Ryren - 9.kapitola (Zrádce státu)

26. listopadu 2011 v 16:28 | papája |  RYREN
Nikdy mi nepřipadalo, že týden je tak dlouhá doba, ale čas se v dřevorubeckém domku na okraji táhl až nesnesitelně dlouho. Byla jsem poustevník, sama daleko od všeho. Nevěděla jsem, jestli je Yaron v pořádku, nevěděla jsem, jak se vyvíjí spory s Lorcsulem a každá hodina v sobě nesla délku věčnosti.
Nastalo ráno šestého dne a já jsem stejně jako předešlé dny vyšla na blízkou náhodní plošinu, odkud byl nejlepší pohled na celé údolí. Nemusela jsem tam ani dojít a už jsem věděla, že je všechno špatně. Uslyšela jsem hlasy. Stovky hlasů, řehtání koní a řinčení železa,… Přidala jsem do kroku, co nejrychleji jsem se vyškrábala na vyhlídku a naskytl se mi děsivý pohled.
Stála jsem na pahorku nad údolím, které bylo celé zaplaveno špičatými stany. Kolem nich se hemžil stovky lidí, někteří ve zbroji, jiná jen v hadrech, ale všichni nesly žlutočerné barvy. Stejné barvy, jako jsem viděla na jejich standartách. Černá a žlutá. Černý medvěd ve žlutém poli. Diplomatické jednání bylo zamítnuto, Lorcsul zaútočil na Islwyn a chystal se oblehnout Dalan. Tohle byl jejich hlavní tábor.
Chvíli jsem zůstala bezmyšlenkovitě stát a zírala jsem na mumraj pod sebou. Hned na to se mi ale v hlavě rozeběhl kolotoč myšlenek. Flaenerius nezabránil králi, aby použil svou bojechtivost. Mohl ho zastavit, ten vliv měl. Mohl zabránit krveprolití… ale neudělal to. Ke všemu měl své důvody a jediný důvod, který vysvětloval, že nechal krále bojovat s mnohem silnější armádou, bylo, že mířil na vyšší pozice. Až na pozici královskou.
Lorcsul se nenechá zastavit. Mohou se dohodnout, mohou být spravedliví, ale nepřestanou, pokud jim někdo hodí rukavici války. Na to jsou příliš pyšní, a pak zemře mnoho lidí na obou stranách. Mohla jsem si říct, že mi na lidech nezáleží. Že jsou zákeřní, bezcitní a za všechno si můžou sami… jsou to jejich problémy. Jenomže mé přesvědčení mělo trhlinu - mladého dřevorubce, který mi dokázal, že jsem se mýlila. Co když tam dole mezi vojáky nebo za zdmi Dalanu jsou i jiní lidé stejní jako Yaron. Byla to těžká představa, protože on byl prostě… jiný, ale na druhou stranu to nebylo ani nemožné.
Vrátila jsem se do chalupy s černými myšlenkami a nepříjemným pocitem, že se sem Yaron nedostane. Pokud by se nedokázal dostat přes ležení celé Lorcsulské armády, což bylo nepravděpodobné. On nebyl noční lovec, on byl síla, já byla rychlost. Jestli by se někdo dokázal proplést mezi vojáky, tak já. Nahmatala jsem jizvu a zatlačila. Další týden odpočinku mi prospěl, rána nezabolela, i když jsem ji zmáčkla silněji. Zkusila jsem se ještě protáhnout. Cítila jsem tah, nebylo to nic příjemného, ale mohla jsem celkem obstojně fungovat. Rozhodla jsem se: pokud Yaron nepřijde za mnou, přijdu já za ním. Nastala neočekávaná situace a já nehodlala jen sedět na zadku a pozorovat veverky.
A tak jsem čekala. Přišla noc, přišlo ráno, a jak ubíhal další den, věděla jsem, že budu muset vyrazit hned, jak padne soumrak. Za soumraku jsem měla největší výhodu. Stíny byly neurčité a mlhavé, nejmenší šance, že si mě někdo všimne.
Z vaku, který mi Yaron zabalil, jsem vytáhla své dvě dýky, chrániče na předloktí a opasek, ale černou tuniku ani tabard jsem nenašla. Zřejmě byli roztrhané a od krve, tak je Yaron vyhodil. Musela jsem si stačit s jeho lněnou košilí, což mě trošku trápilo… budu ji muset umazat, abych ve tmě nesvítila. Připnula jsem dýky, připevnila k opasku vak s trochou jídla, co mi zbylo, a byla jsem připravená vyrazit. Slunce se rychle klonilo k obzoru za mořem a v tu dobu už jsem slézala po travnatém svahu do údolí. Přímo k táboru žlutočerné armády.


Když jsem se dostala na doslech prvních stanů, začali se v táboře rozsvěcet pochodně. Stále ale nebyla úplná tma, musela jsem si pospíšit a projít co nejrychleji. Jinou možnost jsem neměla, úzké údolí představovalo jediný možný průchod do lesů, odkud jsem se mohla nejrychleji dostat k Yaronovi.
Schovala jsem se za křoví prořídlého ostružiníku, ale nebála jsem se, že by mě někdo mohl vidět, pořád jsem byla dostatečně daleko. Zato mé nelidské ještěří smysly mi řekli hodně. Nejdřív jsem se zaposlouchala, ale nezjistila jsem tolik, kolik bych potřebovala. Snad jen, že zhruba polovina vojáků v mém nejbližším okolí je ve stanech a chystají se jít spát. Nasála jsem vzduch a přesto, že jsem neměla čich vyvinutý jako šelma, cítila jsem osoby nasáklé potem, kouřem a vůní pečeného jídla. To stačilo, abych si udělala hrubý obraz, kde se kdo nachází. Nabrala jsem do dlaní hlínu, a co nejpečlivěji jsem ji začala vtírat do lněné struktury tuniky. Hlína nebyla dostatečně vlhká, a tak nedržela dobře. Ani večerní mlha moc nesvedla, musela jsem ji vlhčit slinami.
Jakmile jsem sama sebe ujistila, že zamaskování lepší nebude, vyrazila jsem vpřed. Co nejrychleji a co nejvíc skrčená jsem přeběhla prostor mezi ostružiníky a prvním stanem. Běhat v podřepu jsem uměla, pomáhal mi v tom můj ocas, který fungoval jako dokonalé vyvážení těla. Opřela jsem se o jedno koleno a vydechla, abych uvolnila svaly. Ve stanu někdo spal, ale ne tvrdě, pořád se převaloval. Rychle a co nejtišeji jsem přeběhla k dalšímu stanu. Cestu jsem si vybírala po okraji tábora, kde nebyly světla ani lidé. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se u stanů zastavovala vždy jen u černých dílů stěn. Začal vycházet měsíc a nevěděla jsem, jak moc by byl můj stín přes světlé žluté plátno vidět.
Tímto způsobem jsem pokračovala dál, ale v polovině jsem se musela zastavit. Přímo ke mně se kolem tábořiště blížila hlídka. Věděla jsem, že je to hlídka, protože kroky byly všechny stejně rázné, pomalé a pravidelné. Budu muset obejít stan, aby mě neviděl. Zanožila jsem se mezi dva stany a rozhlédla se, jestli na druhé z druhé strany někdo není. Vzduch byl čistý, zatím, ale cítila jsem všechny vojáky ve stanech, ne všichni spali. Obezřetně jsem našlapovala kolem stanu ve stejném tempu jako hlídka. Najednou z jednoho stanu vylezl muž. Blesku rychle jsem zapadla do další mezery mezi stany a ocitla se tak přímo za zády hlídky, která byla jen několik kroků ode mne. Kdyby se otočil, viděl by mě.
Bez dechu jsem seděla u paty stanu a očima hypnotizovala hlídkujícího vojáka. "Jdi," říkala jsem mu v duchu, "Neohlížej se." Muž, který před tím vyšel ze stanu, se naštěstí vydal na opačnou stranu.
"Dobrou službu," zavolal na hlídku.
Obcházející voják se zastavil a mávl mu na pozdrav. Nemohla jsem čekat. Takové rozptýlení mě mohlo odhalit. Dvěma skoky jsem se dostala za záhyb dalšího stanu, kam už nebylo z pozice hlídky vidět, protože se cesta stáčela. Přede mnou byla rovná cesta přímo do lesa. Nedržela jsem se stanů, rozeběhla jsem se přímo do temnoty borovic.
Ucítila jsem koňský hnůj. Ano, napadlo mě, že bych mohla ukradnout koně. Ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy neměla příležitost naučit se je ovládat, nevěděla jsem, jestli by mi při jízdě nepřekážel ocas a navíc bych na sebe teď přitáhla nechtěnou pozornost, ihned jsem takový nápad zavrhla. Musela jsem si vystačit s vlastníma nohama. Před týdnem jsme s Yaronem celou cestu šli od svítání do poledne. Teď jsem měla celou noc a navíc jsem byla v lepším stavu. Počítala jsem, že do řemeslnické čtvrti bych se mohla dostat ještě, než začne vycházet slunce.
Lesem jsem doslova letěla. Měsíc byl téměř v úplňku a navíc díky svému citlivějšímu zraku jsem se dokázala slušně orientovat i v noci. Přišlo mi to jako chvilička a zahlédla jsem mezi stromy vysoké hradby Dalanu. A kolem se rozkládala řemeslnická čtvrť.
Seskákala jsem po pískovcových skaliscích pod lesem a tak rychle, jak mi má dnes už velmi namáhaná rána dovolila, jsem se rozeběhla k domu zdejšího dřevorubce. Mého dřevorubce. Ano, byla jsem sobecká, ale kdo by nebyl po životě plném nenávisti? Každý by se chytnul té jediné jiskřičky soucitu a pochopení, která by se mu naskytla.
Konečně jsem doběhla až k domku. Přišla jsem od lesa, vchod měl z druhé strany. Přesto mě ale přepadl zlý pocit. Mé smysly mě neklamaly. Obešla jsem chalupu a mé tušení se potvrdilo. Yaron uvnitř nebyl. Horší ale bylo, že podle vyražených dveří a rozmlácených věcí jsem moc dobře věděla, kde byl. A pergamen přibitý na hliněné zdi domu mi to jen potvrdil.
Byla na něm pečeť správce financí a jedna věta: Zrádce státu, poprava první den nového měsíce.


Pokračování příště...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pouli Pouli | Web | 27. listopadu 2011 v 14:11 | Reagovat

Výborná povídka. Skvěle napsané. Chtěla jsem si přečíst jen první kapitolu, abych zjistila o čem to je, ale nemohla jsem odejít od počítače, dokud jsem nedočetla až sem.

2 papája papája | 27. listopadu 2011 v 14:28 | Reagovat

[1]:Jupíííí :-D Dneska jsem potřebovala zvednout náladu, díky a budu se snažit co nejdřív přidal další kapitolu ;-)

3 Pouli Pouli | Web | 27. listopadu 2011 v 15:16 | Reagovat

[2]: to by bylo skvělé :-)

4 Terka Terka | 27. listopadu 2011 v 21:21 | Reagovat

Nééé, Papííí, že ho nezabijéééš TT_TT

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama