Vzpoura ještěrů - 1. kapitola (Sourozenci)

15. února 2012 v 14:16 | papája |  VJ
Lidé jsou od přírody nedůvěřivý a sobečtí. Tváří v tvář neznámému se nechávají ovládat strachem. Doteď nebyli schopni přenést se přes rozdíly najít kompromis s rasou, která žije vedle nich už téměř dvě století. Možná to je tím, že Iguanidé, rasa pocházející ze zemí žhavého Slunce a písku, je i přes viditelné rozdíly podobná lidem víc, než by si kdokoliv z nich byl ochoten připustil. Ale není jednoduché zapomenout na předsudky, když jsou ještěrům podobající se Iguanidé tak horkokrevní a hrdí. Vždy je chyba na obou stranách. Dokážou oba národy žít vedle sebe nebo situace vyvrcholí do neúnosných mezí?

000

Štětec umělce se dotkl plátna a jistým pohybem ruky vytvořil jemnou linii. Paleta byla celá pokrytá pestrými barvami a na stole ležely váčky s nadrcenými pigmenty. "Bradu trochu výš, prosím, slečno," řekl a jistýma znalýma očima studoval rysy mladé ženské tváře.
"Jak dlouho ještě?" vydechla žena a pokusila se protáhnout páteř, ztuhlou po dlouhém sezení.
"Už dokončuji, ale pokud jste unavená, můžeme pokračovat zítra."
V ten moment rozrazil dveře knihovny muž. Mohlo být mu něco pod třicet let, měl na sobě přepychový kabátec a z popelavě šedých očí mu sršely blesky. Střelil pohledem po ženě, pak po malíři, ukázal na něj prstem a štěkl: "Ven!"
Malíř překvapeně zamrkal a pohlédl nešťastněna nedokončený obraz.
"Tak VEN!!!"
Žena se prudce postavila. "Budeme pokračovat zítra, mistře, můžete odejít." Umělec znal své místo i kapsu, ze které ho platí. Rychle popadl štětce i váčky s barvami a klidil se rozčílenému muži z cesty. Žena vzdychla, narovnala sukně šatů a věnovala muži nesouhlasný pohled. "Co se zase děje, že mě rušíš, když tu tvořím historii rodiny?"
Muž se na okamžik rozptýlil a bezděčně si prohlédl obraz. "Tohle bude v rodinné galerii?"
"Samozřejmě. Něco se ti nelíbí?"
"Je to takové..."
"Moderní? Novátorské? Ano, mistr Tognerik se snaží zavádět do umění nové postupy. Nechce malovat po paměti, aby byl portrét co nejvěrohodnější."
Muž se zamračil. "Tak proto jsi chtěla ty nové šaty? Abys mohla viset na zdi v 'novátorském' stylu?"
Žena se zatočila, až se kolem ní smaragdově zelené šaty zavlnily. "Ano, proto."
"Pěkné," zavrčel, "ale proto jsem nepřišel. Šel jsem do pracovny a víš, koho jsem zahlédl v hale?" Neočekával odpověď. "Uklízečku!"
Povytáhla nechápavě obočí. "Ano?"


"Byla těhotná! O to tu jde!" Zakřičel a tvář mu zbrunátněla.
"To už je nějakou dobu…" poznamenala nevzrušeně žena.
"Ano, to mi došlo. Ale víš, co mi řekla? 'Slečna Ryavin mi to dovolila'!" Chvíli na ni zůstal zírat. "Jak si to vůbec představuješ!"
"Flaenerie...ta žena není holčička...."
"Je to Iguanida!" zařval. "Sakra! Nemůžeš jim dovolovat se jen tak množit!"
Ryavin sevřela čelisti. "Jděte k čertu s celou politikou a tím vaším rasovým šílenstvím. Iguanidé nejsou zvířata! Přišla za mnou, byla nešťastná, protože se bála. Měly by mít stejná práva jako my a právo na život má i ta nejšpinavější krysa."
Flaenerius zrudnul, až jeho obličej kontrastoval s modrým kabátcem. "Neuvědomuješ si, jaká je situace? Že stačí málo a oni nás úplně vytlačí?"
"Moc posloucháš otce. Ale tím, že budeš slepě následovat jeho konzervativní myšlenky, se mu nezavděčíš," odsekla Ryavin.
Muži zacukaly vztekem mimické svaly, rozmáchl se a udeřil ženu do obličeje.
Chvíli stáli bez hnutí a beze slova. " To já tady tvořím historii, drahá sestřičko."
"To jsi přehnal. Nejsem malé dítě…." řekla s hrozivým klidem a tvář jí ztuhla vztekem. Zašustila sukněmi a odkráčela pryč z pokoje.
"Šetři svou hezkou tvářičku pro budoucího manžela a nestarej se o politiku!" křikl na ní Flaenerius a těžce vydechl. Odpor k ještěří rase měl zakořeněný až do morku kostí. Od malička ho otec krmil myšlenkami vysoké politiky, ve které se jako Islwynský správce královské pokladnice a rádce samotného krále pohyboval. Poslední desetiletí se situace mezi rasami prudce vyostřila a od Flaeneria se očekávalo, že konečně pomůže nastolit pro lidi bezpečí.

000

Toho rána se Ryavin vzbudila časně. Jak v domě, tak v celém městě bylo cítit napětí. Iguanidé nebyli řemeslníci, ani zemědělci a ve městě zastávali většinou pozice sluhů nebo dělníků. Když před necelými dvěma sty lety připluli na chatrně vypadajících loďkách, byli slabí a vzali za vděk vším, co jim bylo nabídnuto. Teď ale chtěli stejná práva jako lidé. Jejich předkové, kteří připluli do těchto úrodných zemí, zemřeli už dávno a jejich potomci se cílili součástí Islwinských zemí stejně, jako lidé.
Mnoho jich uteklo do hor a lesů, kde žili na v koloniích bez nadřazenosti lidí, a čas od času pořádali loupeživé výpravy do okolí. Někteří ovšem zůstávali ve službách lidí, ale bylo jen otázkou času, kdy se všichni rozhodnou postavit lidem čelem, nebo kdy lidské obavy přerostou v nezadržitelnou nenávist. Jak by takový boj dopadl, to se nikdo neodvažoval ani odhadovat. Lidé měli dobře vycvičenou armádu, ale nikdo nevěděl, kolik Iguanidů se v lesích vlastně schovává. Dospělý iguanidský muž by se mohl rovnat dobře cvičenému vojákovi. Byli známí svou žhavou krví a odolností. Proto byl přísný zákaz neschváleného početí jak mezi Iguanidy, tak především mezi oběma rasami.
Iguanidská žena, která uklízela v domě správce královské pokladnice, se proto ihned stala terčem útoků a nadávek.
"Musíš odejít z města, Ebi," řekla Ryavin ženě, na které začínalo být znát zakulacené bříško.
"Ano, slečno. Má rodina žije v horách na západním pobřeží, přidám se k nim."
"Všichni byste měli odejít, někam daleko do vaší rodné země," poznamenala Ryavin a přemýšlela, jak dostat iguanidskou ženu z města, aniž by se o tom dozvěděl otec nebo bratr.
"To není tak jednoduché, slečno..." zamumlala Ebi a pod sukněmi jí ocas smutně zplihl. "Na to jsme teď moc roztříštění po celém Islwynu, abychom se dokázali domluvit." Ryavin věděla, že za takovou informaci by Flaenerius i zabíjel. Ebi jí musela hodně věřit, že přiznala takovou situaci a Ryavin jí nechtěla zklamat. "Dostaneš se k rodině v pořádku, slibuji. Vezmu si tě jako doprovod na cestě do Moretu. Povozem jsou to dva dny cesty rychlou jízdou a trasa vede údolím pod horami, kde jsou iguanidské kolonie."
V Ebiiných očích se zaleskla naděje. "Víte, že právě tam dochází k přepadením..." Nebyla to otázka, spíš ujištění. Ebi byla starší než Ryavin, ale teď vypadala jako dítě, které nechce přijít o své iluze.
"Vím a počítám s tím....Jak jinak bychom tvou rodinu našli. Nejjednodušší bude, aby si našli oni nás."
Ebi přikývla a rázem vypadala šťastnější. "Můj bratr si mě najde," řekla.

Pokračování příště...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 15. února 2012 v 21:25 | Reagovat

Bojim bojim :D

2 papája papája | 15. února 2012 v 23:40 | Reagovat

[1]:nebo neboj :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama