Červenec 2011

Rabbit skull

30. července 2011 v 19:48 | papája |  Fotografka



Návat do Nekonečna - Epilog

30. července 2011 v 19:40 | papája |  NDN
Osud si s lidmi zahrává, jak se mu zlíbí. Splétá a rozplétá životy, spojuje bytosti do svazků lásky, aby je mohl rozdělit. Podléháme jeho rozmarům, a kdo ví, jestli on sám tuší, jaké mohou mít jeho hrátky následky. Jak sem se měla vrátit do starého život? Jak jsem měla být jako dřív a zapomenout? Na to, co jsem prožila, nešlo zapomenout. Byl to jen krátký zlomek mého života, přesto ten nejdůležitější.
Když jsem se octla opět doma, myslela jsem, že zešílím. Doslova jsem byla odmrštěna od veškerého dění. Nevěděla jsem, co se stalo nebo stane, co je s Gradielem, s Az'rou, …se Samuelem. Přežil? Byl zatracen? Strhla se bitva mezi Strážci a Stíny? Je strašné být mimo dění a nedělat nic. Tedy, stejně bych nikomu a ničemu nebyla schopná pomoct. Byl jsem jen člověk. Nijak zvlášť odvážná a silná jako nedonošenej vrabec.
Několik dní jsem se utápěla v takových myšlenkách, ty dny pak přerostly v týdny, až uplynulo půl roku. Rodiče si o mě dělali starosti, a tak jsem musela začít normálně fungovat, pokud jsem nechtěla každé odpoledne ležet na lenošce u psychiatra a vyprávět mu o "svých problémech". Nevím, kdo by šel po příbězích o andělech a jiných světech do blázince dřív, jestli já, nebo on.
Nicméně přišel na první zdání obyčejný dubnový večer, kdy jsem nesla do svého pokoje vyprané povlečení. Venku už byla tma, a když jsem otevřela dveře, v šeru pokoje jsem zahlédla, jak se něco zaleskl za oknem. Rozsvítila jsem, hodila povlečen na postel a otevřela okno. Do starého dřevěného parapetu byla zaražená dýka. Lehce zahnutá s vyřezávanou kostěnou rukojetí. Dýka, kterou mi dala Az'ra a k jejích záštitě byl přivázán nějaký svinutý papír.
S tepajícím srdcem, které mi vyskočilo, až do krku jsem rychle svitek rozevřela. Bylo na něm jen pár slov:
Svoboda je neocenitelná a já lituji
jen jedné věci. A to, že jsi tak blízko
a přece se tě už nikdy nedotknu.
Žij a věř, že jsem stále s tebou.
Ve svitku bylo přiložené černé pero. Pero havraní barvy a já pochopila. Tohle není můj příběh. Je to příběh někoho, kdo byl zrozen jako otrok a který pro svobodu obětoval lásku, přátelství a všechno, v co doposud věřil. Dřív jsem nechápala, jak si někdo může natolik cenit svobody, ale myslím, že jsem tomu začala rozumět. Nežila jsem v Samuelově kůži, takže ho zřejmě nikdy nepochopím úplně, ale dokázala jsem jeho rozhodnutí přijmout. Byl naživu, a přestože byl padlým andělem, rozhodl se chránit mě - člověka- a rozhodl se zcela svobodně.


Kaktusák

26. července 2011 v 21:54 | papája |  Fotografka


Návrat do Nekonečna - Kapitola 21 (Svoboda)

26. července 2011 v 21:26 | papája |  NDN
Samuel vkročil mezi krystaly a mně se zdálo, že jsem v průzračném kameni zahlédla světélkování. Jakoby se odráželo slunce od hladiny jezera. Nejspíš šlo jen o optický klam, ale ať už jsem něco viděla nebo ne, určitě se něco dělo. Bylo to cítit. Obrovský příval síly. Na Samuelovi bylo vidět, jak s ním bojuje, ale po několika okamžicích se jeho tvář uvolnila, povolily svaly a Samuel se odevzdaně svezl na zem, kde zůstal sedět s rameny svěšenými.
Všichni mlčeli, sledovali ho, jakoby věděli, že prožívá něco velkého a nikdo ho nechtěl vyrušit. Jediný, kdo tomu všemu nerozuměl, jsem zase byla já. Mezi Strážci vládlo napětí z očekávání toho, co se stane.
Po pár nekonečných okamžicích se Samuel náhle zvedl na nohy. Rychle a neuvěřitelně lehce. Očima přejel po tribunách a skončil u představitelů Rady. V tu chvíli mu začala otvory v tunice vyrůstat ze zad křídla. Velká, čistá, sněhobílá. To byla vůle nejvyšší síly. Samuel byl očištěn.
"Tak bylo rozhodnuto. Vítej, Samueli, zpět mezi nás."
"Děkuji a jako právoplatný Strážce teď prosím o slyšení."
Hlavní představený se zamračil, ale pokynul mu: "Mluv."
Samuel nemluvil jen k Radě, ale ke všem Strážcům. Rozhlédl se po tribunách a hlasitě zvolal: "Cabriel. Býval jeden z nás a byl můj přítel. Stalo se, že podlehl vábení Baalama a šel proti vlastním Bratrům. Sešel na scestí a zaplatil za to, ale skutečná hrozba je hrozící válka mezi Strážce Stíny." Pak se obrátil k Radě, jejíž členové po sobě házeli nervózní pohledy. "Cabriel měl řadu přívrženců mezi Stíny, kteří v jeho myšlence viděli cestu jak vyhnat Strážce z Nekonečna. Ale je to jen hrstka fanatiků a dovolte, abych předal vzkaz od Az'ry, druhé nejvyšší kněžce Stínů z Abbel Ferelu, která jménem svého lidu žádá udržení míru. Fanatiky snadno odrazíme, ale ani jedna strana přece nechce otevřenou válku kvůli pár poblázněným. Dohromady jsme silnější." Pak se uklonil. "To je vše, vyčkám rozhodnutí."
Představený zrudnul. "Řádový Strážce nemá právo říkat, co je a není správné. O všem bude rozhodovat Rada a nikdo jiný, rozuměl jsi, Samueli? Teď se uzdrav a nezapomeň na Zákoník." Na tato slova všichni povstali, odešli členové Rady a poté všichni ostatní. Zůstala jsem jen já, Samuel a Gradiel.
"Jsem rád, že tě vidím opět takového jako dřív, příteli," usmál se Gradiel a poplácal Samuela přátelsky po zádech, jako by ho jednání Rady vůbec neznepokojilo.
"Jo...taky tě rád vidím." V unaveném úsměvu jsem zaznamenala náznak zmatku. Jeho pocity pro mě už nebyly cizí. Teď byl mou součástí víc, než kdykoliv před tím. Byl znovu můj Srážce. Ale necítila jsem štěstí ani radost. Jen ten zmatek.
Samuel se na následující tři dny odebral do svého pokoje, vídala jsem ho jen občas bloumajícího po chodbách. Mě se zatím ujal Gradiel a s nadšením mi ukazoval rozsáhlé komplexi Chrámu. Všechny knihovny, zahrady, cvičiště,... Přeci jen, jsem jediný člověk, který se sem kdy podíval. Co bude dál, jsem netušila, ale měla jsem na to brzy přijít. Osud si občas vybírá spletité cestičky.
Seděla jsem v podzemní tůni a opírala se o její kamenné stěny. Voda byla příjemně teplá a já konečně cítila, jak se mi uvolňují ztuhlé svaly. Pod Chrámem bylo několik malých jeskyní, které kvůli termálním pramenům Strážci předělaly v jakési přírodní umývárny. Kolem tůně stály tři koše s ohněm a jeho žluté světlo se proplétalo ve skalních záhybech a odráželo s od průzračné hladiny. Prohlížela jsem si téměř dokonale zahojené jizvy, důkazy naší šílené cesty, které díky Gradielovu umu nebyly na první pohled téměř vidět.
V tom jsem v chodbě zaslechla kroky a na osvětlených stěnách se mihl stín. Rychle jsem sáhla po něčem, co by se dalo s jistými rezervami nazvat osuškou. Vyhrabala jsem se na okraj jezírka a čekala. Z chodby se vynořil Samuel.
"Ehm...Ahoj... co tady děláš?" začala jsem a trochu nesmyslně si držela osušku omotanou kolem těla, i když mi bylo jasné, že za celý můj život mě musel vidět nahou.
On se ale vůbec neostýchal, což mi na něj jako na znovuzrozeného Strážce nesedělo. Naopak vyrazil rázným krokem přímo ke mně a beze slova (osuška sem osuška tam) si ke mně přisedl. Viděla jsem, že má něco na srdci a že toho je hodně. Byl to stejně naléhavý pohled, jako ten večer, kdy mě prosil o pomoc u mě v pokoji.
"Sáro," začal, "říkal ti Gradiel, co to je za krystaly? Ty, které mě očistili?"
"Ne, to se nezmínil..." přiznala jsem.
"Jsou to krystaly sebepoznání. Když stojíš v jejich středu, přinutí tě nahlédnout až do posledního koutku tvojí duše. Ukážou ti každé tvé rozhodnutí, které jsi udělal, které jsi mohl udělat a které můžeš udělat. Řeknou ti o tobě celou pravdu." Čekala jsem s napětím, kam směřuje, protože zatím jsem netušila, co mi tím chtěl říct. "Cabriel vždycky věděl, co chce. Chtěl svobodu. Svobodu od režimu Rady, která rozhoduje za všechny a jejich rozhodnutí je nevratné a jediné správné. Ano, využil toho Baalam a probudil v něm jeho temné stránky, nicméně původní myšlenka nebyla špatná. Ale pak se dočista pomátl. Zabil Azariela, to by nikdy dřív neudělal, protože si cenil přátelství víc než čehokoliv jiného."
Vyčítal si to. Zabil někoho, koho měl kdysi rád. Přese všechno, co Cabriel udělal, s ním soucítil.
"I já si myslel, že vím, co chci," pokračoval, "Chtěl jsem být znovu Strážcem. Dodržet své poslání, to proč jsem přišel na tento svět, protože jsem tak byl vychován. Ale poznal jsem jiný svět, Sáro, a to ve mně toho Strážce zlomilo." Odmlčel se a podíval se mi zpříma do očí. "Přemýšlel jsem... Žít se dá i jinak, můžu tě chránit a přitom nebýt pod palcem Rady. Kruh mi dal na výběr. Očistil mě, abych mohl začít znovu a svobodně si zvolit cestu, kterou chci jít, a já si vybral. Jestli si tu cestu zvolí i ostatní Strážci mi je jedno. Tohle je můj život a i když bude těžký a nebezpečný, jsem ochotný to přijmout."

Nástěnka no.7

2. července 2011 v 12:21 | papája |  Nástěnka
Hm...koukám, že už jsem sem dlouho nic nenapsala. Dovolte, abych to vysvětlila. Nejdřív se dopisovaly testy, abysme mohly uzavřít známky, potom byly tejden zkoušky (my máme ve škole každý pololetí zkoušky...je to fakt pakárna na n-tou ), potom oslava konce roku, pořád někde v čudu, teď nástup do práce na brigádu,...no prostě jsem neměla čas. A když jsem ho zrovna měla, tak jsem buď spala, nebo psala Návrat do Nekonečna, kterej jsem dneska konečně zveřejnila. Tak teď napíšu pár věcí co za tento něsís přibyly nebo přibudou:


Konečně jsem teda zveřejnila 20. kapitolu Návratu do Nekonečna a myslím, že ještě budou tak dvě a potom konec. Zároveň jsem začala kreslit ilustrace, takže až příběh skončí, zveřejním tady na blogu i obrázky jednotlivých postav.


Tady na blogu se za poslední měsíc objevilo kvantum fotek, jak s mými kamarádkami, tak se zvířaty a hlavně série fotek z našeho školního výletu na Moravu. Hlavně bych ráda upozornila na fotky z moravského krasu a skleníku na zámku Lednice.

Samozřejmě jsem napsala i pár článků, nejzajímavější je asi článek o světových fantasy malířích a článek o mém kamarádovi, který si nechal dát autogram od Mira Šmajdy na zadek.

Další měsíc nebudu mít moc času na psaní, takže prioritou je Návrat do Nekonečna, kterj dopíšu a možná přybudou nějaký fotky, ale s ostatníma článkama nevim, uvidí se podle času.

Návrat do Nekonečna - Kapitola 20 (Rada)

2. července 2011 v 11:51 | papája |  NDN
Zdálo se mi, že se brodím pískem, který se mi propadal pod nohama, a kolem mě nebylo nic, než oslepující šedé světlo. Každý krok trval věčnost a zároveň jen okamžik. Věděla jsem, že tohle není skutečnost, že jeto jen iluze. Přesto jsem se urputně snažila jít dál.

Pak zahřmělo a z oblohy se začaly sypat desítky a desítky bílých per z andělských křídel. Snášeli se, šimraly mě po tvářích a pořád jich přibývalo, až mě zasypaly a já se nemohla pohnout. Byla jsem uvězněná v sypkém písku a obklopená stovkami andělského křídloví. Na to se z oblohy klouzavým pohybem sneslo jedno černé pero, přistálo přímo přede mnou a já se rozpomenula: Samuel! V tu chvíli se písek propadl a já zmizela v jeho hlubině.
"Sáro...žij..."
Nádech. Před očima jsem měla černo. Pomalu jsem zamrkala a čekala, až mozek opět začne pracovat.
Uvědomila jsem si, že sedím na posteli. Mžourala jsem nechápavě kolem sebe, ale než jsem stačila vyhodnotit situaci, někdo mě chytil za ramena a opatrně mi položil hlavu zpět na polštář. Vzhlédla jsem a uviděla Gradiela.
Nadechla jsem se a chtěla začít chrlit spoustu otázek, ale zarazil mě. "Jen klid, Sáro," řekl, "Odpočívej." Na sobě měl jen jednoduchou jemně vyšívanou tuniku. Bez zářivé zbroje vypadal zvláštně a jeho rudé vlasy ještě víc kontrastovaly s bledým obličejem.
"Kde to..." začala jsem, ale větu jsem ani nemusela dokončovat.
"Jsi v chrámové léčebně. Máš těžké zranění a ještě v noci jsi bojovala se zánětem a horečkou. Ale jak vidím, je to na dobré cestě." Přátelsky se usmál: "Máš opravdu tuhý kořínek...na člověka. Dostaneš se z toho." Z jeho očí čišela vřelost a moudrost. To bylo něco úplně jiného, než jsem viděla u Cabriela.
"A ty..." zamumlala jsem.
"Já vás vzal sem a pokoušel se udržet vás při životě. Jsem hlavní medik, ale dali jste mi pořádně zabrat.Všechno to záleželo a záleží jen na tobě." Vypadal unaveně, to ano, ale já při slově ,VÁS' přestala vnímat.
"Samuel?" zeptala jsem se a věděla, že Gradiel pochopí, co chci. Podíval se za mě a kývl tím směrem. Otočila jsem se. Samuel ležel na lůžku kousek ode mě. Čelo zpocené, kolem žeber ovázaný obvaz, křídla visela bezvládně k zemi a byla téměř celá černá.
"Same..." vydechla jsem a sledovala, jak Gradiel vstal a osušil mu čelo.
"Jak jsem říkal..." promluvil Gradiel. "Všechno záleží jen na tobě. Ztratil hodně krve. Víc než ty. Ale dokud se nezotavíš ty, neuzdraví se ani on. Pouto mezi člověkem a Strážcem je zvláštní věc."
Odhrnula jsem přikrývku a nemotorně se vyhrabala na nohy. Teď jsem ucítila, že mě kolem hrudníku stahuje plátěné obinadlo.
"Počkej! Nevstávej!" Gradiel ke mně přiskočil, ale já už seděla u Samuela a držela ho za ruku. "Měla bys ležet..." zabručel Gradiel popuzeně a vzdychl: "Poslyš, ... tohle je zakázané, rozumíš? Nemám nic proti tobě a Samuel je můj přítel, ale jako Strážce musí dodržovat naše nejsvatější zákony. A láska k člověku se trestá přímo zatracením."
Zamračila jsem se: "On už není Strážce. Vypudili jste ho."
"Tak rozhodla rada, já s tím neměl nic společného. A myslím si, že v tom měl prsty Cabriel. Hned po tom, co Samuel odešel, Cabriel byl obviněn z velezrady, spolupráce s démony a popření nejvyšší moci." Odmlčel se. "Pokud vím, tak Samuel chce požádat Radu o stažení trestu. Bude přihlíženo na jeho hříchy a že jich není málo. Ty bys ho poslala rovnou k zatracencům."
K tomu jsem neměla co říct. Podívala jsem se zpátky na Samuela. Ať už to cítil jakkoliv, nevěřila jsem, že se vzdá toho, proč přišel. Na to byl moc hrdý.
"Neříkej to nikomu." zamumlala jsem. Gradielovi můžu věřit.
"Neřeknu, přísahám. Ty si teď ale lehni, musíš se uzdravit co nejrychleji." Kývla jsem a se zadržovaným pláčem jsem se nechala odvést zpět do postele.