká,
pravá duše člověka.

Je z toho na větvi

17. května 2011 v 15:34 | papája |  Fotografka
Dostat z někoho přirozenej úsměv je dost těžký. A u mojí sestry to je těžký dvojnásobně, protože jakmile slyší pípnutí foťáku, okamžitě zaujímá dramatickou pózu :D A tak když jsem chtěla nákej uvolněnej výraz, posadila jsem jí na větev a vaprávěla jí vtipy. Naštěstí je zrovna v nejvyšším stupni puberta rozesmát jí nebyl zas takovej problém ;)

Pse

15. května 2011 v 15:55 | papája |  Fotografka
V našem širsim příbuzenstvu je první pes. Všichni jsou z ní úplně hotový. Jak pěkně papá, kaká, jak loudí, a ona štěká.... div že se nad ní nerozplynou. Ne, že by nebyla roztomilá :) Ale tohle už je přehnaný. Nellinka si při procházce sedne na zem a musí se hned nosit v náručí, protože jí "bolí nožičky". Přitom jde o hodinovou procházku a tomu psovi nejsou tři měsíce, aby to nedošel. Vlastně jí je jecelej rok. A to nemluvim o tom, že Nellinka může loudit u stolu, lézt ostatnim do talíře a ještě dostává pořád náký jídlo. Čokoládu teda nesmí, protože to "psali v knížce"...ale o krému v buchtě nikde nepsali, ani o pikantnim steaku na grilu, nebo česnekovejch a sýrovejch chlebíčkách. "Nellinko, to nesmíš, buď hodná Nellinka a sedni si sem..." Když to řeknou takhle a ještě jí podrbou za uchem, tak je jasný, že to "Nellinka" nepochopí.


Po sto padesáté kytky

15. května 2011 v 15:30 | papája |  Fotografka
Ať mi klidně všichni říkají, že fotit kytky neni žádný umění, že to je trapný, jednoduchý a bez nápadu. Mě to prostě baví, protože rostliny najdu kdekoliv, když mě přepadne otící mánie a vždycy se dá nají nový pohled a nová krása... Když jdu lesem a držím foťák, tak se mnohem víc dívám kolem sebe. Samotnou mě překvapilo, na jak malém kousku stomy porostlé hlíny se dá najít tolik zajímavostí.

Přijela k nám pouť

15. května 2011 v 13:42 | papája
Každý rok kolem 14.5. přijede do Nepomuka puť. Atrakce, stánky šikmookých spoluobčanů, cukrová vaty, koláče, ... klasika ;o) A tak ( i přes zrdravotní komplikace ) jsem popadla foťák a na chvilku vyběhla ven.

Nástěnka no.6

10. května 2011 v 21:52 | papája |  Nástěnka
Po dlouhé době zase takové malé shrnutí toho nejhlavnějšího, co se na tomhle blogu událo.


Tak zaprvé přibylo spoustu nových kapitol v Návratu do Nekonečna. Děj graduje,ještě chvíli gradovat bude a pak bude konec. Plánuju ještě tak čtyři kapitoly (možná pět, jak to vyjde) plus epilog.


Nějak jsem se rozbásnila, takže v rubrice "Poezie" najdete moje lehce depresivní veršovánky.


Můžete si všimnout, že v Menu zmizela rubrika Recenzí. Je to z toho důvodu, že je tp úplně zbytečné, nikdo to nečte a mě to ani moc nebaví, takže aslespoň mam o starost míň. Dál jsem přepracovala Literární rubriku do trochu přehlednější formy pomocí klikacích obrázků.

Také přibyla spousta fotek. Konečně jsem začala používat nastavení na foťáku a mysli, že ty fotky pak vypadají mnohem líp. Rubrika s fotkama navíc prodělala lehký letní sestřih, což znamená, že jsem smazala fotky, které se mi nepovedly nebo nelíbili.

To je z těch hlavních událostí asi všechno, ses sedmnáctou kapitolou přijdu někdy příští týden, tenhle píšeme hodně tesů a víkend mam taky celej zabranej. Tak se mějte a čtěte ;)

papája

Novely

10. května 2011 v 20:51 | papája |  Novely
(6 kapitol)
Země prošla mnoha válkami. Ti, co přežili boje, byli zasaženi vlnami smrtících epidemií. Ze starého světa nezbylo nic a na těchto troskách vyrostla Nová Republika - společenství sedmi vělkých měst na sedmi kontinentech. Vládne jim Rada sedmi a chrání vybrané obyvetele před nemocemi, hladomorem a zdivočelými lidmi zvenčí. Allan a Estella jsou dvojčata, která byla spolu s mnoha dalšími dětmi nalezeni za hranicemi Nové Republiky. Byli vychováni jako speciální armádní jednotka, která měla bojovat proti "narušitelům zvenčí", naprosto oddaní agenti bez vazeb a omezení. Brzké události ale odhalí pravou tvář světa a Estella bude muset podstoupit rozhodnutí, které téměř jistě končí smrtí, aby zachránola bratra.

(11 kapitol)
Známe velké příběhy o králích, válkách, hrdinských čineh. Velké příběhy se vypráví, předávají z generace na generaci, aby si je mohli lidé připomenout i za tisíc let. Skutečně velké příběhy se ale odehrávají v každém z nás. Jsou v naší mysli a víme o nich jen my. Jsou to příběhy života. Ten můj je plný nenávisti, pohrdání a smrti. Jsem Ryren, kříženec a zabiják.

(21 kapitol + Epilog + Prolog)
Nekonečno se nachází na prahu světů. Neplatí tam naše zákony, nežijí tam lidé, je to místo, kam odcházíme po smrti. Je to místo, odkud pochází Strážní andělé. Jakou cenu je ochotný zaplatit někdo, kdo byl zrozen pro bemeznou poslušnost? Kdo má zakázáno žít? Jedno malé zaváhání, jedno prohlédnutí a jedno podlehnutí. To může mít rozsáhlé následky, keré nikdo nezamýšlel.



Černá múza

9. května 2011 v 21:49 | papája |  Poezie

Svět bez vášně a bez emocí,
ztrácí city v chladné noci.
Tu přichází krásná múza,
ustupuje děs a hrůza,
odvaha v ní neumírá,
v rukou černé housle svírá
pak melodie žhavá náhle
prostoupila pouští táhle.
Mysl čistá v život věří,
každou notu s něhou měří,
jak smyčec vábí struny chladné,
led pod tóny houslí vadne.
Prolomí mlčení věků,
vypustí-li žhnoucí řeku.
Probudí tvé srdce spící,
Lásku, duši nemající.
Tak žhavý oheň zaset byl,
vášeň světu navždy vryl,
múza rozdala se světu,
nádhernému hudby květu.

Obrázek: Zdroj

Červená - bílá

8. května 2011 v 19:58 | papája |  Fotografka
Prohlašuji, že při těchto fotografikých pokusech nezemřelo žádné zvíře... :D