Vzpoura ještěrů - 3. kapitola (Vězeň)

25. února 2012 v 16:11 | papája |  VJ
Komorný vyměnil dohořelou svíčku a na jídelní stůl stekla trocha vosku. Flaenerius i Ryavin ho napjatě sledovali. Ani jeden z nich se nechtěl druhému podívat do očí.
"Je štěstí, že ses vrátila v pořádku," řekl Flaenerius, ale usilovně se věnoval tresce s omáčkou. "Málem se stalo velké neštěstí, ještě, že jsem se o té tvé šílené cestě dozvěděl včas. To jsou nápady… jakmile otec odjede, vydáš se bez rozmýšlení na trh do sousední země po té nejnebezpečnější cestě…"
Ryavin se na něj překvapeně podívala. Myslela si, že její bratr ví, kdo jí dělal doprovod na její cestě. Že tuší, proč tu cestu podstoupila. Ale teď se zdálo, že věří její vlastní hlouposti. Flaenerius byl o šest let starší než ona a nebyla mezi nimi nenávist. Jen obyčejná sourozenecká nevraživost a on ji vždy považoval za hloupou malou sestřičku, která se zabývá jen nesmysly. Vážil si jí víc, než životů Dalanských vojáků… nebo to možná bylo tím, chtěl využít každé záminky, aby Iguanidům ukázal, komu Islwyn patří. Ryavin nebyla malá holčička, aby nechápala, kam tento mezirasový boj směřuje.
"Byla to unáhlenost… naštěstí jsi tak duchapřítomný," odpověděla nakonec Ryavin. Flaenerius zachytil ten ironický podtón, i když se Ryavin snažila být opatrná, ale nepřisuzoval mu velkou váhu. Nebylo to poprvé, kdy s ním jeho sestra takto mluvila. A ani naposled.
Ryavin se přinutila sníst další sousto ryby. Byla přesolená, ale i kdyby nebyla, nechutnala by jí. V žaludku jí ležel nepříjemný pocit černého svědomí, protože zapříčinila smrt tří lidí a v blízké době nejspíš i jednoho Iguanidy - Ebiina bratra. Takhle to nechtěla, ale byla příčinou toho všeho. Flaenerius zřejmě takové pocity neměl. Nebo to tak alespoň vypadalo. "Půjdu spát," oznámila nakonec Ryavin, odložila ubrousek a zvedla se od stolu. "Dobrou noc, Flaenerie."
000
Uběhly čtyři dny a Ryavin se vydala s hospodyní na trh. Pomáhala jí ráda, protože se tak ostala mezi lidi a na trhu bylo vždy něco zajímavého. Od vypravěčů, muzikantů, přes prodavače malých barevných ptáčků v proutěných klíckách, nebo kupce s exotickými látkami.
Bylo brzy ráno, ale přesto tu nebylo k hnutí, všude se tlačily davy lidí. Hospodyně se zastavovala u rybáře, u zelináře a Ryavin jí pomáhala nakládat košík. Snažila se s ženou držet krok, ale nebylo to lehké, všude bylo moc lidí. Jen, co se trochu opozdila, hospodyně už byla jinde a Ryavin ji musela hledat. Pak se jí zdálo, že ji někdo zatahal za rukáv a než se stačila ohlédnout, vtáhl ji mezi stánky do postraní uličky za naskládané sudy.
Instinktivně si zakryla obličej volnou rukou v očekávání úderu.
"Slečno, jste v pořádku?" teprve teď se podívala, kdo má ten zmatek na svědomí. Byl to hubený Iguanida poněkud menšího vzrůstu a pokročilého věku. Nejspíš dělník a Ryavin si byla jistá, že ho nikdy před tím neviděla.
"Asi ano," odpověděla.
"Omlouvám se, slečno, ale mám pro vás důležitou zprávu." Iguanidé pracující ve městě se k lidem chovali zdvořile, ať už se jim hlavou honilo cokoliv. To ale neplatilo o iguanidských partyzánech.
"Pro mě?"
"Zprávu od Ebi." Ryavin nepřekvapilo, že se s ní Ebi pokusila spojit. Překvapilo ji, jak rychle to dokázala. Partyzáni měli zřejmě své vlastní spojky. "Prosí vás, jestli byste nevěděla, jak pomoct jejímu bratrovi."
"Jak bych mu já mohla pomoct? Je ve věznici ve vojenském dvoře."
"Nevím, jen předávám zprávu. Co ale vím, tak Lyehakitam je pro ty žijící v lese hodně důležitý. Je to jeden z potomků prvních vůdců, kteří nás sem přivedli."
"Proč mi tohle říkáš?"
Iguanida nevypadal, jako věrný přívrženec lidí. Přesto ji ale Ebiiným slovem žádal o pomoc, takže buď byl s její rodinou spřízněný, nebo byl Lyehakitam opravdu důležitý. "Ebi vám věří, slečno, a mě nezbývá, než se na její víru spolehnout."
Ryavin pokývala hlavou. "Lyehakitam zatím žije, ale nevím, jestli mohu něco udělat." S těmito slovy se rozloučila a vyběhla na tržnici hledat v davu hospodyni.


Nevěděla, zda je správné zkusit něco podniknout. Je možné, aby stála mezi oběma stranami? A proč by to měla dělat? Vždy věřila, že je možné, aby obě rasy žily vedle sebe a nesouhlasila se slovy svého otce a bratra. Jak tak přemýšlela, uvědomila si, že dostala možnost realizovat své názory. Tohle by mohl být krok ke smíření a ona tomu mohla pomoci. Chce to jen, aby obě strany k sobě získaly důvěru.
Chtělo to nápad, jak dostat Iguanidu z královského vězení. Nemohla udělat chybu. Vše muselo být dobře promyšlené. Pak stačilo už jen počkat, až se její otec spolu s králem a vrchním soudcem vrátí z cest.
Královská loď na sebe nenechala dlouho čekat a za dva dny zakotvila v Dalanském přístavu. Ryavin neměla času nazbyt. Počkala, až se její otec vrátí po cestě domů a dřív, než ho mohl kdokoliv zpravit o zavřeném Iguanidovi, vydala se do vojenského dvora. Souzení vězňů měl na starosti soudce, který podléhal králi. Její otec měl ale jako správce královské pokladnice a zároveň králův rádce někdy vyšší vážnost, než samotný král. Měl na to prostředky, kterých často využíval. A Ryavin toho hodlala také využít. Už jednou ji otec poslal, aby tajně vyřídila jeho politické záměry. Věřil jí, byla mladá a nevěděla, co si o tom má myslet. Teď už to věděla.
Bylo šero a ona na koni projela vylidněným městem až ke dvoru. Stráže jí otevřeli hned, jak ji uviděli a zavedli ji za kapitánem. Tím, který zajal Lyehakitama. Kapitán ji přivítal a vypadal překvapeně. A vypadal ještě překvapeněji, když ho poprosila o rozhovor v soukromí.
"Můj otec, Severin Atipa, vás žádá o přátelskou pomoc," řekla Ryavin a věnovala kapitánovi spiklenecký pohled. Tomu zajiskřilo v očích pochopením. "Poslal mě, abych vám vyřídila jeho vděčnost za vaše mlčení a rychlé jednání." Na to vytáhla zpod pláštěnky měšec, za který by se ani král nemusel stydět. Severin uměl být štědrý, když něco potřeboval. A ona také… to po svém otci zřejmě zdědila.
Kapitán měšec bez váhání přijal. Nebylo to poprvé ani naposled, co za zády krále pomáhal správci královské pokladnice. "O co mě váš otec žádá?"
"Jde o toho Iguanidu," vysvětlovala Ryavin. "Zřejmě s ním má jiné plány, než by měl vrchní soud. Prosí vás, jestli byste ho pustil se mnou. Tajně, samozřejmě."
"A jaké plány s ním má? Je to zloděj a nebezpečný násilník, však víte sama, slečno. To vy jste byla přepadena."
"Samozřejmě. Ani nevíte, jak se mi to protiví, kapitáne, ale věřím, že ví, co dělá."
Kapitán pokýval hlavou. Její slova zřejmě zněla přesvědčivě, a tak ji zavedl do podzemních cel. Byly téměř prázdné, jen v jedné z nich seděl zlodějíček na potrhaném slamníku. Cela, ke které mířili, byla téměř na konci chodby. Stáli u ní dva vojáci, a když uviděli kapitána, rychle se narovnali.
"Pohov a otevřete dveře!" zavelel kapitán a vešel do cely.
Lyehakitam měl ruce svázané za zády a přivázané ke skobě u stropu. Stál na špičkách a hlavu měl bezvládně skloněnou. Tohle muselo být víc než nepohodlné. Muset stát na nohou ve dne v noci a ruce zkroucené za zády, to překračovalo všechny meze. Vojáci se opravdu vyžili, pomyslela si Ryavin a pocítila záchvěv lítosti. "Odřízněte ho, kapitáne, a připravte mi druhého koně." Kapitán pochopil.
"Nebojíte se tu zůstat sama?" zeptal se a přeřízl provaz. Iguanidovi se podlomili nohy a svezl se k zemi.
"Ne. Vždyť se nemůže ani hýbat..."
"Nechám vám tu jednoho vojáka. Volejte, kdyby bylo potřeba." Kapitán odešel a Ryavin zůstala v cele s Lyehakitamem sama. Ležel bez hnutí, ruce měl stále svázané a Ryavin se odvážila k němu přiblížit. Přisedla k němu a pokusila se ho přetočit, kam až to svázané ruce dovolovaly. Všechny svaly měl ztuhlé a pro ni nebylo lehké pohnout s ním.
"Hej…" sykla potichu, "jsi v pořádku?" Neodpověděl, ale pootevřel oči a pomalu vzhlédl, jako by i tento pohyb byl namáhavý. Co mu prolétlo hlavou, to nevěděla, z jeho očí se nedalo nic vyčíst. Měl skelný pohled a jeho oči nebyly tak nebezpečně žhnoucí, jak si je pamatovala. Spíš temně medové a matné. Pokusil se něco říct, ale hlas ho zradil a vyšlo jen slabé zasípání. Ryavin proto odepnula od opasku čutoru s vodou, kterou vzala s sebou, protože o vojenském pohostinství vůči vězňům něco věděla. Nadzvedla Lyehakitamovi hlavu a opatrně mu nalila vodu do úst. Iguanidé byli zvyklí na horko a nepotřebovali tolik vody, ale on teď hltal čirou tekutinu, jako by to bylo nejlepší víno. Když se nad tím Ryavin tak zamyslela, tak se od člověka tolik nelišil. Rysy měl stejné, jen kůže byla drsnější.
Pak zaslechla na chodbě rázné kroky a kapitánův hlas. Rychle schovala čutoru a vyšla z cely. "Všechno v pořádku, kapitáne?"
"Ano, slečno, oba koně jsou připraveni." Kapitán pokynul vojákovi, aby došel pro Iguanidu a sám doprovodil Ryavin na nádvoří.
"Doufám, že vy i vaši muži o všem pomlčí. Až opustím bránu, jako by se nic nestalo."
"Spolehněte se."
Ryavin kývla. "Můj otec ocení vaši spolehlivost a diskrétnost." Počkala, až vojáci přiváží Lyehakitama do sedla a připnou jeho otěže k jejímu sedlu. Pak už stačilo jen pobídnout koně a byli pryč...
Pokračování příště...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Flash Flash | Web | 25. února 2012 v 17:00 | Reagovat

Páni, teď jsem povídku dočetla, a moc se mi líbí. Je napínavá, a poutavě napsaná. Máš talent ;-).

2 Sciurine Sciurine | 3. března 2012 v 15:42 | Reagovat

Skrslo vo mne podozrenie. A tak čakám a čakám na pokračovanie, aby som si ho mohla overiť. Nemusím ti snáď opakovať, že na písanie máš talent. :D Len by ma zaujímalo, kedy a ako si si vymyslela celý ten svet, v ktorom sa dej odohráva?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama