Prosinec 2011

Portréty s čepičkou

31. prosince 2011 v 13:11 | papája |  Fotografka
Jak už jsem psala v předchozím článku, dostala jsem k Vánocům naprosto skvělý objektiv určený hlavně na portréty. Bylo to překvapení a hned jsem ho musela vyzkoušet. První fotku sem radši dávat nebudu, protože to byl tátovo obličej s úsměvem od ucha k uchu, takže byste se mohli leknout :D Ale hned šestadvacátýho jsem fotila ségru (prozměnu) a i když to byly první pokusy, tak fotky jsou podle mě víc než povedený :)


Od kytky ke kytce

30. prosince 2011 v 19:46 | papája |  Fotografka
K Vánocům jsem dostala speciální portrétový objektiv, se kterým jdou dělat skvělý věci jen pomocí clonění. Hned druhý den jsem ho musela vyzkoušet a tohle je první várka fotek s rostlinoi tematikou ;) Prostě jsem lezla za každou kytkou a zkoušela, co vznikne. A ono něco vzniklo. Tohle jsou čyři nejlepší pokusy, zítra zveřejním i první pokusy o portréty. Musim říct, že ty fotkyjsou úplně o něčem jinym, nej z automatickym objektivem.



Vánoční chlupatý mír

29. prosince 2011 v 20:03 | papája |  Články
Že jsou Vánoce svátky klidu a míru je všeobecně známo. Říká to každý, je to napsaný na pohlednicích, ale až letos jsem se přesvědčila, že Vánoce opravdu mají smířlivou atmosféru. A nepřesvědčil mě o tom nikdo jiný, než naše dravá zvěř. "Dravá" jim neříkam jen tak pro nic za nic. Sice se pořád tváří, jako když neumí do pěti počítat, ale králíček Flappynka rabuje Muffinovo misku a dělá si z jeho klece záchod, a náš morčák Muffin strašně provokuje a nevynechá příleřitost, kdy sežrat Flappyně žrádlo z misky. Když se k sobě moc přiblíží, začnou si vyjasňovat pozice a i když se Muffin strašně vytahuje a naparuje, po jednom Flappynky ledovém pohledu zbaběle prchá do boudičky. Málokdy si sebe nevšímají, ale na Štědrý večer jsme je daly k sobě a oni se k sobě začaly tulit a všechny soutěživot byla pryč. Řeknu vám...to jsou věci...




Nečekejte cesmínu, stromečky ani sněhuláky

23. prosince 2011 v 11:47 | papája |  Články
Vždycky jsem si zakládala na tom, že moje PFky lidi musí pobavit a rozveselit. O Vánocích by prostě lidi měly bejt veselý, a tak každý rok rozdávám přáníčka. Ale nenašly byste na nich ani vánočná stromečky, ani svíčky nebo co se na ně tak normálně maluje. Žádný zlatý písmo ale pěkně pastelky, fixa, scaner a jedem. Už jsem dávala PFky s červem, sobem s čepičkou, s morbidníma básničkama... prostě různě. Letos jsem se rozhodla nakreslit betlémek a protože chci popřát Štastné a veselé Vánocei Vám, tak tady je pro vás přáníčko, aneb "Ježíšek musel taky kňourat a bulet, jako mimino ;) "


A protože chodím na fotografické kurzy, musím zveřejnit ještě jednu PFku, kterou jsem teda nikomu nedávala, ale byl to takovej vtípek, pro našeho "učitele" na kurzech. Šli jsme ven, nafotili nějaké fotky a dostali jsme za úkol každý udělat vánoční PFku s vlastní fotkou. A jelikož jsem tam vypadala jak idiot a nechtěla jsem v žádnym případě dětal Vánoční přáníčko se svou vykřeněnou fotkou, udělala jsem si to po svém. Řekl sice: "Upravte si to ve photoshopu", ale určitě nemyslel takhle:


Mno, zadání jsem splnila... po svém...
Tak štědrý Štědrý večer, do Nového roku vykročte pravou nohou (kdo má obě levé...znáte to...) a jelikož se pohybuju ve sféře kreativních tvořivých lidí, tak i hodně inspirace a tvůrčích nápadů.

Režisér prezidentem...co o něm víte?

22. prosince 2011 v 14:09 | papája |  Články
Nechtěla jsem k tomuto tématu nic psát, protože už toho je v médiích tolik, že není potřeba nic víc dodávat. Když jsem ale četla články, které se vyskytly v rubrice Blog.cz "téma týdne", tak jsem se přeci jen rozhodla vyjádřit. Byla jsem zvědavá, jak mladí blogeři vnímají Václava Havla. Bohužel jsem našla stěží dva články, které by opravdu něco sdělovali. Věty typu: "Určitě pro nás udělal hodně, ale nevím co..." se vyskytovaly až podezřele často. Takže, lidi, když nic nevíte, tak prostě nic nepiště. Ale stačilo by poslouchat rozhlas nebo zabrousit na internet a dozvíte se spoustu věcí o tomto neobyčejně uvědomělém člověku. Mně nejvíce přinesly rozhlasové rozhovory s jeho blízkými přáteli z řad umělců, protože jsem se dozvěděla i osobnější detaily, než jenom to, co vám řeknou ve škole. Doporučovala bych všem, kteří nezažili převrat ani prezidentování Václava Havla, nebo (jako já) byli prostě moc unesený pískacíma zvířátkama, aby si alespoň zjistili, proč právě on byl tak významný, když už chtějí psát srdceryvné články.

Jak řekl náš profesor (doktor historie): "Václav Havel procházel z buržoazní rodiny, a proto za komunismu nemohl studovat, co sám chtěl. Místo FAMU studoval chemii a živil se všelijak. Ale myslím, že kdyby tomu tak nebylo, možná by neměl takovou potřebu postavit se režimu." Havel za své názory strávil několik let ve vězení. Revoluce i díky jeho diplomatickému umu je dnes nazývána Sametovou. Myslím, že to je mnohem cennější, než kdyby kvůli převratu padla půlka národa. Mírová dohoda je mnohem větší vítězství.

Pokud jde o to, co nám přinesl, tak kromě demokracie, svobody slova, svobody vyznání, výběru studia, cestování a tak dále, nastolil po komunistické éře základ moderního státu s nejlepším vědomím a svědomím, a i když můžete namítat, že tady je korupce a bordel (což je pravda), nemůžete z toho obviňovat jeho. To záleží na morálce každého z nás. A že pan Havel měl morální zásady více než na výši. To ale není všechno. Díky němu jsme v OSN, NATO, udělali jsme si v zahraničí jméno (které naši politici teď úspěšně pošlapávají) a vždy nás reprezentoval jako náš nejschopnější a nejuznávanější diplomat. U más možná nebyl tak doceněn, ale v zahraničí jeho jméno znamená osobnost uznávanou papežem, Dalai lamou, na jeho pohřeb se přijede rozloučit Obama, manželé Clintnovi, prezident Sarkozy a spousta dalších významných osob.

I když ani Havel nebyl dokonalý ( byl to prostě člověk jako každý z nás ), měl svou hrdost, kterou nezaprodal. Věděl, co chce, když něco řekl, mělo to SMYSL. Každý člen naší politické sféry by se měl od něj učit. Samozřejmě, že spolu s Havlem stojí za revolucí a budováním státu spoustu dalších lidí, že můžeme nadávat na politiku, nezaměstnanost, majetkové rozdíly, ale zatím prostě lidstvo lepší státní zřízení než demokracii nezná a pokud se nezmění mentalita lidí, nebudeme na tom líp. Určitě by ale nebylo od věci mít přímou volbu prezidenta s většími pravomocemi.

Doporučuju přečíst si některé Havlovy citáty, ale článek bych zakončila citátem, který mě vážně oslovil:

"Já nejsem anděl ani pánbůh, nemám hrdinské ani héraklovské schopnosti. Já nezměním tento národ...Já jsem prostě ochoten sloužit tak dlouho, dokavad jsem schopen. Až nebudu schopen, prostě té věci nebudu sloužit." (V.Havel, září 1989)

Ryren - 11.kapitola (Ruka Osudu)

17. prosince 2011 v 15:05 | papája |  RYREN
Rozeběhla jsem se k bráně, a přestože jsem si poručila neplakat, slzy mi začaly zamlžovat pohled. Brána byla zavřená a stáli u ní dva vojáci. Jakmile mě zahlédli, ztuhli. Ani se nepokusili bránit, když jsem se na jednoho z nich vrhla a s nožem pod krkem jsem na něj zasyčela: "Otevři bránu a nepokoušej se mě zastavit."
Voják ani nedýchal. Mrknul na svého kamaráda, který stál jako zkamenělý, kývl a k mému překvapení nahmatal levou rukou velký železný klíč. Brána se s cvaknutím pootevřela. Zamračila jsem se a pohled se mi zamlžil, až jsem téměř nic neviděla. Nečekala jsem, že mě pustí, ale zřejmě viděl, co se stalo ostatním, kteří na mě zaútočili, a chtěl si zachránit krk. Odstrčila jsem ho a protáhla se mezerou ven. Otřela jsem si oči hřbetem ruky a uháněla ulicemi k lesu.
Cestu jsem hledala po paměti, neslyšela jsem hlasy vojáků, kteří mi byli v patách, ani jsem nepostřehla vylekané pohledy lidí, kteří zahlédli běžet městem podivné stvoření s ocasem a rozevlátými černými vlasy. Byla jsem v šoku a kolem mě se vytvořila tlustá neviditelná clona, která bránila čemukoliv, aby ohrozilo mou mysl. Věděla jsem, že se musím otevřít, abych měla čisté smysly. Ale také jsem věděla, že jakmile to udělám, dolehne na mě nesnesitelný smutek, na který jsem nebyla připravená. Který jsem nikdy nezažila a v tuto chvíli jsem proklínala osud, protože dovolil, abych ho tvrdě poznala na vlastní kůži.
Klopýtla jsem, málem jsem upadla, ale rukou jsem pád zbrzdila natolik, že jsem byla schopná jen s malým zaváháním pokračovat v útěku. Zabočila jsem mezi domy, vyhnula se překvapené ženě nesoucí koš s čistě vonícím oblečením a zamířila k druhé bráně vedoucí do řemeslnické čtvrti. Byla otevřená a stráže klimbající na hlídce si mě všimli na poslední chvíli. Pokus zastavit mě stál jednoho dva prsty na levé ruce a druhý utržil hluboký šrám po celém stehně. A přede mnou už byla jen volná cesta pryč. Někam, kde mě nenajdou, ale tohle nebyl konec. Vrátím se do Dalanu. Ještě jsem tu musela vyřídit jednu věc. Flaenerius nemohl žít, pokud Yaron zemřel.
Zakopla jsem o kořen vzrostlé pinie a z úst mi unikl krátký vzlyk. Byla jsem na okraji lesa. Stačilo se jen vyškrábat na malý pískovcový převis a křoví se už postará o úkryt…
Slunce zrovna zapadlo za mořem. Seděla jsem mezi stromy a z dálky sledovala skupinu lidí stojící mezi kamennými mohylami. Pochodně plály a osvětlovaly jejich pochmurné obličeje. Na dřevěné hranici leželo tělo mladého muže oděné do čistých šatů beze stop po krvi. Dlouhé prameny vlasů splývaly ze stlučených prken k zemi. Postarali se o něj, jak slíbili.
"Opustil nás Yaron, náš přítel, muž, který neváhal pomoci každému, kdo pomoc potřeboval." To byla nekonečná pravda. "Stejně jako jeho bratr i on v nás probouzel naději a jeho ztrátu už nikdo nenahradí." Nikdo ho nenahradí. "Ať už byl obviněn z jakéhokoliv činu, pamatujme si ho jako silného veselého a čestného člověka." Ničím se neprovinil. Byla to moje vina.
Lidé ho měli rádi. Oba bratry měli rádi, a tak jsem se nemohla divit dlouhým proslovům těch, kteří mu přišli vzdát poslední čest. Pak pozvedli pochodně a zapálili hranici. Zatnula jsem ruce v pěst a potlačila nutkání rozeběhnout se k němu a zachránit ho před nelítostnými plameny. Vždy jsem kroutila hlavou nad truchlícími, kteří prolévali slzy nad hroby svých blízkých. Smrt jsem vídala téměř denně, ale až teď jsem chápala, jak se člověk cítí, když opravdu někoho ztratí. Byla jsem přeci také z poloviny člověk. Oheň se rozhořel jasným světlem. Viděla jsem už jen Yaronovu temnou siluetu a pak ho záře celého pohltila. V hrudi jsem ucítila drásající žár a musela jsem odvrátit pohled.
Celé dva dny, od svítání do svítání, mě ubíjela touha po pomstě. Krev za krev. Flaenerius si zasloužil zaplatit životem, tak jako vzal on život Yaronovi a spoustě dalším lidem. Přeběhl mi mráz po zádech. To já je zabila. Zasloužila jsem si smrt stejně jako Flaenerius a najednou mi to přišlo jako nejlepší řešení. Co bych teď dělala? Jaký by mělo smysl být naživu?
Plánovala jsem, jak proniknout zpět do města a do Flaeneriova domu. Bude hlídán víc, než kdy dřív, protože se bojí. Vždycky se mě bál, ale teď mě neměl sešněrovanou pod dohledem.
Všechny mé plány byly zbytečné. Stalo se to, čeho se lidé nejvíc obávali, a co díky nediplomatickému jednání mocnářům bylo nevyhnutelné. Pozorovala jsem muže, který na rezavém koni uháněl k branám Dalanu. Byl celý v černém a nesl Lorcsulskou standartu. Byl to posel a tohle měla být poslední nabídka na nenásilné řešení a zároveň výhružka otevřeným bojem. Vzdá se král údolí kolem řeky Imbek? Opravdu měl tento kus země takovou cenu, aby za něj obětoval životy svých lidí, svůj vlastní život a navíc možnost mnohem drtivější porážky? Zřejmě ano, protože posel se už z města nevrátil a Dalanská armáda vyšla vstříc té Lorcsulské v plné zbroji. Rozestavěla opevněný tábor nedaleko od hradeb, aby vytvořila první obrannou linii, připravenou držet nepřítele co nejdéle. Zákon války mluvil jasně. Obě armády se střetnou v jedné krvavé bitvě a přeživší získá nejen úrodné údolí, ale má možnost zmocnit se všeho, na co jí stačí síly. Totiž: pokud dalaňané padnou, nebude nikdo, kdo by chránil město.
Mohla jsem je litovat, vojáky na obou stranách, ale to nebyla má starost. Jen jejich vůle je mohla zachránit, stejně jako vůle jejich pánů mohla zabránit válce. Ale neudělali to.
Důležitější bylo, že král i se svými rádci, měli stany v bezpečí tábora. Než zítra začne bitva, Flaenerius jako první rádce, který doprovází krále, bude muset odjet z tábora. A to bude má příležitost.

Mikuláš trochu opožděně: "Už nikdy více!"

11. prosince 2011 v 17:30 | papája |  Články
Já vim, že píšu s menším zpožděním, protože Mikuláš byl už v pondělí, ale měla jsem strašně práce do školy, tak jsem nestíhala. O zážitky z Mikuláše se ale musím podělit, protože tenhle morbidní psycho křesťanskej svátek je vždycky zážitek.
Co mě ten den pěkně namíchlo (a to hned na začátku školy) byly učitelé. Naši oktaváni vždycky lítají první tři hodiny po škole a dělají "bandu šílenejch čertů s jednim oškubanym andělem a zakřiknutym mikulášem". Jenom že náš pan profesor velkej matematik je vyhodil ze třídy s tim, že jsme na gymnáziu a ne v žádnym ústavu. Vzdělávání v oboru komplexních čísel je přece mnohem důležitější, než že po nás někdo hodí kousky uhlí a bon pari. ...Debil... Bonbónů jsme se nedočkali ani při fyzice, protože naše paní profesorka trpěla od rána alergií na ječící čerty a když se k nám snažili dostat podruhé tak sep ři jejím jedovatém pohledu jenom otočili a zase odešli e staženýma ocasama.
Hlavní část dne (kvůli kterej jsem se nestihla naučit na angličtin) byly návštěvy našich příbuzných, jejich kamarádů a hlavně jejich tříletých ratolestí, kterým jsme měli vyhrožovat, že si je odneseme, uvaříme a sníme, jestli nebudou hodný a nezazpívají nějakou písničku (Snažte se mi tvrdit, že tohle je mírumilovnej svátek...). Já se ségrou jsme dělaly úžasný čertice s knihou hříchů, sestřenice dělala roztomilýho andílka a rytíř mého srdce se ujal role Mikuláše s téměř rezonujícím hlasem. Prostě autorita sama :D Navštívili jsme asi sedm dětí, na všechny jme měli od rodičů nabonzováno jejich hříchy amusim říct, že jestli z nás nebudou mít doživotní trauma, tak už vážně nevim. A to jsme víceméně hodný čertící. Přesto děti zdrhaly do jinejch pokojů, nechtěli si vzít dobroty ani od Mikuláše a písničky jsme se dočkaly jen od jednoho chlapečka. Ostatní se křečovitě drželi radiátorů nebo mamy za nohu v domnění, že je ochrání. Kdepak. Maminky by nám je nejradši strčily do pytle. Tak kde má pak to dítě bejt v bezpečí, když je vlastní matka cpe čertům do náruče?
Vrchol nastal na konci našeho snažení. Chlapeček Martínek nám se nás nebál, dokonce by i zazpíval, ale udělali jsme jednu zásadní chybu. Vzali jsme si jeho dudlíky dřív, než zazpíval. A to jsme neměli dělat, protože pak spustil ječák ultrazvukových výšin, že chce dudlíky zpátky, a neudělali jsme s ním nic. Ale maminka chtěla, abysme mu je vzali, tak jsme to udělali. Nejvíc nás ale vypekla holčička Klárka, ke které jsme šli neplánovaně úplně nakonec. "Je jí dva a půl roku, tak jí moc nevylekejte." Dobře. Jenomže holčička na nás půl hodiny koukala, rejpala se v nose bez známky zájmu, koukala kde co lítá a i když se z ní maminka těch třicet zatracenejch minut snažila dostat aspoň "..v komoře je myš..." , prohlížela si nás (chvílema),ale neřekla ani slovo. Když jsem toho měla tak akorát dost, řekla jsem jí, že jí vezmu do pekla a snim. Vzala jsem jí za ruku a že jdeme. Jenže ona se na mě podívala jak na idiota a řekla: "Já nejdu do pekla, já nemam botičky..." To mě odrovnalo, ale když jsem jí řekla, že to nevadí, že jí stejně ponesu v pytli, tak s naprosto vážnym výrazem odpověděla: "Ale já dneska nikam nechci!" Tady jsou prostě čerti krátký. Maminka se ještě asi deset minut snažila dostat z dcerušky kousek básničky, aby nebylo blbý jí dát dobroty, ale stejně jsme jí je nakonec museli dát a s varováním, že "TI ČERTI ZASE PŘIJDOU, TAK BUĎ HODNÁ", jsme rychle vzali nohy na ramena a řekli si: "SEM UŽ NIKDY!"
Myslím, že příští rok bude dělat čerta někdo jinej, já na tolik malejch dětí nemam nervy...

Nehoňte je...stejně je nechytíte

2. prosince 2011 v 18:49 | papája |  Články
Když jsem tak procházela příspěvky na téma Hon na čarodějnice, tak jsem se děsila nad těmi "věcmi" o dvou větách, kterým se ani nedá říkat články. Já bych si radši přečetla trošku přínosnější článek. Proto jsem se rozhodla také něco zplodit, abych jenom nekritizovala a trochu přispěla.
Je zajímavý, že téma Hon na čarodějnice se objevilo ve stejnou dobu jako reklama na Voyo.cz, kde nás zve ke shlédnutí stejnojmenného filmu z roku 2010 v hlavní roli s Nicolasem Cagem. Je to náhoda? Možná. Ale u tohoto filmu bych se ráda chvíli zastavila. Nápad obléct Cage do hávu rytířského je geniální, protože on je herec, který bez zbytečného hraní a se dvěma výrazy obličeje zahraje postavu líp, než spousta jiných. Na film jsem se po traileru moc těšila, ale nakonec mě zklamal. Čekala jsem historický film, kde bude rozebraný problém právě onoho honu na čarodějnice. Nebo třeba mystickou fantasy podívanou s nějakým zajímavým smyslem. Nebo prostě něco. Ale nic se nekonalo. Byla to prostě nesmyslná cesta s holkou v kleci. Přišli, vyfásli holku, pár menších problémů cestou, démon na konci a tečka. Nebavilo mě to a nepřinesli mi to nic.
Jinak upalování čarodějnic během dějin je jedním z důkazů, že strach je nebezpečný rádce. Když se člověk něčeho bojí, je snadno zmanipulovatelný, a hon na čarodějnice je jen další skvrnou na štítu církve. Podle mě je prostě každé náboženství prostředkem jak lidi na základu strachu zmanipulovat, i když k tomu vůbec nemusí dojít,… moje náboženské názory, ať už jde o křesťanství nebo jiná vyznání, bych tu nerada rozebírala, pokud vás to nedejbože zajímá :) tak si můžete počíst tady. Prostě: ze všech chyb v minulosti bychom se měli poučit a neopakovat je. Nemusí jít jen o čarodějnice, ale jakékoliv manipulace lidmi, kteří využívají slabosti ostatních.

Ryren - 10.kapitola (Poprava)

2. prosince 2011 v 14:59 | papája |  RYREN
Seděla jsem na střeše jednoho z měšťanských domů, skrytá, žádná stráž mě nemohla vidět. Ani z ulic, ani z hradeb. Dokonalý úkryt pro dokonalého vraha. Ale tentokrát jsem se neplížila za kořistí, nechtěla jsem nikoho zabít. Ale pokud to bude nutné, nebudu váhat použít čepele. Přejela jsem prsty po dokonale hladkém ledovém ostří, na kterém se odráželo světlo měsíce. Kolik krve už tyto dýky prolily, ale nikdy z mé vlastní vůle. Teď je povede ruka svobodné bytosti.
Zaklonila jsem hlavu a zadívala se do šedé záře měsíčního kotouče. Je úplněk, ráno nastane první den nového měsíce. Zítra bude veřejná poprava, přímo tady na náměstí před palácem. Yaron říkal, že by byl další na řadě, kdyby nás osud nesvedl dohromady. Ale netušil, kam je Flaenerius ochoten zajít, aby mě dostal zpátky. Popravdě… ani já to do teď nevěděla. Byla to past. Na mě. Flaenerius byl až příliš chytrý a zvyklý na tajné intriky. Uměl odhadnout situaci a najít pro něj to nejvýhodnější řešení. Vsadil na mou citovou stránku, což bylo dost překvapivé, vzhledem k tomu, že mě vychoval jako stroj na zabíjení. Hodně riskoval i tím, když mě chtěl dostat na veřejnosti. Yarona se zbavit musel, nemohl připustit, aby dýchal někdo, kdo věděl o všech jeho tajných esech v rukávu, a tak toho využil. Měl jen jednu možnost. Kdyby jeho plán nevyšel a já si pro Yarona nepřišla, neměl by na mě už žádnou jinou páku.
Bohužel vše odhadl až příliš dobře. Byla jsem tady připravená nevzdat se jediné osoby, které jsem věřila. Zachránit ho stejně, jako zachránil on mě. A pokud možno nedat Flaeneriovi příležitost, mě znovu zotročit. Určitě měl způsob, jak mě přinutit udělat pro něj špinavou práci, které vzhledem k Lorcsulskému vojsku v údolí, bylo určitě hodně.
Připnula jsem dýku zpět do pochvy na opasku a rozhodla se zavřít na chvíli oči. Nepočítala jsem, že se vyspím, na to jsem měla moc vypjaté myšlenky, ale musela jsem nechat svalům odpočnout, jestli jsem nechtěla být poražena prvním vojákem, který se mi postaví do cesty…
Probudily mě hlasy. Usnula jsem? Opatrně jsem se po čtyřech připlížila k okraji střechy a shlédla dolů. Náměstí se plnilo lidmi všech společenských vrstev od bohatých měšťanů až po žebráky. Před branami paláce stála vyvýšená dřevěná konstrukce se šibenicí, ze které visel provaz. Smrt oběšením. Yaron nebyl šlechtic ani neměl hrdinské zásluhy, které by mu dávaly právo na setnutí mečem.
Napříč náměstím se rozezněly bubny. Brána paláce se otevřela a vyšel průvod ozbrojených vojáků. Nejdřív šla desítka s píkami, pak asi šest střelců s kušemi, následovali dva bubeníci s katem a čtyři vězeňští strážci vedoucí odsouzeného. Kus za nimi se nesl hubený muž v brokátovém taláru nesoucí svitek pergamenu - Flaenerius, navíc se svou trojčlennou osobní gardou. Všimla jsem si, že na ochozu nad branou se vynořily další kušníci. Pojistka, pomyslela jsem si a přemýšlela, jak bych se nejrychleji dostala k šibenici.
Průvod zatím dorazil k popravišti. Píky se rozmístily pod ním, aby zabránili případným protestům, střelci se postavili do rohů kolem šibenice a uvolnili cestu katovi. Viděla jsem, že Yaron zvedl hlavu. I na tu dálku jsem rozpoznala jeho děsivý výraz v očích. Bál se, ale neměl sílu se bránit, stráže ho museli do schodů téměř vynést. Na sobě měl jen špinavé vězeňské hadry, na zádech roztržené a tmavé skvrny byla určitě zaschlá krev. Co mu to udělali…
Nakonec vystoupal po schodech Flaenerius, bubeníci práskly do bubnů a rázem bylo ticho. Stráže postavili Yarona s rukama svázanýma za zády na špalek a provaz se mu houpal přímo před očima. Flaenerius rozvinul pergamen a začal číst rozsudek. Neměla jsem moc času.
"Já Flaenerius Atipa, správce královské pokladnice a pán železného klíče…"
Rozeběhla jsem se po střechách směrem k paláci.
"… z moci mi svěřené odsuzuji Yarona dřevorubce ke smrti obješením..."
Nebylo to daleko. Přímo před zraky kušníků jsem sklouzla po nově natřených taškách střechy palácové brány a než se vzpamatovali, přistála jsem na zemi přímo mezi kopiníky.
"...za pokus o velezradu a napomáhání při vraždách pouštního démona…"
Mezi lidmi to zašumělo. Ti, kteří Yarona znali, nechtěli věřit, že by tato obvinění byla pravdivá.
Popadla jsem rukojetě dýk, slonila se, prosmýkla mezi dvěma vojáky, kteří se na mě překvapeně otočili, a vrazila jim oběma dýky mezi žebra. Nezabila jsem je, jen teď budou trošku lapat po dechu. To přitáhlo pozornost ostatních vojáků, ale to už jsem vyskočila na podium a shodila dolů jednoho z Flaeneriových gardistů. Dopadl přímo na zmatené kopiníky a dva z nich povalil na zem.
Flaenerius po mě střelil pohledem a bez váhání zařval: "Žhnoucí démon! Zatkněte ji!" Celé náměstí začalo překvapeně vykřikovat. Věděli, že pouštní démon je žena? Nikdy mě neviděli a najednou jsem tu stála jen v košili a nohavicích, bez jakékoliv snahy o maskování.

Opečenej kapřík

1. prosince 2011 v 18:09 | papája
Neříkejte že nejíte ryby, protože záleží na receptu. Věřte, že když se ryba (ať je jakákoliv) imí udělat, tak je to dobrota :) Můžete začít třeba takhle:

→náhodná omprovizace←
→otestováno/vřele doporučuji←

Potřebujete:
Kapří filety, cherry rajčátka, brokolice, pórek, kukuřice, čerstvá bazalka, olivový olej, sůl, hladká mouka

Postup:
1) Filety zbavte kůže a všeho co tam nechcete :) Osolte je z obou stran a obalte v hlaské mouce.
2) Uvařte brokolici v osolené vodě a spolu s rajčaty a pórkem ji nakrájejte na kousky.
3) Na pánvi rozehřejte trošku olivového oleje (trošičku) a jemně na něm orestujte zeleninu s kukuřicí.
4) Až bude zelenina hotová, opečte na trošce olivového oleje také filety. Až budou do zlatova opečené, do výpeku na pánvi přidejte rozpustit trošku másla a přisipte nakrájené lístky bazalky.
5) Podávejte kapra s opečenou zeleninou, polejte výpekem z kapra (je to olivovej olej, ten je v pohodě ;) ). Můžete k tomu přikusovat opečené rohlíky.

Dobrou chuť a bacha na kosti ;o)


Aliquid novi sub sole

1. prosince 2011 v 17:21 | papája |  Články
Má sláva nezná břehů :D Ne... včera jsem byla v novinách skrz náš fotografickej kroužek. A poprvé nejsem v novinách jenom na náhodnej fotce, ale píše se o mě dokonce i v článku, což potěší :) Jinak článek je o našem "bigbossovi" Ondrovi.
Když jsem se fotili, bylo to jak v první třídě ve škole. Paní fotografka byla moc milá, ale držkovala, že mam černý oblečení, protože na fotce nevyniknu... no jo no ... nevěděla, že u mě barevný moc často neviděla. Museli jsme sedět rovně, mile se usmívat ( to pro mě bylo nejhorší, všichni mi říkaj, že se koukam, jak kdybych chtěla vyvraždit planetu ),... no bylo to zajímavý, ale nakonec to nevyšlo zas tak blbě, jenom ty fotky se leskonou.