Říjen 2011

Rex Iudarorum

26. října 2011 v 16:39 | papája |  Povídky
"K čemu je snaha být lepší ve světě, kde každý myslí jen na sebe? Kde se každý bojí vybočit z řady nebo projevit svobodnou myšlenku? V utiskované společnosti plné nemocných lidí a hladových dětí, které musí pracovat až do úmoru, aby přežily. Z vyprahlé půdy nevzejde obilí, stejně, jako z prázdné duše nevzejde víra."

Dítě zrozené bez lásky, na útěku den co den s touhou po lepším životě. A pak přišlo znamení. Říkal krásná slova...Bezejmenný. Mluvil o pokání, o ráji a spasení. Všechno má ale svou cenu.
"Prý jsem byl vyvolen. Zvolil si mě za svého syna a já měl navždy změnit svět. Měl mluvit mými ústy a já jeho slovům uvěřil. Chodil jsem, promlouval k pocestným, promlouval k ženám na poli, k rybářům, když napínali sítě. A lidé mě přijali."

Během tří let se rozneslo, že přišel mesiáš. Syn Boží, co káže o pokání a o spasení. Lidé mu věřili, šli za ním a už z dáli ho vítali. A tak se stalo dítě chudého tesaře a obyčejné židovky symbolem nového věku a nového myšlení, obklopeno nejvěrnějšími přívrženci, kteří se rozhodli opustit rodiny kvůli jediné myšlence. Byl modla a ztělesnění naděje. Po vrcholu ale následuje strmý pád do propasti.

"Bylo to správné. Nesměl jsem pochybovat a musel tomu věřit, protože už nebylo cesty zpět. Musel bych se proklínat, kdybych teď couvl. Kolik životů jsem změnil? Kolik krve bylo prolito a kolik ještě bude?"

Žádný skutek nezůstane bez odezvy. Jeho odezvou byl dřevený kříž a tři železné hřeby.

"Vidí ve mně Boha, ale já jsem stejný jako oni. Mám sny, touhy, pocity. Jen slyším ten hlas, který ostatní neslyší. Život jsem obětoval za vizi, nezkusil tolik radostí všedního života, které jsou pro běžné pro obyčejné lidi. Lásku, přátelství, stáří a pohled na další generace, které by mohli přijít po mně. Jsem jen člověk a jako člověk mám obavy. Jsem sám…"

Zrazen nejlepším přítelem s pocitem samoty, odsouzen k nesmrtelnosti jako Bůh, ale s odepřením vlastního života.

"Jsem obklopen tolika lidmi, ale všichni vidí jen mučedníka. Někoho, kdo vykoupí jejich duše, ne člověka, ne muže. Odejdu a nezanechám stopu. Myšlenka možná přežije, ale kdo ji zachová čistou a nezkaženou? Smrt jednoho člověka neovlivní životy druhých. Umučení Boha ale ano. To má být můj úděl.To jsem si vybral."

Pochybovat je lidské, historie je dávná a nikdo nezná pohnutky druhých lidí a důvody jejich chování. Ať už byl takový, jak si ho dnes vykládáme, a ať byly jeho úmysly jakékoliv, dokázal žít navěky v příbězích. Ale příběhy se nevyprávějí o šťastných osudech, za slávu se platí tvrdě.

"Proč já?"

Kopí zalil proud horké krve. Ozval se výkřik a dav vydechl. Kdo byl ten muž, o kterém se bude vyprávět ještě za tisíce let? ... Iesus Nazarenus, Rex Iudarorum...

Věřte - nevěře

25. října 2011 v 17:00 | papája |  Články
Poslední dobou mě něco nutí pořád přemýšlet o takových věcech, jako je víra, život, dospělost,… různý politický systémy… až mi z toho jde hlava kolem. Tak jsem se rozhodla se z toho jednoduše vypsat, zkusit si tak utříbit myšlenky a třeba dojít k zajímavým názorům prostřednictvím vašich komentářů.
Jako první téma jsem si vybrala vírů a náboženství, zřejmě proto, že to je pro mě pořád aktuální, protože chodím na církevní gymnázium. Předem bych vás chtěla varovat, že jsem huba nevymáchaná, a i když (doufám) nemám předsudky a hodně mých kamarádů a známých jsou křesťané (příslušníky jiných náboženství asi osobněji neznám… nebo o tom nevím), může se zdát, že budu strašně kritizovat. Kdyby se mi to nepovedlo, neberte si to nijak osobně, souhlaste nebo nesouhlaste, jak je libo ;)
Co je to víra? Podle mě může být víra definována různě, ale myslím, že to není to samé, jako náboženství, protože věřit můžu čemukoliv. Můžu věřit v dobrou známku z chemie, můžu věřit ve zlatý prase na Vánoce, ale to není náboženství. Nemůžeme tvrdit, že právě naše víra je ta správná. Můžeme tomu jen věřit. Budu se zabývat hlavně velkými náboženstvími, především křesťanstvím, protože jako většina Evropanů jsem vyrůstala v prostředí s křesťanskou historií.
Každé náboženství má boha nebo bohy, svoje zákony, svoje spisy, svoje stvoření světa. Vezměme si třeba Judaismus (=židovství). Vznikl za doby, kdy byl v rozmachu starý Egypt, je tam podobné pohádkové stvoření světa, jako u jiných stejně starých náboženství (Mezopotámie, Egypt,...), až na to, že má jen jediného Boha. Dál následuje spousta neuvěřitelných příběhů z historie národa Izraelského a najednou jejich zemi zaslíbenou obsadí Římané. V té době jeden človíček (říkejme mu Ježíš) začne chodit a vnukává lidem myšlenku, že by se k sobě měli chovat pro změnu hezky, a chce očistit tehdejší skrz naskrz prohnilou společnost. Chce dobro. Římské nadvládě se nelíbí, že jim tam dělá nepořádek, a tak ho ukřižujou, stejně jako spoustu jinejch podle nich lumpů. Pokud někdo jako Ježíš existoval (jako že se předpokládá, že jo), tak zřejmě vůbec nepředpokládal, jaké bude mít jeho touha po dobru následky. Vznik nového náboženství a dva tisíce let vraždění (ať už někdo vraždil křesťany, nebo křesťané vraždili někoho).
Tak to prostě je. Když větší množství lidí něčemu věří, je to strašně snadno zneužitelné. Víra se začne míchat do politiky, stane se záštitou pro chamtivce. Vždyť kvůli náboženství zemřelo na světě nejvíc lidí. Vezměte si například Křížové výpravy. V Evropě se množí šlechta, tak si řeknou: "No, je nás tu jak psů, co kdybychom se porozhlídli jinde, kde pro nás bude místo." Jenže ouha. Všude už někdo je a má jinou kulturu, často vyspělejší, a rozhodně si nehodlá sbalit kufry. Tak řekneme poddaným, kteří jsou věřící, že sice se podle bible zabíjet nesmí, ale zabít "nevěřícího" (=příslušníka jiné víry) není hřích. Koukaj z toho peníze, tak lidi jdou. Tohle byl příklad. Dělo se to a děje se to pořád. Vždycky si někdo myslel, že si vírou může ospravedlnit vlastní špatné skutky, když to bude "ve jménu Boha". Ať už to byl křesťan, muslim, žid,.... A pak se pronásledujou křesťani, vyhlazujou židi, upalujou čarodějnice, bouraj mrakodrapy letadlama a tak dále.... A co teprve když se spolu mydlí příslušníci jedné víry jen kvůli drobným neshodám? To je teprve zmatek, že nevíte, čí jste.

Óda na autobus

24. října 2011 v 20:37 | papája |  Poezie
To jsem si takhle vzpoměla na jednu naši exkurzi se školou, kde jsme se dopravovali starym škosováckym autobusem, kterym jezdil na na exkurze ještě muj táta, když byl capatr :) Byl to vážně zážitek, taková jízda "rozsyoe se....nerozsype se" a při každym hrbolu jsme půmetru nadskočili. Dostali jsme na úkol napsat Ódu na autobus. Nějak mě prostě napadlo ji trošku přepraovat a udělat takovou krátkou říkanku proto pobavení. Není to žádná hodnotná poezie, ale spíš důkaz, že napsat básničku můžete úplně o čemkoliv.


Ty voze plechový
s postarším designem,
takovou káru
už fakt jinde nenajdem.
Motor ti skomírá,
sedačky praskají...
Přesto ti obdivně
cestující tleskají.
Až přijde čas,
kdy ve šrot ulehneš,
v našich vzpomínkách
už navždycky zůstaneš.


Succube

23. října 2011 v 17:45 | papája |  Povídky
Prostory staré školy byly tmavé a tajemné. Lidé se jí vyhýbaly, protože o tomto starém domě kolovalo mnoho znepokojujících příběhů. Byl to dokonalý úkryt. V jednom ze sklepů seděla u zdi schoulená postava a několik kroků od ní stál muž. Díval se na skrčenou dívku třesoucí se jen v krátkých potrhaných šatičkách bez kapky soucitu. Věděl, že se nesmí nechat jejím zjevem zmást. Ona nebyla člověk. Byla nepřítel. Byla démon.
Do sklepa vešel muž, věkem lehce pod třicet. V ruce držel dýku s křišťálovou čepelí. V koutě se mezi záplavou rudých vlasů zaleskly démonské oči. Moc dobře věděla, co to znamená. Oni byli lovci démonů a tohle byla zbraň, která jako jediná dokázala démona zabít.
"Už jsem myslel, že nepřijdete, Eriku..." zabručel muž na nově příchozího. "Ještě chvíli a snad jsem se nad touhle mrchou slitoval." Drsně se zasmál.
"Nad démony slitování neexistuje, Zede!" řekl přísně Erik.
"Ale je to sukuba, zkoušela na mě ty svoje triky..."
Erik povytáhl obočí: "Sukuba? Kdes ji, proboha, našel?"
"V baru. Začala se po mě plazit." odplivl si Zed znechuceně. "Netušila, že narazila na Lovce."
"Asi nemá moc zkušeností. Sukuby většinou vyhledávají jen snadné a slabé cíle... což ty rozhodně nejsi. Lovce by poznaly." Erik pokýval hlavou. "Chceš ji zabít sám, nebo to mám udělat já?"
Zed mu vytrhl z ruky dýku. "Samozřejmě, že sám. Já TO našel, já s TÍM taky skoncuju." Pak zatáhl za provaz, který držel v ruce, a ona přepadla na břicho a zůstala ležet na zemi. Byla moc slabá, aby vzdorovala a smyčka kolem jejího krku držela pevně.
"Dobře," řekl Erik. "Jdu nahoru za ostatními. Přijď k nám, až budeš hotov."
Ozvalo se kvílení, jak Zed táhl sukubu na provaze k sobě. Démonka se s vidinou smrti před očima začala zoufale bránit a mrskat sebou, přestože jí provaz drásal krk. Každý démon si váží vlastního života víc, než čehokoliv jiného. Erik se neohlížel. Věděl, jak to chodí. Takhle to probíhalo pokaždé. Pak se ale ozval Zedův výkřik. Sukuba z posledních sil vytvořila ohnivé pole. Spálila provaz na uhel a popálila Zeda. Už tu nebyla štíhlá rudovlasá dívka. Teď tu byl démon s popelavou kůží, obrovskými kožnatými křídly a masivními zahnutými rohy.
Erik se rychle otočil, ale už viděl jen, jak démonka vytahuje své dlouhé jedové drápy. Na svou záchranu potřebovala víc energie. Skočila po Erikovi. Žluté hadí oči naháněly hrůzu i ošlehanému Lovci. Sukuba pozvedla ruku, její drápy se leskly černým jedem. Na démonských rtech přeběhl výraz vzrušení z pohledu na chycenou kořist a mezi dvěma řadami ostrých zubů se prosmýkl hadí jazyk. Těšila se na ten pocit smrti v jejích rukách.
Zvedla paži k úderu, zasyčela a udeřila. Erik zavřel oči. Rána nepřicházela. Podíval se na sukubu, která překvapeně zírala na svou ruku nehybně visící ve vzduchu. Udeřila tedy druhou rukou, ale ta jakoby narazila na neviditelný štít.
"Ssss...co to má být...." zavrčela sukuba nelidským hlasem a škrábala drápy vzduch. K Erikovi se ale dostat nemohla.
"Ještě jsi neslyšela o křišťálových dětech?" zachechtal se Zed, když se vzpamatoval z útoku. Teď stál sukubě za zády s dýkou v ruce. Sukuba okamžitě ustoupila a ve velkých očích byl vidět panický strach. Strach o vlastní život. Byla v pasti. Za ní stál Lovec s křišťálovou dýkou a před ní stálo křišťálové dítě - tedy člověk, kterému byl v dětství implantován krystal křišťálu, aby byl imunní vůči démonským silám. Démon ale udělá vše, co je v jeho silách, aby unikl smrti. Pokaždé.
V okamžiku tu místo démona stála opět rudovlasá štíhlá dívka, oblečená víc než vyzývavě. "Eriku, promluvíme si...osamotě?" řekla medovým hlasem a přitom udělala ten nejnevinnější a nejsvůdnější pohled, jakého by žádný smrtelník nebyl schopen.
"Tak to je ubohý…" zavrtěl hlavou Zed. "Ono TO musí bejt snad úplně pitomý..."
"Podceňuješ mě, jestli si myslíš, že když uvidím polonahou holku, hned zapomenu, kdo vlastně jsi… asi opravdu nemáš moc zkušeností."
Démončin pohled se změnil. "Nenechám se podříznout jako kuře!" zavrčela.
"Zemřeš," řekl Erik chladně a věcně. "Zlo jinak nekončí."
"Zlo je neurčitý pojem. I vy konáte zlo. Bez zla nemůže existovat dobro..."
"Dost řečí!" zavrčel Zed a rozmáchl se dýkou.
"Ne!" zavřískla sukuba. "Můžu vám pomoct!"
"Cože?" vyhrkl Erik překvapeně a gestem Zeda zarazil. "Démon chce pomáhat? Proč!" řekl nevěřícně.
"Dobrej fór..." Zed si znechuceně odplivl.
Sukuba se upřeně dívala Erickovi do očí a v jejím hlase se zachvěla naděje. "Můj život je mi dražší, než budoucnost podsvětí. Mohu vás tam dostat, mohu vám říci všechny tajné informace… za to, že mě necháte žít."
"Zradíš svojí stranu?"
"Démoni nejsou komunita. Na sobě nám nezáleží."
"Nebav se s TIM, Eriku. Jenom kecá." Zed nervózně přešlápl. Dýku svíral křečovitě v pravé ruce a netoužil po ničem jiném, než jí vrazit démonovi do srdce.
"Počkej, tohle by mohlo být řešení. Víš, jak by nám to všechno ulehčilo?"
"Ne! Odpověď je NE! Vždycky je odpověď jenom NE! Chce si prostě zachránit krk, až nebude v ohrožení, klidně nás předhodí samotnému Satanovi."
"Můžeme ti věřit?" zeptal se Erik sukuby.
Zed nevydržel: "Eriku, ty ses snad úplně zblázil!" zařval! "Já to tak nenechám. Démonům NIKDY nevěř!!!" Pak vrazil kamennou čepel mezi žebra do sukubiných zad. Ta nelidsky zavřískla a její tělo okamžitě vzplálo černými plameny.
"Cos to udělal?" vyjekl Erik.
"Ušetřil jsem nás problémů. Pamatuj si, že s démony se mírové dohody neuzavírají."
Erik si prohlédl křišťálovou čepel zabarvenou tmavou démonskou krví.
"Byl to jen démon," řekl Zed.
"Já vím," přikývl a pak ukázal na to, co ze sukuby zbylo - na hromádku popela. "Ukliď ten bordel, já jdu nahoru."

Osud

23. října 2011 v 11:29 | papája |  Povídky
Šero. Chlad. Tlusté kamenné zdi nepropustí hřejivé sluneční teplo. Komnata je rozlehlá. Tak rozlehlá, že téměř nemá konec. Na dlouhém stole stojí tisíce svíček. Některé jsou vysoké, z některých už zbývá jen tenká slupička a pomalu dohořívají.
A on je hlídá. Stojí bez hnutí, pozoruje třepotající se plamínky pohledem bez výrazu, bez emocí, protože všechen cit už vzal čas. Ač v mladém těle, mysl tíží myšlenky tisíciletí. Tisíce let, kdy hlídal životy lidí. Nespočet příběhů. O lásce, přátelství, o zradě, zlobě, násilí, usmíření, míru i válce.
Pod železnými dveřmi pronikne do komnaty studený závan větru, který nese výkřiky padlých a mrtvých. Prožene se nad plamínky, pohraje si s nimi, až to vypadá, že je sfoukne. Ale on ví, že se to nestane. Zhasnout plamen může jen on sám.
Jen on může za dob válek zhasínat stovky svíček, ještě než stihnou dohořet. Jen on může zapálit novou svíčku. A jen on určuje, kam budou životy, jenž dal, směřovat. Ale nemůže všem dát šťastný život. Rovnováha musí být udržována.
Dnes má ale jiný úkol. Této chvíle se bál. Teď musí přijmout následky svých činů. Ani on není neomylný. Ani on není bez chyby a i jeho tíží lidské touhy. A Euridika byla tak krásná. Teď si vyčítá, že zničil život, který tolik miloval. Žárlivost mu zakalila mysl. Nechtěl se dívat, jak ji objímá někdo jiný, když on přes svůj úděl nemohl. Změnil život, který na počátku určil. Udělil Euridice brzkou smrt. Teď toho litoval, ale už nemohl nic dělat. Už bylo příliš pozdě na nápravu svých chyb.
Konečně se pohnul. Přistoupil ke stolu. Přímo před ním hořela krásná bílá svíčka. Ještě hodně zbývalo, než by dohořela. Šedá kápě se zavlnila, když pozvedl ruku. Něžně pohladil bílý vosk, tak jako by ji hladil po tváři. Tolik ji miloval.
Pak zavřel oči a svíčku zhasl.

Ryren - 5.kapitola (Dřevorubec)

22. října 2011 v 17:33 | papája |  RYREN
Lidé jsou jistojistě záhadná stvoření. Nebezpeční a nevypočitatelní, nikdy jsem nevěděla, co od nich mám čekat. I když většina by mě hnala rovnou na pranýř, což bylo logické vzhledem k tomu, čím jsem byla, našla se mezi nimi výjimka.
Yaron - místní dřevorubec, který zajišťoval dřevo pro celou čtvrť spolu se svým bratrem. Toho bratra jsem zabila. Byl nevinný a pro všechny to byla velká ztráta. Přesto mě právě Yaron nechal žít. Nepomstil se, ba co víc? Odnesl mě do svého domu a zachránil mi život. Neměl k tomu žádný důvod a pokaždé, když mě ovazoval, jsem cítila, jak sám se sebou bojuje. Jak se v něm pere vlastní morální přesvědčení s nenávistí. Nepostřehl to, ale pokaždé se mu jemně třásly ruce. A já se neodvážila ani pípnout, protože jsem se bála narušit tu křehkou a nestálou rovnováhu v jeho duši.
Bylo mi jasné, že dřív nebo později se po mě začne shánět Flaenerius, ale dokud nebude potřebovat někoho odstranit, ani po mně nevzdechne. Otázka zněla, jak dlouho to bude trvat, každopádně já jsem nehodlala utíkat… daleko bych neutekla a byl by to jistý konec.
Mé zranění se ale příliš nelepšilo. Hojilo se pomalu a začalo jemně hnisat.
"To máš z toho, jak jsi zbrklá. Otevřela sis ránu a něco se ti tam dostalo."
Určitě nebyl léčitel, ale musela jsem uznat, že věděl, co dělá. Nebo alespoň víc, než já. "Tohle nevypadá dobře, chtělo by to vyčistit, než se to rozšíří." Nemyslím, že se mnou chtěl probírat léčebné postupy… prostě jen přemýšlel nahlas. "Bude to chtít řepík."
Měl můj obdiv. V bylinkách jsem se nevyznala, ale z jeho dalších hlasitých úvah jsem vydedukovala, že řepík pomáhá čistit a hojit rány. Tato nenápadná žlutá rostlinka namočená do horké vody voněla těžkou hořkou vůní a měla barvu tmavého lesního medu.
"Máš to zanícené, budu to muset vyčistit." Teprve, když začal nad ohněm nahřívat jednu z mých dýk, pochopila jsem, co má v úmyslu. Chtěl ránu otevřít a vyčistit ji zevnitř. Vyděsila jsem se. Většinou jsem to já, kdo řeže, a bylo to rychlé a bezbolestné… víceméně. Teď jsem měla hrůzu z toho, že by měl někdo řezat do mě.
Yaron se posadil zpět ke mně, v jedné ruce držel dýku (naštěstí jsem věděla, že mé dýky jsou perfektně ostré) a ve druhé džbánek s dřevěnou zátkou. Když džbán otevřel, praštil mě přes nos silný zápach alkoholu. Pak mi Yaron podepřel zátylek, nadzvedl mi hlavu a přitiskl mi hrdlo džbánku ke rtům. V ústech mi okamžitě vzplanul oheň. Nikdy jsem alkoholu neholdovala, protože otupoval smysly, které pro mě byly životně důležité. Proto jsem takový žár nečekala a začala jsem se bránit. Yaron byl ale pohotový a silně mi zaklonil hlavu. Zakuckala jsem se a čirá tekutina mi stékala po tvářích. "Spolkni to!" přikázal mi. Nechtěla jsem, ale pokusila jsem se všechno spolykat., i když se ta žhavá láva příčila v krku. Yaron mi dal znovu napít, a když jsem opět vypila všechno, položit mě zpět na slamník a nechal mě vydýchat. Byla jsem zadýchaná jako po namáhavém běhu. "Dobře…" pochválil mě Yaron, ale vypadalo to, jako když chválí spíš sebe.

Nebezpečí ulice

22. října 2011 v 14:10 | papája |  Fotografka
Nevím, jestli už jsem to tu zmiňovala, ale od záží chodím na fotografické kuzry. Což je moc fajn nejen z důvodu, že se něco naučím, ale taky se snadněji dostanu k soutěžím. Před týdnem jsem poslala dvě fotky do jedné soutěže s názvem Život kolem nás. Je to soutěž jen do 18-ti let, takže jsem to tak tak stihla :) Soutěžila jsem v kategoriiích Roční období (tuto soutěžní fotku najdete zde) a teď zveřejňuji druhou soutěžní fotku do kategorie Nebezpečí ulice.
Fotila jsem ji s kamarádkou Terezkou a jejím velkym "mítůjáčkem" ( jak svýmu klukovy říká :D ). Má to bejz znásilnění a věřte, že nebylo jednoduchý to nafotit, protože byla hrozná zima, Mítůjáček pořád Terku rozesmíval, ale nakonec jsme něco vytvořili... tak snad to neni úplně blbý :D Asi se porota dost podivý :D


Maturák, aneb plánujeme...je to tak

17. října 2011 v 20:49 | papája |  Články
Věřte mi, že kvůli maturáku jednou přijdu o nervy. A to mi do něj zbejvá ještě rok. Naše třída, která se nedokáže dohodnout ani na pořadí na laborky, se rozhodla, že bychom teda konečně mohli něco začít vymejšlet. Místo konání...máme, choreograf... taky, ale kolem témata se kuchali střeva a ještě budou lítat hlavy. Některý lidi fakt nechápu. Nevymyslí nic a dokážou akorát kritizovat.
Na faceooku vznikla skupina, kde všichni mohli prezentovat svoje návrhy. Kromě všech možnejch okamžitě zavrženejch nápadů vypadli dva hlavní náměty - Superhrdinové a Pán prstenů (neboli fantasy). Pána prstenů jsem samozřejmě uvedla na svět já a věděla jsem, že většina lidí tenhle příběh miluje a maturák by byl parádní. Na facebooku tohle téma jasně zvítězilo, ale dneska se hlasovalo ve škole, půlka lidí odešla chytře na oběd (protože nemůžou počkat deset minut než se odhlasuje, jinak by jim upadli žaludky), a asi pět zastánců pána prstenů chybělo úplně. Takže vyhráli superhrdinové o 8 hlasů (je nás 60 - jsem spojený dvě třídy ). 11 lidí hlasovalo pro PP a 19 pro Superhrdiny. Zbylý ignoranti buď odmítli hlasovat, nebo si stůj co stůj prosazovali vlastní téma, ikdyž nemělo šanci, ale zaboha se nechtěli přiklonit ke dvěma velkejm tématům.
Jo... mě nevadí téma superhrdinů, když to bude vůle většiny, ale že bych byla nadšená, že tam budeme všichni běhat ve žlutejch slipáčích přes legíny... Radši bych byla (když už) aby každej byl vlatní originální hrdina. Jenomže většina lidí chce mít co nejmíň práce.
Štve mě přístup, kdy někdo řekne, že Pána prstenů nemá rád a jestli vyhraje, tak na žádnej maturák nejde a nepřispěje ani kačku. Sakra, tohle se takhle nemůže brát, prostě nikdy nebude všech 60 lidí mít stejnej názor a v rámci demokracie se musí menšina podřídit nebo se zkusit domluvit. Nemůžou říct: ,, no...když bude tohle téma, tak s náma nepočítejte" ...tohle je vydírání... skoro jsem měla chuť říct: "tak tim líp, aspoň bude klid." Já se taky podřídim tomu, co vyhraje a budu se snažit kreativně zapojit, nemůžou se chovat jako malý dět... když nedostanu to lízátko tak si sednu na prdel do louže a nehnu se z místa.
Ach jo... jak tohle dopadne... to bude zajímavý. Omlouvam se, že si stěžuju, ale tohle mi pěkně načechralo červený krvinky...
Obrázek: Zdroj

Ryren - 4.kapitola (Životadárce)

17. října 2011 v 19:31 | papája |  RYREN
Zabil mě. To byla první myšlenka, která mi prolétla hlavou. Neviděla jsem nic určitého, jen šedavé obrazy lidí, jako by se mi před očima promítaly dějiny světa. Rozmazané a neurčité.
Jsem mrtvá. Zvláštní pocit. Necítila jsem nic, žádné vůně, žádný dotek nebo závan větru, neměla jsem hlad ani žízeň a vůbec nic mě nebolelo. Z obrazů míhajících se kolem mě jsem začínala ztrácet pojem o tom, kdo jsem. Chytala mě závrať, jako bych se propadala do nicoty času. Ale něco mě zachytilo.
Najednou jsem cítila. Obklopil mě chladivý a zvláštně konejšivý dotek a já spatřila tvář. Tvář mladého muže, který vystoupil z času a podával mi ruku. "Vstaň, Ryren," nařídil mi nesmlouvavým tónem, který byl ale zároveň neuvěřitelně přátelský. Věděla jsem, že mi neublíží. Jeho světlá tvář vypadala mladě, vlasy měl černější než eben, ale jemné vrásky vypovídaly o staletích bytí a o vědění, které si jakýkoliv smrtelník ani neuměl představit. V jeho šedých očích jsem neviděla ani nenávist, ani předsudky, jen neuvěřitelnou sílu a pochopení. Přestože měl zvláštně zastřený pohled, volal mě zpátky, abych neodcházela. Nechtělo se mi. Bylo mi dobře. Prosila jsem jako malé dítě, aby mě nechal být.
"Tvůj čas nenadešel a tvé bytí ještě nebylo završeno. Musíš poznat to, co jsi doposud nepoznala."
"Pus'ť mě, chci pryč!" žadonilo mé Já a snažilo se vplout do věčného míru.
"Jen klid, maličká, všechno je, jak má být." S těmito slovy mě ovanul závan těžce sladkého vzduchu a já zalapala po dechu. Otevřela jsem oči a s prudkým nádechem jsem se posadila.
Zároveň jsem ale vyjekla bolestí a musela jsem se znovu položit. Zmateně jsem se začínala vzpamatovávat, jako bych se probudila z hodně dlouhého snu. Postupně jsem si začínala uvědomovat svou situaci. Vracely se mi nejasné obrazy toho, co se stalo. Rána na boku… ovázaná, oblečení… nikde a měla jsem na sobě cizí košili, ležela jsem na… slamníku neznámo kde. A kápě? Pryč.
Ne! I přes nesnesitelnou bolest jsem se musela nadzvednout a rozhlédnout se. Obyčejný domek ze dřeva a došků s hliněnou podlahou. V takovém bydlela většina obyvatel Dalanu. Ale já tady neměla být. A jestli jsem tu byla, znamenalo to jen to nejhorší.
Panicky jsem začala hledat nějaký způsob, jak odsud pryč. Kromě dvou slamníků s kožešinou tu byl akorát masivní stůl s nahrubo otesanými židlemi, ohniště zabudované v hliněné pícce a pár skladních beden. Na ohništi v kotlíku vřela nějaká hustá tekutina. Někdo tu ještě před chvílí byl. Člověk by nikdy nenechal oheň hořet bez dozoru. Dvě malá okna byla zamřížovaná kovanou mříží. Dalaňané vynaložili většinu svých úspor na své bezpečí. Mělo to zadržet někoho, kdo se v noci vkrádá do jejich domů a zabíjí bez příčiny každého, komu se mu zachce. Byly určeny proti žhnoucímu démonu - proti mně.

Ilustrace - Yaron

16. října 2011 v 21:37 | papája |  Ilustrace
Zatím nemám ilustraci Yarona z povídky na pokračování Ryren. Doposud jsem veřejnila jen 4 kapitoly (bude jich pochopitelně mnohem víc) a ti, co už povídku četly, tak asi tuší, že právě Yaron bude mít v příběhu nějakou důležitější roli ;o) Ale neděste se, jestli si myslíte, že bude romantická lovestory přes celou knížku... tohle neni muj styl. Ale jak říkám, city v příbězích jsou důležité, jen to vždycky nemusí být Romeo a Julie :) Představa Yarona byla od začátku jasná a přestože nejsem žádnej Picasso, chtěla jsem ilustraci nakreslit sama ( a taky to mám v plánu...někdy). Jenomže jednoho krásného dne jsem našla tenhle obrázek a říkám si: "Ty bláho, vždyť to je on!" Takže nějaký šikovný člověk ( konkrétně malířka Katie de Sousa )mi zřejmě četl myšlenky a namaloval tenhle obrázek, což je až na nedůležité detaily (jako například trošku modernější oblečení ) přesně to, co jsem si představovala. Náhody se dějí ;)


Autor obrázku: má oblíbená malířka Katie de Sousa

Domácí tiramisu

16. října 2011 v 11:56 | papája
Domácí tiramisu nikdy nebude tak diókonalý jako v dobrej italskej restauraci, ale můžete udělat něco, co se ani nemusí stračit do trouby a co vaše známé určitě překvapí. Přeci jenom to není bábovka :) Tenhlw rwcept mam od babičky a je to krásně lehká lahůdka hodícící se pro různé příležitosti a nebo prostě jen tak :)

→recept od babičky←
→otestováno(vřele doporučuji←

Potřebujete:
2x mekký tvaroh, cukrářské piškoty (ty dlouhé sladké), šlehačku na šlehání, zakysanou smetanu, rpzpustnou kávu, hořké kakao

Postup:
1) Uvařte si hrnek tmavé rozpustné kávy
2) V míse rozmíchejte dva tvarohy, ušlehanou šlehačku a smetanu a spojte je do krému
3) Jezměte si pekáček a vyskládejte do něj první vrstvu z piškotů. Pocákejte piškoty kávou tak, aby nasákly, ale nebyly zbytečně moc rozmáčené. Potom piškoty potřete vrstvou krému pěkně rovnoměrně, aby piškoty nebyli vidět. To samé opakujeme, dokud nezaplníme celý pekáček do požadované výšky. Jedna vrsta piškotů s kávou, pak potřít krémem. Úplně na konec na vrchu by měla být vrstva krému posypaná kakaem.
4) Strčte zákusek do lednice vychladit (alespoň přes noc by se měl chladit). My jsme tiramisu zdobili jahodama, ikdyž ty by v normálním tiramisu asi být neměly, ale mě to tak chutnalo.

Dobrou chuť ;o)

Obrázek: Zdroj


Rýžová kaše

15. října 2011 v 20:55 | papája
Poslední dobou mi nějak zachutnala rýžová kaše a tak jsem se o recept chtěla podělit i s vámi, protože to je úplně jednoduché, zdravé, výživné a hlavně nehorázná dobrota :)

Potřebujete:
kulatozrnou rýži (důležité, z normální nebo dlouhozrné takovou kaši neuděláte), mléko, moučkový cukr nebo med
+ kakao, čokoládu, oříšky, skořici, jahody, .... prostě cokoliv, čím kaši dozdobíte a dochutíte

Postup:
1) nasypte rýži do mlíka (přiměřeně přiměřeně, aby byla potopená, ona to mlíko nasákne)
2) vařte 35-45 minut (může to být i výc, prostě, až rýře nasákne a bude měkká), přitom musíte podle potřeby pořád přilévat mlíko, aby se kaše nespálila
3) až se vám kaše bude zdát hotová, dejte ji do misky a oslaďte medem nebo moučkovým cukrem (nemůžete ji sladit v hrnci, protože by se cukr připekl
4) podávejte s ořechy, čokoládou, jahodami nebo s čímkoliv jiným, co máte rádi ;) dobrou chuť :)


Obrázek: Zdroj

Kuře s medovou hruškou a sýrovou omáčkou

13. října 2011 v 20:41 | papája
Na oslavu maminky kulatin jsme chtěli uvařit něco speciálního, něco, co jsme ještě nezkusili. Už delší dobu jsem tenhle nápad nosila v hlavě a sbíhaly se mi sliny, a tak jsem ho s máminou technickou výpomocí zrealizovala. Strašně moc to všem chutnalo a myslim, že i vy si můžete troufnout na něco takovýho. Neni na tom nic těžkýho.

→můj recept s mámy odporným poradenstvím ←
→něco pro ty, co chtějí zkusit netradiční kombinace chutí←

Potřebujete:
brambory, kuřecí prsíčka, červené hrušky (jsou sladší a lepší na opečení), nivu, šlehačku ke šlehání, med, slunečnicový olej, olivový olej, mandle, sůl, pepř, rozmarýn, petrželka

Postup:
1) Brambory ve slupce pečlivě omyjte a nakrájejte na srpečky. V míse je promíchejte s olivovým olejem a solí, rozložte na plech na pečící papír a pečte na 200 stupňů.
2) Kuřecí prsíčka rozkrájejte na řízky, naklepejte, osolte, opepřete a posypte rozmarýnem a poté je opečete na trošce oliv. oleje.
3) Hrušky nakrájejte na čtvrtky, pomažte medem a na slunečnicovém oleji je opečte, aby chytily jemně zlatavou barvu.
4) Do kastrůlku nalijte šlehačku a rozdrolte nivu. Míchejte, dokud se niva nerozpustí. Na jednu šlehačku vychází cca 1,5 nivy. Až bude niva rozpuštěná, přisypte do omáčky nasekanou petrželku.
5) Vše dejte na talíř a posypte nasekanými mandlemi. Dobrou chuť ;)

Tip: Jídlo je náročné na počet pánví. Potřebujete jednu pánev na maso, jednu na hrušky a kastrůlek na omáčku. Všechno se musí péct zároveň aby to nevystydlo. První dejte péct brambory a ostatní začněte vařit, až na bramborách bude znát, že budou za chvíli hotové. Ty v troubě chvíli vydrží ;)


Zima

13. října 2011 v 19:12 | papája |  Fotografka
Přestože oficiálně zima ještě nenastala, venku je zima jako .... moc velká zima :) Možná se m ito jenom zdá protože pořád bylo krásně teploučko. Tahle fotka byla původně focená do soutěže na téma roční období, ale nevyšla tak, jek jsem původně chtěla, tak jsem si jí takhle upravila a dám ji sem na blog. Do soutěže jsem poslala jiné fotky, které se tu určitě taky ještě objeví.


Ryren - 3.kapitola (Druhá oběť)

12. října 2011 v 16:05 | papája |  RYREN
*V této kapitole je hodně zeměpisných názvů, tak pro vaši představu se můžete podívat sem na mapu Ryrenina světa.
"Víš, proč jsem si tě zavolal?" Flaenerius seděl za stolem své pracovny pohodlně rozvalený v křesle s rukama sepnutýma na břiše.
"Mám takové tušení…" opověděla jsem. Chtěl po mně nějakou prácičku, to bylo jasné. Něco mi ale říkalo, že to bude souviset s údajným Lorcsulským vyhlášením války.
"Možná jsi slyšela, že Lorcsulská rada nám oficiálně vyhlásila válku. Náš osvícený král to sice ještě nezveřejnil, ale to neznamená, že už se to neví po celém Dalanu, nemám pravdu?" Měl pravdu. "Lorcsulané chtějí, aby jin bylo navráceno území kolem delty řeky Imbek. Blázni... Imbek nám patří už několik desítek let, myslet si, že se naší nejúrodnější země vzdáme jen tak bez boje, to je víc než lehkomyslné. I když nám vyhrožují válkou, my neustoupíme."
Vlastně to bylo takhle: Území, kde se Imbek vlévala do moře, dobyl otec našeho nejvýsostnějšího a nejosvícenějšího krále asi před šedesáti lety. Zatu dobu se tamní Lorcsulští obyvatele promíchali s Islwynskými, ale stále ještě žijí stařešinové, kteří pamatují onu krvavou bitvu o jedno z nejúrodnějších území v celém známém světě. Lorcsuská rada tenkrát nesla prohru těžce a jednou musel přijít okamžik vyúčtování, ale naši se nebudou chtít vzdát. Islwyn je hornatá neúrodná země, která tamní farmáře potřebuje.
"Chcete abych šla vybít celý Lorcsul?"
Flaenerius se pobaveně usmál, ne snad, že by si mnou chtěl vyměňovat narážky černého humoru...spíš měl nějakou pro něj zábavnou představu. "Ne, to by bylo neekonomické. Ale máme tip, že tady v Dalanu se vyskytuje Lorcsulký špeh. Vlastně ten tip je trochu neurčitý a podle něj jsme určili dvě možné osoby."
"Takže mám zabít někoho, o kom nevíte, jestli je špeh, nebo ne?"
"Ano. Škodná se musí zlikvidovat hned na začátku. Je to buď a nebo a my nemůžeme riskovat." Samozřejmě, že to nebylo správné. Byla to vysoká hra politiky, jejíž jsem byla nástrojem. Nevzdorovala jsem, moje názory nebyly důležité. Takových rozhovorů jsem zažila víc, než by mi bylo milé. Ale byla to má práce a nesuďte mě, tak jsem mohla být užitečná, i když tím nejzvrácenějším možným způsobem."
"Dobrá,řekněte mi o koho jde a kde je najdu."


Á la Victoria

5. října 2011 v 20:44 | papája |  Fotografka
A je tu poslední série fotek z minulého víkendu. Tentokrát jsem chtěla vyfotit nějaké fotky ve stylu Victorie Francés, takže jsem navlékla do černejch hadříků .... koho jinýho než ségru. Fotky vyšli trochu zvláštně, s první fotkou jsem si pohrála ve fotoshopu trošku víc a přidala jemnou strukturu. No...neni to úplně to, co jsem si původně představovala, vlastně vyšlo něco jinýho, ale ve výsledku se mi to líbí. Jenom mi to trochu připadá jako svatební fotky, jenom v černym :D Co myslíte, neni to trochu kýč?


Kouzlo alobalu

4. října 2011 v 19:27 | papája |  Fotografka
Tohle byl vlastně nápad mojí ségry, nalepit na obličej alobal, tak jsem si ho přizpůsobila a protože sestřička zrovna ono kráné odoledne randila, využila jsem svojí sestřenici a nalepila jí na čelo alobalové šupinky. Nebylo to úplně ono, protože jsme neměli nic jinýho než takový to dětský lepidlo v tubičce, takže Terezka nemohla hejbat svalanma na polovině obličeje a museli jsme vymejšlet různý kraviny, aby ty fotky měly nějakej výraz, když už nemohla hejbat obličejem...no a tohle vzniklo. Takže můžete kritizovat :D


Podzimní Artemis

3. října 2011 v 19:26 | papája |  Fotografka
A tentokrát mi stála modelem (..kdo jiný než...) moje ségra. Jo, mam jí na většině svejch fotek a chtěla bych i jiný modelky, když prostě ona je hned po ruce, je hrozně variabilní a ten její čumák je za všechny prachy, prostě ideální pro každýho fotografa. Když jsme fotili tyhle fotky spodzimní tematikou, bylo už šero, ale můj geniální foťáček to vzal ;) Jenom na nich ségra vypadá ještě bledší, než je normálně....nevadí, mě se to takhle líbí víc :)


Mapa Ryrenina světa

2. října 2011 v 21:47 | papája |  Ilustrace
Stáhla jsem si takovej šikovnej prográmek na tvorbu fantasy map, tak jsem hned musela zkusit něco vytvořit. A co jiného, než Ryrenin svět? No nic :D Tak jsem tvořila, přidělávala stomeček po ptromečku, kopeček po kopečku a pak jsem si to omylem smazala.... a znova,a lenakonec jsem to dala dohromady ;) Tak jenom pro představu, kdyby jste nějakym nedopatřením chtěli číst mou povídku ;)


Le masque blanc

2. října 2011 v 16:33 | papája |  Fotografka
Konečně jsem přemluvila sestřenici, aby pro mě pózovala. Já vim, moje modelky to nemají jednoduchý, občas ňáký to válení v hlíně, broděním se v kopřivách nebo vodě, na obličeji skoro vždycky trochu to ho patlání.... Po svejch modelkách chci, aby ze sebe vyloudili přesně to co potřebuju... a to je přirozenej pohled, aby nebyl ztuhlej. Což u Terezky (to je ona, moje sestřenice) je občas sranda. Takový ty pomůcky ( jako dívej se skrze mě, představ si, žes dostala pětku z dějepisu, zavři oči a až ti řeknu, tak je otevři, nebo až ti řeknu, tak otočíš hlavu...) byly hojně využívaný. Ono to je těžký, bejt přirozená a soustředěná, když vás žorou komáři mezi kopřivama, ale výsledek stojí za to ;)