Návrat do Nekonečna - Kapitola 21 (Svoboda)

26. července 2011 v 21:26 | papája |  NDN
Samuel vkročil mezi krystaly a mně se zdálo, že jsem v průzračném kameni zahlédla světélkování. Jakoby se odráželo slunce od hladiny jezera. Nejspíš šlo jen o optický klam, ale ať už jsem něco viděla nebo ne, určitě se něco dělo. Bylo to cítit. Obrovský příval síly. Na Samuelovi bylo vidět, jak s ním bojuje, ale po několika okamžicích se jeho tvář uvolnila, povolily svaly a Samuel se odevzdaně svezl na zem, kde zůstal sedět s rameny svěšenými.
Všichni mlčeli, sledovali ho, jakoby věděli, že prožívá něco velkého a nikdo ho nechtěl vyrušit. Jediný, kdo tomu všemu nerozuměl, jsem zase byla já. Mezi Strážci vládlo napětí z očekávání toho, co se stane.
Po pár nekonečných okamžicích se Samuel náhle zvedl na nohy. Rychle a neuvěřitelně lehce. Očima přejel po tribunách a skončil u představitelů Rady. V tu chvíli mu začala otvory v tunice vyrůstat ze zad křídla. Velká, čistá, sněhobílá. To byla vůle nejvyšší síly. Samuel byl očištěn.
"Tak bylo rozhodnuto. Vítej, Samueli, zpět mezi nás."
"Děkuji a jako právoplatný Strážce teď prosím o slyšení."
Hlavní představený se zamračil, ale pokynul mu: "Mluv."
Samuel nemluvil jen k Radě, ale ke všem Strážcům. Rozhlédl se po tribunách a hlasitě zvolal: "Cabriel. Býval jeden z nás a byl můj přítel. Stalo se, že podlehl vábení Baalama a šel proti vlastním Bratrům. Sešel na scestí a zaplatil za to, ale skutečná hrozba je hrozící válka mezi Strážce Stíny." Pak se obrátil k Radě, jejíž členové po sobě házeli nervózní pohledy. "Cabriel měl řadu přívrženců mezi Stíny, kteří v jeho myšlence viděli cestu jak vyhnat Strážce z Nekonečna. Ale je to jen hrstka fanatiků a dovolte, abych předal vzkaz od Az'ry, druhé nejvyšší kněžce Stínů z Abbel Ferelu, která jménem svého lidu žádá udržení míru. Fanatiky snadno odrazíme, ale ani jedna strana přece nechce otevřenou válku kvůli pár poblázněným. Dohromady jsme silnější." Pak se uklonil. "To je vše, vyčkám rozhodnutí."
Představený zrudnul. "Řádový Strážce nemá právo říkat, co je a není správné. O všem bude rozhodovat Rada a nikdo jiný, rozuměl jsi, Samueli? Teď se uzdrav a nezapomeň na Zákoník." Na tato slova všichni povstali, odešli členové Rady a poté všichni ostatní. Zůstala jsem jen já, Samuel a Gradiel.
"Jsem rád, že tě vidím opět takového jako dřív, příteli," usmál se Gradiel a poplácal Samuela přátelsky po zádech, jako by ho jednání Rady vůbec neznepokojilo.
"Jo...taky tě rád vidím." V unaveném úsměvu jsem zaznamenala náznak zmatku. Jeho pocity pro mě už nebyly cizí. Teď byl mou součástí víc, než kdykoliv před tím. Byl znovu můj Srážce. Ale necítila jsem štěstí ani radost. Jen ten zmatek.
Samuel se na následující tři dny odebral do svého pokoje, vídala jsem ho jen občas bloumajícího po chodbách. Mě se zatím ujal Gradiel a s nadšením mi ukazoval rozsáhlé komplexi Chrámu. Všechny knihovny, zahrady, cvičiště,... Přeci jen, jsem jediný člověk, který se sem kdy podíval. Co bude dál, jsem netušila, ale měla jsem na to brzy přijít. Osud si občas vybírá spletité cestičky.
Seděla jsem v podzemní tůni a opírala se o její kamenné stěny. Voda byla příjemně teplá a já konečně cítila, jak se mi uvolňují ztuhlé svaly. Pod Chrámem bylo několik malých jeskyní, které kvůli termálním pramenům Strážci předělaly v jakési přírodní umývárny. Kolem tůně stály tři koše s ohněm a jeho žluté světlo se proplétalo ve skalních záhybech a odráželo s od průzračné hladiny. Prohlížela jsem si téměř dokonale zahojené jizvy, důkazy naší šílené cesty, které díky Gradielovu umu nebyly na první pohled téměř vidět.
V tom jsem v chodbě zaslechla kroky a na osvětlených stěnách se mihl stín. Rychle jsem sáhla po něčem, co by se dalo s jistými rezervami nazvat osuškou. Vyhrabala jsem se na okraj jezírka a čekala. Z chodby se vynořil Samuel.
"Ehm...Ahoj... co tady děláš?" začala jsem a trochu nesmyslně si držela osušku omotanou kolem těla, i když mi bylo jasné, že za celý můj život mě musel vidět nahou.
On se ale vůbec neostýchal, což mi na něj jako na znovuzrozeného Strážce nesedělo. Naopak vyrazil rázným krokem přímo ke mně a beze slova (osuška sem osuška tam) si ke mně přisedl. Viděla jsem, že má něco na srdci a že toho je hodně. Byl to stejně naléhavý pohled, jako ten večer, kdy mě prosil o pomoc u mě v pokoji.
"Sáro," začal, "říkal ti Gradiel, co to je za krystaly? Ty, které mě očistili?"
"Ne, to se nezmínil..." přiznala jsem.
"Jsou to krystaly sebepoznání. Když stojíš v jejich středu, přinutí tě nahlédnout až do posledního koutku tvojí duše. Ukážou ti každé tvé rozhodnutí, které jsi udělal, které jsi mohl udělat a které můžeš udělat. Řeknou ti o tobě celou pravdu." Čekala jsem s napětím, kam směřuje, protože zatím jsem netušila, co mi tím chtěl říct. "Cabriel vždycky věděl, co chce. Chtěl svobodu. Svobodu od režimu Rady, která rozhoduje za všechny a jejich rozhodnutí je nevratné a jediné správné. Ano, využil toho Baalam a probudil v něm jeho temné stránky, nicméně původní myšlenka nebyla špatná. Ale pak se dočista pomátl. Zabil Azariela, to by nikdy dřív neudělal, protože si cenil přátelství víc než čehokoliv jiného."
Vyčítal si to. Zabil někoho, koho měl kdysi rád. Přese všechno, co Cabriel udělal, s ním soucítil.
"I já si myslel, že vím, co chci," pokračoval, "Chtěl jsem být znovu Strážcem. Dodržet své poslání, to proč jsem přišel na tento svět, protože jsem tak byl vychován. Ale poznal jsem jiný svět, Sáro, a to ve mně toho Strážce zlomilo." Odmlčel se a podíval se mi zpříma do očí. "Přemýšlel jsem... Žít se dá i jinak, můžu tě chránit a přitom nebýt pod palcem Rady. Kruh mi dal na výběr. Očistil mě, abych mohl začít znovu a svobodně si zvolit cestu, kterou chci jít, a já si vybral. Jestli si tu cestu zvolí i ostatní Strážci mi je jedno. Tohle je můj život a i když bude těžký a nebezpečný, jsem ochotný to přijmout."


"Co tím vším chceš říct?" Byla jsem zmatená. Chrlil na mě slova jako gejzír.
"To znamená, že nejsem Strážce." Dlaněmi mi jemně sevřel tvář a žhavě mě políbil. A znovu a znovu. Pak mě popadl za holá ramena a silně přitiskl k sobě. Moje ruce si našli cestu skrz průstřihy v šedé říze na jeho záda. Nahmataly dvě táhlé jizvy, odkud vyrůstala křídla, a instinktivně je objaly. Cítila jsem, jak mi v hrudi doutná oheň, který se co nevidět rozhoří. Samuel ze mně opatrně sejmul osušku a položil mě opatrně na zem. Nebránila jsem se. Samuelova kůže hořela a mrazila zároveň. Zachvěla jsem se, když hladovými rty přejel po krku až na prsa a břicho. Vášeň mezi námi jiskřila jako elektřina a já se mu otevřela. Oheň vzplanul a my se staly jednou bytostí víc, než kdy před tím.
Nevím, jak dlouho jsme hořeli, ale připadalo mi to jako věčnost věčností. A pak jsme uslyšeli hluk. Chodbou se valil dav s ohlušujícím křikem. Samuel mi rychle hodil osušku a přehodil řízu přes ramena. Když se u tůně objevilo dobrých dvacet Strážců, sevřel mě pevně v náručí a políbil mě na vlasy. "Nezapomeň na mě, Sáro."
To už nás Strážci odtrhli. Samuela zasypaly jako vosy a nedali mu sebemenší šanci. Mezi nimi se vynořil Člen Rady v šedočervené tunice, postavil se čelem k Samuelovi, kterému zatím ostatní Strážci strhli plášť z ramen.
"Znesvětil jsi Chrám, porušil Zákoník a plivl do tváře Radě i nejvyšší moci, která tě očistila. Budeš zavržen, jak zasluhuješ a po právu svržen mezi padlé." Zvedl ruku a prsty namočenými do černé barvy mu vykreslil na hrudi znamení. Znamení zavržených.
Jeden ze Strážců mě popadl pod krkem a přinutil se skrčit k zemi.
"Hej! Strážce neublíží člověku! Nevztáhne na něj ruku!" zařval Samuel.
"Člověk padlého anděla je stejně zavržený jako on sám."
Samuel se rozhlédl. "Gradieli!" Vyhrkl.
"Same...?" Gradiel právě vystoupil z chodby a nechápavě se rozhlížel. Když ale uviděl černé znamení, pochopil.
Strážce držící černou barvu začal odříkávat slova v neznámém jazyce. "Gradieli, prosím! Sára!" Křikl Samuel, když mu ze zad začala růst černočerná křídla.
Gradiel pochopil. Dvěma skoky byl u mě, popadl mě pod rameny, a hodil si mě do náručí. Mezi změtí Gradielových rudých vlasů jsem zahlédla Samuela.
"Děkuju." řekl směrem k nám.
"Za málo, příteli," odpověděl Gradiel a odnesl mě pryč. Do tmy.
"Nech mě! Pusť mě na zem!" vřískala jsem.
"Nemůžu. Věř mi, že tohle nechceš vidět."
"Samuel je tam! Musíme zpátky!"
"Ne, Sáro, nemůžeme dělat nic. Teď musíš jen doufat, že bude dost silný. Zavržení je zdlouhavé a mnohdy nesnesitelné."
Mrskala jsem sebou s snažila se vyprostit z jeho sevření. Téměř se mi to povedlo, tak mě musel posadit na zem, aby mě udržel.
"Mrzí mě to, ale musím to udělat," řekl.
"Co…!" vyhrkla jsem.
"Sbohem, Sáro," řekl. Položil mi přes oči dlaň. Před očima se mi roztočilo bílé světlo a já v něm padala pořád dolů a dolů.
TMA.
Než jsem si uvědomila, kde jsem, hlavou mi prolétlo snad milion myšlenek najednou. Byla jsem ve svém pokoji. Ležela jsem na podlaze vedle postele. Vyskočila jsem na nohy a napadlo mě, že se mi to všechno jen zdálo. Pak jsem ale nahmatala jizvu pod klíční kostí a věděla jsem, že to všechno bylo skutečné.
Nevěděla jsem co se stalo se mnou, s Gradielem...se Samuelem. Jestli přežil, jestli je v pořádku, co se s ním stalo. Nevěděla jsem nic. Byla jsem tam, kde jsem v tuto chvíli vůbec být nechtěla - doma.
Poslední pokračování příště ;o)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tsu-Nami Tsu-Nami | Web | 27. července 2011 v 14:40 | Reagovat

Hmmm...sakra...to nevypadá dobře...

2 Zdenina Zdenina | Web | 30. července 2011 v 21:06 | Reagovat

no, to se nám to zase zamotává a ještě před finálem. Jdu se vrhnout na poslední kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama