Madness

10. listopadu 2011 v 20:30 | papája |  Povídky
Na pohovce v obývacím pokoji seděla mladá žena. Upřeně zírala do podlahy, lokty měla opřená o kolena a ramena nahrbená, jako by se chtěla schoulit do klubíčka. Dlouhé plavé vlasy jí volně splývaly po zádech na ošoupanou starou košili a blankytně modrýma očima těkala po místnosti. Dalo se říct, že byla krásná, ale v jejím téměř dětsky dokonalém obličeji bylo něco nepatřičného. Zorničky až příliš široké, vrásky tam, kde by je v jejím mladém věku nikdo nehledal, a prázdný výraz strachu místo jásavého života.
Naproti ní, u kuchyňského pultu, stál muž. Jeho staromládenecké hnízdečko ve čtvrtém patře činžovního domu už dlouho nikdo nenavštívil. Ani přátelé, ani rodina, natož úplně cizí žena. Chvíli si ji prohlížel a pak se zeptal co nejzdvořileji: "Mohu vám nabídnout něco k pití?" Neodpověděla, ale i když byl nervózní, nenechal se odradit. "Vodu, tonic nebo bych mohl postavit na čaj…" Žádná odpověď, a tak prostě vzal z police sklenici a napustil ji čistou vodou.
"Možná byste mi mohla říct, jak se jmenujete," pokračoval, když jí podával sklenici. Pomalu, aby ji nevylekal. Neodpověděla, ale nechala si vložit sklenici do dlaní a opatrně se napila. Muž poodstoupil, aniž by z ní spustil oči. "Dobře… tak mi nic neříkejte…" Byla to jen zdvořilostní otázka, nepotřeboval znát jméno, aby věděl, kdo ona je. Znali ji všichni.
Každý řádný občan dostal do schránky výstrahu, že z ústavu pro duševně choré uprchla nebezpečná osoba, a jako řádný občan by měl zvednout telefon a zavolat na Správu veřejné pořádku. Jenže žádný smrtelník by nedokázal utéct ze zamřížovaných cel s betonovými dveřmi a ozbrojenou ochrankou. Jen Ona. Žena, která se stala symbolem rebelů bojujících proti režimu. Kteří i přes snahu potlačit šíříce se zvěsti mluvili o právoplatném vládci. O malém bezbranném dítěti a jediném žijícím potomkovi dávno vládnoucí dynastie, která byla až doposud považována za ztracenou. Nakolik v tom měla prsty vláda? To byla otázka.

Z ničeho nic žena promluvila. Zvedla hlavu a zeptala se jen: "Kolik je hodin?"
Muž se podíval na hodinky, přestože odpověď znal, protože kontroloval čas téměř po minutách. "Bude půl páté. Spěcháte někam?"
"Ne...nevím..." Vstala a se sklenicí v ruce došla k oknu. "Musím pryč, jdou si pro mě…"
Nemusel se sám sebe ptát, na čí straně stojí. Nový král znamenal svobodu, bezbranná matka potřebovala pomoc.
Pak ale někdo zabušil na dveře: "Otevřete! Tady IFMIP! Schováváte hledanou osobu, okamžitě otevřete, nebo budeme nuceni ty dveře vyrazit!"
Žena se roztřásla a začala sípat: "Jdou si pro mě! Už jsou tady." V očích se jí rozlila čirá šílenost. Vypadala, jako by hleděla do jiného světa, jako by nebyla přítomna. Zatracené drogy, co s ní v ústavu museli provádět.
Nevěděl, co má dělat, byl to šok a jeho odhodlanost se otřásla v základech. Najednou se žena prudce otočila přímo k němu. "Schovej ho! Rychle ho schovej!"
"Co? Co mám schovat?"
"Dítě! Schovej to dítě! Ať ho nenajdou!" ječela a po tvářích jí tekly slzy.
Ležel před ním osud milionů lidí. Jak se teď rozhodne? Rodička dědice přišla za ním, šílená, ale bez dítěte. Co se s ním stalo a kde bylo? Musel něco říct. "Klid, jen klid. Je schované."
"Je schované? V bezpečí?"
"V bezpečí. Nikdo ho nenajde," ujišťoval ji, aniž by věděl, co vlastně říká. Doufal, že to byla pravda. Doufal, že ženě zbylo tolik duchapřítomnosti, aby dítě ukryla, ještě než přišel domů z kanceláře.
"Nikdo ho nenajde…" žena pokývala hlavou a amok ustal.
Pak někdo vyrazil dveře. Žena vydala téměř nelidský vřískot a do bytu vběhli maskovaní muži v neprůstřelných vestách. "Ustupte!" zavelel jeden z nich, odstrčil zírajícího majitele rozbitých dveří a skočil po bránící se ženě. "Nikdy ho nedostanete!" křičela a rozbila maskovanému sklenici o hlavu.
Zaklel, natáhl se po utíkající ženě, ale hrábl už jen naprázdno do vzduchu. Žena vrážela do maskovaných ve snaze probít se ven, házela po nich talíře ze stolu, knihy z polic, ale to už ji jeden z nich povalil na zem, zaklekl a ruce jí zkroutil za záda. "Nedám vám ho! Nedám vám ho!" opakovala stále dokola. "Koho nám nedáš?" zeptal se téměř pobaveně jeden z nich, ale moc dobře jejím slovům rozuměl. Na zem přisedl druhý muž a z tašky vyndal injekční stříkačku. "Ne!!!" Vpíchl ženě celou dávku nažloutlé tekutiny přímo do žíly na krku. Chvíli se snažila vyprostit, ale po necelé minutě jí ochably svaly a ona zůstala ležet. Uslzená tvář se uvolnila a zůstala prázdná.
"Jsem kapitán zásahové jednotky Institution For the Mentally Ill People. Omlouváme se za to vtrhnutí." Maskovaný muž sundal kuklu a přistoupil ke zkoprnělému majiteli rozmláceného bytu, který jen nevěřícně vrtěl hlavou. "Gratuluji, podařilo se vám zadržet nebezpečného pacienta našeho ústavu." Kapitán mu potřásl rukou.
Muž odmítavě ruku odtáhl. "Já nic neudělal. Prostě jsem přišel domů a seděla tady. Nemluvila a pak začala něco říkat o dítěti."
Kapitán pokýval hlavou: "Ano, toho si nevšímejte. Andrea má od malička duševní chorobu, v sedmnácti letech byla obětí znásilnění, otěhotněla a její dítě zemřelo... Vedl jste si dobře, většinou bývá agresivní a napadá všechny v okolí. Pokudmožno o tom nikde nemluvte, nemuselo by se vám to vyplatit." Samozřejmě, lži, výhružky… takhle začínají všechny pokusy o dobré skutky, pak následuje sledování a basa. Bude se muset mít na pozoru a držet se dál od všech převratů. Přeci jen to není nic pro obyčejné lidi.
Kapitán popřál krásný zbytek dne, ujistil ho o pomoci pojišťovny, nakázal svým mužům odnést Andreu do auta a odešel.
Muž sebral ze země knihu, posbíral vypadané stránky, zapnul televizi, jako by se nic nestalo. Jako by to byl úplně obyčejný bezvýznamný den. Snaha o získání svobody je jedna věc, ale bezpečí druhá. Dnes se o nic riskantního pokoušet nebude. Ani zítra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Atomyka Atomyka | 12. listopadu 2011 v 14:30 | Reagovat

Moc pěkná povídka :-D

2 Laň Laň | Web | 10. února 2013 v 19:36 | Reagovat

Čtivá. Původně jsem ji jen přelétávala očima, a zničehonic jsem najednou na konci...

3 papája papája | 7. března 2013 v 22:53 | Reagovat

To jsou věci :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama