Ryren - 5.kapitola (Dřevorubec)

22. října 2011 v 17:33 | papája |  RYREN
Lidé jsou jistojistě záhadná stvoření. Nebezpeční a nevypočitatelní, nikdy jsem nevěděla, co od nich mám čekat. I když většina by mě hnala rovnou na pranýř, což bylo logické vzhledem k tomu, čím jsem byla, našla se mezi nimi výjimka.
Yaron - místní dřevorubec, který zajišťoval dřevo pro celou čtvrť spolu se svým bratrem. Toho bratra jsem zabila. Byl nevinný a pro všechny to byla velká ztráta. Přesto mě právě Yaron nechal žít. Nepomstil se, ba co víc? Odnesl mě do svého domu a zachránil mi život. Neměl k tomu žádný důvod a pokaždé, když mě ovazoval, jsem cítila, jak sám se sebou bojuje. Jak se v něm pere vlastní morální přesvědčení s nenávistí. Nepostřehl to, ale pokaždé se mu jemně třásly ruce. A já se neodvážila ani pípnout, protože jsem se bála narušit tu křehkou a nestálou rovnováhu v jeho duši.
Bylo mi jasné, že dřív nebo později se po mě začne shánět Flaenerius, ale dokud nebude potřebovat někoho odstranit, ani po mně nevzdechne. Otázka zněla, jak dlouho to bude trvat, každopádně já jsem nehodlala utíkat… daleko bych neutekla a byl by to jistý konec.
Mé zranění se ale příliš nelepšilo. Hojilo se pomalu a začalo jemně hnisat.
"To máš z toho, jak jsi zbrklá. Otevřela sis ránu a něco se ti tam dostalo."
Určitě nebyl léčitel, ale musela jsem uznat, že věděl, co dělá. Nebo alespoň víc, než já. "Tohle nevypadá dobře, chtělo by to vyčistit, než se to rozšíří." Nemyslím, že se mnou chtěl probírat léčebné postupy… prostě jen přemýšlel nahlas. "Bude to chtít řepík."
Měl můj obdiv. V bylinkách jsem se nevyznala, ale z jeho dalších hlasitých úvah jsem vydedukovala, že řepík pomáhá čistit a hojit rány. Tato nenápadná žlutá rostlinka namočená do horké vody voněla těžkou hořkou vůní a měla barvu tmavého lesního medu.
"Máš to zanícené, budu to muset vyčistit." Teprve, když začal nad ohněm nahřívat jednu z mých dýk, pochopila jsem, co má v úmyslu. Chtěl ránu otevřít a vyčistit ji zevnitř. Vyděsila jsem se. Většinou jsem to já, kdo řeže, a bylo to rychlé a bezbolestné… víceméně. Teď jsem měla hrůzu z toho, že by měl někdo řezat do mě.
Yaron se posadil zpět ke mně, v jedné ruce držel dýku (naštěstí jsem věděla, že mé dýky jsou perfektně ostré) a ve druhé džbánek s dřevěnou zátkou. Když džbán otevřel, praštil mě přes nos silný zápach alkoholu. Pak mi Yaron podepřel zátylek, nadzvedl mi hlavu a přitiskl mi hrdlo džbánku ke rtům. V ústech mi okamžitě vzplanul oheň. Nikdy jsem alkoholu neholdovala, protože otupoval smysly, které pro mě byly životně důležité. Proto jsem takový žár nečekala a začala jsem se bránit. Yaron byl ale pohotový a silně mi zaklonil hlavu. Zakuckala jsem se a čirá tekutina mi stékala po tvářích. "Spolkni to!" přikázal mi. Nechtěla jsem, ale pokusila jsem se všechno spolykat., i když se ta žhavá láva příčila v krku. Yaron mi dal znovu napít, a když jsem opět vypila všechno, položit mě zpět na slamník a nechal mě vydýchat. Byla jsem zadýchaná jako po namáhavém běhu. "Dobře…" pochválil mě Yaron, ale vypadalo to, jako když chválí spíš sebe.

Čekal a už po několika minutách jsem začínala cítit, že se mi sluch pomalu otupuje, čich cítil jen zápach alkoholu a do hlavy se mi vkrádala tupá temnota. Vyděsilo mě to a pokusila jsem se rychle vydrápat na nohy. Zapomněla jsem na své zranění, na všechny zábrany, kterými jsem chtěla zabránit tomu, aby se Yaron ještě víc rozrušil. Než ale stačil zareagovat, svalila jsem se přímo na něj v marném pokusu ho ode mě odstrčit.
"Očividně na tebe alkohol zabírá rychle…" poznamenal a položil mě na bok. "A to to byla jen domácí samokvaška." Samozřejmě. Můj organismus byl lidský jen z poloviny a některé věci na mě prostě působili jinak, než na člověka.
Dál už jsem vnímala jen kožešinu u mojí hlavy, víc jsem neviděla. Cítila jsem jen, jak se mnou někdo hýbe a obvaz povoluje. Jeho slova jsem slyšela jen matně a význam mi unikal.
"Teď to zabolí." Jeho upozornění bylo zbytečné, bolest mě překvapila, a přestože jsem se na ni nedokázala úplně soustředit, škubla jsem sebou, když Yaron rozřízl tenkou vrstvu nové kůže. "Nehýbej se, nebo to bude bolet ještě víc." Pak bolest ustala.
Yaron si najednou sedl přímo na mé nohy a stehny mi sevřel kolena. Nebránila jsem se, protože jsem si neuvědomovala, co dělá. Najednou mě ale na boku začala sžírat nesnesitelná bolest, jako by mě někdo probodl rozžhaveným železem. Yaron mi nalil pálenku přímo do rány. Vykřikla jsem a celé tělo se mi v křeči napnulo. Pálilo to. Neskutečně to pálilo.
"Nekřič." Yaron mě celou zalehl, pevně mě sevřel a zacpal mi pusu. "No tak… vydrž… přestane to… prosím nekřič." Nebyla jsem nijak silná a on byl silný, dospělý a prací zocelený muž, přesto jsem v sobě najednou nalezla neuvěřitelnou sílu a Yaron měl co dělat, aby mě udržel. "Klid…" uklidňoval mě a snažil se, abych nenadělala příliš hluku. "Já vím, že to bolí, ale je to nutné…" V jeho hlase jsem najednou neslyšela ani stopu odporu. Naopak jsem cítila jakýsi mateřský konejšivý tón.
Žár pomalu ustával a má síla mě opouštěla stejně rychle, jako se objevila. Už jsem se nechtěla hýbat. Naprosto vyčerpaná jsem zůstala ležet a svět se kolem mě točil. Yaronovo sevření povolilo a za chvíli jsem cítila příjemné doteky vlhkého hadříku. Hojivý řepík uvolnil všechny v křeči stažené svaly a doslova se vpíjel a chladil stejně, jako voda chladí žhavé uhlíky.
"A je to." Yaron začal sklízet, vyčistil dýku a uložil ji do truhly. "Teď už musíme jen čekat a doufat, že se to zlepší."
Musíme…
Ležela jsem na slamníku, kožešina jako by se pode mnou propadala. Řekla bych, že alkohol bude vyprchávat, ale všechno se ještě zhoršovalo. Necítila jsem ani nohy, ani ruce, ani ocas. Všechno se točilo, rychleji a rychleji a před očima se mi zatemňovalo. Zmocňovalo se mně obrovské uvolnění, ale věděla jsem, že to není vůbec dobře. Otočila jsem se na záda, zírala do stropu, ze kterého padaly hvězdy.
"Hej! Co to děláš?!" Yaron si všiml, že jsem se pohnula. Pokusila jsem se odpovědět, ukázala jsem na hvězdy plující kolem mě, ale ruka byla moc těžká a z plic vyšel jen vzduch. Zaskřípění bez hlasu. Zkusila jsem to znovu, bez úspěchu. Připadala jsem si jako bezmocné dítě, ale vzdorovat proti té síle bylo marné. Jakmile jsem se o to pokusila, zvedl se mi žaludek… a to už jsem nezvládla. Všechno šlo ven.
Ucítila jsem, jak mě někdo zvedá do sedu a utírá mi obličej. Pak mi do krku začala téct studená voda. "S tebou je ale starostí…" Rozkašlala jsem se a chtěla si lehnout zpět na slamník. Chtělo se mi spát. Tak strašně se mi chtělo spát.
"Ne, ne, ne… teď nesmíš spát." Někdo mě poplácal po tváři. "Teď se spát nebude,… to by mohlo špatně dopadnout." Ale já jsem prostě chtěla spát. Znovu poplácání. "Mluv se mnou, ano? Jak se jmenuješ? Řekni mi, jak se jmenuješ?" Toho naléhání bylo až příliš. "Tak co, vzpomínej… tvoje jméno."
"Ryren…" dostala jsem ze sebe nakonec a doufala, že mě nechá, že budu moct usnout. Ale nenechal.

Pokračování příště...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pomasssubtaa pomasssubtaa | Web | 22. října 2011 v 18:00 | Reagovat

Класс ! :-)

2 Hallo-chan Hallo-chan | Web | 22. října 2011 v 18:50 | Reagovat

Pěkný, vážně. Musím si ti přečíst celý. :)

3 papája papája | 22. října 2011 v 18:56 | Reagovat

[2]:to by bylo fajn :D

4 Sciurine Sciurine | 23. října 2011 v 18:59 | Reagovat

Ja vlastne ani neviem čo napísať. Zaiste by som sa len opakovala, ako sa mi to páči, a mám takú hroznú predtuchu, že to budem opakovať dovtedy, kým sa poviedka neskončí. Jednoducho chcem povedať len toto: nesmierne ma bavilo to čítať a úprimne sa teším na pokračovanie.

5 papája papája | 23. října 2011 v 19:37 | Reagovat

[4]: děkuju děkuju, nemusíš to psát pořád dokola, ale přiznam se, že se tetelim blahem, když takovej pěknej pochvalnej komentář čtu ;-)

6 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 5:11 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama