Březen 2012

Divočina v rákosí

31. března 2012 v 17:10 | papája |  Fotografka
Na březen je až podrzřele hezký počasí (teda teď zrovna ne, teď prší až hanba, ale jinak bylo hezky). Minulý víkend jsem se ségrou pomáhala na stavbě našeho domu a našel se čas i na focení. A tentokrát jsem byla vybavená :) Vznikly parádní fotky, který (naštěstí pro mě) přiměly další lidi nechat se ode mě vyfotit. Ta k budu mít víc objektů pro mé nezadržitelné řádění :D

Motýlí řasy

27. března 2012 v 19:50 | papája |  Fotografka
Tady slečna modelka - spolužačla byla zlanařená mnou pro účely fotek na výstavu. Vznikla strašná spousta fotek, které jsem musela protřídit a vybrat jen ty nejlepší. Bylo to těžký, ale tady máte výcuc toho nejlepšího.



Trojice žen, co si nenechají nic líbit

27. března 2012 v 19:36 | papája |  Ilustrátorka
I tyto kresbičky vznikly na horách. Měla jsem tam nějakou kreslící náladu, a tak jsem popadla sešit a načmárala strašnou spoustu obrázků. Nijak jsem se s nima nepárala, ale koukat se na ně dá ;) Tohle je konkrétně trojice velmi drsných slečen.

Vzpoura ještěrů - 6. kapitola (Vyslanec)

26. března 2012 v 17:13 | papája |  VJ
V západní části tábora se nacházela provizorní ohrada pro koně. Iguanidé neměli koně, protože pro ně bylo nepřirozené a hlavně nepohodlné používat je k jízdě. Navíc na zalesněných kopcích se těžko hledala pastvina, proto nebylo snadné najít místo pro dva koně, na kterých před třemi dny přijeli Lyeh s Ryavin. Tato narychlo sestavená ohrada musela stačit.
Ryavin se u koní často zastavovala a přinášela jim něco na zub. Chtěla vidět něco známého. Svého koně měla od deseti let a mezi nepřáteli jejího vlastního lidu byl její oporou.
Teď stála opřená o ohradu a Slunce jí pálilo do zad, koně postávali uprostřed ohrady, která nebyla nijak prostorná. Cítili se nesví, stříhali ušima a nozdry měli neustále rozšířené, ale k Ryavin přišli blíž, aby se nechali pohladit.
Mezi stany sem doléhal povyk od ukradeného kupeckého vozu a Ryavin se snažila nic neslyšet. Připadala si jako zrádce. Zeď, kterou se snažila obehnat své nepříjemné myšlenky, se teď nebezpečně otřásala a začínala se jí zmocňovat panika.
Pak za sebou zaslechla kroky a koně nervózně odběhli.
"Ebi mi říkala, že vás tu najdu." Lyehakitam mířil rovnou k ní. "Asi pro vás není příjemné tohle vidět, tak jsem se chtěl přesvědčit, jestli jste v pořádku."
"Jsem v pořádku…" odpověděla Ryavin a usilovně se snažila všechny ven deroucí se vzlyky zatlačit do tmy.
Lyeh zpomalil, jako by mu její odpověď neseděla a nevěděl, jak má reagovat. "Ne, nejste."
Ryavin si ho popuzeně přeměřila. Iguanidé nebyly zrovna známí pro svou citlivost nebo empatii. O co mu šlo? Chtěl ji ještě víc zdeptat? "Tak co chceš slyšet…" překvapilo ji, jak úsečně zněl její hlas. Měla v sobě vznětlivou krev Atipů a ta v ní začínala pěnit.
"Možná by vám bylo lépe mezi svými, někde daleko odtud,"poznamenal Lyeh, aby dodržel meze slušnosti.
Ne. Nebyl zvyklý brát ohled na pocity ostatních. Ryavin nebyla z cukru, ale jeho slova na ni dopadla jako těžký kámen a stavidla paniky povolila. "Jak bych asi mohla jít mezi své lidi?! Nemám nic, žádnou rodinu ani peníze. Jenom toho koně!" rozhodila rukama směrem k ohradě. Její bratr by jí řekl, že fňuká jako dítě a měl by pravdu. "Já vím, nemám tu co pohledávat. Myslela jsem, že se můžeme navzájem tolerovat, ale šeredně jsem se spletla. Marná snaha, nic nemá cenu." Sebelítost je sladká, ale nic nevyřeší. Ale její slova jí létala z úst, aniž by to mohla ovlivnit. Byl to nezastavitelný vodopád.
Lyeh chvíli zaraženě stál, ale najednou jako by se lekl, aby ji nikdo neslyšel, přiskočil k ní a oběma dlaněmi jí pevně sevřel tvář. "Pšššt, tiše." Ztišil hlas, přestože všichni Iguanidé byli na druhé straně tábora. "I tady můžou mít slova své následky, tak si dávej pozor, komu co říkáš."
"Pusť mě," sykla Ryavin, a když sevření povolilo, cítila, že vlna strachu ustupuje.
"Jeden člověk s dobrým úmyslem nic nezmůže. Po těch letech nestačí jen přát si a doufat. Nic se nezmění přes noc, chce to čas a činy. Ale abych řekl pravdu, nejsem moc optimistický, i když bych si přál žít tu v míru, aniž bychom se museli schovávat v horách. Zašlo to moc daleko a bojím se, že vrátit vše, co se stalo, už není možné."
Ryavin nevěděla, co má říct a co bylo nejhorší? Bála se, že má Lyehakitam pravdu.
"Pojďme se projít do lesa," navrhl Lyeh a Ryavin šla bez přemýšlení za ním. "Chápu tě," řekl po chvíli, když vyšli zadní bránou mezi stromy. "Sám nevím, co bych dělal na tvém místě, a překvapilo mě, že jsi kvůli mně a mé sestře tolik riskovala. Myslím, že já bych to neudělal."

Vánice

25. března 2012 v 19:06 | papája |  Ilustrátorka
Takhle jsem si čmárala na dovolené v krušných horách. To počasí bylo vážně krušný a podle toho zřejmně vypadá i obrázek.

Freya

25. března 2012 v 19:03 | papája |  Ilustrátorka
Když se člověk ve škole nudí, tak vnikají zajímavý věci. Jako například tato kresbička severské bohyně Freyi.


První sněženky

24. března 2012 v 17:46 | papája

Nástěnka no.11

20. března 2012 v 17:19 | papája |  Nástěnka
Po strašně dlouhé době tu mám pro vás opět pár informací.

Nejdřív bych chtěla upozornit na povídku na pokračování, která se tu před časem objevila a je v plném proudu. Přesněji řečeno v polovině. Ti, kteří už jí zaregistrovali, tak vědí a já jsem ráda za každý komentář, ať už tady na blogu nebo na některém z literárních serverů.

Druhá věc se přímo týká právé této povídky. Šestá kapitola je už přes týden rozepsaná. Sice zveřejňuji kapitoly každý týden, ale teď mám skluz jednak kvůli škola a navíc se udělalo hezky, tak venku načerpávám sluníčko ;) Ale o víkendu už můžete novou kapitolu očekávagt ;)

Taky před týdnem tento blog prodělal menší změny v rubrikách. Zmizela rubrika s recepty, protože mi přišla zbytečná a znovu se tu objevila rukrika s kresbami. Nějak mě to čmárání znova chytlo a hodlám si v blízké budoucnosti pořídit grafický tablet a zveřejňovat tu své chabé pokusy o kresbu.

Za týden budu dávat dohromady s lidma z focení výstavu, kde budu mít tři fotky. Jelikož zřejmě hodně z vás nebydlí v Plzni, tak vybrané fotky zveřejním i tady.

Je o rychlé info, nemám čas se mc vykecávat a teď už musim běžet :) Tak se mějte
Vaše papája

Holčička, co se nechtěla fotit

20. března 2012 v 17:12 | papája |  Fotografka
To jsme takhle jednou šli fotit ven a potkali jsme maminku s holčičkou. Asi jsem jí trochu překvapila, protože když prosvištěla na odstrkovací motorce kolem mě, obdařila mě velice zastrašujícím výrazem :) A tak vznikla tato momentka ;)



Od člověka k Iguanidům

18. března 2012 v 11:48 | papája |  Ilustrace
Ti z vás, kteří četli nebo čtou jednu z mých "ještěřích" povídek (Ryren, Vzpoura ještěrů), tak ví, o čem bude řeč. Pro ostatní ve zkratce:
Ve dvo mých na sebe navazujících povídkách se vyskytuje rasa, která připonímá ještěry, ale Lizardmeny bych je nenazývala. Pojmenovala jsem je Iguanidé a v příběhu hrají zásadní roli. Pro vaši představu jsem v rubrice "Ilustrace" dříve zveřejnila Ryren (hlavní postava stejnojmenné povídky), která je kříženec Iguanidů a lidí. Ve Vzpouře ještěrů (která dějově přímo předchází) se vyskytují lidé a kmeny Iguanidů vedle sebe, a tak jsem nakreslila takový...no je to vlastně rasový vrozník :D Debilní název, ale je to prostě načmáranej obrázek, kterej jsem si čmárala do sešitu. Je tam lidská žena, kříženec obou ras (může to být Ryren) a pak Iguanidská žena. Obrázek neni moc kvalitně nakreslenej, ale pro představu postačí ;)


Kachny plavou

17. března 2012 v 14:02 | papája |  Fotografka
Tak se nám začíná oteplovat, kačenky už nemají nožičky zamrzlý v ledu, ale můžou plavat. Sice jim tu ledovou vodu moc nezávidim, protože ikdyž mají impregnovaný peří, tak se mi to zdá moc studený, ale jaro už je za dveřma ;)


Vzpoura ještěrů - 5. kapitola (Probuzení)

12. března 2012 v 20:55 | papája |  VJ
Iguanidské stany byly prostornější, než vypadaly. Silné větve vytvářely pevnou klenbu a překrývalo je nahrubo tkané voskované plátno. Ryavin se ani nemusela sklonit, když vcházela, zatáhla za sebou závěs a rozhlédla se. Ve světle prosvítajících ohňů mohla vidět mnoho rozličných věcí. Iguanidé přepadávali kupecké vozy, to Ryavin věděla, a opravdu to bylo poznat na první pohled. Nic z toho, co se tu nacházelo, nemohli iguanidé koupit ani vyrobit. Samé kradené zboží.
"Ani nevím, jak vám mám poděkovat, slečno," řekla Ebi, když rozhrnula závěs. "Zachránila jste bratrovi život. Jsme vašimi dlužníky."
"Udělala jsem, co jsem považovala za správné… Teď jsem vyhnanec, takže budu dlužit já vám, pokud mě u sebe necháte."
Ebi postřehla, že se Ryavin třese. Přistoupila blíž, uchopila ji za ramena a pomohla jí posadit se na ustlaný slamník. "Věřte mi, že jsme si vědomi, co jste pro nás udělala, a je samozřejmost, abyste u nás zůstala." Pak začala prohledávat proutěné košíky za věšené u stropu a vyndávat ovoce. "Můžete u nás zůstat, jako byste byla naše rodina."
"Děkuju, Ebi, ale myslíš, že je to vhodné? Pokud to správně chápu, tohle je tábor odpůrců lidí, nemám pravdu?"
Ebi se téměř provinile usmála. Jednou se svěřila, že také doufá ve vzájemné soužití mezi oběma rasami, ale rodina pro ni byla vždy na prvním místě. "Dá se to tak říct, ale věřte mi, že se vám tu nic nestane. Já a můj bratr máme mezi naším lidem velké slovo jako potomci jednoho z dvanácti velkých náčelníků, takže pokud jste pod naší ochranou, jste v bezpečí. Navíc už se po táboře rozneslo, jak jste pro nás riskovala. Všechno bude v pořádku, uvidíte."
Ryavin přijala načervenalou přezrálou hrušku a nepřítomně si ji prohlížela. Měla v hlavě tisíce myšlenek a pocitů a v tuto chvíli nedokázala říct nic. Všechno bylo tak rychlé a nečekané, že se ještě nevzpamatovala. "Jak je Lyehakitamovi?" zeptala se nakonec.
"Stačí jen Lyeh, takhle byste si brzo zlomila jazyk," usmála se Ebi. "I moje jméno je zkratka z Ebimenastra. Jsou to tradiční iguanidská jména, jen trochu nepraktická, tak je zkracujeme." Nadechla se, aby se její myšlenky zaměřily zpět na otázku. "Odnesli jsme ho do jeho stanu a myslím, že spí. Ani nereagoval, když jsem se ho snažila vzbudit… takhle vyčerpaného jsem ještě nikdy nikoho neviděla, ale myslím, že bude v pořádku."
"Naši vojáci nebývají k Iguanidům příliš pohostinní…" poznamenala Ryavin.
"Ano…" přitakala Ebi, "ale pochybuji, že naši muži by byly pohostinnější."
"Viděla jsem, jak dokážete být silní... proto se vás taky my tak bojíme. Myslím, že to zvládne."
Ebi pokývala hlavou. "Je to oboustranné, slečno. Ale myslím, že byste si s tím teď neměla lámat hlavu a pořádně si odpočnout. Můžete zatím spát u mě ve stanu, rozestelu vám lůžko…"

Maska

10. března 2012 v 19:19 | papája |  Poezie
Každý chceme pravdu znát,Maska teatralna
vidět světa holý stín,
však sebe světu schovávat,
masku nasadit a žít.

Všechny touhy ukrýt tam,
kam lidské oko nevidí,
na venek se usmívat,
pak za maskou smutně snít.

Kdo strhne masku přetvářek
vstříc odsouzení spěchá,
je zlá doba pro upřímnost,
málokdo má ctnosti dost
a vidět sebe nechá.

Jde to vůbec? Čestně žít?
Teď masky vládnou světu,
sama sebe odhalit,
jako na smrt mlčky jít.

Budeme se stále dál
za maskou stínu schovávat.
Kéž odhalíme světu tvář,
teď nezbývá nám než se ptát:
co je pravda a co lež?

Obrázek: Zdroj

Jízdenky, prosím!

8. března 2012 v 17:36 | papája |  Články
Když je člověk nemocnej, napadá ho spousta šílených věcí. Například napsat článek na blogerské téma týdne. Napadlo mě to proto, že téma městské hromadné dopravy je mi velmi blízké, jelikož jsem se jí kodrcala po městě dřív, než jsem vůbec uměla slovo "tramvaj" vyslovit (natož pak takovej "trolejbus"). Za mých mladých let, když jsem ještě jezdila legálně zadarmo, jsme jezdily s babičkou vždycky vyvenčit se do parku a zpátky. Tenkrát mi to nepřišlo tak hrozný, asi že jsme nejely v těch nejvypjatějších cestovních časech.
Teď ale, jako školou nepovinný, ale donucený student, se mačkám v trolejbusu tři zastávky ráno a tři odpoledne. Jasně… mohla bych chodit pěšky, ale to bych si musela přivstat a k tomu mě nikdo nedonutí. Problém je, že já stejně jako všichni ostatní, jezdím tím posledním busem, kterým to stíhám, z čehož vyplývá, že jsme tam ráno namačkaní jako sardinky v plechovce. Možná i ty sardinky mají víc místa. Ale když chce člověk přijet včas, tak se musí smířit s porušením všech osobních i intimních zón a prostě se prostorově uskromnit. Ze školy už to je lepší, protože to jdu občas pěšky, nebo pokud je plno, prostě těch pět minut počkám na další. Odpoledně mě pět minut nezabije… ráno taky ne, ale zabije mě učitel.
Osobně mam nejradši tramvaje, protože tam je nějakým zázrakem vždycky víc místa a navíc většinou nehrozí, že uvíznou v dopravní zácpě. Co mi ale dokáže otrávit den, jsou revizoři. Vždycky si totiž vyberou tu nejmíň vhodnou dobu pro kontrolu jízdenek. Většinou takovou, kdy stojí na jedné noze, která ještě neni moje a držim se jenom za takový to nepříliš stabilní visací držátko. A jak potom mam rychle vyndat z batohu peněženku s kartou? To by mě vážně zajímalo.
Mno... jedno pozitivum ale městská hromadná doprava má. Víte co myslím, ne? Omílají nám to pořád dokola. Ano, MHD je překvapivě ekologičtější, než auta. Když se ráno narve do trolejbusu nějakejch šedesát lidí (Nevim, mam špatnej odhah), je to samozřejmě lepší, než kdyby těch šedesát lidí jelo autem. Míň aut, míň smogu, míň bordelu v plicích a hned je na světě veseleji :D

Byla to ale kosa

8. března 2012 v 10:09 | papája |  Fotografka
Chtěla bych se zůčastnit soutěže "Plzeň říká: Sýýýr!", což znamená poslat tam třo fotky na téma zima, z čehož aspoň jedna by měla bejt z Plzně (mělo by to bejt poznat). No jo... jenže jak nafotit Plzeň v zimě, aby bylo poznat, že je zima, když skoro vůbec nesněží? Tak jsem v mínus dvaceti vyběhla ven, myslela jsem, že mi prstíčky upadnou, ale něco jsem vyfotila. Na tu bídu to celkem jde, ale víc spoléhám na další dvě fotky, které tam pošlu :) Budu hlásit výsledky ;)


Nechtěně modelkou

6. března 2012 v 17:42 | papája |  Fotografka
Terezka nechtěla, abych jí fotila, ale když držim foťák, nikdo si přede mnou nemůže bejt jistej :) A tak vznikly tyhle dvě momentky.


Pár vzpomínek z hor

6. března 2012 v 17:41 | papája |  Fotografka
Tak dady máte konečně nějaký fotky z hor. Je jich jenom pár, protože nebylo úplně hezky a moc jsem nefotila.




Vzpoura ještěrů - 4. kapitola (Tábor)

5. března 2012 v 15:26 | papája |  VJ
Město bylo téměř prázdné, jen občas zahlédla Ryavin člověka jdoucího setmělou ulicí, který zřejmě mířil do některé z řemeslnických čtvrtí za hradbami nebo do nejbližší hospody. Pobízela koně, aby dojeli k bráně, než ji stráže na noc zavřou. Ještě nebyla tma, takže by měla být otevřená, ale koním se na městské dlažbě nechtělo zrychlit. Ryavin se v sedle otočila a podívala se na Iguanidu.
Lyehakitam seděl přivázaný k sedlu a pohyb koně s ním nepříjemně cloumal. Ale přestože měl hlavu skloněnou, snažil se vší silou udržet v sedle.
Zastavili, až když byla brána na dohled. Stačilo objet dům a vyjet z města. Ryavin sesedla z koně, došla ke svázanému Iguanidovi, vytáhla nůž a tak rychle, jak dokázala, přeřezala provazy. Lyehakitam málem neudržel rovnováhu z náhlého uvolnění a musel se chytit sedla.
"Jeď rychle z města a najdi své lidi," řekla mu Ryavin. "Dělala jsem, co jsem mohla… snažila jsem se zahladit stopy na všech stranách, tak doufám, že vše poběží podle plánu."
Lyehakitam jí ve stínu domu věnoval nesouhlasný pohled: "Je to šílenost, nikdy to nemůže vyjít. Za chvíli to praskne a tvoje plány budou k ničemu." Jeho klidný tón ji překvapil. Nevěděla, co si má myslet… zřejmě byl jen příliš vyčerpaný.
"Chtěla jsem to risknout a věřím, že to nakonec vyjde."
Pokrčil rameny a pobídl koně. Kopyta zaklapaly na kamenech, ale najednou se po dlažbě rozezněla ozvěna cvalu dalšího koně. Ryavin se ohlédla a spatřila jezdce, který se vyřítil ze zatáčky. Hnal koně přímo k nim a Ryavin se panikou sevřelo hrdlo. Jezdec byl tak blízko, že ho okamžitě poznala.
Flaenerius prudce přitáhl otěže a kůň poplašeně zastavil. Roztěkaně si prohlédl Ryavin i Lyehakitama a i když nevypadal překvapeně, chvíli nemohl najít slova. Ryavin se neodvážila ani pohnout.
"Jak jsem mohl být takový hlupák!"

Všichni tady chcípneme!!!!

3. března 2012 v 17:32 | papája |  Články
Poslední dobou se v médiích vyrojily pořady a články s tématem apokalypsy. Neměla bych se divit, je přece rok 2012 a jestli mají všichni ti magoři pravdu, zbejvá nám necelý rok. Nechápu, proč zrovna konec májského kalendáře vzbudil celosvětové šílenství, když těchhle zaručených konců světa byly už stovky. Já prostě zastávám názor, že Májům došly šutry. Kdo by taky chtěl dělat kalendář na 2000 let dopředu, že? Když jsme v rámci ZSV dostali za úkol napsat seminárku na téma "Budoucnost za 50 let", musela jsem se vrtat na internetu v článcích, které bych souhrnně nazvala "100 + 1 ZPŮSOB, JAK TADY VŠICHNI CHVÍPNEME".
Problémem číslo jedna je určitě globální oteplování, ochlazování nebo celkové změny klimatu, říkejme tomu, jak chceme. Jisté ale je, že Země prostě nikdy neměla a nebude mít stálé podnebí. Něco bude zaplaveno, něco vyplaveno, něco vyschne, někde se všechno zazelená. A na nás je, abychom se s tím dokázali vyrovnat. Nemůžeme čekat, že vše zůstane už na věky neměnné.
Problém číslo dvě je brzké přepólování Země. Magnetické pole Země se mění v určitých periodách a blíží se doba, kdy by se opět mělo přepólovat. Není velký problém mít magnetické póly obráceně. Problém je, že magnetické pole nás chrání před slunečními bouřemi a jinými vlivy z vesmíru. Během přepólování se pole oslabí a nikdo neví, jak tohle dopadne.
A co taková otázka populační exploze? Je jasné, že jsme nebezpečně přemnožený druh. Dříve se říkalo, že Země nedokáže uživit víc, jak 6 miliard lidí. Teď je nás 7 miliard a pořád to jde. Pořád máme nadbytky. Jenomže lidstvo stárne a za chvíli nás nebude mít kdo živit. Do budoucna se předpokládá, že ve vyspělých zemích bude počet obyvatel stejný nebo bude dokonce klesat. Horší to je u rozvojových zemí, kde je většina celosvětového přírůstku. Je dokázáno, že ve vyspělých zemích roste neplodnost mužů, roste otevřená homosexualita (nic proti vám :D milujte se a množe se..kdybyste mohli ). Můžeme to brát jako trend moderní společnosti, já to beru jako způsob, jak chce příroda bezbolestně snížit lidskou populaci :) Ona si s náma poradí ;)
A hlavní problém číslo čtyři: MY. Nebo spíš naše sklony vidět problémy tam, kde nejsou a nevidět ty, které jsou. A naše úžasná vlastnost zabíjet se kvůli každej kravině. Ti "optimističtější" z nás se domnívají, že období míru (jak se u velmi vtipně říká) je na spadnutí. Tady zbrojí arabáčí, tady nacistí, tady amící, tamhle .... zase někdo jinej. Já nevim, možná tomu nerozumim, ale přijde mi vážně idiotský vytahovat zbraně kdykoliv s někym nesouhlasíme. Jenomže to by lidi nesměli bejt lidi. Někdy to bez boje nejde. Ale většinou za celým konfliktem stojí jenom někdo, kdo sleduje jen svoje zájmy (nebo pošahaný ideje) a umí zmanipulovat lidi.
Takže abych tento optimistický článek shrnula: Pokud nás neusmaží sluneční záření nebo nesrazí meteorit, nebudem mít, co jíst, budeme mrznout nebo se naopak péct, budeme si šlapat na hlavu v krajině bez stromů a nakonec se tu všichni pozabíjíme nebo udusíme z nedostatku kyslíku. Budeme bydlet v díře po granátu a budeme rády, že to nebyla atomová hlavice. To neni moc pozitivní. Já chci jenom domek, kde se svým miláčkem a malejma juniorama budu chovat spoustu zvířat (nj, na zvířata jsem úchylná) a budeme se mít průměrně dobře, budeme moct svobodně cestovat a říkat svoje názory. Ale nevypadá to moc růžově, po tom, co všechno jsem tu pře chvílí vyjmenovala.
Jde s tím vším vůbec něco dělat?… Vždycky jde něco dělat. Jenom to nebude jednoduché. Budeme se muset přizpůsobit. Kdo se nepřizpůsobí, vyhyne, to je zákon přírody. Budeme muset myslet ekonomicky a šetrně. Vymyslet ekologická paliva a zdroje energie, Něco, co nás ochrání před vlivem přepólování a tak dále. Hlavně se ale budeme muset změnit my. Někdo se bude muset smířit s antikoncepcí, někdo se bude muset smířit s ekologickým myšlením a hlavně, hlavně a hlavně se budeme muset smířit mezi sebou. Abychom dokázali přežít, budeme se muset přizpůsobit. Takže je důležité, abychom zapomněli na etnické rozdíly, náboženství, chamtivost, vypočítavost a jiné nesmysly, které nám brání ve snášenlivosti, a spojili síly. Jen tak budeme moct využít nás potenciál. Jednoduše víc hlav víc ví. Budeme mít hodně problémů a vůbec nám nepomůže, když se budeme mlátit mezi sebou.
To je dneska ode mně vše, koukám, že jsem se dost rozvášnila :) Teď je řada na vás. Vyjádřete se ;)

Obrázek: Zdroj