Září 2011

Ryren - konečná podoba

28. září 2011 v 20:17 | papája |  Ilustrace
Tak tohle je konečná podoba Ryren, ze stejnojmenné povídky. Načmárala jsem to akvarelovýma pastelkama (to je prostě na kreslení nejlepší ;o) ) a pozadí jsem dodělala na počítači. Můžete si udělat představu, jak vypadá, jestli dostanete chuť si povídku přečíst. Jinak další díl přidám nejdřív v neděli, jelikož mám zánět spojivek, tak na počítači nemůžu vysedávat dlouho....


Ryren - první náčrtky

27. září 2011 v 13:48 | papája |  Ilustrace
Ve škole teď máme málo hodin, kdy bych mohla jenom sedět, nedávat pozor a kreslit si. Proto tisíceré díky za literaturu, kdy nám paní profesorka povídá "pohádky" a já můžu tvořit, co tužka ráčí. Kvůli nové povídce RYREN, jsem si hlavní postavu nejdřív nakraslila, pro lepší představivost. Teď už můžu říct, že Ryren vypad trošku jinak, ale první myšlenka je tu dobře vidět ;)


Ilustrace - Az'ra

25. září 2011 v 11:46 | papája |  Ilustrace
Když jsem z Návratu do Nekonečna namalovala Sáru, nemohla jsem si odpustit namalovat Az'ru. Na její kreslení jsem se těšila nejvíc, protože jsem se pohla pořádně vyřádit :) Az'ra pro mě byla skvělá postava, dobře se mi s ní psalo i malovalo. Samozřejmě, že každý má svou představu, ale tenhle obrázek se alespoň trochu blíží té mé představě.


Ilustrace - Sára

25. září 2011 v 11:42 | papája |  Ilustrace
Rozhodla jsem se, že zveřejním i obrázky někrerých postav z mých příběhů, abyste aspoň přibližně věděli, jak si je představuju já. Vždycky, když píšu nákou povídku, postavu si nakreslím, abych ji trochu zkonkretizovala adala jí pevný vzhled. Jako první ilustrace je Sára z Návratu do Nekonečna. Obrázek je malovanej akvarelovýma pasletkala a jelikož nemáme scaner, tak neni zrovna kvalitně nafocenej....ale něco vidět je ;)


Bubliny

25. září 2011 v 11:37 | papája |  Články
Tak jsem si dneska přivstala...no, vzbudil mě mobil, někdo mi volal a když jsem tozvedla, nic se neozývalo. To naštve, ale využila jsem toho a řekla jsem si, že nemusim spát do jedenácti a můžu něco dělat. Třeba se věnovat psaní :) Začala jsem fotit ilustrace k příběhům, ale nedalo mi to a když jsem viděla ty dvě nafouklý buliny (myšleno náč králík a morče), musela jsem je taky vyfotit. Zřejmě byly zrovna nažraný, tak trávili, ale oni u toho vypadají hrozně srandovně :D

JEDNA BUBLINA....


....A DRUHÁ BUBLINA :)


Ryren - 2.kapitola (Bratr)

24. září 2011 v 16:58 | papája |  RYREN
Komorná rychle přestlala postel. "Potřebujete ještě něco?" zeptala se. Byla nervózní. Za všechny ty roky, co jsem tu žila, se mě stále bála. Věděla, co pro Flaeneria dělám, ale na ni jsem nikdy nevztáhla ruku...ani by mě to nenapadlo...proč bych to dělala?
"Běž Mero,nic nepotřebuju." Nemohla se dočkat, až bude pryč...
Vlastně jsem na tom byla ještě dobře. Mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Flaenerius by nemusel vůbec přijít na můj zabijácký potenciál a já bych byla malý pouliční zlodějíček, kterého by dřív nebo později ukamenovali. Dostala jsem šanci pro život a tomu hajzlovi jsem hodně dlužila. Že bych snila o svobodě? Nezávislosti? Možná...někdy, ale co znamená svoboda pro někoho, jako jsem já? Měla jsem na výběr. Mohla jsem utéct, příležitostí bylo hodně. Žádné mříže, nikdo mě nehlídal. Ale Flaenerius věděl, že to neudělám. Kam bych také šla? Do hor? Snažit se přežít sama, daleko od lidí, aby mě náhodou nenašli a neupálili? Nebo snad jít hledat Iguanidy? Jestli vůbec nějací přežili, nechovali by se ke mně stejně jako lidé? Bylo to to samé jako tady.
Vyndala jsem dýku z pouzdra a položila ji na stůl. Na čepeli zůstala zaschlá krev, a tak jsem ji musela vyleštit. Ostří mých dvou dýk bylo speciálně kované, čepel perfektně ostrá a nebezpečně ledová. Flaenerius nikdy nešetřil, když se jednalo o jeho zájmy nebo plány.
Druhý den jsem se rozhodla, že po dlouhé době opět vyjdu ven za denního světla. Košile, dlouhá nabraná sukně, která zakryje ocas a šátek kolem hlavy, aby nikdo neviděl rohovité výrůstky na hlavě. Oči jsem zakrýt nemohla, ale měla jsem vyzkoušeno, že za denního světla byly mé zorničky téměř kulaté a když se nebudu dívat lidem do očí, možná si ani nevšimnou té jantarové barvy. Bylo to zvláštní...v noci nebezpečný vrah, ve dne kořist. Myš, co se prochází kočičím městem a snaží se vypadat nenápadně.
Slunce pálilo a já si užívala paprsky hřející mou tvář. Chtěla jsem odejít z města a jít na nějaké klidné a prosluněné místo, kde bych nemusela myslet na nic. Proplétala jsem se úzkými uličkami, míjela služky, kupce, děti, žebráky,.... rybářské čtvrti jsem se dnes raději vyhnula, přestože to byla nejkratší cesta k moři. Šla jsem přes koňský trh, kde bylo sice víc lidí, ale kvůli stálému shonu si mě nikdo nevšímal.
"Slyšela jsem, že nám chce Lorcsul vyhlásit válku." Dvě ženy nesoucí koše s prádlem si spolu vášnivě vyměňovali novinky.
"Nepovídej! Proč by to dělal?" druhá žena vypadala překvapeně, ale zřejmě ji to nezaujalo natolik, aby jí to zabránilo změnit téma na nevyprané skvrny na sukni. Mě to ale zajímalo. Jestli Lorcsul, země ze severu sousedící s tou naší, zaútočí, tak Flaenerius pro mě bude mít spoustu práce...
Dostala jsem se z vnitřních hradeb do chudinské čtvrti. Proti kamennému městu to byl úplně jiný svět. Žili tu malý řemeslníci, dělníci, drobní kramáři, hudebníci,… prostě spodina, se kterou se nechtěli měšťané moc stýkat a která neměla peníze na lepší bydlení. Kolem už nebyly žádné hradby, a tak jsem plynule přešla mezi borovice rostoucí na skalnatých pahorcích za městem. Kousek odtud bylo místo, kam jsem chodila. Skála, výhled na moře, za mnou borovicový háj a slunce po celý den. Bylo to kousek od pohřebiště, ale to mi nevadilo. Díky pověrčivosti vesničanů jsem tu alespoň měla klid. A tak jsem se posadila a seděla. Jindy jsem byla schopná prosedět tu celé hodiny, ale dnes mi nebylo přáno. Od vesnice přicházel průvod několika desítek lidí mířících k pohřebišti. Zaslechla jsem flétny a pak jsem si všimla čtyř mužů nesoucích na ramenou mrtvého ležícího na stlučených prknech.
Vstala jsem, protože jsme tušila, kdo ten zesnulý je. Proběhla jsem mezi stromy a schovala se v keři, abych viděla a slyšela, co se dělo. Vesničané položili mrtvého na připravenou hranici.
"Přišel čas, rozloučit se s Corenem. Byl to ten nejlepší z nás, skvělý člověk, přítel a bratr." Jeden z vesničanů předstoupil s hořící loučí v ruce. "Byl spravedlivý, čestný a můžu téměř s jistotou říct, že každému z vás nejednou pomohl. Kéž by bylo víc takových lidí." Ostatní vydali souhlasný pokřik. "Jeho smrt byla náhlá a my dobře víme, kdo za ní může. Žhnoucí ďábel! Coren zemřel statečně v boji." O tom by se dalo pochybovat...technicky vzato se mnou moc nebojoval...
Pak řečník pozvedl pochodeň a vyzval jednoho z vesničanů: "Yarone, byl to TVŮJ bratr, máš tu čest zapálit hranici."

Kalina

22. září 2011 v 18:29 | papája |  Fotografka
Tak tohle by měl bejt první pokus s mojí novou makro předsádkou. Přišly mi tři filtry: polarizační, UV a makro. Jelikož už byl večer a tma, tak jsem zatím měla šanci vyzkoušet jenom makro a tohle vzniklo. Prostě jsem vyblejskla první, co mi přišlo pod ruku. A navíc jsem se naučila pár tríčků v adobe photoshopu...konečně :D Tak na některejch fotkách zapracuju i digitálně ;)

Ryren - 1.kapitola (Zabiják)

21. září 2011 v 18:43 | papája |  RYREN
Od moře zafoukal studený vítr, prohnal se ulicemi a pročísl koruny borovic. Na pobřeží se rozhoupaly rybářské sítě. Zpozorněla jsem a přitiskla se ke zdi. Nasála jsem slaný mořský vzduch. I přes roušku cítila všude kolem sebe pach lidského potu a za zdmi jsem zaslechla kroky. Některé pomalé, jiné rychlé, ale já jsem věděla, že o mně nikdo z nich neví. Vítr se uklidnil a já opět měla čistý vzduch, abych mohla nepozorovaně proklouznout přímo do centra rybářské čtvrti.
Ze stínu chatrčí jsem chvíli pozorovala dveře zdejší taverny. Byl to největší dům ve čtvrti, okny beze skel se ven linuto živé světlo, těžká vůně chmelu a medoviny spolu s mužskými hlasy. Tam se nacházel můj Cíl. Přikradla jsem se k jednomu z oken a nahlédla dovnitř. Jen krátce, aby má šedá kápě v okně nepřilákala pozornost, ale i ten okamžik stačil k tomu, abych zaměřila asi sedm stop vysokého muže ve středních letech. Neznala jsem ho. Věděla jsem jen, že je to někdo, kdo slyšel to, co slyšet neměl. Pro mého pána představoval nebezpečí, pro mě měl dva stříbrné a střechu nad hlavou. Usadila jsem se za sudy s pivem, poslouchala hřmotný zpěv a čekala.
Lidé. Nejzranitelnější a přesto nejrozšířenější rasa. Spousta emocí, strachu, zloby a předsudků v jednom těle. Když nejste jako oni, jste mrtví. Nezáleží, kdo jste, vidí jen, CO jste. Už jsem se přestala snažit být jako oni, protože nejsem. Jsem kříženec. Kříženec člověka a té nejvíc nenáviděné rasy, která byla za dlouhá století válek téměř vyvražděna - Iguanidové. Velmi houževnatá rasa, ale pro svůj ještěří vzhled lidmi velmi obávaná. Proč by mi mělo na lidech záležet? Přestože mám v žilách z poloviny jejich krev, jim nezáleží na mně, mně nezáleží na nich.
Dveře taverny se otevřely a já zpoza sudů zahlédla svůj Cíl. Mířil nepříliš jistým krokem na severozápad mezi chatrče. Neváhala jsem ani okamžik a rozeběhla se za ním s úmyslem mu nadeběhnout. Nebylo to nijak těžké. Šel pomalu a stačilo si jen hlídat, kde se zrovna nachází. Zastavila jsem se schovaná za rohem jedné z chatrčí a zhluboka se nadechla. Můj vyvinutý čich nezaznamenal poblíž nikoho jiného, než mou budoucí oběť. Ještě pár kroků. Byl sice přiopilý, ale ne tak, že by se nemohl bránit. Byla jsem žena a sázet na sílu s denně těžce pracujícím mužem by byla sebevražda.
Nahmátla jsem dlouhou a dokonale ostrou dýku. Na zemi vedle sebe se vynořila jeho ramenatá silueta. Nehnutě jsem počkala, až mě přejde a pak jsem vyskočila ze stínu. Skočila jsem po něm zezadu a jedním rychlým pohybem mu přeřízla tepnu na krku. Nemohl ani vykřiknout. Ruku mi zalila lepkavá horká krev. Rychle jsem ho položila na zem, aby neupadl a nemohl nás nikdo slyšet. Poklekla jsem na jedno koleno, pozvedla dýku a chystala se práci dokončit. V jeho očích jsem viděla smrtelný strach. Ani jsem ho neznala. Nevěděla jsem, kdo byl, jestli byl dobrý nebo zlý.... nezajímalo mě to. Všichni byli stejní. Bez váhání jsem bodla. Muž zemřel. Rychle jsem vstala, zběžně otřela čepel o už tak zakrvácený rukáv a zasunula ji do pouzdra.

Masakr začátku školního roku

20. září 2011 v 20:27 | papája |  Články
Nastal čas, abych zase konečně vyprodukovala někaké myšlenkové pohnutky :) Jelikož jsem si vybrala přírodovědnou větev, ve škole mam hlavně chemii, bižuli a fyziku. Což je pro mě fakt výhoda, další hodiny o tom, kde všude se pěstuje cukrová třtina, by mě už unudili k smrti. Tkhle mam celou školu hlavně o elektřině, zvířátkách a halogenderivátech :D Bylo by to téměř ideální, kdyby nebyla ta pos*aná francouzština. Já nejsem žádnej jazykovej talent a naše paní profesorka je trošku svérázná .... no dobře, to je slabý slovo. Prostě jí je kolem pětašedesáti a bobky z ní mají už skoro tři generace po celé Plzni. Kdo je z Plzně, možná ví o kom mluvím. Stačí říct "ta drsná francozštěnářka, kterej omdlívali lidi na hodinách a každej den aspoň jednoho člověka rozbrečela, nehledě podporu farmaceutického průmyslu a útraty studentů za antidepresiva". Každej ví, o kom je řeč. Naštěstí už taková neni, ale pořád je to masakr.
No....na nic jinýho si nemůžu stěžovat. Nájezd do nového školního roku je celkem v pohodě, protože máme hodně akcí. Co mě ale celkem dostává jsou naše dvouhodinovky matiky, na kterou máme takového vtipného pana profesora, kterej učí na vejšce a i když přijde k nám do prťavý třídy, rozhlíží se do širých výšin vysokoškolských poslucháren. Když počítá, je jako tetřev hlušec pro tokání. Nevnímá, neslyší a vyrušit ho je nemožný :D Bereme kombinatoriku, což je krásně jednoduchá věc, ale náš PAN MATEMATIK hledá půl hodiny vědeckou definici naprosto primitivní matematický operace. Taky by ná mdocela pomohlo, kdyby nemluvil v odbornejch výrazech, abysme na jeho hodiny nepotřebovaly slovník, ale snažíme se pochytit, co chce nám, krásu rovnich nechápajícím studentům, říct. Sranda byla, když 40 minut odvozoval nějakej vzoreček a pak byl nadšenej jak malej kluk o vánocích, když mu to vyšlo a divil se, že taky nemáme takovou radost z jeho elegantního a geniálního řešení....
Stejská se mi po prázdninách, kvůli brigádě byly moc krátký. Jediný štěstí je, že teď žiju hlavně focením (začala jsem chodit na fotografický kurzy, takže doufám, že se naučim třeba něco novýho), taky hodně času trávím se svou šermířskou skupinou, je to s nima pohoda a sranda jako o prázdninách. No... a peníze z brigády mizí :D Tak jo, to je asi všechno, co mě v tuhle chvíli napadá. Přidávám náký fotky z šermířskejch akcí a další myšlenkovej výplach by měl bejt určitě o Erinoru (LARP, kam se s partou kámošů chystam). Jinak pracuju na povídce na pokračování s názvem Ryren ;)

(Já a můj rytíř) ↓↓↓

(Já jako kejklířka s poikama) ↓↓↓

(A tady malá ukázka z ohnivé show) ↓↓↓


Suchozemští zvířáci

12. září 2011 v 23:06 | papája |  Fotografka
No...nevěděla jsem, kam jinam to mam dát, tak jsem sešoupla zbytek zvířátek z Plzeňské Zoo do jednoho článku. Nechci tady spamovat. Uvidíte skvělou vydru říčná, agamu, africké veverky a želvu.



Černá labuť

12. září 2011 v 23:01 | p |  Fotografka

Ornitologická vsuvka

12. září 2011 v 22:59 | papája |  Fotografka
Ptáci vypadají na fotkách úplně jinak než ostatní zvířata. Jsou prostě vždycky parádní. Možná to je tim, že nají úplně jinej tvar, než ostatní obratlovci. Křídla....peří....ocas....zobák.... A když se vám potom naskytne možnost fotit je zblízka a máte pohromadě dvacet druhů dravců, je to prostě paráda :) Začíná naše malá ornitologická vsuvka. (Foceno v ZOO PLZEŇ)

První je můj favorit, orel mořský. Prej ještě není dospělý, tak nemá vybarvenou hlavu ale stejně to je krasavec ;)


Dostáváme se k mým oblíbencům - sovám. Mam ty práky prostě ráda. Jsou to takový pohodáři, krásně kulaťoučký a mají velký oči. Muj Míša mi občas říká, že vypadam jako sova, což je podle mě kompliment, sovy jsou nádherný ;) S tímhle Výrem mam pár zkušeností. Když jsem Zoo byla na brigádě, vždycky na me hrozně zvědave pokukoval.


Na perutích moře

12. září 2011 v 22:45 | papája |  Fotografka
Fotit perutýna je paráda, protože to neni úplne rychlá ryba, takže mi jako ostatní pořád nezdrhal ze záběru :) Berte tohle jako nalé osvěžení z podpořského světa.



Duběnky

12. září 2011 v 22:35 | papája |  Fotografka
No podívejte se, co se nám objevilo na listech dubu :) Prej nákej humus, ale ono to je takový krásně sametový a hlaďoučký a navýc to má krásnou barvu, takže se to stalo objetí mého foťáku :) Ale musíte uznat, že je to hezký :) Sice nám to nejspíš sežete půlku stromu, ale je to hezký.



Trefa

5. září 2011 v 7:14 | papája |  Fotografka