Návrat do Nekonečna - Kapitola 20 (Rada)

2. července 2011 v 11:51 | papája |  NDN
Zdálo se mi, že se brodím pískem, který se mi propadal pod nohama, a kolem mě nebylo nic, než oslepující šedé světlo. Každý krok trval věčnost a zároveň jen okamžik. Věděla jsem, že tohle není skutečnost, že jeto jen iluze. Přesto jsem se urputně snažila jít dál.

Pak zahřmělo a z oblohy se začaly sypat desítky a desítky bílých per z andělských křídel. Snášeli se, šimraly mě po tvářích a pořád jich přibývalo, až mě zasypaly a já se nemohla pohnout. Byla jsem uvězněná v sypkém písku a obklopená stovkami andělského křídloví. Na to se z oblohy klouzavým pohybem sneslo jedno černé pero, přistálo přímo přede mnou a já se rozpomenula: Samuel! V tu chvíli se písek propadl a já zmizela v jeho hlubině.
"Sáro...žij..."
Nádech. Před očima jsem měla černo. Pomalu jsem zamrkala a čekala, až mozek opět začne pracovat.
Uvědomila jsem si, že sedím na posteli. Mžourala jsem nechápavě kolem sebe, ale než jsem stačila vyhodnotit situaci, někdo mě chytil za ramena a opatrně mi položil hlavu zpět na polštář. Vzhlédla jsem a uviděla Gradiela.
Nadechla jsem se a chtěla začít chrlit spoustu otázek, ale zarazil mě. "Jen klid, Sáro," řekl, "Odpočívej." Na sobě měl jen jednoduchou jemně vyšívanou tuniku. Bez zářivé zbroje vypadal zvláštně a jeho rudé vlasy ještě víc kontrastovaly s bledým obličejem.
"Kde to..." začala jsem, ale větu jsem ani nemusela dokončovat.
"Jsi v chrámové léčebně. Máš těžké zranění a ještě v noci jsi bojovala se zánětem a horečkou. Ale jak vidím, je to na dobré cestě." Přátelsky se usmál: "Máš opravdu tuhý kořínek...na člověka. Dostaneš se z toho." Z jeho očí čišela vřelost a moudrost. To bylo něco úplně jiného, než jsem viděla u Cabriela.
"A ty..." zamumlala jsem.
"Já vás vzal sem a pokoušel se udržet vás při životě. Jsem hlavní medik, ale dali jste mi pořádně zabrat.Všechno to záleželo a záleží jen na tobě." Vypadal unaveně, to ano, ale já při slově ,VÁS' přestala vnímat.
"Samuel?" zeptala jsem se a věděla, že Gradiel pochopí, co chci. Podíval se za mě a kývl tím směrem. Otočila jsem se. Samuel ležel na lůžku kousek ode mě. Čelo zpocené, kolem žeber ovázaný obvaz, křídla visela bezvládně k zemi a byla téměř celá černá.
"Same..." vydechla jsem a sledovala, jak Gradiel vstal a osušil mu čelo.
"Jak jsem říkal..." promluvil Gradiel. "Všechno záleží jen na tobě. Ztratil hodně krve. Víc než ty. Ale dokud se nezotavíš ty, neuzdraví se ani on. Pouto mezi člověkem a Strážcem je zvláštní věc."
Odhrnula jsem přikrývku a nemotorně se vyhrabala na nohy. Teď jsem ucítila, že mě kolem hrudníku stahuje plátěné obinadlo.
"Počkej! Nevstávej!" Gradiel ke mně přiskočil, ale já už seděla u Samuela a držela ho za ruku. "Měla bys ležet..." zabručel Gradiel popuzeně a vzdychl: "Poslyš, ... tohle je zakázané, rozumíš? Nemám nic proti tobě a Samuel je můj přítel, ale jako Strážce musí dodržovat naše nejsvatější zákony. A láska k člověku se trestá přímo zatracením."
Zamračila jsem se: "On už není Strážce. Vypudili jste ho."
"Tak rozhodla rada, já s tím neměl nic společného. A myslím si, že v tom měl prsty Cabriel. Hned po tom, co Samuel odešel, Cabriel byl obviněn z velezrady, spolupráce s démony a popření nejvyšší moci." Odmlčel se. "Pokud vím, tak Samuel chce požádat Radu o stažení trestu. Bude přihlíženo na jeho hříchy a že jich není málo. Ty bys ho poslala rovnou k zatracencům."
K tomu jsem neměla co říct. Podívala jsem se zpátky na Samuela. Ať už to cítil jakkoliv, nevěřila jsem, že se vzdá toho, proč přišel. Na to byl moc hrdý.
"Neříkej to nikomu." zamumlala jsem. Gradielovi můžu věřit.
"Neřeknu, přísahám. Ty si teď ale lehni, musíš se uzdravit co nejrychleji." Kývla jsem a se zadržovaným pláčem jsem se nechala odvést zpět do postele.


Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, myslí, že tak osm nebo deset oběhů Černého slunce. Ale čas tu byl relativní pojem a dal se jen těžko odhadovat. Samuel se uzdravoval pomalu, mnohem pomaleji než já, ale bylo to na dobré cestě. Za tu dobu jsem nepoznala nic jiného než ošetřovnu, za jejími zdmi jsem ovšem tušila rozsáhlé komplexy budov. Gradiel pro nás dělal, co mohl a ještě mnohem víc. Držel slovo a nikomu nic neřekl.
Pak přišel den, kdy měl Samuel předstoupit před radu.
"Říkal jsem jim, že ještě nejsi zcela zdráv, ale prý to nesnese odkladu. Že už v Chrámu nebudou trpět někoho, kdo sem nepatří." Gradiel se podíval na mě, ale nebyla jsem si jistá, jestli tím rada myslela opravdu mě.
"To je v pořádku," řekl Samuel unaveným hlasem. Seděl na posteli oděný v dlouhé jemně vyšívané šedé říze. Zrnění měl téměř zahojená.
"Jak myslíš, příteli." Gradiel pokrčil rameny. Vypadal nespokojeně. "Sára musí jít také. Je to příkaz," dodal. Nepřekvapilo mě to. Vlastně proto tu také jsem, abych pomohla svému Strážce v návratu do Nekonečna.
Gradiel nás vedl rozsáhlými bludišti chodeb. Představovala jsem si spíš vysoké bílé budovy, sloupy až do nebe, ale všechno kolem vypadalo spíš jako obrovský komplex středověkého kláštera. Podlouhlé pískovcové budovy z velkých kvádrů, arkády podél chodeb, zavlažovací systém stružek a kamenné mosty přes ně. To všechno završovaly trsy travin a neznámých popínavých rostlin na zdech. Přímo uprostřed stála vysoká budova kruhového půdorysu s kopulovitou střechou a úzkými okny. A přímo tam, jsme mířili.
Těžké dveře se s rachotem otevřeli a otevřel se nám pohled na vysoké tribuny plné stejně oděných mužů, někteří byli i ozbrojeni. Přímo proti vchodu viselo ze stropu podél zdi několik modrých praporů se znakem dvou sluncí a pod nimi sedělo pět Strážců v šedočervených tunikách s roztaženými křídli. Rada si zřejmě dala na okázalosti hodně záležet. A musím uznat, že to fungovalo, polila mě jakási posvátná úcta. Uprostřed celé budovy se tyčilo několik do kruhu uspořádaných krystalů dvakrát vyšších než člověk. Byly to dvojčata Brány světů?
"Samueli..." promluvil ten, co seděl uprostřed a Samuel předstoupil před jejich nedůvěřivé pohledy. "Vrátil ses nám...to je ale překvapení..." Ironie z jeho hlasu jen sálala.
"Vím, že jsem porušil podmínky, ale nepřicházím se zlými úmysly. Jen jsem přišel požádat o šanci dokázat, že jsem hoden se vrátit mezi vás."
Strážce se zamračil: "O tom nerozhoduješ ty. Proč si to myslíš?"
"Protože jsem porazil to zlo, které mě ovládalo. Cabriel byl posedlý démonem a já ho zabil dřív, než stihl způsobit mnoho neštěstí. Měl v plánu odtrhnout Strážce od jejich svěřenců." Mezi Strážci to zašumělo.
"Ticho!" křikl Strážce v čele, zřejmě nejvýše postavený z nich. "Máš pravdu, Samueli, to co jsi udělal pro nás a pro lidi je chvályhodné. Ale jsou tu i další hříchy. Porušil jsi snad všechny body Zákoníku."
"Ano, k tomu se přiznávám." Samuel sklonil pokorně hlavu. K jeho vzdorné povaze mi to nesedělo. Rada měla neuvěřitelnou moc nad osudy Strážců i lidí. "Chci jen, aby bylo přihlídnuto na okolnosti. Důležitý je čistota duše a úmysly."
"To máš určitě pravdu," přiznal Strážce, když se mezi ostatními ozvaly výkřiky souhlasu. "Co nám k tomu může říct tvá svěřenkyně?" Podíval se na mě: "Víš, Sáro, že lidé mají během života zakázaný přístup do Nekonečna?"
"Ano, to vím. Já sem šla naprosto dobrovolně, abych podpořila svého Strážce, který mě tak svědomitě chránil, i když už oficiálně můj Strážce nebyl." Klepala jsem se a myslela, že se mi krk stáhne tak, že se udusím. Ale řekla jsem to: "Chci říct, že Samuel je Strážce tělem i duší. Chce jen bojovat za dobro Rady a Strážců, protože je to jeho poslání." Poslední větu jsem se měla co držet, aby se mi neroztřásl hlas a oči mi zvlhly. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšiml. To, že jsem nechtěla, aby byl Samuel součástí téhle vymejvárny vlastních názorů, nemusel nikdo vědět. Kromě toho v tom byly i moje vlastní sobecké pocity, které si na něj dělaly nárok jen po jednom "Miluji tě".
Nevím proč, ale Rada začala mnohem povolnější. Možná to poznaly. Poznali, že mezi námi něco je a nechtěli dopustit, aby tomu Samuel propadl, byť to byl vyhnanec. "Nechť o tom rozhodne vyšší moudrost. Podrobíš se, Samueli, síle Vesmíru?"
Samuel se napřímil a vyšel vstříc síle krystalů: "Ano, podrobím."
Pokračování přístě ;o)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | Web | 7. července 2011 v 9:21 | Reagovat

Super! A koukej rychle psát dál nebo to nevydržim. :D

2 VelííQ VelííQ | Web | 12. července 2011 v 12:28 | Reagovat

Honem další díl! :-D Prosím! :-D Umřuu...:D

3 Zdenina Zdenina | Web | 30. července 2011 v 20:58 | Reagovat

Krásná kapitola, jdu se hned vrhnout na další. Jsem zvědavá, jak to bude dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama