Listopad 2011

Doupě neřestí aneb Vernisáž fotografické soutěže

30. listopadu 2011 v 16:56 | papája |  Články
V podnělí (28.11.2011) jsem byla, představte si to, v pelechu pochybné pověsti, o kterém se šíří všelijaké odstrašující historky - v parlamentu. Byla jsem tam přebírat cenu za 1. místo v celostátní fotografické soutěži. Fotku, která vyhrála, jsem ty zveřejňovala asi před měsícem. Jde o znásilnění, které když jsme fotili, kamarádka byla ochotná si při 5 stupních neohroženě lehnout na zmrzlý schody jenom v krátkejch šatičkách (proto jí patří veliký dík).
Nejdřív jsem myslela, že tam nepojedu, protože jsem nemocná, a i když je to jenom ňáká virózka, neni to nic příjemnýho. Když jsem ale dozvěděla, že to je v parlamentu, promnula jsem si ručičky a s plánem složit vládu rýmou jsem se smrkajíc vydala ku Praze. Moje plány byly ovšem zmařeny, za celou dobu jsem nepotkala žádnýho vyššího státního zřízence, tak jsem si svoje nudle musela nechat pro sebe. Při vchodu do sněmovny jsem třikrát procházela tím samým rámem, a když si mě vzaly stranou, tak jsem musela ospravedlňovat sponu na pásku,dírky u bot a vysvětlovat, že ty boty mají OPRAVDU kovovou špičku. Asi si mysleli, že tam pašuju revolver, abych jim mohla zastřelit šatnářku...
Vernisáž se konala v atriu poslanecké sněmovny. Lidi, kteří tam byli jako "známí" hosté, jsem neznala. Mojí cenu a diplom mi předávala nějaká naše pětinásobná mistrině světa v golfu, kterej bylo šestnáct a byla o polovinu menší než já. Až jsem si myslela, že jí těma gládama zašlápnu. Co ale musim uznat, že první cena vážně předčila moje očekávání ;) Myslela jsem si, že (jak už to v podobných oficiálních soutěžích bývá) dostanu spoustu reklamních nesmyslů, nedej bože předplatné sněmovního tisku. Minimálně jsem počítala s horou propisek s logem ODS nebo něčeho podobnýho a "těšila" jsem se, že zase budu mít čim psát. Tak... jsem bez psacích potřeb, zato jsem doslala naprosto luxusní spacák :D Plus diplom samozřejmě a půllitrovou horolezeckou termosku. Ale z toho spacáku mam radost, protože je modernější než ten tátovo starej těžkej. Konečně budu moct se šermířema vyspávat na hradech ve vlastnim ;)
Co jsem ale nezáviděla: holčička ( kterej bylo jedenáct, možná dvanáct ) dostala za třetí místo encyklopedii hub... asi z ní bude muset bejt nadšená houbařka nebo studentka mykologie, aby z té ceny měla radost.
Součástí vernisáže byla i výstava vítězných děl. Kategorií bylo samozřejmě víc, než jen ta moje. Trošku mě naprdlo, že moje "umělecké" dílo pověsili vzhůru nohama. Věděli, jak je správně, jenom se jim to tam asi jinak pověsit nevešlo nebo co... Na druhou stranu to ale vyvážila jedna z paní porotkyň, která si mě pamatovala podle jména a řekla mi, že mi strašně gratuluje, že moje fotky se všem strašně líbili (posílala jsem dvě, jednu ještě do jiné kategorie) a že nevěděli, které dát první místo. Bylo mi jasné, že je fakt blbý vyhrát ve dvou kategoriích a si to bude znít sobecky :) ale prej ty moje fotky byly profesionální. Když jsem viděla vítězný snímky jinejch lidiček (musim vzít v potaz, že většina dětí byla kolem 13-15 let), pochopila jsem, jak to myslela... prostě příště nějakou soutěž, kde nebude nejstaršímu účastníkovi osmnáct.
Obrázek: moje vítězná fotografie na téma "Nebezpečí ulice" (Znásilnění)

Ryren - 9.kapitola (Zrádce státu)

26. listopadu 2011 v 16:28 | papája |  RYREN
Nikdy mi nepřipadalo, že týden je tak dlouhá doba, ale čas se v dřevorubeckém domku na okraji táhl až nesnesitelně dlouho. Byla jsem poustevník, sama daleko od všeho. Nevěděla jsem, jestli je Yaron v pořádku, nevěděla jsem, jak se vyvíjí spory s Lorcsulem a každá hodina v sobě nesla délku věčnosti.
Nastalo ráno šestého dne a já jsem stejně jako předešlé dny vyšla na blízkou náhodní plošinu, odkud byl nejlepší pohled na celé údolí. Nemusela jsem tam ani dojít a už jsem věděla, že je všechno špatně. Uslyšela jsem hlasy. Stovky hlasů, řehtání koní a řinčení železa,… Přidala jsem do kroku, co nejrychleji jsem se vyškrábala na vyhlídku a naskytl se mi děsivý pohled.
Stála jsem na pahorku nad údolím, které bylo celé zaplaveno špičatými stany. Kolem nich se hemžil stovky lidí, někteří ve zbroji, jiná jen v hadrech, ale všichni nesly žlutočerné barvy. Stejné barvy, jako jsem viděla na jejich standartách. Černá a žlutá. Černý medvěd ve žlutém poli. Diplomatické jednání bylo zamítnuto, Lorcsul zaútočil na Islwyn a chystal se oblehnout Dalan. Tohle byl jejich hlavní tábor.
Chvíli jsem zůstala bezmyšlenkovitě stát a zírala jsem na mumraj pod sebou. Hned na to se mi ale v hlavě rozeběhl kolotoč myšlenek. Flaenerius nezabránil králi, aby použil svou bojechtivost. Mohl ho zastavit, ten vliv měl. Mohl zabránit krveprolití… ale neudělal to. Ke všemu měl své důvody a jediný důvod, který vysvětloval, že nechal krále bojovat s mnohem silnější armádou, bylo, že mířil na vyšší pozice. Až na pozici královskou.
Lorcsul se nenechá zastavit. Mohou se dohodnout, mohou být spravedliví, ale nepřestanou, pokud jim někdo hodí rukavici války. Na to jsou příliš pyšní, a pak zemře mnoho lidí na obou stranách. Mohla jsem si říct, že mi na lidech nezáleží. Že jsou zákeřní, bezcitní a za všechno si můžou sami… jsou to jejich problémy. Jenomže mé přesvědčení mělo trhlinu - mladého dřevorubce, který mi dokázal, že jsem se mýlila. Co když tam dole mezi vojáky nebo za zdmi Dalanu jsou i jiní lidé stejní jako Yaron. Byla to těžká představa, protože on byl prostě… jiný, ale na druhou stranu to nebylo ani nemožné.
Vrátila jsem se do chalupy s černými myšlenkami a nepříjemným pocitem, že se sem Yaron nedostane. Pokud by se nedokázal dostat přes ležení celé Lorcsulské armády, což bylo nepravděpodobné. On nebyl noční lovec, on byl síla, já byla rychlost. Jestli by se někdo dokázal proplést mezi vojáky, tak já. Nahmatala jsem jizvu a zatlačila. Další týden odpočinku mi prospěl, rána nezabolela, i když jsem ji zmáčkla silněji. Zkusila jsem se ještě protáhnout. Cítila jsem tah, nebylo to nic příjemného, ale mohla jsem celkem obstojně fungovat. Rozhodla jsem se: pokud Yaron nepřijde za mnou, přijdu já za ním. Nastala neočekávaná situace a já nehodlala jen sedět na zadku a pozorovat veverky.
A tak jsem čekala. Přišla noc, přišlo ráno, a jak ubíhal další den, věděla jsem, že budu muset vyrazit hned, jak padne soumrak. Za soumraku jsem měla největší výhodu. Stíny byly neurčité a mlhavé, nejmenší šance, že si mě někdo všimne.
Z vaku, který mi Yaron zabalil, jsem vytáhla své dvě dýky, chrániče na předloktí a opasek, ale černou tuniku ani tabard jsem nenašla. Zřejmě byli roztrhané a od krve, tak je Yaron vyhodil. Musela jsem si stačit s jeho lněnou košilí, což mě trošku trápilo… budu ji muset umazat, abych ve tmě nesvítila. Připnula jsem dýky, připevnila k opasku vak s trochou jídla, co mi zbylo, a byla jsem připravená vyrazit. Slunce se rychle klonilo k obzoru za mořem a v tu dobu už jsem slézala po travnatém svahu do údolí. Přímo k táboru žlutočerné armády.

Drsňačka Mercy

24. listopadu 2011 v 19:31 | papája
Když jsem byla malá, četli mi rodiče vždycky před spaním. Postupně jsem se dostala od obrázkovejch knížek, přes leporela až mé oblíbené Velké dětské encyklopedii, což byla moje bible, kde jsem našla všechno, co jsem potřebovala ve svých šesti letech vědět, abych mohla oslňovat učitelky ve školce. Největší favorit byl ale krteček ;) Knížku "Krtek a orel" jsem znala (a pořád znám) nazpaměť.
V mých prvních školních letech můj zájem o knížky hodně polevil. Prostě mě nebavilo číst hloupý Mikeše nebo Boříkovi lapálie, připadalo mi to nezáživný. Hlavní změnou byla knížka Eragon, kterou jsem objevila v šesté třídě a přivedla mě k úžasnému žánru fantasy, kde jsem našla všechno, co jsem potřebovala: tajemno, fantasii, nové světy... Moje oblíbená literární postava ale neni Eragon. Mezi námi... vždycky mi připadal trochu jako trouba a od poloviny druhého dílu ještě víc (nehledě na to, že Chris Paolini jaksi stále nehodlá dopsat poslední díl...).
Četla jsem hodně knížek, od úžasnýho pána prstenů, přes všechny možný historický fantasy, upírský romány atd. Mám ráda Gimliho, Eowyn, Poutnici z Hostitele,… spoustu dalších postav ale nejoblíbenější je přesto z dnes až přehnaně uctívaných upírských románů. Nemůžete po mně chtít, abych měla ráda někoho ze Stmívání nebo Upířích deníků nebo z co já vím čeho, těch ptákovin je všude strašně. Ne. Jedinej příběh, s podobnou tematikou jsou příběhy od Patricie Briggs s hlavní postavou kožoměnce a automechaničky Mercy Tompsonové. Co se mi líbí na jejích příbězích je, že to nejsou žádný puberťácký románky, ale příběh dospělé mladé ženy, která určitě neni teenager. Vlastně toho zažila až až. Všechny příběhy jsou skvělé, neztrácí na dramatičnosti, odehrávají se ve společnosti vlkodlaků, kteří neběhají polonazí po lese, ale mají přísnou hierarchii, pravidla a zvyky. Upíři jsou nebezpeční, nejsou ale zákonitě zlí a nebalí sedmnáctiletý puberťačky. Prvek, kterej se mi tam líbí jsou Fae, neboli starověké bytosti, které známe z pohádek.
Mercy je správňačka s pořádně prořízlou pusou a chladným uvažováním. Přesto jí držíte palce, protože je tak neuvěřitelně živá, až se s ní ztotožníte. Tuhle knížku doporučuju, protože vás zavede do detailně promyšleného světa magie, který se šikovně skrývá všem lidem na očích. Přestože se knížka magií a různými bytostmi jen hemží, všechno přesně zapadá a všechno je přirozené... Mercy je borec ;)

Čtyři a víc procent

22. listopadu 2011 v 18:08 | papája |  Články
Jak jsem asi před třemi týdny slibovala, je třeba se zaměřit opět na nějaké aktuální a vážnější téma. Minulý týden bylo téma týdne bisexuálové, já bych se ale přeci jen držela hlavně naší více než čtyřprocentní menšiny a to homosexuálů. To že "je tolerujeme, nevadí nám, fandíme jim..." to už jsme slyšeli tisíckrát, stejně jako "jsou to buzeranti, je to proti přírodě a tak dále. Mě osobně je úplně jedno, kdo s kým sdílí své hnízdečko lásky, ať je to proti přírodě, ať je jich plnej parlament, prostě si myslim, že to je věc každého z nás.
Že homosexuálů přibývá? Nemyslím si, ale kromě antiky byly právě homosexuálové ( ať už muži nebo ženy) považováni za kacíře nebo něco na stejné úrovni, jako třeba čarodějnice. Prostě demokracie dělá své ;) Druhá myšlenka, proč se zdá, že jich je víc a víc, je taková, že jich opravdu je víc a víc. A to jsem přišla na zajímavou (i když ne úplně smysl dávající) teorii. Lidstvo je přelidněné a když se nás příroda nezbavila využitím naší nesnášenlivosti ( války přeci jen populaci zkrouhnout ), tak vymyslela zákeřnou, pomalou, ale účinnou taktiku, tak naše počty snížit. Přeci jen kluk s klukem a holka s holkou miminka dělat nemůžou... ale za prachy je dneska možný všechno. Tak nevím, jestli je to úplně inteligentní teorie, ale když mě to napadlo, připadalo mi to jako geniální myšlenka :D Chvíli :D
Zajímalo by mě, jak se to stane, že člověka přitahuje stejné pohlaví. Jestli to je geneticky, nebo až zkušenostma... mě třeba holky nijak přitažlivý nepřijdou, jak vypadá nahá holka vim od malička ;) Žádná novinka ;) Že by prostě byly kluci znechucený těma pipinama, jejichž chování nedává sebemenší smysl a řekli si "kašlem na ně, jejich smůla?" A samozřejmě naopak pro holky.
Podle mých průzkumů jsou holky vůči homosexuálům mnohem tolerantnější než kluci. Můj miláček to vysvětluje tím, že klukama prostě cloumá testosteron a z biologickýho hlediska, kdyby byli opice, tak by se tu rvali hlava nehlava. To že tomu tak není, je dáno jen inteligencí ( většinou ). Takže je pro ně představa intimního vztahu s jinym klukem naprosto nesmyslná. Prostě jsou citlivý na svoje zadečky :D
Co mi ale nejde na rozum jsou ty homosexuální pochody ulicema. Nevím, čeho tím chtějí dosáhnout, že dělaj prostestní pochody, akorát přilejvaj olej do ohně a vnucovat se, ať prezentuju jakejkoliv názor, je podle mě špatný. Mě homosexuální vztahy nijak nevadí. Ne, že bych je nějak strašně zastávala, ale jsou to svobodný lidi, tak ať si dělaj co chtěj, když nikomu neubližujou. Ať si žijou svůj život.
Teď jsem tu (ne)stručně rozepsala svůj názor a teď by mě zajímal ten váš :) Tak pište, piště ;)

HDR divadlo

21. listopadu 2011 v 18:17 | papája |  Fotografka
Konečně! Naučila jsem se dělat HDR fotografie, což je něco, co jsem chtěla umět už dávno. A teď vim jak na to ;) Je to náročné, hlavně proto, že vyžaduje stativ a nesmí se s foťákem hejbnout a to je problém. Jestli budu chtít tímhle způsobem fotit portréty, tak upřímnou soutrast mým budoucím dobrovolným ( i nedobrovolným ) pózujícím, protože můj objekt zájmu nebude moct ani mrknout. A potom je třeba si stáhnout speciální prográmek ( Ať žije ulož.to, třikrát sláva! ), kterej nám spojí nafocený fotky dohromady a vznikne takovejhle skvělej efekt ;)
Na fotce vidíte divadlo J.K.Tyla, který jsem fotila narychlo z okna, kdy už se stmívalo, proto má celá fotka takovej namodralej nádech. Do budoucna zkusím s tímto způsobem focení trošku experementovat :)


Individua

20. listopadu 2011 v 20:48 | papája |  Články
Včera jsem zažila zajímavou věc. Byla jsem na šermířské burze v Praze a musim říct, že takovej sraz individuí jsem dlouho nezažila (individuum v tom nejlepším slova smyslu). Znalej člověk většinou pozná šermíře na první pohled, protože to jsou lidé velmi specifičtí. A pro mě to bylo skvělé, protože jsem si konečně připadala jako normální člověk. Dlouhé vlasy, glády a dlouhé černé kabáty nebyly výjimkou, nikdo na mě nekoukal, jako bych byla nájemnej vrah, kterej z pod toho kabátu vytáhne samopal a všechny na ulici postřílí. Prostě to bylo něco přirozeného.
Samotná burza byl také skvělý zážitek. Spoustu zbraní, kostýmů a doplňků na jednom místě, tlačenice jako na vánočních trzích, ale na rozdíl od nich tu prodávali pro mě zajímavější zboží ;) My jsme prodávali kroužkovou podprsenku, nejdřív se všichni jenom přišli podívat, zasmáli se a zase odešly, ale nakonec se našly zájemkyně a naší podprsenku "á la amazonka" si objednaly ;) Já zatím spokojeně pokukovala po přehlídce černých kabátů a říkala jsem si, že už bych si k tomu svému konečně měla přišít knoflíky, co my nějakým záhadným způsobem vyskákaly.
Z toho nadšení a záplavy dlouhých vlasů mi ale strašně vyhládlo a koblihy a chlebíčky přeci jen nezasytí tolik, jako pořádné jídlo, navíc díky věčně hladovým šermířům mizeli rychlostí světla. A tak jsem byla ráda, že burza byla jen do tří, protože jinak by muj žaludek strávil sám sebe :)
K čemu jsem tímto dospěla? Říkáme, že nemáme lidi soudit podle vzhledu, ale přiznejme si, že podle vzhledu poznáme hodně věcí už jen na pohled. Tím jak se oblíkáme dáváme najevo svůj názor. Většina šermířů jsou podobné typy lidí a když takového člověka vidím někde na ulici, řeknu si: "Ano, ten vypadá, že má k šermu blízko, mohl by mít rád tvrdší a historickou muziku, rád fantasy atd..." Hodně věcí poznat můžeme.

Ryren - 8.kapitola (Osamělá)

20. listopadu 2011 v 15:33 | papája |  RYREN
Noc už byla téměř ve své polovině a pomalu se blížilo ráno. Neslyšela jsem žádný hluk, žádné hlasy opilců, ani vítr ve větvích stromů, ani šumění moře. Všude panoval zneklidňující klid a já jsem nezamhouřila oči. Myšlenky míhající se v mé hlavě mi nedovolily usnout a to zlověstné ticho jejich sílu ještě víc prohlubovalo. Ležela jsem na slamníku, oči upřené do tmy, a poslouchala Yaronovo tiché chrápání. Po těch letech, kdy jsem spávala v nepřívětivém domě sama, jsem byla za tento projev blízké žijící a dýchající bytosti ráda.
Teprve teď jsem si uvědomovala, jak neúplný a osamělý život jsem vedla. Nikdy mi ale společnost nechyběla, protože jsem ji neznala. A Yaron, přestože mě bral s rezervou a spíš jako předmět svého zkoumání, komunikoval se mnou celý den. Poslední dva dny, kdy už jsem mohla bez větších problémů chodit, mě Yaron bral s sebou do lesa, kde porážel stromy a já se zkoušela pomalu rozhýbávat, abych se opět zocelila. Čerstvý vzduch dělal zázraky, přesně jak Yaron říkal.
Jednoho podvečera přišel Yaron domů celý ustaraný. Jen co vešel do dveří a já spatřila jeho téměř pohřební výraz, věděla jsem, že je něco špatně. Ani nemusel nic říkat, vráska na jeho čele mluvila za vše.
"Lorcsul v noci překročil hranice a obsadil tři farmářské vesnice. Prý žádají výkupné a navrácení části území, jinak budou pokračovat dál."
To se dalo předvídat. Zato od našeho krále se nedalo čekat žádné diplomatické řešení. Ten zná jen hrubou sílu a nebude se chtít dělit. Neměl smysl pro řešení krizových situací a s Flaeneriem za zády to byla ještě bezvýchodnější situace.
"Flaenerius nebude chtít dohody. Lorcsul zaútočí a že na to má spoustu prostředků." Odmlčela jsem se, protože sem váhala, jak mám své myšlenky podat. "Budou mě hledat, potřebují démona."
Yaron se na mě ustaraně podíval a dlouhé prameny vlasů mu do obličeje vrhly pochmurný stín: "Já vím, že musíš zmizet, ale nejsem si jistý, jestli tě v tomhle stavu můžu pustit, ještě nejsi úplně zdravá."
Vyhrnula jsem lněnou košili, kterou mi půjčil, a prohlédla si jizvu. Vypadala klidně, zatím se nezhojila úplně, ale díky Yaronově péči byla čistá a srostlá. Pokud jsem ji moc nenamáhala, tak ani nebolela. "Zvládnu to," ujistila jsem ho, ale ani jeho, ani sebe jsem nepřesvědčila. Bohužel přesvědčení nebylo důležité, odejít jsem musela.

Natočila bych to líp

17. listopadu 2011 v 18:34 | papája |  Články
Taky vás vždycky naštve, když se strašně těšíte na nějakej film, pak se na něj podíváte a jste zklamaní, protože jste čekali víc? Mě se to stává až nepříjemně často a zrovna u těch filmů, u kterých mě to mrzí nejvíc. Jeden z filmů, kterej mě vyloženě položil a při pomyšlení na něj se vztekam ještě teď, je Eragon.
Knížka Eragon je prostě první historické fantasy, které jsem jako malá četla a přestože není perfektní, je to prostě knížka, která by se mohla stát pěknym filmem. Jenomže to by to nesměl dostat do pracek režisér Stefen Fangmeier. Nejenom, že z původního příběhu nezbylo vůbec nic, kromě slaďoušskýho blonďáka v hlavní roli neměly postavy žádnej prostor (možná to bylo dokonce dobře, obsazení nebylo nic moc), ale když člověk nečetl knížku, některý části prostě nemohl pochopit. Dost, než se zase začnu nadávat. Filmy by se neměly točit podle ságy, která ještě není dopsaná, protože nevíte, jak bude příběh pokračovat. A hlavně by se toho neměla dělat šaškárna. To bylo poprvé, kdy jsem zalitovala, že nejsem režisérka a nemam v kapse pár miliard, abych to mohla natočit se vším všudy.
Toho jsem v průběhu let litovala ještě mockrát, ale nejvíc předevčírem. Shlédla jsem Nebezpečnou posedlost (Possession - 2009). Zaujal mě trailer a čekala jsem zamotanej příběh plnej napětí a geniální myšlenku. Tak bohužel nic. Byl to úplně jinaj příběh, prej to měl bejt horor....nevim, mě na tom nic hororovýho nepřišlo. Ono za 85 minut moc strašidelnou atmošku neuděláte. Bylo to krátký, vůbec nic promyšlenýho a ... prostě to klidně mohlo být trochu mystičteji laděné, mohly se tam vystřídat osobnosti, že by divák nevěděl čí je. Bohužel se to nekonalo a tak jsem si opět řekla: "Já bych to udělala líp." :) (Což si nemyslím, ale minimálně bych se pokusila o složitější scénář). Vážně mě to žere, protože to je vážně škoda, herecký obsazení bylo skvělý na to, aby z toho vzniknul dobrej film.
To byly dva příklady za všechny. Kdybych chtěla zkritizovat všechny filmy, co mě zklamaly, asi by mi nestačil počet znaků na článek. No... já bych chtěla... ale to už by nikoho nebyvilo číst. Takže takové filmy jako Souboj titánů, Piráti z Karibiku 4 a jim podobné, co jsou dělané jen pro peníze a speciální 3D efekty, si budete muset zkritizovat sami.

Obrázek: Zajímavá koláž z filmu Nebezpečná posedlost - Zdroj

Škola, aneb co se jinde nenaučíš

16. listopadu 2011 v 17:04 | papája |  Články
Zajímalo by mě, jestli si naši rodiče, když nás honí do učení uvědomují, co se vlastně ve škole učíme :) Někdy to jsou totiž takové věci, co se ve škole dozvím, že bych to nikdy nepředpokládala. Tak například matematika. Vždycky jsem si zakládala na tom, že matematika je přesná věda, a ejhle, najednou počítáme s imaginárními čisly :D Ne, že by to bylo nějak složitý, ale už jenom ten název "imaginární čísla" mi prostě k matematice nesedí... počítáme imaginárně... to znamená něco, co neexistuje a zatim nám náš úžasnej pan profesor nebyl schopnej říct, k čemu se tyhle kraviny používaj, kde bychom měli použít imaginární matematiku :D V našem světě asi ne... by to chtělo náký další dimeze, aby to šlo použít :D
Matematika není moc daleko od fyziky... k té jen to, že když se řekne eletrický proud, díky obrazným metodám naší učitelky si představím trpaslíky běhající v drátu s kyblíčkama plnýma elektronů ;) A perlička z dnešní hodiny: "Co vyrábí elektrický proud?" - "Picachu!" :D
Zajímavou průpravou do života jsou ovšem hodiny dějepisu, kde náš svérázný učitel (který jako jediný na škole má doktorský titul) je při psaní testu nalepenej na zdi s hrnečkem u ucha a odposlouchává, co se děje ve vedlejší třídě. Jeho hodiny jsou jedny z nejoblíbenějších (spolu s hodinami biologie) a prostřednictvím dějin se dozvíme spoustu praktických rad do života. Jedna za všechny: "Josef druhý čekal téměř 40 let, než mohl uskutečnit své velké reformy, ona jeho maminka byla trošku konzervativnější, než on. A tak, jen co se za Marií Terezií zaklaplo víko rakve, už si mnul ručičky a začal jednat." To víte, časy se nemění...
Z hodin biologie a chemie jsme si za těch sedm let na gymnáziu s naším drahým panem třídním odnesly velké množství praktických rad. Od toho, jak navrtat umělý kolení kloub, přes destilaci všemožných lihovin až po 100+jeden způsob, čím někoho otrávit ;) Ono totiž jedovatý je snad až na vodu úplně všechno a ani u tý vody si nemůžeme bejt dneska jistý :)
Takže, milá dítka, až se budete učit vyjmenovaná slova a budete nadávat, že škola je na nic, uvědomte si, jak cennými informacemi váš škola může obohatit. Nikdy nevíte, kdy se vám to může hodit ;)


Obrázek: Zdroj

Ve výtahu

16. listopadu 2011 v 16:08 | papája |  Fotografka
O naší exkurzi do Terezína tu bylo už dost řečí, takže tohle je už vážně na posledy. To jsme takhle v půl třetí ráno seděli na pokoji, ze skrýše mizela jedna flaška za druhou a já (opět jediná střízlivá, pač jsem nepila) jsem tam měla nastarost mé veselé spolužáky. Pak se dvě kamarádky rozhodly, že bychom mohly nafotit náký fotky ve výtahu (místní výtak byl fakt obrovskej). Byla noc, málo světla, ale něco jsme nafotily a jelikož bylo veselo, tak jsme si to i užily ;)



Na místě transportů

15. listopadu 2011 v 21:11 | papája |  Fotografka
Na naší exkurzi v Terezíně jsem nafotila spoustu dokumentárních a nepříliš pozitivních fotek. On Terezín je na první pohled obyčejné historické městečko, kde neni moc živo a je to všechno takové ošuntělé. Když neznáte jeho minulost, můžete se cítit divně, ale nevnímáte to. Když ji znáte, víte, proč na vás to místo tak působí. Abych ale řekla pravdu, mě se tam líbilo. Je to nejspíš tim, že jsme tam měli skvělej kolektiv a zábavu pořád a pořád. Necítila jsem se tam nijak stísněně, ani jsem tam neměla noční můry ;) Jediná fotka, kterou jsem tam vyfotila pro "umělečtější účely" je tahle. Ano... neni moc veselá, je to vlastně momentka mých dvou spolužáků na místě, odkud se vysílaly transporty do vyhlazovacích táborů.


Každý článek nemůže být hlubokomyslný :)

13. listopadu 2011 v 18:49 | papája |  Články
Poslední dobou mi připadá, jako by ta škola začala být nějaká moc náročná, a to hlavně objemem učení. Tenhle rok máme víc jazyků (fuj), víc biologie, chemie, fyziky, víc zsv… prostě všeho je nějak víc. K tomu všemu nad náma ještě visí bič zvaná maturita. Ne, že bych se bála přímo maturity (snad kromě angličtiny), ale nechtěj se mi číst ty knížky na češtinu. Některý romány jsou vážně skvělý, bohužel ale musíme přečíst i něco z válečné literatury a tam mě většina literárních výtvorů nezaujala... Ale horší problém je klasická otázka: "Co bys chtěla dělat za školu?" "Hm.... nevím." Čas se krátí a za chvíli budu muset udělat konečné rozhodnutí. Jenomže já vážně nevím. Chtělo by to něco s biologií, možná chemií, málo počítání, něco perspektivního s dobrou vyhlídkou do budoucna... Asi toho chci moc, protože jsem zatím žádnou takovou školu nenašla a když, tak na druhej straně republiky, což by pro mě bylo dost nerealizovatelný.
Kromě těchhle problémů jde škola normálně. Testy, testy, zkoušení a zase testy. Nějakou záhadou teď propadam z matiky. Já v životě nedostala z matiky hůř, než za 3 a teď tohle.... Když on náš matikář je fakt pošuk... A co teprve legendární hodiny tělocviku s naší učitelkou, která zamrzla v době zlatého věku Michala Davida. Ve čtvrtek jsme po dlouhé době měli zase tělák. První hodinu téměř sokolské gymnastické sestavy na písničky Helenky Vondráčkové, které vypadají jak parodie na parodii, protože "ta dnešní mládež jen sedí u počítačů, takovou jednoduchou sestavu na kruhách nebo hrazdě za jejích mladých let (naší učitelky) zvládnul každý mladistvý".
Naštěstí se dnes nemusím moc učit, protože kvůli čtvrtletní konferenci nám odpadla chemie a testík se bude psát až za týden, což je velmi pozitivní. Nic proti chemii, mám jí ráda, ale dneska by moje mozkově kapacitní výkony nebyly úplně optimální.
To byl po dlouhé době jeden velmi stěžování plný článek, s minimální obsahovou hodnotou. Člověk prostě někdy nemá slavnej den, aby psal články plný hlubokomyslnejch myšlenek ;)

Ryren - 7.kapitola (Svobodná)

12. listopadu 2011 v 12:08 | papája |  RYREN
Yaron byl skutečně zvláštní člověk, s pevnými zásadami a smyslem pro vcítění se do ostatních, i když šlo o někoho, jako jsem byla já. Mezi ostatními budil respekt. Nevím, jestli to bylo jeho silnou vysokou postavou, nebo spíš jeho širokým duchem, který z něj sálal už při pouhém pohledu. V žádných jiných očích jsem doposud takovou hloubku neviděla, jen v očích tohoto chudého dřevorubce. Když zjistil, že jsem ochotná odpovídat na jeho otázky, začal se mě ptát. Většina otázek byla směřována na Flaeneria, protože to on tahal za nitky, já byla jen nástroj.
"Divím se, že mu to projde…" poznamenal rozhořčeně Yaron jednoho podvečera, kdy venku z nebe padaly provazy deště, a my seděli u ohniště, aby nám bylo teplo. "Je to hajzl, leze králi do zadku a myslí jen na svou vyhřátou židli... Nebo na tu královu… měli by ho dát zavřít!"
Podívala jsem se na něj a čekala, kam jeho rozčilené úvahy budou směřovat. Chvíli se zamyslel a pak dodal: "Já vím, nikdo proti němu nemá důkazy, všichni, co něco věděli, jsou..."
"...mrtví." dokončila jsem a neubránila jsem se úsměvnému úšklebku. Nebylo na tom nic zábavného, ne, ale to já jsem ty důkazy sprovozovala ze světa. Moc dobře jsem věděla, co dělám, ale vždy jsem se dokázala přesvědčit, že mi na nikom nezáleží. Kromě Flaeneria, který mě nechal žít a vychoval mě, i když jen ze zištných důvodů, a proto jsem byla ochotná dělat pro něj špinavou práci. Tlustá clona prázdnoty bez jakýchkoliv emocí nebo lítosti mě oddělovala od světa. Bylo to tak lepší, avšak teď nastal čas, kdy clona začala praskat a já zahlédla i něco jiného.
Chtě nechtě jsem byla osudem donucena vidět svět i z opačné strany, ze strany obyčejných lidí, o kterých jsem doteď moc nevěděla. A měla jsem obrovské štěstí, že tu osudnou noc mě našel právě Yaron a rozhodl se pro mou záchranu, protože jinak bych se nedožila rána. Ale skončila jsem v jeho chalupě i z nějakého hlubšího důvodu. Musela jsem se zamyslet a musela jsem k sobě propustit lidské emoce. Povolit stavidla a otevřít se, jestli jsem chtěla s Yaronem vycházet po dobrém. A to jsem chtěla, měl mou úctu i obdiv.
Od teď jsem nemohla házet všechny lidi do jednoho pytle, protože jsem zjistila, že jsou schopni neuvěřitelných ale i nepředvídatelných činů a to nejen špatných, ale i těch dobrých. Možná jsem právě tohle měla zjistit. Možná kvůli této myšlence jsem byla vrácena zpět…
"Proč jsi vlastně Flaeneriovi pomáhala? Vždyť on teď řídí prakticky celou zemi. Co tě k tomu vedlo?"

Madness

10. listopadu 2011 v 20:30 | papája |  Povídky
Na pohovce v obývacím pokoji seděla mladá žena. Upřeně zírala do podlahy, lokty měla opřená o kolena a ramena nahrbená, jako by se chtěla schoulit do klubíčka. Dlouhé plavé vlasy jí volně splývaly po zádech na ošoupanou starou košili a blankytně modrýma očima těkala po místnosti. Dalo se říct, že byla krásná, ale v jejím téměř dětsky dokonalém obličeji bylo něco nepatřičného. Zorničky až příliš široké, vrásky tam, kde by je v jejím mladém věku nikdo nehledal, a prázdný výraz strachu místo jásavého života.
Naproti ní, u kuchyňského pultu, stál muž. Jeho staromládenecké hnízdečko ve čtvrtém patře činžovního domu už dlouho nikdo nenavštívil. Ani přátelé, ani rodina, natož úplně cizí žena. Chvíli si ji prohlížel a pak se zeptal co nejzdvořileji: "Mohu vám nabídnout něco k pití?" Neodpověděla, ale i když byl nervózní, nenechal se odradit. "Vodu, tonic nebo bych mohl postavit na čaj…" Žádná odpověď, a tak prostě vzal z police sklenici a napustil ji čistou vodou.
"Možná byste mi mohla říct, jak se jmenujete," pokračoval, když jí podával sklenici. Pomalu, aby ji nevylekal. Neodpověděla, ale nechala si vložit sklenici do dlaní a opatrně se napila. Muž poodstoupil, aniž by z ní spustil oči. "Dobře… tak mi nic neříkejte…" Byla to jen zdvořilostní otázka, nepotřeboval znát jméno, aby věděl, kdo ona je. Znali ji všichni.
Každý řádný občan dostal do schránky výstrahu, že z ústavu pro duševně choré uprchla nebezpečná osoba, a jako řádný občan by měl zvednout telefon a zavolat na Správu veřejné pořádku. Jenže žádný smrtelník by nedokázal utéct ze zamřížovaných cel s betonovými dveřmi a ozbrojenou ochrankou. Jen Ona. Žena, která se stala symbolem rebelů bojujících proti režimu. Kteří i přes snahu potlačit šíříce se zvěsti mluvili o právoplatném vládci. O malém bezbranném dítěti a jediném žijícím potomkovi dávno vládnoucí dynastie, která byla až doposud považována za ztracenou. Nakolik v tom měla prsty vláda? To byla otázka.

Nástěnka no.9

6. listopadu 2011 v 13:44 | papája |  Nástěnka
Koukam, že už jsem strašně dlouho nenapsala žádné organizační věcičky :) Naposled to bylo v půlce srpna... A že se od té doby toho událo hodně ;)

Jako hlavní novinkou je asi nová povídka/novela na pokračování s názvem Ryren. Doposud jsem zveřejnila 6 kapitol, snažím se přidávat alespoň jednu za týden, ale to víte, škola je škola a občas to prostě nestihnu. Ale snažim se ;)

Co se týká mé literární tvorby, upravila jsem již napsané krátké povídky, napsala jednu novou a tento týden přibude další nová krátká povídka ;)

Když rozkliknete rubriku s romány, najdete pod odkazy na jednotlivé příběhy rubriku s ilustracemi. Jsou tam mé osobní kresby, mapy a obrázky, které mě inspirovaly, doufám, že vám to příjemně dokreslý celý obsah příběhu ;)

Jak už jsem tu někdy psala, začala jsem chodit na kurzy digitální fotografie, takže se učím používat photoshop a nové techniky. Tady na blogu si můžete prohlédnout všechny mé fotky, ty povedené i ti méně povedené :) Některé z nich byly odeslány do soutěže, stále čekám na výsledky, ale doufám, že nebudu úplně na konci :D

Ke článku o sexuální výchově na školách přibyl nový článek zabývající se závažnější tematikou" a byl o víře a náboženství. Poslední dobou mam nákou potřebu rejpat do takovejchhle témat, takže se tu objeví i další podobné články.

To jsou asi nejdůležitější věci, co jsem chtěla čtenářům i potencionálním budoucím čtenářům sdělit :) Na konec už snad jen to, že literární server Liter.cz úplně překopal celou svou strukturu, takže jsem přesedlala na znovu vzniklý Temnoles.cz ;) Na Literu jsem publikovat nepřestala, ale to jen z důvodu mých stálých tamních čtenářů a mých oblíbených autorů, kteří jinde nepublikují. kromě Temnolesu se rozjíždí ještě jeden nový literární server, který jsem zatím pořádně neprozkoumala, ale pokud by vás to zajímalo, tak je to Povidkypribehy.cz

S pozdravem a přáním spousty inspirace
papája

Ryren - 6.kapitola (Průlom)

5. listopadu 2011 v 16:47 | papája |  RYREN
Ucítila jsem bylinnou vůni. Byla jemná, ale nelítostně mě vytáhla ze spánku a přinutila mě se probudit. Otevřela jsem oči a s potěšením zjistila, že se svět kolem mě netočí, přesto mé smysly nebyly úplně čisté. Rozhlédla jsem se, co mi mé zorné pole dovolovalo, aniž bych se musela pohnout. Yarona jsem neviděla, ale věděla jsem, že tu někde je. Možná za dveřmi?
Pomalu jsem nadzvedla hlavu a rozhlédla jsem se po celé místnosti.
"Takže už ses probudila," ozvalo se mi za hlavou a já se prudce otočila. To jsem neměla dělat. Bok mě sice jako zázrakem nebolel, zato v hlavě mi luplo, jako bych tam měla střep. Překvapeně jsem zalapala po dechu a Yaron vydal něco, jako přidušený smích. "Ty nejsi zvyklá pít, že?"
Zkoumavě jsem se na něj podívala. Myslel to vážně? Seděl opřený o zeď s rukama opřenýma o kolena a prohlížel si mě nečitelným, ne však nepřátelským, pohledem. Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem opravdu nebyla zvyklá pít, ale radši jsem toho hned zase nechala. Jak jsem mohla nevědět, že je přímo za mnou?
"Kocovina je zákeřná věc," pousmál se, vstal a došel nalít do poháru bylinkový čaj. Opravdu se pousmál? Nebyla to jen halucinace způsobená alkoholem? Vrátil se a podal mi malý hliněný pohárek, ze kterého stoupala pára. "Pij, pročistí ti to hlavu. Já teď musím dojít na tržiště, tak nedělej hlouposti a zůstaň tady." Jako bych někdy někam chodila. Ale pravda… udělalo se mi líp a myslím, že chodit bych dokázala.
Jak je to dlouho, co jsem nebyla u Flaeneria? Týden? Nedokázala jsem odhadnout, jestli bych dokázala v tomto stavu utéct a i kdyby ano, co by mě čekalo po návratu? Nenáviděla jsem Flaeneria, ale vždy pro mě měl cenu někoho, pro koho jsem byla důležitá, i když jen jako nástroj. Ale Yaron se mnou mluvil, jako bych byla člověk. Sice jsem byla podlý zlý vrah, kterého nenáviděl, ale byla jsem bytost, kterou uznal jako sobě rovnou a to pro mě moc znamenalo. Možná jsem se mýlila, nevyznala jsem se v něm a v jeho úmyslech. Vlastně jsem se nevyznala v žádném člověku, vždy jsem myslela, že jsou všichni stejní, ale ukázalo se, že abych je poznala, musela bych s nimi žít stále… a ani to by možná nestačilo.
Posadila jsem se. Na boku jsem cítila tlak a jemné bodání, ale nic nesnesitelného a tak jsem se rozhodla zkusit postavit na nohy. Pomalu a co nejplynulejšími pohyby, abych ránu nenamáhala, jsem se zvedala, opřená o zeď, protože nohy a hlava nechtěly poslouchat. Tak, zvládla jsem to. Byla jsem sice slabá a kolena se mi lehce třásly z nečekané zátěže, ale udělala jsem krok. Ocasem jsem se chvílemi opírala o zem, abych udržela stabilitu.
Pohled mi padl na dřevěné bedny u dveří a hned mě napadlo, kam asi Yaron schoval mé věci. Černou tuniku, kožené chrániče a dýky. Všechno to bylo velice cenné, Flaenerius chtěl, abych byla dokonalá zbraň. Ani o jednu z těch věcí jsem nijak zvlášť nestála, ale byly mou součástí. Když jsem splynula s nocí, cítila jsem se v bezpečí. Postila jsem se zdi a pomalu se šourala napříč chatrčí k bednám. Trvalo mi to déle, než bych čekala, a u cíle jsem se sesunula na zem, aby si svaly odpočaly.
Nadzvedla jsem víko první bedny, našla jsem spoustu různých váčků, sušené potraviny a hliněné nádobí, ale nic mého. Otevřela jsem proto druhou bednu a mezi špinavými hadry jsem zahlédla rukáv něčeho černého. Na první pohled jsem poznala prvotřídní gorcaiskou bavlnu. Vytáhla jsem tuniku ven a zjistila, že je na boku roztržená a celá od zaschlé krve. Za tuto tuniku by si člověk mohl koupit jídlo na celou zimu a možná i víc, ale teď byla k ničemu, naprosto zničená. A dýky nikde. Ty jsem našla až ve čtvrté krabici s dřevorubeckým a tesařským nářadím. Byly vyleštěné a bez škrábnutí. Přestože pro mě představovaly pouto mezi otrokem a otrokářem, něco mě na nich děsivě uchvacovalo. Byla v nich jakási hrůzostrašná neúprosnost, lesklé elegantní linie čirého kovu vyzařovaly ledovou krásu.
Jak jsem si je tak prohlížela, zaslechla jsem z venku blížící se kroky a hlasy. Poznala jsem Yarona, ale nebyl sám. Byli s ním další dva muži. Zatím byli moc daleko na to, abych rozuměla, co říkají, ale okamžitě mi v hlavě začalo řvát varování: Míří sem, jsou tři, ty jsi jedna. Jsi vrah! Proč by sem Yaron někoho vodil? Vlastně spíš: proč by sem Yaron někoho vodil, pokud by to nebylo kvůli mně? Chtěl mě vydat Dalaňanům? Ti lidé určitě snili o tom, že Žhnoucí démon zaplatí za své strašné činy, že bude hořet v plamenech všem na očích.

Ne, šéfe!

4. listopadu 2011 v 13:53 | papája |  Články
Včera jsem se vyjímečně dívala na Ano, šéfe! na primě, protože to bylo o mé nejoblíbenější plzeňské restauraci Simsalabim. Na tuto restauraci mám osobní důležité vzpomínky, protože jsem tam šla s přítelem nanaši první večeři. Proč zrovna tam? Protože oba milujeme fantasy a Simsalabim byla plná čarodějnic, kovanejch spolů, černejch svíček a umělejch pavučinek, protože tohle tajemný prostřebí bylo prostě fantasitcký a protože tam skvěle vařili. Říkám "vařili", protože to je skutečně v minulém čase, po návštěvě Zdeňka Polreicha Simsalabim přestala existovat.

Co já vím, tak Simsalabim byla óblíbená restaurace restaurace velkého množství lidí. Ano, ceny byly vyšší, ale jídlo bylo vážně skvělé, prostředí úžasné ( já tam poprvé chtěla hlavně z tohoto důvodu, prototže tohle jiná restaurace neměla ) a menu s originálními názvy souvisejícími s Plzeňskými strašidelnými pověstmi mě vždycky pobavilo. Naštvalo mě, že Polreich řekl, že to bylo odporný a infantilní, protože každýmu se líbí něco jinýho a právě kvůli tomu "infantilnímu" tam lidé chodili. Teď je Simsalabim předělána na normální restauraci bez jakéhokoliv tajemna, kde dobře vaří, a která je podle nějaké Polreichovo šablony "úspěšní restaurace". Lidé tam budou chodit jen kvůli jídlu ( ne kvůli jídlu a prostředí), ale pro mě ztratila kouzlo a stala se normální bezvýznamnou restaurací bez špetky osobního kouzla a originality.

Mrzí mě to, protože normálních moderních restaurací je všude plno. Občas s Polreichem souhlasím, když se jedná o nějakou putiku, ale tahle restaurace byla skvělá. Dostala za celou proměnu (zbytečnou proměnu) jen jednu hvězdičku, kterou dostává kdejakej zapadákov. A přestože sidé brblají, že chtějí čarodejnice zpátky, Polreich ... je prostě Polreich... ach jo :(