Návat do Nekonečna - Epilog

30. července 2011 v 19:40 | papája |  NDN
Osud si s lidmi zahrává, jak se mu zlíbí. Splétá a rozplétá životy, spojuje bytosti do svazků lásky, aby je mohl rozdělit. Podléháme jeho rozmarům, a kdo ví, jestli on sám tuší, jaké mohou mít jeho hrátky následky. Jak sem se měla vrátit do starého život? Jak jsem měla být jako dřív a zapomenout? Na to, co jsem prožila, nešlo zapomenout. Byl to jen krátký zlomek mého života, přesto ten nejdůležitější.
Když jsem se octla opět doma, myslela jsem, že zešílím. Doslova jsem byla odmrštěna od veškerého dění. Nevěděla jsem, co se stalo nebo stane, co je s Gradielem, s Az'rou, …se Samuelem. Přežil? Byl zatracen? Strhla se bitva mezi Strážci a Stíny? Je strašné být mimo dění a nedělat nic. Tedy, stejně bych nikomu a ničemu nebyla schopná pomoct. Byl jsem jen člověk. Nijak zvlášť odvážná a silná jako nedonošenej vrabec.
Několik dní jsem se utápěla v takových myšlenkách, ty dny pak přerostly v týdny, až uplynulo půl roku. Rodiče si o mě dělali starosti, a tak jsem musela začít normálně fungovat, pokud jsem nechtěla každé odpoledne ležet na lenošce u psychiatra a vyprávět mu o "svých problémech". Nevím, kdo by šel po příbězích o andělech a jiných světech do blázince dřív, jestli já, nebo on.
Nicméně přišel na první zdání obyčejný dubnový večer, kdy jsem nesla do svého pokoje vyprané povlečení. Venku už byla tma, a když jsem otevřela dveře, v šeru pokoje jsem zahlédla, jak se něco zaleskl za oknem. Rozsvítila jsem, hodila povlečen na postel a otevřela okno. Do starého dřevěného parapetu byla zaražená dýka. Lehce zahnutá s vyřezávanou kostěnou rukojetí. Dýka, kterou mi dala Az'ra a k jejích záštitě byl přivázán nějaký svinutý papír.
S tepajícím srdcem, které mi vyskočilo, až do krku jsem rychle svitek rozevřela. Bylo na něm jen pár slov:
Svoboda je neocenitelná a já lituji
jen jedné věci. A to, že jsi tak blízko
a přece se tě už nikdy nedotknu.
Žij a věř, že jsem stále s tebou.
Ve svitku bylo přiložené černé pero. Pero havraní barvy a já pochopila. Tohle není můj příběh. Je to příběh někoho, kdo byl zrozen jako otrok a který pro svobodu obětoval lásku, přátelství a všechno, v co doposud věřil. Dřív jsem nechápala, jak si někdo může natolik cenit svobody, ale myslím, že jsem tomu začala rozumět. Nežila jsem v Samuelově kůži, takže ho zřejmě nikdy nepochopím úplně, ale dokázala jsem jeho rozhodnutí přijmout. Byl naživu, a přestože byl padlým andělem, rozhodl se chránit mě - člověka- a rozhodl se zcela svobodně.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 VelííQ VelííQ | Web | 30. července 2011 v 21:08 | Reagovat

Páni. Dokonalý konec. Sice spíš smutný, ale i tak je Samuel s ní... :) Povedená povídka. :)

2 Zdenina Zdenina | Web | 30. července 2011 v 21:15 | Reagovat

Bože, tak tomu říkám závěr...pomalu zamačkávám slzu a přemýšlím o svobodě, zda skutečně stojí za obětování lásky.
Tenhle příběh byl velmi napínavý a hlavně plný emocí a lásky. Závěr je sice hodně smutný, ale stojí za to.
Jsem moc ráda, že jsem mohla prožít příběh Sáry a Samuela, být s nimi při jejich dobrodružstvích i smutného konce, ale přesto svoboda září jako pochodeň na konci tunelu...

3 Bella Bella | Web | 31. července 2011 v 16:54 | Reagovat

Dokonalé! ;-) Jen je škoda, že musí žít odděleně. :-( :D Moc hezká povídečka :-) ;-)

4 papája - admin papája - admin | 31. července 2011 v 20:53 | Reagovat

strašně moc mě potěšilo, že se to někomu líbilo :-) díky za přečtení ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama