Únor 2013

Nástěnka no. 14

28. února 2013 v 19:48 | papája |  Nástěnka
Za poslední měsíc jste mohli na blogu zaznamenat podstatné změny. Některé byly patrnější, některé míň, a tak přináším stručný přehled, kdyby vám třeba něco uniklo :) :p

Nevyfotila jsem moc portrétů, jen jeden takovej na rychlovku. Zato jsem sem za poslední tři dny přidala spoustu fotek z naší dovolený na krušnohorském Božím daru.

Asi nejdůležitější událostí bylo zveřejnění nové sci-fi novely Nová Republika, která si získala celkem slušný počet čtenářů jak z okruhu mých přátel a zn´ámých, tak na literárních serverech. Jen na blogu to bylo slabší, i když bych o konstruktivní kritiku opravdu stála... zřejmě blogeři nemají chuť číst delší články...
No ale kdybyste měli chuť, tak v rubrice Literárno → Novely najdete příběch rozdělený do šesti navazujících článků i s mými ilustracemi vořenými na grafickém tabletu.

Kromě novely jsem se vrhla na pořádné digitální kreslení a rubrika Kresby se zaplnila množstvím velmi různorodých výtvorů a můžu říct, že tomu začínám přicházet na kloub ;)

A úplnou novivnkou je změna designu stránek. Starší design tu vydržel téměř rok a řekla jsem si, že je čas na změnu. Místo mé fotky barevných světel jsem zkusila udělat takzvanou fotomanipulaci, kdy z různých fotek uděláte jeden fantasticky zaměřený obrázek. Jelikož se mi celkem povedla, použila jsem jí jako záhlaví stránek. Je možné, že mě ten obrázek omrzí a že ho opět vyměním, ale zatím se mi tam hodil, protože působí víc... kouzelně.

Jinak děkuju všem komentujícím čtenářům
vaše papája

P.S.: Tady jsou náhledy starého a nového designu:

Míca na procházce v závějích

28. února 2013 v 14:33 | papája |  Fotografka
Při focení stromů jsem na Božím daru vyfotila i úplně úžasnou kočku, která byla zřejmě na procházce po svém "teritotiu" spolu se svojí šedou kamarádkou. Stihla jsem ale vyfotit pouze jednu slušnou fotku, protože kočky nechtěly spolupracovat a než jsem stačila vyměnit objektiv, odběhly pryč.


Zmrzlé stromy bílých plání

28. února 2013 v 14:29 | papája |  Fotografka
Mám tu pro vás pár dalších fotek z Božího daru. Přes noc, kdy pořádně funělo, na stromy přimrzla mlha a já po dni docela namáhavého lyžování popadla foťák a lezla do závějí, abych je mohla fotit ze všech úhlů :)



Pár ledových záběrů

25. února 2013 v 16:55 | papája |  Fotografka
Na Božím daru je permanentně hnusně...ať mi nikdo netvrdí, že Krušné hory se nejmenují podle toho, že je tu opravdu krušno... jen na pár letmých okamžiků vysvitne sluníčko, aby namlsalo lyžaše, a pak je nechalo sjíždět svahy v hnusné mokré mlze. Co mě tady ale nikdy nezklame, jsou rampouchy, pár jsem jich vyfotila i pro vás ;)



Temný anděl Warhammeru

18. února 2013 v 19:03 | papája |  Ilustrátorka
Už to tady párkrát bylo, takže nebudu sáhodlouze vysvětlovat, co to je Warhammer. Prostě něco mezi deskovou a počítačovou hrou a modelářstvím (véce na games-workshop.com). Ve fantasy kraju za lesní elfy a bestie a ve warhammeru 40.000 (sci-fi) za dark eldary. Na obrázku je člen mé nejoblíbenější jednotky dark eldar scourges, jeho kresba mi trvala zhruba 4 hodiny ;)


Snílek

17. února 2013 v 15:39 | papája |  Ilustrátorka
Můj obrázek pro soutěž v Klubu snílků na téma... "snílek". Trvalo mi to zhruba 4,5 hodiny a stálo mě to poslední zbytky energie, které mi po třech testech ve škole zbyly, ovšem myslím, že jsem to dokázala hodit na virtuální papír přesně tak, jak jsem si to představovala v hlavě :)


Gangsterka

17. února 2013 v 14:03 | papája |  Fotografka
Jedna fotka z rychlého focení. Ségra je nemocná, ale sestřenice chtěla vyzkoušet nový foťák, tak se ségra nabídla jako model. Během deseti minut a v nepříliš dobrém osvětlení jsme obě nafotily, co jsme potřebovaly a já nakonec vybrala jen tuhle fotku, ty ostatní mi přišly... nevím, asi nudný :)


Černá labuť

16. února 2013 v 14:35 | papája |  Ilustrátorka
To ke mně přišla sestřenice a koukala se, jak kreslím. Zeptala se mě, jestli bych nakreslila baletku v černejch šatech. Tak proč ne, že jo. A prej jestli bych jí nakreslila do druhého dne, kdy přijde na návštěvu. No, nevěděla jsem, jestli budu mít čas, ale rno jsem se zorhodla, že nemám moc náladu na učení a baletku jsem nakreslila. Jen malou a nízkém rozlišení, byla za dvě hoďky hotová, nepatlala jsem se s obličejem jako obvykle, ale vyhrála jsem si se šatama. No můžu říct, že sestřenice ještě nedorazila a já mám hotovo :D Jsem zvědavá, co mi na to řekne :D


Bílé vrány našeho světa

16. února 2013 v 11:06 | papája |  Články
Asi před týdnem jsem přes facebook narazila na článek o černošských albínech v módním průmyslu. Myslím, že to byla stránka blesk.cz, ale když jsem si odmyslela nesmysly, co tam byly napsané, téma mě opravdu zaujalo. Možná kvůli genetice, kterou zrovna bereme ve škole, nebo kvůli mé úchylce pro všechno, co vypadá dobře před objektivem, prostě jsem hledala a našla pár vážně úžasných fotek právě s albíny.
Albinismus je genetická porucha, která je způsobena nefunkčním genem pro tvorbu enzymu, který se podílí na tvorbě melaninu (pigment chrnící před slunečním zářením, který je ve vlasech, kůži a duhovkách). Malý albínek se narodí pouze dvěma rodičům s poškozeným genem a ještě je to celkem malá pravděpodobnost. Albíny můžete vidět v každém živočišném druhu, známí jsou například bílí losi, fretky, králíci nebo tygři, jejichž chovem se proslavila Zoo Liberec.
Přestože se spousta lidí na albíny dívá skrz prsty a zvláště v Africe to nemají vůbec lehké, myslím, že je to úžasná věc (tedy kromě toho, že se nemohou moc opalovat). Lidé s téměř průsvitně bílou kůží a nafialovělýma očima jsou žádaní zvláště ve světě modelingu, čímž se proslavili právě nejznámější modelky Diandra Forrest (JAR) a Nastya Kumarova (Rusko). Zvlášť Diandra jakožto afričanka vypadá velmi bizardně kvůli svým černošským rysům a plavým vlasům.
Já samozřejmě jakmile vidím albínku, hned ji vidím na několika fotkách, protože vypadají prostě úžasně. Asi to není jednoduché být jako bílá vrána, především ve školce a ve škole, ale právě jejich vada může být jejich hlavní přednost, protože podle mě je to prostě kouzelné :)


Obrázky: Zdroj 1, Zdroj 2, Zdroj 3

Nová Republika - část 6/6

15. února 2013 v 17:54 | papája |  N.R.

Když jsem otevřela oči, bylo všude kolem šero. Ale nebyla jsem v jeskyni, ležela jsem na podlaze policejního stíhacího vznášedla, které bylo přikryté listím, prostor osvětlovaly jen kontrolky na ovládacích panelech. Hlavu jsem měla podloženou měkkými balíčky lékařských utěrek a tampónů, které při pohybu nepříjemně šustily.
"Už jsi vzhůru?" Ten hlas jsem nedokázala okamžitě přiřadit k tváři, a tak jsem zvedla hlavu a podívala se za sebe. Seděl tam Bann, opřený o stěnu a vypadal tak… jako já jsem se cítila. "Prý jsme měli podobný problém," osvětlil mi a já si všimla, že má holé ruce. Podívala jsem se na své ruce, ale ani já rukavici neměla. "Má ji doktorka Witersnová," odpověděl na mou otázku, aniž by musel číst myšlenky. "Říkala, že ji my blázni nedostaneme do rukou dřív, než se nám mozky nevrátí do normálu," pousmál se, "což se u mě už nestane, ale ty budeš v pořádku, poprvé je to vždycky trochu šok."
"Už si to nikdy na ruku nevezmu," zamumlala jsem a posadila se. Hlava mi třeštila, jako bych v ní měla střepy. "Připadám si, jako bych měla pořádnou kocovinu."
Dveřní kryt se otevřel a dovnitř vešla doktorka Witersnová s Finou.
"Kde je Allan?" vyhrkla jsem otázku dřív, než si vůbec stačily všimnout, že jsem vzhůru.

Nová Republika - část 5/6

14. února 2013 v 14:28 | papája |  N.R.


Očima jsem přelétla obrazovky a několika z nich jsem se dotkla. Primární systémy naběhly ihned, jen chvíli mi trvalo, než jsem našla start motorů a pak už to šlo téměř samo. Nové ovládání bylo jednoduché, přehledné a zvládl by jej ovládat i… doktor. Vznášedlo se pomalu a hladce odlepilo od země, střecha hangáru se rozevřela jako květ, já přidala výkon a motory nás vystřelily do výšky. Navedla jsem stíhačku do širokého oblouku a opustila území základny. Nebyla naštěstí chráněna žádným štítem, a pokud ano, Bann jej dokázal vypnout.
"Kurz neznámý opuštěný ostrov v Tichém oceánu," zahlásila jsem, ovšem ani jeden z mužů můj chabý pokus o vtip neocenil. Ohlédla jsem se po nich. Corey zamračeně sledoval ubíhající zemi pod námi a Bann... Bann měl svěšenou hlavu a vypadalo to, že spí. "Co je mu?" zeptala jsem se a Corey odlepil oči od moře pod námi.
"Nevím, sedí takhle od doby, co jsme vzlétli," odpověděl a po okamžiku zamyšlení se zvedl a došel ke Čtenářovu sedadlu. Dřepl si vedle Banna. Neviděla jsem, co dělá, musela jsem posunout kurz víc na východ, ale po chvíli prohlásil: "Opravdu to vypadá, že spí. Zvláštní, má opravdu tvrdý spánek, ale dýchání je pravidelné, takže myslím, že je v pořádku."
"Je jen unavený, čtení myšlenek je náročnější, než se zdá."
"Zřejmě máš pravdu," souhlasil Corey a vrátil se do svého křesla. "V jednu chvíli jsem vážně myslel, že je po nás."
Trpce jsem se zasmála: "To já taky a ne jen jednou. Ale teď jsme na cestě za Allanem a doktorkou Witersnovou a máme zpoždění jen několik hodin. Dá se říct, že vše vyšlo podle plánu. Tedy víceméně." S touto myšlenkou jsem se pohroužila do vzdálených zákoutí vlastního vědomí a vnímala jen blikající obrazovku určující naší polohu.
Po pár minutách jsem si všimla, že i lidumilného doktora přemohl spánek, hlava mu klesla na rameno, světlé kudrny zakryly tvář a já slyšela jen mělké chrápání. Jen, ať si odpočine, pomyslela jsem si, čeká ho náročná operace. Popravdě, i mě pomalu přemáhal spánek. Stále jsem svědomitě sledovala kontrolní přístroje, do cíle zbývaly dvě hodiny cesty, a tak jsem vytáhla výkon na maximum, až síla motorů roztříštila vodu pod námi, a vší silou vůle jsem se soustředila na cestu, abych neusnula. Dobu příletu jsem dokázala snížit o půl hodiny.
Konečně jsem pod námi zahlédla první kusy pevniny, malé, hustě zarostlé ostrůvky, které tvořily mělčinami spojené celky. V dálce se pak mlhavě rýsovaly větší ostrovy zvlněné v lesnatá pohoří, která byla bez vznášedel špatně přístupná. Stočila jsem stíhačku na východ, dál do oceánu a snížila rychlost, abych mohla lépe manévrovat. Musela jsem jen najít ten správný ostrov, na který mě naváděla navigace.
Slunce už bylo nad obzorem a z lesů na ostrovech stoupala mlžná oblaka. Co je v dálce jsem kvůli špatné viditelnosti musela sledovat jen na obrazovkách, avšak přímo před námi měl být ostrov v databázi označený jako 945-T, náš cíl. Na vlastní oči jsem ho spatřila až mnohem později, když jeho skalnatý výběžek rozřízl opar jako nůž máslo. Byl velký, téměř celý porostlý vysokými stromy, kromě skalnatých vrcholků hor, kde mi počítač hlásil známky života. Hnízdiště nějakých mořských ptáků, odhadla jsem podle počtu nažloutlých teček shluklých na příkrých zlomech skal. Horší ale bylo, že jsem tam nemohla přistát. Jednak nikde nebylo dostatečně velké místo, a také jsem nikde neviděla možnost, jak bez výbavy sešplhat do lesa.
"Jsme tady," vyhrkl Bann a probudil se. I Corey trochu neochotně otevřel oči a zamračeně se rozhlédl po skalnatých špicích hor.

Nová Republika - část 4/6

13. února 2013 v 16:28 | papája |  N.R.


Zůstali jsme zavření v kovovém vězení několik hodin, čas utíkal pomalu, až jsem začínala mít pocit, že uběhly celé dny. Každý okamžik ve mně vzrůstalo napětí, protože mi drahocenný čas, protékal mezi prsty a já nemohla nic dělat. Doktorka Witersnová už na nás nejspíš čekala a dělala si starosti, co se nám mohlo stát. Pokud už nedostali i ji. Malé lahvičky vody dlouho nevydržely, žízeň se stále prohlubovala, až mi vyschlo v krku a začala mě přemáhat únava. Corey mi ale nedovolil zamhouřit oči a s obětavým úsilím se stále snažil udržet mě vzhůru a nutil mě odpovídat na jeho sebehloupější otázky.
"Jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo." Leželi jsme na podlaze a zírali do stropu.
"Nevím, jak to mám vědět, v naší kantýně sním všechno."
"Musí být něco, co ti opravdu chutná."
Zamyslela jsem se: "Dělají nám celkem slušné sendviče, koukají z nich kousky zeleniny, ale je tam nějaké maso… Neptej se mě na takové hlouposti, já vážně nevím, co mám nejradši…"
"No dobře, tak… kolikrát už jsi někoho zabila?"
Vzdychla jsem. "Hele tohle vážně neni nutný, už je mi dobře."
"To nemůžeš vědět. Já řeknu, kdy je ti dobře, já jsem doktor, ty jsi voják a vojáci jsou od přírody šílenci," odporoval Corey. "Tak kolik lidí jsi zabila?"
Hrklo ve mně. Posadila jsem se a nervozita, která se mi v hlavě hromadila, rázem vybouchla. "Já vím, ty jsi ten doktor, co zachraňuje životy, neublížil bys mouše, já jsem vrah, co zabíjí lidi…"
"Kolik?"
"Hodně. Už na tvoje otázky odpovídat nebudu, vím, o co ti jde, vyčítáš mi, že jsem tě donutila jít se mnou, protože se z toho zřejmě nedostaneme…"
"Ó, tak to mi křivdíš. Uklidni se, ano? Nedělá ti to dobře." Už mi začínal s tím opatrováním mého mozku jít na nervy. "Možná ti to tak nepřipadalo, ale nemusela jsi mi v nemocnici tak vyhrožovat, šel bych stejně. Stal jsem se doktorem, abych zachraňoval životy, všechny a Allan byl po dlouhou dobu můj dobrý přítel, jak jen to vaše přísné normy dovolovaly. Je samozřejmé, že mu pomůžu, když to potřebuje, jako komukoliv jinému, když bych byl jediný, kdo ho může zachránit." Na to jsem neměla co říct. Možná jsem ho podcenila, byl věrný svému lékařskému přesvědčení. "Vím, že jste neměli na výběr v tom, co z vás bude, stejně jako ten Čtenář, co nás vyslýchal, stejně jako všichni ostatní."
"Tak v tom máš pravdu."

Nová Republika - část 3/6

12. února 2013 v 14:09 | papája |  N.R.


Snažili jsme se vyhýbat tolika senzorům, kolika bylo možné. Když jsme se ale blížili k místu, kde jsem nechala zaparkované vznášedlo, uslyšela jsem poplachový signál městské hlídky. Byly každém městě stejné. Pro nás to ale neznamenalo nic dobrého. Strčila jsem do Coreyho, který se rozhlížel, odkud zvuk vychází, a připlácla ho ke zdi za komunikační budkou. Kolem nás prosvištěla dvě jednomístná hlídková vznášedla s červenými majáčky nad zadním motorem.
"To je kvůli nám?" zašeptal Corey.
"Kvůli mně," opravila jsem ho, "zřejmě už stihli nahlásit a označit moje vznášedlo…"
"Takže se odtud nedostaneme…"
Zamyslela jsem se. "Ale jo, když budeme mít štěstí."
Protáhli jsme se do boční ulice. V kavárně na rohu seděli dva lidé a překvapeně na nás zírali. Touto dobou byla většina lidí ve svých zaměstnáních, ale ani v pozdější hodiny nebylo zvykem vídat na ulicích běhajícího doktora a ženu v podivné šedé uniformě s helmou v ruce. Život občanů Republiky měl být ideální, bez stresu a to všechno díky sledovacímu systému a zákonům, které Rada vydala.
Stanuli jsme na kraji malého parkoviště, krytí listím nízkého stromku. Toto místo jsem zahlédla cestou do nemocnice a teď mi přišlo jako nejvhodnější pro opatření nového dopravního prostředku.
"Nemáme moc času. Půjč mi skalpel, seženu nám jiné vznášedlo." Corey vykulil překvapeně oči, ale když viděl, že to myslím vážně, prohrabal se svou doktorskou brašnou a náčiní mi podal. "Drž se těsně za mnou," nařídila jsem mu, "Bude to chvilka, tak naskoč dovnitř hned, jak se kabina otevře."
Rozeběhla jsem se přes parkoviště. V tuto chvíli se na nás jistě začaly zaměřovat senzory, takže jsme neměli moc času. Vybrala jsem si zachovalé vznášedlo patřící k těm starším modelům, které se daly s trochou šikovnosti a znalostmi z armádního výcviku otevřít i nožíkem. Taková vznášedla už se nevyrábí. Stačilo jen zlehka projet skalpelem v mezeře mezi víkem kokpitu a izolací, najít spoj držící poklop a přitlačit. Vypuklé víko chránící kabinu se jako na rozkaz otevřelo.
Okamžitě jsme skočili dovnitř, já otevřela ovládací panel a skalpelem poškodila ochranný systém vznášedla. To vyžadovalo trochu zručnosti, nesměla jsem se dotknout kovové linky spojující řídicí systémy.
Přede mnou se rozsvítila obrazovka a já skrytě zajásala. "Pozor na hlavu, odlétáme." Zavřela jsem kryt kokpitu a přepnula na manuální řízení. "Budeme trošku improvizovat, tak se radši připoutej." Nasadila jsem helmu a pomocí blikajícího panelu jsem zvedla vznášedlo do vzduchu. Trysky na zádi se zažehly bleděmodrým světlem a já navedla vznášedlo mezi vysoké domy. Zřejmě to nebylo nejrychlejší vznášedlo… ale lepší než nic.

Nová Republika - část 2/6

11. února 2013 v 13:39 | papája |  N.R.


Navlékla jsem se do šedých armádních kalhot a vystřelila z pokoje. Přes jídelnu jsem téměř proběhla, a i když můj žaludek volal po jídle, pokračovala jsem do lékařského oddělení. Zdravotní sestra se zdráhala mě pustit ke stázím, ale nakonec jsem jí přesvědčila, že se jen chci rozloučit se svým parťákem. Prošla jsem ošetřovnou, kde leželo pár zlomenin, a sestra otevřela dveře do místnosti se stázovými boxy. Na ploché stěně bylo vidět několik otvorů, jen ve dvou však byli matně zářící schránky. Sestra párkrát přejela prstem po dotykové obrazovce a zadala kód. Nato se vysunul jeden z boxů.
"Kdo je v tom druhém boxu?" zeptala jsem se.
"To není vaše starost," odbyla mě sestra. Zřejmě měla na agenty stejný názor jako většina lidí. "Máte pět minut." Pak odešla a nechala mě v potemnělé místnosti, kterou osvětlovalo jen namodralé světlo boxu. Popošla jsem blíž. Na průhledném plexiskle blikala malá obrazovka se jménem Allan k. r. z. (komando rychlého zásahu) a pár odborných výrazů. Uvnitř na bílé podložce ležel můj bratr strnulý mimo čas a stále měl na sobě uniformu. Zamrzl ve chvíli, kdy ho ve skladu zavřeli do stáze a od té doby se na něm nic nezměnilo. Nevypadal, jako by spal, vypadal spíš jako prchavý obraz, který při každém zásahu zmizí jako rozbitý hologram. Jeho tmavé vlasy byly stále zpocené a na bradě mu rašily krátké vousy, které si před akcí nestihl oholit.
"Říkala jsem, abys přišla až pozítří." Doktorka Witersnová vešla do místnosti a měla zachmuřený výraz.
Adrenalin mi okamžitě vystřelil do hlavy. "Stalo se něco?"
"Generál mi dal na podepsání formulář… Je to schválení k odpojení Allanova boxu."
Jako bych měla v plicích náhle vakuum. "Nepodepíšete to, že ne."
"Můžu to zdržovat, ale podepsat to musím. Je to jen formalita, budou mi šlapat na krk, pokud nepodepíšu."

Návrh titulní strany k povídce Nová Republika

10. února 2013 v 13:09 | papája |  Ilustrace
Zveřejnila jsem první část povídky Nová Republika. Doufám, že se někteří čtenáři najdou, buď na blogu, nebo na piště-povídky.cz, nebo na Liter.cz či na temnoles.cz :D Předchozí kapitolovky měly celkem úspěch jak mezi mými přáteli, tak na těchto literárních serverech. Jen se bojím, že lidi nebudou chtít číst tak dlouhý článek, který má rozsah zhruba 4 strany A4. Nemohla jsem ale kapitoly udělat kratší, protože text je víceméně souvislý a abych rozdělila scénu na třikrát se mi přišlo fakt na hlavu. Tak uvidíme, snad se někdo najde, budu moc ráda, protože právě tuhle povídku považuju za své momentální stěžejní dílko, na kterém budu do buducna stavět.

Nyní vám sem ale dám můj návrh na titulní stranu povídky, kterou budu tisknout pro své věrné čtenáře z mého okolí. Je to koláž dříve zveřejněných ilustrací k hlavním postavám, které si můžete prohlédnout zde.

Takže se kochejte a čtěte ;)


Nová Republika - část 1/6

10. února 2013 v 11:43 | papája |  N.R.


Na ovládacím panelu vznášedla se naráz rozblikalo několik kontrolek. Zamračila jsem se na ně, sevřela páku ručního ovládání a vytáhla rychlost na maximum. Neutrinový motor se začal nebezpečně cukat, ale neměla jsem na výběr. Corey, sedící za mnou, znepokojeně sledoval monitor.
"Dohánějí nás," upozornil mě, jako bych to sama nevěděla.
"Já vím… tohle není nejrychlejší vznášedlo, víc už z něj nevymáčknu…" Lepší než nic, pomyslela jsem si.
"Tak to jsme v háji," konstatoval a mě překvapil jeho klidný tón, protože jsem sama měla pocit, že se mi napětím rozskočí hlava. Mělo to být naopak. To já byla profesionál zvyklý na nebezpečí, on byl jen lékař, co půlku života nevystrčil nos z operačního sálu.
Před námi se krajina rozestoupila a vletěli jsme na kamenitou pouštní pláň. Bílá mračna zůstala daleko za námi a pět pulsujících bodů na monitoru se vynořilo v podobě pěti bílých vládních stíhacích strojů. "Jo," řekla jsem, "jsme v háji."
Pak začala rychlost na ukazatelích klesat, přestože jsem ani na chvíli nezpomalila. Elektromagnetický zpomalovač… Teď už bylo jasné, že neunikneme.

Trojice

8. února 2013 v 19:10 | papája |  Ilustrátorka
Už jsem tu slibovala, že se můžete těšit na novou povídku. Už je hotová, má 24 stran A4 a už čeká jen na korekci hrubek (protože chci brát ohled na vaše psychické zdraví). Tak se mi ty postavy, co jsem vymyslela zalíbily, že jsem si začala pohrávat s myšlenkou pokračování. Ale to je ještě daleko. Každopádně nejdéle pozítří tu bude první část povídky (chci to rozdělit na 4-5 částí vzhledem k omezenému obsahu článků).
Teď ovšem tu mám mou představu o třech hlavních postavách, které se v povídce vyskytují nejvíc. Nebudu vám prozrazovat moc, páč to byste to třeba nemuseli číst :D Jsem vážně zvědavá, jaký bude mít povídka úspěch, vzhledem k tomu, že mé předchozí povídky si získaly na blogu i na literárních serverech značné množství stálých čtenřů, a tento příběh s názvem Nová Republika považuju za svůj nejlepší počin ;) Stručný obsah si můžete přečíst tady.

Hlavní hrdinka, jmenuje se Estella a patří ke speciální armádní jednotce.


Tenhle týpek se jmenuje Corey Gillian a je to kardiochirurg... no uvidíte, proč...


Postava, na kterou jsem obzvlášť pyšná a taky jediná, pro koho mam vymyšlenej
osud do budoucna. Jmenuje se Bann a to co dělá má co do činění s tím, co má na ruce ;)


Holky, neblázněte a papejte

7. února 2013 v 14:03 | papája |  Články
Není to tak dlouho, co jsem v televizi zahlédla verbovací upoutávku na Miss. Mluvila v ní tuším minulá vítězka Tereza Chlebovská o tom, jak jí soutěž změnila život, a lákala všechny dívky s mírami blížícími se 90-60-90. "Změňte i svůj život, splňte si sen, staňte se princeznou…" Nepíšu to ale proto, abych se navážela do soutěže krásy. Všimla jsem si totiž, jak je ta holka vyhublá. Schválně jsem si ji našla na netu, jestli jsem se nespletla a neklamal jen střih šatů, ale ne, opravdu jí lezou kosti. Myslela jsem, že fenomén vychrtlejch modelek je u nás překonanej, když se pořád modelingový agentury chlubí, že chtějí jen zdravě vypadající modelky… zřejmě ne.
Ale nepsala bych tu o vychrtlej Missce jen tak, protože mě to zrovna napadlo. Na facebooku jedna z mých známých často sdílí články týkající se většinou mladejch holek kolem patnácti, který se snaží vypadat jako panenky a jsou vyhublý na kost, protože zjistily, že hormony zapracovaly a začíná jim růst zadek. A tak nejí. Všude můžete vidět varování a kampaně proti anorexii, ale ne... stejně to ignorují a když se to pak stane holce, co znám, začínám přemýšlet nad tím, že takový šílenost může popadnout i úplně normální a jinak rozumnou holku. Je to tlakem internetu, pubertou nebo výchovou? Těžko říct, já to nechápu, ale možná by mi to někdo z vás mohl vysvětlit, protože by mě opravdu zajímaly myšlenkový pochody, který vedou k takovým sebedestrukčním činům.
Ale opravdu nikdy nepochopím holky, co si nechávají vyoperovat žebra, aby vypadali jako panenka Barbie. Mimochodem, víte, že jedna edice panenek Barbie obsahovala návod, jak zhubnout a mít perfektní postavu? Obsahovala jednoduchou radu: Nejez! Pro informaci: Barbie je určená pro holčičky od 3 do 12 let...
Takže, nic takovýho. Holky, papejte. Dejte si guláš se šesti nebo pořádnej hambáč a vůbec se neostýchejte. Přece se nebudeme omezovat jenom proto, že někdo řek, že 90-60-90 je ideál krásy (nebo spíš 70-40-70 v dnešní době). Samozřejmě pohyb, zelenina atd jsou pro zdraví důležitý, o tom žádná, ale takový móresy jako "Nedam si pizzu, protože bych byla tlustá" jsou blbost. Takže dobrou chuť a já si jdu dát oběd ;)