Ryren - 10.kapitola (Poprava)

2. prosince 2011 v 14:59 | papája |  RYREN
Seděla jsem na střeše jednoho z měšťanských domů, skrytá, žádná stráž mě nemohla vidět. Ani z ulic, ani z hradeb. Dokonalý úkryt pro dokonalého vraha. Ale tentokrát jsem se neplížila za kořistí, nechtěla jsem nikoho zabít. Ale pokud to bude nutné, nebudu váhat použít čepele. Přejela jsem prsty po dokonale hladkém ledovém ostří, na kterém se odráželo světlo měsíce. Kolik krve už tyto dýky prolily, ale nikdy z mé vlastní vůle. Teď je povede ruka svobodné bytosti.
Zaklonila jsem hlavu a zadívala se do šedé záře měsíčního kotouče. Je úplněk, ráno nastane první den nového měsíce. Zítra bude veřejná poprava, přímo tady na náměstí před palácem. Yaron říkal, že by byl další na řadě, kdyby nás osud nesvedl dohromady. Ale netušil, kam je Flaenerius ochoten zajít, aby mě dostal zpátky. Popravdě… ani já to do teď nevěděla. Byla to past. Na mě. Flaenerius byl až příliš chytrý a zvyklý na tajné intriky. Uměl odhadnout situaci a najít pro něj to nejvýhodnější řešení. Vsadil na mou citovou stránku, což bylo dost překvapivé, vzhledem k tomu, že mě vychoval jako stroj na zabíjení. Hodně riskoval i tím, když mě chtěl dostat na veřejnosti. Yarona se zbavit musel, nemohl připustit, aby dýchal někdo, kdo věděl o všech jeho tajných esech v rukávu, a tak toho využil. Měl jen jednu možnost. Kdyby jeho plán nevyšel a já si pro Yarona nepřišla, neměl by na mě už žádnou jinou páku.
Bohužel vše odhadl až příliš dobře. Byla jsem tady připravená nevzdat se jediné osoby, které jsem věřila. Zachránit ho stejně, jako zachránil on mě. A pokud možno nedat Flaeneriovi příležitost, mě znovu zotročit. Určitě měl způsob, jak mě přinutit udělat pro něj špinavou práci, které vzhledem k Lorcsulskému vojsku v údolí, bylo určitě hodně.
Připnula jsem dýku zpět do pochvy na opasku a rozhodla se zavřít na chvíli oči. Nepočítala jsem, že se vyspím, na to jsem měla moc vypjaté myšlenky, ale musela jsem nechat svalům odpočnout, jestli jsem nechtěla být poražena prvním vojákem, který se mi postaví do cesty…
Probudily mě hlasy. Usnula jsem? Opatrně jsem se po čtyřech připlížila k okraji střechy a shlédla dolů. Náměstí se plnilo lidmi všech společenských vrstev od bohatých měšťanů až po žebráky. Před branami paláce stála vyvýšená dřevěná konstrukce se šibenicí, ze které visel provaz. Smrt oběšením. Yaron nebyl šlechtic ani neměl hrdinské zásluhy, které by mu dávaly právo na setnutí mečem.
Napříč náměstím se rozezněly bubny. Brána paláce se otevřela a vyšel průvod ozbrojených vojáků. Nejdřív šla desítka s píkami, pak asi šest střelců s kušemi, následovali dva bubeníci s katem a čtyři vězeňští strážci vedoucí odsouzeného. Kus za nimi se nesl hubený muž v brokátovém taláru nesoucí svitek pergamenu - Flaenerius, navíc se svou trojčlennou osobní gardou. Všimla jsem si, že na ochozu nad branou se vynořily další kušníci. Pojistka, pomyslela jsem si a přemýšlela, jak bych se nejrychleji dostala k šibenici.
Průvod zatím dorazil k popravišti. Píky se rozmístily pod ním, aby zabránili případným protestům, střelci se postavili do rohů kolem šibenice a uvolnili cestu katovi. Viděla jsem, že Yaron zvedl hlavu. I na tu dálku jsem rozpoznala jeho děsivý výraz v očích. Bál se, ale neměl sílu se bránit, stráže ho museli do schodů téměř vynést. Na sobě měl jen špinavé vězeňské hadry, na zádech roztržené a tmavé skvrny byla určitě zaschlá krev. Co mu to udělali…
Nakonec vystoupal po schodech Flaenerius, bubeníci práskly do bubnů a rázem bylo ticho. Stráže postavili Yarona s rukama svázanýma za zády na špalek a provaz se mu houpal přímo před očima. Flaenerius rozvinul pergamen a začal číst rozsudek. Neměla jsem moc času.
"Já Flaenerius Atipa, správce královské pokladnice a pán železného klíče…"
Rozeběhla jsem se po střechách směrem k paláci.
"… z moci mi svěřené odsuzuji Yarona dřevorubce ke smrti obješením..."
Nebylo to daleko. Přímo před zraky kušníků jsem sklouzla po nově natřených taškách střechy palácové brány a než se vzpamatovali, přistála jsem na zemi přímo mezi kopiníky.
"...za pokus o velezradu a napomáhání při vraždách pouštního démona…"
Mezi lidmi to zašumělo. Ti, kteří Yarona znali, nechtěli věřit, že by tato obvinění byla pravdivá.
Popadla jsem rukojetě dýk, slonila se, prosmýkla mezi dvěma vojáky, kteří se na mě překvapeně otočili, a vrazila jim oběma dýky mezi žebra. Nezabila jsem je, jen teď budou trošku lapat po dechu. To přitáhlo pozornost ostatních vojáků, ale to už jsem vyskočila na podium a shodila dolů jednoho z Flaeneriových gardistů. Dopadl přímo na zmatené kopiníky a dva z nich povalil na zem.
Flaenerius po mě střelil pohledem a bez váhání zařval: "Žhnoucí démon! Zatkněte ji!" Celé náměstí začalo překvapeně vykřikovat. Věděli, že pouštní démon je žena? Nikdy mě neviděli a najednou jsem tu stála jen v košili a nohavicích, bez jakékoliv snahy o maskování.


Yaron, který měl doteď skloněnou hlavu, ke mně překvapeně vzhlédl. "Je to past, ty hloupá…," řekl chraplavě, ale já měla dost práce se dvěma členy gardy, kteří se na mě okamžitě vrhli. Úhyb, koleno do žaludku, čepel do krku. Mrtvý. Uslyšela jsem cvrnknutí tětivy a okamžitě jsem udělala dřep. Můj citlivý sluch mě nezklamal… a šipka trefila kušníka v opačném rohu šibenice. Střelci měli nevýhodu. V takovém počtu lidí se postřílí navzájem. Kuší jsem se nebála, vždy je dobře slyším, mají velkou průraznost a zvuk, který vydají je slyšet i na větší vzdálenost.
Druhý gardista se mi rozmáchl po hlavě. Uhnula jsem. Kampak s dlouhým mečem na nočního zabijáka. V boku jsem najednou ucítila ostrou bolest. Rychle jsem se podívala, jestli mě nezasáhla šipka z kuše. Nic, žádná krev. Nejspíš se ozvalo mé čerstvě zahojené zranění.
To rozptýlení mi sebralo onen zlomek sekundy, který chyběl, abych se vyhnula dalšímu úderu. Následovala tvrdá rána nad ucho a já klopýtla. Lidé vzrušeně hulákali, nadávali a mě zatím popadly silné ruce člena osobní gardy. Upustila jsem dýky a ty dutě dopadly na dřevo. Všechny kuše zamířili přímo na mě. Yaron opět sklonil hlavu.
Zato Flaenerius zářil vítězstvím. Překročil mrtvé a zvolal: "Pohleďte, lidé Dalanští, časy strachu skončili. Žhnoucí démon je zajat a bude pykat za své činy."
"Smrt démonovi!" křičeli lidé, ale to on v plánu neměl. Otočil se ke strážím a zavelel: "Odveďte démona do cely!" Voják, svírající mi paže za zády, mnou zacloumal, abych se pohnula a šla ke schodům. Nemohla jsem Flaeneriovi dovolit, aby jeho plány vycházeli.
"Já už pro tebe vraždit nebudu, Flaenerie!" křikla jsem, aby to všichni slyšeli. "Král se dozví o tvých špinavých intrikách a potom budeš…" To už Flaenerius stál u mě a vlepil mi tvrdou facku do tváře. Chytil mě za zátylek a přinutil mě sklonit hlavu co nejníže.
"Tohle si, zlatíčko, odpusť. Nikomu tím nepomůžeš," zašeptal. Byl si svou pozicí neuvěřitelně jistý. Naštěstí díky němu, jsem si byla jistá i já. Dýky ležely asi tři kroky nalevo ode mě. Strážný, aby mě udržel, stál pevně s rozkročenýma nohama. A můj ocas byl… na správném místě.
Co největší silou jsem vrazila gardistovi drtivý úder do rozkroku. Bolest, kterou jsem mu způsobila, stačila, abych si uvolnila ruce. Strčila jsem do Flaeneria, otočila se, abych vyprostila ruce a skočila po dýkách.
"Pověste ho!" křikl Flaenerius. Chtěl si zachránit krk. Věděl, že bych ho jinak zabila, ale teď jsem musela zachránit Yarona.
Kat byl malé postavy a neměl zbraň. Přesto se snažil nasadit Yaronovi oprátku, i když se vzpouzel. Skočila jsem po něm, přesekla provaz a vrazila mu obě dýky do břicha. Střelci opět nabili. "Nestřílejte, pitomci! Trefíte mě!" Flaenerius se neohrabaně zvedal ze země a dal nám tak šanci na útěk.
Bez váhání jsem skočila na zem mezi lidi. Všichni kolem mě ustoupili. Nevšímala jsem si jich, protože v tuto chvíli nevěděli, čemu mají věřit. Nebudou na mě útočit. Navíc se mě pořád báli.
"Skoč dolů!" zavolala jsem na Yarona. Byl unavený, zraněný možná víc, než bylo na první pohled vidět. Flaenerius měl tvrdé výslechové metody. Po menším zaváhání skočil. Se svázanýma rukama neudržel rovnováhu a při dopadu se svalil na bok. Než se kopiníci stačili skrz dav namačkaný kolem popraviště protlačit až k nám, uvolnila jsem Yaronovi pouta a pomohla mu na nohy.
"Jsi blázen,…" vykašlal ze sebe a já uviděla na jeho strhané tváři úsměv.
"Já vím. Můžeš běžet?"
"Možná…" Na to jsem ho podepřela, přehodila si jeho ruku kolem ramen a snažila se ho nadlehčit. Bylo to dost namáhavé, přeci jen byl Yaron silný muž vyšší než já a já jsem určitě nepatřila mezi nejvyšší, spíš naopak. "Zkus to." pobídla jsem ho a pomalu jsme se rozeběhli k bráně. Lidé nám uhýbali z cesty, pouštěli nás dál. Nikdo ne nás nepokusil zastavit.
"Střílejte!" zaslechla jsem Flaeneria a na to vzduch rozčíslo asi tucet šipek.
Lidé zděšeně uskakovali, zaslechla jsem, jak jedna šipka někoho zasáhla. Museli jsme si pospíšit. S Yaronem jsem nemohla uhýbat. Další salva. Strčila jsem do Yarona, ale šipka mě přesto zasáhla do ramene.
"Trefili tě?" podíval se na mě Yaron, když jsem sykla bolestí.
"Ne. Jen mě škrábla." Měla jsem protrženou košili a mělký škrábanec na kůži. Neštěstí šupiny na rameni byly silnější, než lidská kůže. Ale bylo to těsné. "Nezpomaluj, prosím tě, už jsme skoro u brány." Yaron sotva popadal dech, ale snažil se klopýtavým klusem držet krok. Možná má zlomená žebra, napadlo mě. Pak ale najednou vykřikl.
Zakopl a oba jsme se svalili na zem. "Co se děje?!" Místo odpovědi se přetočil, opřel o lokty a já viděla dvě šipky až po letky zabodnuté v zádech.
"Ne…" vydechla jsem. Yaron klesl na zem, tváří do prachu a já cítila, jak jeho svaly ochably. Rozhlédla jsem se po lidech. Namačkali se kolem nás a z jejich výrazů jsem vyčetla zmatek. "Je tu někde léčitel?" Yaron zatím vydal jeden trhavý výdech. Lidé se začali rozhlížet. Ti, kteří Yarona znali, ho měli rádi. Byl pro ně s bratrem symbol spravedlnosti. Najednou se k nám prodral starší muž - rybář, cítila jsem z něj mořskou sůl a šupiny.
"Yarone, chlapče, co se to stalo…" Klekl si vedle mě, uchopil konec jedné šipky a zatáhl. Yaron se zkroutil v agonii.
"Dost! Vykrvácí!" křikla jsem na něj.
Podíval se na mě odměřeným pohledem. "Šipky probodli plíce," odpověděl stručně, "stejně by zemřel. Je zničený, zraněný, alespoň odejde bez bolesti." Věděla jsem, že má pravdu. Uchopila jsem roztřesenými prsty druhou šipku a vytáhla ji. Prsty mi polila tmavá krev a Yaron se opět uvolnil. A mě začali po tvářích téct slzy. Poprvé v životě.
Opatrně jsem ho přetočila na záda. V dálce jsem zaslechla křik vojáků, prodírali se k nám. Yaron pomalu otevřel oči, tvář měl špinavou od prachu a písku. "Půjdu za bratrem," řekl tiše, "a ty se neboj, buď svododná…" prudce se nadechl "... já vím, že jsi dobrý člověk, Ryren..." Ucítila jsem jeho ruku, jak slabě stiskla mé lýtko. Jinam nedosáhl, neměl dost síly. Vydala jsem nechtěný vzlyk. Yaron zavřel oči. Nevypadal, jako by spal, ve spánku vypadal klidně.
Sklonila jsem se a dovolila si ho obejmout. Byl jediný člověk, který mě kdy měl rád takovou, jaká jsem byla. Byla to láska? Uznání? Možná respekt nebo pochopení. Nepodobalo se to vášnivým příběhům milenců, které jsem slýchala u vypravěčů. Ne, nepodobalo. "Děkuji ti,…" zašeplala jsem mu do ucha. Nevěděla jsem, co bych měla říkat, prostě jen děkuji. Slyšela jsem slabý nádech. Možná chtěl něco říct. Ale nemohl.
"Chyťte démona!" Křičeli vojáci a já vzhlédla.
"Musíš jít," řekl rybář a na to se přede mnou uvolnila cesta k bráně.
Kývla jsem. "Postarejte se o něj," řekla jsem, naposledy se podívala na tvář svého zachránce a rozeběhla jsem se k bráně.


Pokračování příště...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 2. prosince 2011 v 15:04 | Reagovat

ahoj!!!
ak by ťa to veľmi neobťažovalo, prossím daruj mi ozdoby:
http://vianocny.datart.sk/janka-kolenova-si-praje-notebook-acer/
klikni na prvý modrý obdĺžnik darovať ozdoby...
vopred veľmi pekne ďakujem, ak to chceš niekde oplatiť napíš mi
:D :D :D

2 ~Corelaine-sama ~Corelaine-sama | Web | 2. prosince 2011 v 15:48 | Reagovat

Jé, to je smutný. Ale hezký. Čte se to jedna báseň. =)

3 papája papája | 2. prosince 2011 v 17:03 | Reagovat

[2]:děkuju a ...děkuju :-D

4 Terka Terka | 2. prosince 2011 v 19:27 | Reagovat

Chudáček :-( Ale je to čím dál lepší a lepší :-D

5 papája papája | Web | 2. prosince 2011 v 22:24 | Reagovat

:-D Chudáček ;-)

6 Sciurine Sciurine | 4. prosince 2011 v 20:06 | Reagovat

To teda bolo kruté.
Už pri predošlých kapitolách som mala zlé tušenie - stačilo mi prečítať si názov tejto časti a už som zjojkla s myšlienkou, že to bude zlé. Ale ako som tak čítala ďalej, vzbudila sa vo mne nádej, dúfala som, že už len prebehnú cez bránu a zrazu - Yaron mŕtvy.
Vrahyňa! :D

7 papája papája | 4. prosince 2011 v 20:55 | Reagovat

Slibuju že příští muj příběh bude strašně romantickej s americkym happyendem ;-)

8 Sciurine Sciurine | 4. prosince 2011 v 22:13 | Reagovat

[7]:To netreba. Ono sa s tým človek vyrovná a zrazu bude zvedavý, čo sa bude diať ďalej, keďže väčšina automaticky ráta s tým, že Yaron nezomrie - a on zomrel. Keby som potrebovala prečítať si niečo strašne - ale skutočne strašne - romantické, zaobstarám si nejakú zmes z kuchyne pani Pilcherovej. Ale to by som musela byť veľmi zúfalá.
V tejto kapitole zase zakročila tvoja rýchlosť - Ryren na streche, Ryren zabíja, facka od Flaeneria, letí šíp a BUM! Yarona niet. ;-) Čítalo sa to dobre.

9 papája papája | 4. prosince 2011 v 22:55 | Reagovat

[8]: žádný zdržování ;-) děkuju ;-)

10 Yuki Tenshi Yuki Tenshi | Web | 13. prosince 2011 v 20:38 | Reagovat

To je už 10 kapitola? Preboha ako dlho som tu nebola :D Čo už aspoň mám čítanie na víkend ďakujem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama