Únor 2012

Jsem psychopat?

28. února 2012 v 20:59 | papája |  Články
Dneska jsme ve škole při psychologii dělali test temperamentu. Otázky byly vážně k popukání. Ne, že by byly vtipný...ale když jsem si uvědomovala, co jsem zač... tak to bylo takový poslední křeče před smrtí :D Ne... vyšlo mi, že mám 49% melancholika a 48% cholerika. Když jsem četla charakteristiky obou temperamentů, tak to na mě celkem sedělo… jenomže dohromady se ve většině věcí vylučovaly.
Ve zkratce:
Melancholik - ciltivý, pesimista, nerozhodný, hluboce přemýšlivý, citově chápe ostatní, pyšný, rád si stěžuje, přítel hodný důvěry, opatrně vybírá přátele, kritický, nedůvěřivý, vnímavž posluchač, silné sklony k perfekcionalismu, nadaný, možná geniální (hahaha), nepraktický
Cholerik: chladný a málo citlivý, silná vedoucí osobnost, optimista, nečeká na pomoc ostatních, jistý v rozhodování, pevná vůle, troufalý, lehce vzplane, může být až násilný, nedostatek soucitu, umí být surový a sarkastický, může využívat ostatní pro své zájmy, dobrý organizátor, velmi praktický,...
A tak dále... teď nevim, čí jsem. Prej to je nějakej profesionální test a i když si myslim, že jsem odpovídala první, co mě napadlo a po pravdě, tak mi to připadá, jako nesmysl. Na druhou stranu v obojem jsem našla něco, co ke mně pasuje. Asi jsem nějaká rozpolcená osobnost. Já vždycky říkala, že jsem psychopat, tak pozor na mě ;)
Obrázek: Zdroj


Ledová královna

28. února 2012 v 18:59 | papája |  Poezie
Pusté ticho sněžných plání,
mlčení všech bílých krás,
vítr duje bez přestání,
všechno má svůj klid a čas.

Není nikdo, kdo by zřel,
krev už chladne, dech se ztrácí,
nikdo se tu nepokloní,
pradávným vrcholkům hor,
oči slepé slzy roní…

Jen jeden pohled
na ledových květech spočine,
zkřehlé prsty, tváře bledé,
píseň mrazu sněhem vede,
kam vkročí, život ustane.

Bez slunečních paprsků,
kráčí bosky v sněžnou dál
vstříc bílému obzoru,
živoucí ledový grál.

Obrázek: Zdroj

Vzpoura ještěrů - 3. kapitola (Vězeň)

25. února 2012 v 16:11 | papája |  VJ
Komorný vyměnil dohořelou svíčku a na jídelní stůl stekla trocha vosku. Flaenerius i Ryavin ho napjatě sledovali. Ani jeden z nich se nechtěl druhému podívat do očí.
"Je štěstí, že ses vrátila v pořádku," řekl Flaenerius, ale usilovně se věnoval tresce s omáčkou. "Málem se stalo velké neštěstí, ještě, že jsem se o té tvé šílené cestě dozvěděl včas. To jsou nápady… jakmile otec odjede, vydáš se bez rozmýšlení na trh do sousední země po té nejnebezpečnější cestě…"
Ryavin se na něj překvapeně podívala. Myslela si, že její bratr ví, kdo jí dělal doprovod na její cestě. Že tuší, proč tu cestu podstoupila. Ale teď se zdálo, že věří její vlastní hlouposti. Flaenerius byl o šest let starší než ona a nebyla mezi nimi nenávist. Jen obyčejná sourozenecká nevraživost a on ji vždy považoval za hloupou malou sestřičku, která se zabývá jen nesmysly. Vážil si jí víc, než životů Dalanských vojáků… nebo to možná bylo tím, chtěl využít každé záminky, aby Iguanidům ukázal, komu Islwyn patří. Ryavin nebyla malá holčička, aby nechápala, kam tento mezirasový boj směřuje.
"Byla to unáhlenost… naštěstí jsi tak duchapřítomný," odpověděla nakonec Ryavin. Flaenerius zachytil ten ironický podtón, i když se Ryavin snažila být opatrná, ale nepřisuzoval mu velkou váhu. Nebylo to poprvé, kdy s ním jeho sestra takto mluvila. A ani naposled.
Ryavin se přinutila sníst další sousto ryby. Byla přesolená, ale i kdyby nebyla, nechutnala by jí. V žaludku jí ležel nepříjemný pocit černého svědomí, protože zapříčinila smrt tří lidí a v blízké době nejspíš i jednoho Iguanidy - Ebiina bratra. Takhle to nechtěla, ale byla příčinou toho všeho. Flaenerius zřejmě takové pocity neměl. Nebo to tak alespoň vypadalo. "Půjdu spát," oznámila nakonec Ryavin, odložila ubrousek a zvedla se od stolu. "Dobrou noc, Flaenerie."
000
Uběhly čtyři dny a Ryavin se vydala s hospodyní na trh. Pomáhala jí ráda, protože se tak ostala mezi lidi a na trhu bylo vždy něco zajímavého. Od vypravěčů, muzikantů, přes prodavače malých barevných ptáčků v proutěných klíckách, nebo kupce s exotickými látkami.
Bylo brzy ráno, ale přesto tu nebylo k hnutí, všude se tlačily davy lidí. Hospodyně se zastavovala u rybáře, u zelináře a Ryavin jí pomáhala nakládat košík. Snažila se s ženou držet krok, ale nebylo to lehké, všude bylo moc lidí. Jen, co se trochu opozdila, hospodyně už byla jinde a Ryavin ji musela hledat. Pak se jí zdálo, že ji někdo zatahal za rukáv a než se stačila ohlédnout, vtáhl ji mezi stánky do postraní uličky za naskládané sudy.
Instinktivně si zakryla obličej volnou rukou v očekávání úderu.
"Slečno, jste v pořádku?" teprve teď se podívala, kdo má ten zmatek na svědomí. Byl to hubený Iguanida poněkud menšího vzrůstu a pokročilého věku. Nejspíš dělník a Ryavin si byla jistá, že ho nikdy před tím neviděla.
"Asi ano," odpověděla.
"Omlouvám se, slečno, ale mám pro vás důležitou zprávu." Iguanidé pracující ve městě se k lidem chovali zdvořile, ať už se jim hlavou honilo cokoliv. To ale neplatilo o iguanidských partyzánech.
"Pro mě?"
"Zprávu od Ebi." Ryavin nepřekvapilo, že se s ní Ebi pokusila spojit. Překvapilo ji, jak rychle to dokázala. Partyzáni měli zřejmě své vlastní spojky. "Prosí vás, jestli byste nevěděla, jak pomoct jejímu bratrovi."
"Jak bych mu já mohla pomoct? Je ve věznici ve vojenském dvoře."
"Nevím, jen předávám zprávu. Co ale vím, tak Lyehakitam je pro ty žijící v lese hodně důležitý. Je to jeden z potomků prvních vůdců, kteří nás sem přivedli."
"Proč mi tohle říkáš?"
Iguanida nevypadal, jako věrný přívrženec lidí. Přesto ji ale Ebiiným slovem žádal o pomoc, takže buď byl s její rodinou spřízněný, nebo byl Lyehakitam opravdu důležitý. "Ebi vám věří, slečno, a mě nezbývá, než se na její víru spolehnout."
Ryavin pokývala hlavou. "Lyehakitam zatím žije, ale nevím, jestli mohu něco udělat." S těmito slovy se rozloučila a vyběhla na tržnici hledat v davu hospodyni.

Vzpoura ještěrů - 2. kapitola (Plán)

17. února 2012 v 16:29 | papája |  VJ
Brány Dalanu byly přes den otevřené. Povoz projel kolem městské hlídky a stráž vysmekla pro Ryavin nacvičenou poklonu. Ta sklonila hlavu na pozdrav a zahrnula závěs. Vůz byl sice draze kovaný, přesto na dlouhé cesty nepohodlný, alespoň že malované závěsy chránily před horkým Islwinským sluncem. Kočí práskl otěžemi a povoz se rozkodrcal po cestě vedoucí k severním hranicím.
Ebi seděla na lavici celá ztuhlá, oči rozšířené vzrušením i strachem jí ohnivě žhnuly. Byla drobné postavy, hubená a oblečená v prostých šatech, ale přesto vypadala nebezpečně.
Ryavinin plán byl jednoduchý: Nechat se přepadnout iguanidskými partyzány. "Co když ale dojedeme až do Moretu?" zeptala s Ebi po chvíli s očima zabodnutýma do podlahy.
Ryavin sledovala ubíhající stromy mezerou mezi závěsy. "Vybrala jsem cestu do Moretu, protože tu je přepaden téměř každý druhý vůz… proto tudy moc lidí nejezdí." Odmlčela se. "Dojedeme do Moretu, koupíme něco na tamním trhu a pojedeme zpět. Není možné, aby si nás nevšimli." Ale Ryavin možná Iguanidy podcenila a setkání se událo dříve, než očekávala.
Byli asi hodinu cesty od Dalanu, když koně poplašeně zařehtali a vůz se zakymácel. Ozval se výkřik a Ryavin chtěla vyběhnout ven, aby ochránila nevinného kočího, než bude pozdě. Odhrnula závěs a octla tváří v tvář ohnivým očím. Její plán sice vycházel, ale stanout čelem vysokému iguanidskému muži dokáže člověku vyrazit dech z plic. Nestačila ani vydechnout, když ji muž popadl za ramena a bez větší námahy vytáhl z vozu.
Málem zakopla o lem šatů, ale držel ji pevně nad zemí, lehce jako panenku. Cítila na krku jeho šupinatou kůži, která byla překvapivě hladká. Opodál další Iguanida držel kočího s rukama stočenýma za zády a menší iguanidský chlapec mu probíral kapsy.
"Nechte ho!" křikla Ryavin a oba Iguanidé překvapeně vzhlédli. Ten, co ji držel, ji obrátil čelem k sobě. "Říkala jsi něco?" Žlutavé šupiny mu rámovaly tvář a hlavu pokrývalo roští černočerných vlasů.
"Hledáme vás," vypravila ze sebe Ryavin a pokusila se uvolnit sevření, ale bezúspěšně. Muž se zamračil a jeho ústa vytvořila nelítostnou křivku.

Vzpoura ještěrů - 1. kapitola (Sourozenci)

15. února 2012 v 14:16 | papája |  VJ
Lidé jsou od přírody nedůvěřivý a sobečtí. Tváří v tvář neznámému se nechávají ovládat strachem. Doteď nebyli schopni přenést se přes rozdíly najít kompromis s rasou, která žije vedle nich už téměř dvě století. Možná to je tím, že Iguanidé, rasa pocházející ze zemí žhavého Slunce a písku, je i přes viditelné rozdíly podobná lidem víc, než by si kdokoliv z nich byl ochoten připustil. Ale není jednoduché zapomenout na předsudky, když jsou ještěrům podobající se Iguanidé tak horkokrevní a hrdí. Vždy je chyba na obou stranách. Dokážou oba národy žít vedle sebe nebo situace vyvrcholí do neúnosných mezí?

000

Štětec umělce se dotkl plátna a jistým pohybem ruky vytvořil jemnou linii. Paleta byla celá pokrytá pestrými barvami a na stole ležely váčky s nadrcenými pigmenty. "Bradu trochu výš, prosím, slečno," řekl a jistýma znalýma očima studoval rysy mladé ženské tváře.
"Jak dlouho ještě?" vydechla žena a pokusila se protáhnout páteř, ztuhlou po dlouhém sezení.
"Už dokončuji, ale pokud jste unavená, můžeme pokračovat zítra."
V ten moment rozrazil dveře knihovny muž. Mohlo být mu něco pod třicet let, měl na sobě přepychový kabátec a z popelavě šedých očí mu sršely blesky. Střelil pohledem po ženě, pak po malíři, ukázal na něj prstem a štěkl: "Ven!"
Malíř překvapeně zamrkal a pohlédl nešťastněna nedokončený obraz.
"Tak VEN!!!"
Žena se prudce postavila. "Budeme pokračovat zítra, mistře, můžete odejít." Umělec znal své místo i kapsu, ze které ho platí. Rychle popadl štětce i váčky s barvami a klidil se rozčílenému muži z cesty. Žena vzdychla, narovnala sukně šatů a věnovala muži nesouhlasný pohled. "Co se zase děje, že mě rušíš, když tu tvořím historii rodiny?"
Muž se na okamžik rozptýlil a bezděčně si prohlédl obraz. "Tohle bude v rodinné galerii?"
"Samozřejmě. Něco se ti nelíbí?"
"Je to takové..."
"Moderní? Novátorské? Ano, mistr Tognerik se snaží zavádět do umění nové postupy. Nechce malovat po paměti, aby byl portrét co nejvěrohodnější."
Muž se zamračil. "Tak proto jsi chtěla ty nové šaty? Abys mohla viset na zdi v 'novátorském' stylu?"
Žena se zatočila, až se kolem ní smaragdově zelené šaty zavlnily. "Ano, proto."
"Pěkné," zavrčel, "ale proto jsem nepřišel. Šel jsem do pracovny a víš, koho jsem zahlédl v hale?" Neočekával odpověď. "Uklízečku!"
Povytáhla nechápavě obočí. "Ano?"

Je to ale dáreček...

12. února 2012 v 18:42 | papája |  Články
Muj Míša ode mě k devatenáctým narozeninám dostal morče. Je to taky zvěromil, i když ne tak fanatickej jako já :D ale to je asi málo lidí. Morčata jsou prostě nejlepší zvířata a když jsme ve zverimexu (kam jsem šla koupit krmení pro naší zvěř) viděli tohle mrně, bylo jasný, co k narozkám dostane. Morče se jmenuje Rozárka a líbila se nák hlavně kvůli velikejm kukadlům a čupřině na hlavě. Bylo to takový malí pískle...teď je to trochu větší pískle, ale pořád to je mimino. Tyhle fotky jsem nafotila asi před čtrnácti dněma. Musim říct, že Rozárka je rozená modelka. Pípnul foťák, udělala pózu a umělecký výraz a čekala, až jí vyblejsknu. Holt se pozná ženská...náš Muffin se neumí tak pěkně tvářit na fotkách (to s nim mam společný....)


Mechem obrostlé nádraží

8. února 2012 v 17:58 | papája |  Fotografka
Focení v zimě je docela bruťárna. Tohle jsou fotky, které jsem fotila v rámci našeho fotografickýho "kroužku" na jednom zapadlém a ošuntělém prvorepubliovém nádraží. Byla zima jako prase, málem mi upadli prstíčky a jelikož jsem si npřehodila objektivy, tak mi vyšla jenom jedna fotka tak, jak jsem chtěla. Je to nějakejk kus železa čumíví ze zdi s mechem okolo. Stačilo vyšolíchat barvy a fotka je na světě ;) (Druhá fotka je jenom obrázek jedný grafitti na zdi, kterej se mi líbil....tak pro zajímavost).


Je čas říct: STOP ACTA !!!

5. února 2012 v 14:39 | papája |  Články
Myslím, že už každý slyšel o obchodní dohodě proti padělání A.C.T.A. Jelikož to je něco, co mi opravdu trhlo žlučníkem, tak jsem se rozhodla napsat o tom článek a vyburcovat všechny, co s touto dohodu nesouhlasí, aby nečekali, až jak to dopadne, ale také se zapojily a vyjádřili svůj názor. Informace o tomto tématu naleznete přehledně na www.stopacta.cz, na stránkách České pirátské strany, ale i na jiných internetových serverech.

Chtěla bych v tomto článku vyzdvihnout pozitiva i negativa dohody ACTA, ale jaksi nevidím žádná pádná pozitiva. Tato dohoda prý byla podepsána v Americe, protože nahrávací a filmové společnosti přicházeli stahováním o peníze. Ano, duševní vlastnictví je jedna věc, ale právě tyto velké společnosti mají nahrabáno až až a autorská práva jsou tvrdě nadřazována právu svobody projevu a dalším základním lidským právům. ACTA umožňuje soukromým firmám subjektivně kontrolovat obsahy flashek, počítačů, internetových účtů a tak dále, což je hrubé narušení soukromí a může být zneužíváno, nehledě na to, že se bude špatně dokazovat, jestli je daný soubor legálně stažený, či ne. Navíc umožňuje využívat k vymáhání formu hrubého nátlaku a celá nejasnost smlouvy může vést k trestům za úplné prkotiny.


ACTA zakazuje šíření a stahování veškerého autorského obsahu internetu, ať už jde o obrázky, fotky, videa, filmy a seriály, hudbu nebo jiné soubory. Žádné sdílení, žádné uloz.to, žádné obrázky z internetu nebudeme moct použít, i když půjde třeba o projekt do školy. Je dokonce zakázáno i převádět muziku z cd do formátu mp3, přestože jde o v obchodě koupený disk. Přijde mi to tak absurdní... Každý z nás stahuje. V obchodě stojí DVD cca 300 korun a CD klidně i 600 korun. Kde na to máme brát? Chceme vidět film nebo si poslechnout kapelu, nevíme, jestli se nám bude líbit, tak si to stáhneme nebo se podíváme na youtube. Kdyby filmy a muzika byli za rozumnou cenu, tak prosim... ale takhle to běžný člověk nezaplatí. Krom toho si můžeme koupit jen to, co nám nabízí obchod nebo, co zrovna dávají v televizi. Pokud budeme chtít nějakou komerčně neznámou kapelu, nebo zahraniční film, který není, máme smůlu. Obchodníci a televize se samozřejmě budou držet toho, co vydělává a nic nového se na trhu neobjeví. ACTA tak bude bránit obchodu, rozvoji kultury a využívání kulturního dědictví. Zakonzervuje svět a dá tak komerci, aby ovládla všechno.

Pokud se podaří prosadit ACTU i u nás, internet nebude svobodný, budeme sledovaní a kdokoliv bude mít právo prohlížet si naše soukromá data. To už se rovnou můžeme odstěhovat do Severní korei, protože za chvíli tu máme cenzuru internetu, aby nenapomáhal protivládním spiknutím (To se začíná prosazovat v Americe. Je zajímavé, že zrovna USA, země svobody a nekonečných možností, chce takhle totalitně kontrolovat internet.) Jestli se podaří prosadit ACTU, rozjede to rozsáhlé omezování lidských práv a dá to vládě a bohatým organizacím pravomoc ovlivňovat naše soukromé životy. (V každém druhém sci-fi filmu to máte... nenechme se ovládnout jako ovce.) ACTA "o nás bez nás". Pochybný vznik této smlouvy bez přizvání občanského fóra a právnická nesrozumitelnost by nás měla varovat. Bojovat za svobodu internetu může každý. Každý může vyjádřit svůj názor, můžete napsat představitelům státu, můžete se zapojit do demonstrací, které se v této době odehrávají po célé republice, můžete podepsat petici. Týká se to všech.

Podívejte se na www.stopacta.cz, přečtěte si více a vyjádřete svůj nesouhlas.

Obrzek: Zdroj


Už to neni, co to bejvalo...

1. února 2012 v 17:54 | papája |  Články
Říkejte si, co chcete, ale Vánoce jsou od toho, aby se koukalo na pohádky. Přes rok není čas a když je, vyhledáváme hlavně filmy, které nás zajímají a které jme ještě neviděli. Ale o Vánocích běží v televizi ty samé pohádky, jako o Vánocích před deseti lety. A člověk, i když už je zná z paměti, stejně si sedne a čeká na svoje oblíbené pasáže ze starých pohádek a říká si: "Jooo... to je parádní pohádka. A tej Libušce jak to tam slušelo... a ten Trávníček jakej byl fešák...". Nechci ze sebe dělat nostalgickýho pamětníka, ale když jsem byla mrně, tak byly pohádky jiný. Když teď vznikne pohádka, tak asi jen jedna z deseti je koukatelná, ale neznamená to, že se dá srovnávat například s Lotrandem a Zubejdou nebo S čerty nejsou žerty.
Když jsem viděla ty nové štědrovečerní pohádky, chtělo se mi plivat oheň a síru. Co to jako má bejt? Takovej nesmysl je štědrovečerní pohádka? Musím použít větu naší tělocvikářka: "Už to neni co to bejvalo..." Ale čím to? Proč nás nové pohádky nedokážou vzít za srdce? Přiznam se, že si ani nepamatuju jejich názvy...
Tak jsem přemejšlela, přemejšlela i ségra, máma, táta, babičky, dědové (o Vánocích se scházíme celá rodina) a vymysleli jsme zhruba tohle:
1) Nové pohádky se pokouší o úplně zbytečné efekty, ať už jde o počítačové triky nebo kostýmy. Kostýmy musí buď oslovit, nebo nerušit. Každopádně není třeba vymýšlet žádné šílenosti.
2) Scénáristé vymýšlí zbytečně složité děje, které jsou ve výsledku nelogické a nezajímavé. V jednoduchosti je krása.
3) Největší kámen úrazu je herecké obsazení. Čím to je, že těm novým a mladým hercům člověk nevěří ani slovo? Je to režisérem? Scénářem? Nebo to je prostě herecká chyba? Jak si člověk může zamilovat pohádku, když jsou špatné herci? Jsou neosobití, nezajímavý, přehrávají, špatně mluví,… prostě bída. Navíc oproti starším pohádkám jsou noví princové a princezny o dost mladší (hlavně princové). Jak můžete být unešení okouzlujícím princem, když je to ještě nevycválaný kuře bez šarmu? Zkušenosti jsou prostě poznat.
4) Výprava, kamera, nezkušená režie, scénáře s debilníma dialogama a plytkýma vtipama. Neni to žádnej hezkej humor s pointou, ale vtipy založený na "rádoby vtipnejch kecech", rvačkách, urážkách atd.
Tak. Neřikam, že všechny nový ohádky jsou špatný, například takovej Anděl Páně je kouzelnej, ale to je hlavně zkušeným obsazením a režií. Na jiný pohádky si ani nevzpomenu. Zato Císařův pekař, pekařův císař, Hrátky s čertem, Třetí princ, Popelka, Princezna se zlatou hvězdou,.... to nezapomenu nikdy.


Obrázek: Zdroj