Prosinec 2013

Silvestrovská nástěnka no. 18

31. prosince 2013 v 13:43 | papája |  Nástěnka
Je tu silvestr, a tak jsem si řekla, že bych mohla zase sesmolit pár organizačních a informačních řádků. Ovšem nechci tu dneska vypisovat, jaké všechny nové články, obrázky a fotky tu od posledně přibyli. Chtěla bych se podívat lehce do budoucna, protože mám pár plánů do nejbližší doby.

  • Ještě jednou po stopadesáté všechno nej do nového roku ;)
  • Hlavním úkolem, který jsem si teď vztyčila (teda kromě udělání zkoušek a zápočtů) vytvoření novoročního videa s fotkami a obrázky, které jsem v minulém roce vytvořila, také tam budou fotky ze zákulisí některých focení a fotky ze křtu knížky. Bohužel teď jsem neměla čas, takže video není na silvestra, ale bude co nejdřív ;)
  • Mam rozmalovaný nový obrýzek, lesní dryádu, která se stane (pokud to bude vypadat dobře) novou součástí designu.
  • Mezi svátky nám nevyšlo dlouho plánované focení na téma "robot" protože já i modelka jsme byly nachcípané. Takže tímto focením zahájíme novoroční fotografické řádění.
  • V nadcházejícím roce vyjde doufám také druhý díl Dodíkových pohádek, kterých bych měla opět ilustrovat, na to se moc těším.
  • Také se budeme do léta stěhovat z bytu do domečku. Budu zařizovat nový pokojíček, takže bych chtěla udělat nějaký projekt "krok za krokem k novému doupěti" ;)
Toď v tuto chvíli asi vše, určitě mě ještě něco napadne, ale to už bude překvapení. Tak semějte hezky a mláďata: ne, že budete chlastat, dospělí: snažte se nemít kocovinu, víte, jak pak vypadají rána ;)

Vaše papája

A mam to za sebou

30. prosince 2013 v 15:02 | papája |  Články
Vánoce jsem přežila bez úhony a bylo to bezvadný. Především z toho důvodu, že byla neskutečná pohoda, nikam jsem se nehonila, koukala jsem na pohádky, a kdybych neměla tak šílenou rýmu, tak by to bylo bez chybičky. Kost mi v krku nezaskočila, protože rybu jsme nesehnali (nechtělo se nám stát v těch narvanejch rybárnách a přelidněnejch obchoďácích), a tak jsme si usmažili k bramborovýmu salátu kuřecí řízky a udělali jsme si dezert - opravdovou vanilkovou zmrzlinu s horkými malinami a šlehačkou. Bylo to senzační. Stromeček nám neshořel, protože jsme měli světýlka elektrická zavřená bezpečně v žárovičkách. Snad už příští rok přemluvíme tatínka, abychom ty šíleně barevné žárovičky nevím kolik desítek let staré vyhodili a dali tam nějaké malé, bílé :) Před štědrovečerní večeří jsme si dali ve věstě sraz s babičkami, s tetou a sestřenicí a kamarádkou a vyzbrojení piknikovým košíkem s perníčky a vánočním punčem jsme šli dobrovolně vymrznout. Poslechli jsme si koledy a vyzvedli si betlémské světýlko, tak nějak už tradičně, které jsme úspěšně donesli domů, aniž by zhaslo. Když jsem byla malá, vánoce jsem vždycky prožívala tak, že jsem ráno nemohla dospat, celý den jsem byla jako na jehlách, že jsem pomalu nemohla ani jíst, i když to, že dárky dostáváme od rodičů, jsem věděla už od tří let, kdy jsem se mámy zeptala: "Mami, prosim tě, řekni mi pravdu, Vždyť to neni možný, že by Ježíšek stihnul obletět tolik stromků za takovou chvíli." Možná právě proto jsem byla víc nervózní, protože jsem moc dobře věděla, co jsem během roku provedla a rodiče to samozřejmě věděli moc dobře taky :) Ale stejně jsem většinou dostala to, co jsem si přála, jako letos. Jen s tím rozdílem, že letos jsem si v klidu vstala, v klidu jsem se nasnídala, koukla na pohádku, ozdobili jsme stromek, žádnej stres, pak oběd, další pohádky, pak procházka, vaření, večere a stromek. A navíc jsem se těšila víc na to, co budou ostatní říkat dárkům ode mě. Například ségra dostala tričko s nápisem "prokrastinátor", z čehož měla upřímnou radost :D Jinak já dostala krásný ručně šitý středověký toulec na šíky, lukostřeleckou rukavici, externí harddisk 1T, tři knížky, krásný černý sáčko, fusekle, playboy (nebo spíš playgirl) voňavku a pak nějaký ty hadříky atd. To jsem asi byla zase moc hodná :) Ale nejdůležitější bylo cukroví, u jedné babičky svíčková a u druhé kachna s chlupaťákama.
Na učení na zápočty a zkoušky jsem zatím ještě nesáhla. Teď relaxuju, protože mozek je přece jenom unavenej a i když bych ráda něco tvořila, tak kromě fotek nějak nemam na nic jinýho náladu. Ale až se začnu učit, tak mě určitě něco kreativního napadne ;)
Letošní vánoční pohádky mě teda zklamaly. Stejně jako ty předešlé atd. Jediné, které jsem vzala na milost bylo 12 měsíčků a to jenom proto, že jsme při sledování této pohádky byli v dobré ovíněné náladě a ty paruky byly prostě boží. A tajemství staré bambitky si mě získalo těma narážkama. Jinak bída a utrpení, takže nejlepší nově vysílanou pohádkou bylo disneyho Na vlásku, které už nám z paměti. Prostě nic nemá na Princeznu se zlatou hvězdou a Císařova pekaře :) Buď je to tím, že už se vyčerpali kloudné nápady, nebo máme samé neschopné scénáristy, nebo herce nebo obojí. Asi by se měli vybírat starší hlavní hrdinové. Je jedno, že nevypadají na 18, ale hlavně, že umí hrát.

Co bude na silvestra, to ještě netuším, ale nemám nějak náladu dělat to co každej rok, takže asi zahájim protest a zařídim si to po svém: dobré jídlo a dobrej film :)

Kytarové focení a jiné experimenty

29. prosince 2013 v 23:13 | papája |  Fotografka
Nevím úplně, co bych k těmto fotkám napsala. Prostě vzniklo to z takového momentálního nápadu na vánoní dárek pro přítele modelky - kytaristu. Původně to mělo vypadat úplně jinak, ale nakonec to dopadlo takhle, plus jsem fotky použila najakýsi trénink fotomontáže, jen tak pro zkoušku ;) Líčení, česání a focení - já :D



Fotoexperiment: Brouček a motýlek

27. prosince 2013 v 14:59 | papája |  Fotografka
Tři fotky, které jsem fotila za spolupráce mojí sestry, a které jsme dávali vytisknuté rodičům a babičkám a dědečkům. Jelikož to bylo samozřejmě tajné, tak jsem je nemohla zveřejnit dřív, ale teď už můžu ;) Jsou to fotomontáže mě a mojí sestry, takže anitak nejde o to fotgrafické umění, jako spíš o ten nápad a zpracování. Musím říct, že jsme se celkem vyblbnuly při focení :)

Takže já jako chroust a ségra jako motýl (nebo spíš můra) ;)




Vánoční Plzeň

22. prosince 2013 v 15:10 | papája

Plzeň je krásné město. Vážně a to neříkám jen proto, že tu žiju od malička, ale proto, že je v u nás málo měst, kde by se mi tak líbilo. Celé centrum lemují sady a parčíky a na to, že je to krajské město, je tu celkem klid. V uličkách najdete spoustu kavárniče a všeho možného a na Vánoce celé město po setmění ožívá. Všude je spousta světel, kolem hlavního náměsté Republiky jsou celé sady obehnané tisíci světýlek, na náměstí jsou trhy, vyřezávaný betlém v životní velikosti, zvonička, obrovskej stromeček a ulice vedoucí k náměstí jsou osvětlovány svítícími vločkami. Pár věcí jsem dnes nafotila, protože jsem se o tu atmosféru chtěla s vámi podělit. Kvůli zkouškám a zápočtům jsem to teď měla trochu divoký, takže jsem se nestihla naladit na takovou tu vánoční vlnu. Musela jsem to dnes dohnat. Třeba vám moje fotky pomůžou taky chytit tu správnou náladu ;)
Jinak se s fotkami účastním projektu "Vánoční města" na tomto blogu ;)



PF 2014

22. prosince 2013 v 12:02 | papája

I letos přeji všem blogerům i neblogerům všechno nejlepší a hodně kreativity do nového roku, hodně pohody přes vánoční svátky a dobrou Štědrovečerní večeři ;)

Vaše papája

Proč mám ráda fantasy?

17. prosince 2013 v 17:03 | papája |  Články
Úvodem tohoto článku bych chtěla trošku zareagovat na svůj nedávno publikovaný článek. Znovu opakuji že je mi jedno, jestli se někomu fantasy líbí nebo ne, jestli ho čte nebo čte detektivky, nebo psychologické romány nebo cestopisy. To že mám fantasy ráda a ve většině věcí a v mé tvorbě mě hodně ovlivňuje neznamená, že nečtu nic jiného nebo že nějak odsuzuji lidi, co fantasy žánru neholdují. Zřejmě jak jsem článek psala v trochu časovém presu a možná to tak vyznělo, i když jsem se snažila, aby ne. Navíc vím, že já jsem prostě magor a pravděpodobně i trochu nerd, i když nemám problém bavit se s kýmkoliv o čemkoliv, když není zrovna stejný magor jako já. Tím pádem ale chápu, že ne každý dokáže toto nadšení pro fantastično pochopit a já chtěla napsat článek, ve kterém bych se zamyslela, proč vlastně mám fantasy ráda.
Kdybych napsala, že je to proto, že odvádí člověka od normálních starostí, že dává světu nádech nadpřirozena atd, tak to všechno je pravda, jen je to trochu stručné. Každá kniha vyžaduje fantasii, ale fantasy to posouvá ještě o tu hranici, že většinou popisuje něco, co ve skutečném světě nenajdete. Různé bytosti, místa, kouzla, často dost bizardní a čtenáři prostě nezbývá nic, než přijmout ten fakt, že něco takového existuje a zapojit představivost. A to znamená nejen si v hlavě vytvořit obraz něčeho, co neexistuje, ale také to začlenit do toho knižního světa a pozměnit tak jeho zákony, protože pro lepší porozumění příběhu musíte s těmito novými věcmi prostě počítat. Proto se stává, že každý má svou vlastní představu a když pak je příběh zfilmován, tak se někteří nestačí divit, že někdo si to představoval úplně jinak než oni. Ale to je na tom to krásné, přece.
Jinak autoři fantasy většinou do vlastního vytvořeného světa promítají problémy z naší reálné společnosti ,které jsou vždy nějak zakomponované do děje. Respektive děj je o postavách, ale všechno musí stát na logických základech a i společnost fantastického světa má problémy jako ta naše. Takže se v knížkách setkáváme s problémy majetkovými, politickými a mocenskými, s válkami, s rasovými a kulturními rozdíly a různými druhy vypořádáni se s tím… Prostě se vším. A spisovatelé většinou nastíní problém, uvedou čtenáře do jeho dění, aby si to vyzkoušel v kůži knižních hrdinů na vlastní pěst a pak to buď nechá tak, aby si čtenář udělal vlastní názor, nebo problém nějak pěkně vyřeší. A pak existují příběhy, kde například vedle sebe žijí národy lidí, elfů a trpaslíků s celkem mírovými vztahy a nebo autor pojme z druhé strany a udělá (v případě příkladu různých ras) genocidu. Téměř ve všech případech těch lepších knih ale nese příběh ponaučení nebo nějaké moudro, nebo si čtenář odnese jistou zkušenost s tímto problémem, protože v dobré knížce nic není černobílé. V takových knížkách totiž někdy pochopíte reálný problém lépe, než kdybyste se dívali například na zprávy nebo četli noviny a dělali si o obrázek jen takhle z odstupu. Fantasy umí společnost skvěle napodobit a parodovat, takže se často stává prostředkem různých společenských satyr (např. Terry Pratchett).
To, co totiž fantasy přináší především, jsou možnosti. Nekonečné možnosti, které když si dobře rozmyslíte a poskládáte, může pokaždé vzniknout něco nového. Nic není předem dané a pokud máte odvahu, můžete vytvořit v podstatě cokoliv, co vás napadne. Na rozdíl od sci-fi, které má už v názvu definováno, že by se mělo opírat o nějaká vědecká fakta. Pak už stačí jen to, aby se váš svět líbil i jiným, pokud ho tedy nechcete mít jen pro sebe a psát si příbehy do šuplíku (což momentálně dělám já…i když ani to už ne, protože jsem se zatím nedostala k tomu, abych dopsala tu povídku, co mám rozepsanou… ale to je teď nepodstatné). Prostě začátkem je jako u všeho NÁPAD a musí to být dobrý nápad, aby v tak pestrém světě nezanikl.
Je pravdou, že zarytí milovníci fantasy zapomínají občas na reálný svět. Já doufám, že to se mi ještě asi nestalo a že zvládám normální život v pohodě, a fantasy je prostě jen zábava, která patří do knížky, na papír nebo do filmu, a která dokáže život zpestřit a zpříjemnit. Nechce to ztratit hlavu, i když by se občas nějaký ten dráček hodil a občas by byl čas, který vysloveně volá po činech neohrožených hrdinů… ale bohužel.

Obrázky: Zdroj 1, Zdroj 2, Zdroj 3

Kočičárny u rybníka

16. prosince 2013 v 18:02 | papája |  Fotografka
Focení se zvířaty je všeobecně velká sranda. Jim prostě nevysvětlíte "Koukej se do kamery, teď natoč hlavu sem a teď si sedni..." Pokud nenáte psa, kterej poslouchá na slovo, je to trochu složitější, natož pak když máte kočku, hada, králíka nebo gekončíka, jak už tady párkrát bylo. A tak když mi moje dlouhodobá spolužača a kamarádka z gymplu (a vlastně i základky) Terka napsala, že by potřebovala nafotit 12 fotek do kalendáře pro jejího přítele k Vánocům, řekla jsem "Ok, neni problém." Nešlo ovšem o nějaké provokativní fotečky, jaké byste asi čekali, šlo o fotky s jejím kocourem Jaimem. To byla výzva, a tak jsme včera vzaly kocoura a šly fotit k jednomu z rybníků, které jsou pár metrů od Terezky domu.
To, že to nebude jednoduchá jsem věděla, ale Jaime dokázal, že kočky jsou velmi svobodomyslná stvoření a na nějaký lidi, co kolem nich skáčou s foťákem a volají "čičí" hází bobek. Navíc, když je kolem tolik pachů, stromů našplhání, prolézaček z kořenů a psů, ka které by se nejraději vrhnul a naprosto tak zuinoval mojí představu o tom, jak psi honí kočky a kočky utíkají. Zvlášť jedna čivava, co se odvážila přijít blíž to málem schytala, ještě že byl Jaime na vodítku, jinak by bylo asi po čivavě. Přece jen byl kocourek asi tak dvakrát větší.
No takže jsme to nakonec vzaly stylem "spolupracujme s kocourem", kdy kocour si dělal téměř co chtěl, Terka se snažila s ním nějak sladit a já běhala kolem a snažila se co nejrychleji všechno fotit z co nejlepšího úhlu. Vyfotila jsem asi 200 fotek, ze kterých jsem vybrala a upravila 15. Z nich 12 půjde do kalendáře, tak jsem zvědavá, co tomu bude Terky druhá polovička říkat :)


Knihovna: R.U.R. ( Karel Čapek )

16. prosince 2013 v 16:52 | papája |  Knihovna

Legendární dílo, které ovlivnilo sci-fi.

Název: R.U.R.
Autor: Karel Čapek
Rok prvního vydání: 1920

Oficiální anotace: ROSSUM´S UNIVERSAL ROBOTS. Čapkovo utopistické drama, v němž se světu poprvé představilo slovo robot. Vypráví o továrně, v níž vznikají roboti, kteří pracují za lidi a umožňují tak vzniku jakéhosi "ráje". Jenomže nic netrvá věčně a i roboti můžou začít myslet na sebe.

Úsměv pro poslední slunečná den

15. prosince 2013 v 18:44 | papája |  Fotografka
Ano, název článku asi mluví za vše. Tyto fotky byly pořízené na zahradě našeho (doufám že už brzy) budoucího domku v den, kdy bylo naposledy tak krásně slunečno. Tímto posílám pozdravy Zuzance a hlavně modelce Kačence ;)
(Vidíte? Nefotím jen depresivní fotky ;D )


Mají Češi málo fantazie?

14. prosince 2013 v 18:41 | papája |  Články
Dlouho jsem nenapsala nic na blogovské téma týdne, ale téma Češi se mi tak trochu hodí. Zavrhla jsem psát o tom, jak jsme hrozní alkoholici, děláme jen ostudu, jsme nejtlustější národ v Evropě atd. To o čem chci psát je něco, nad čí přemýšlím už delší dobu a nevím, jestli to je to jev vyskytující se jen Čechů, nebo národů střední až východní Evropy, nebo celého světa. Samozřejmě když pominu země méně rozvinuté, kde není na děním pořádku vydávání knih, psaní knih, překládání knih, točení filmů, seriálů, distribuce zahraničních výtvorů atd. Řeč je o fantazii, kterou já považuji za něco, bez čeho bych se prostě nedokázala obejít. Je to koření života, které vytrhává člověka všedního světa.
Znám lidi a není jich málo, kteří se jednoduše vyhýbají jakkoliv zpracovaným příběhům z nadpřirozenými, nereálnými a fantastickými prvky, ať už jde o knihy, filmy nebo seriály. Nechci nikoho kritizovat, tohle není žádné obviňování nebo urážení, je to prostě fakt. Jde především o generace našich rodičů a prarodičů, ale stejně tak znám i lidi ze své generace. Zaměřuji se na to zřejmě především proto, že já jsem prostě nadšená z čehokoliv s fantasy tematikou a je to pro mě mnohem přitažlivější než realistické příběhy bez špetky tohoto koření. Ale někteří lidé prostě zavrhují cokoliv, kde se vyskytuje magie, nadpřirozeno nebo bytosti či stvoření, která by zařadili jen do pohádek pro děti, ne do příběhů pro dospělé. Jsou to pro ně hlouposti, které nedávají smysl, stejně jako sci-fi, které ač bývá založené na technických základech (většinou) je to stejně nereálné, jelikož je především o budoucnosti a ta se nás přece netýká… Znovu opakuji, že to je prostě věc názoru a to, proč mám ráda fantasy rozepíšu někdy jindy, proč mám ráda sci-fi, už jsem jednou psala.
Jelikož dnes se točí a píše kvantum podobně lazených filmů, je téměř nereálné, aby se s některým nikdo nikdy nesetkal. Lidé ale na ně do kina nepůjdou a v televizi to raději přepnou v lepším případě na dokument o druhé světové nebo nějakou komedii, v horším případě na Ulici nebo podobná zvěrstva, která s realitou nemají absolutně nic společného. Samozřejmě se dnes točí i ne-fantasy filmy, které jsou skvělé, ale mě to prostě přijde líto, že někteří lidé dokážou žít bez toho vzrušení, které fantastické příběhy vyvolávají.
Není tak těžké vymyslet, co je toho příčinou. Věk podle mě nehraje roli (alespoň ne významnou). Spíš je to jev různých faktorů historických, totiž toho, jak jsme zrovna my Češi (a ne jen my) byli během 20.století zmítáni z jednoho politického a ideologického konfliktu ke druhému, každý se nám snažil nacpat do hlavy něco jiného a vymazat odtamtud předchozí myšlenky. Poslední ránu zasadili komunisté svým fantasii naprosto ubíjejícím režimem. Díla která pak rozšířila věhlas fantasy (a sci-fi) literatury a později filmografie se sem těžko dostávala a byla opovrhována nebo zakazována. Vzpomínám si, že jsem četla úryvek z Rudého práva, který kritizoval Tolkienova Pána prstenů. Pokud na to někde na internetu narazíte, určitě si to přečtěte. Dnes už je naštěstí tento nesmyslný režim od nás pryč, i když zbytky jeho následků pořád přetrvávají.

Já jen doufám, že se do budoucna myšlení lidí u nás i ve světě trochu otevře a nechá se zpestřit trochou toho tajemna. Protože fantazie jde ruku v ruce s představivostí a ta je pro další rozvoj do budoucna nesmírně důležitá, bez ní bychom úplně zakrněli.

Obrázky: Zdroj1, Zdroj2, Zdroj 3

Reportáž z Osamělé hory a Ereboru

12. prosince 2013 v 19:14 | papája |  Články

Neodpustím si to a i když normálně recenze na filmy nepíšu, o prvním dílu Hobita jsem napsala, takže to udělám i u druhého dílu. A nejde ani tak o recenzi, jako spíš o pocity po včerejší půlnoční premiéře. Na premiéru jsme dorazili jako skupinka 7 lidí ve fantasy kostýmech a s lítostí jsme zjistili, že jsme jediní šílenci (=originální nadšenci), kteří v kostýmech přišli. Škoda, ale měli jsme dva elfy, hobitku, hraničářku (já), válečníka a dva…no řekněme normální lidi, vesničany možná. Těšila jsem se jak malá a když se na plátně objevil nápis HOBBIT - Desolation of Smaug ( Ano, byli jsme na originálním znění s titulky, jak jinak) málem jsem se počůrala štěstím :D Nééé, vůbec nejsem blázen….
Po retrospektivním úvodu jsme opět navázali na putování Thorinovy družiny trpaslíků k Osamělé hoře. Od začátku bylo jasné, že druhý díl bude jedna epizodka za druhou bez výrazného začátku nebo konce, protože v Hobitovi prostě bitvy pořádně nejsou (ale ve třetím díle si užijeme bitvu, to ano) a jelikož se jedná spíš o pohádku a jakýsi Tolkienův první počin ve Středozemi, chápu počínání Petera Jacksona přidat nějaké události nebo postavy, které v knížce prostě nejsou. Ale třeba mě ukřižujte, ale já si myslim, že pokud takový zásah do děje jen přidává a neubírá, je to v pořádku, když vede k širšímu zpracování děje a lepšímu pochopení postav. Přece jen, kdyby se film držel knížky, bude to na cca 2 hodiny, kde někdo někam dojde a nestihneme se pořádně do postav vžít.
Šmakova dračí poušť je temnější, akčnější a digitálně nacpanější než jednička. Nevím jestli to je dobře nebo špatně. Mě se jednička líbila moc a dvojka taky, bylo to jiné, bylo poznat, že děj je natažený na tři díly, protože hlavní dějová linie se zas tak moc neposunula. Zato tam bylo několik vedlejších, které mě potěšily, ale možná někomu budou lézt spíš na nervy. Já prostě miluju, když je děj komplexní, dlouhý a klidně natahovaný, abych se na své oblíbené postavy mohla dívat dýl a měla víc času je pochopit. V tomto díle (na rozdíl od knížky) dostane víc prostoru Thorin, Thranduil, Legolas( ale ten ne zas tak moc, kromě hodně efektních soubojů), Bard, Tauriel a Kili. Ano, Bilbo mohl dostat víc prostoru, neměl tam tolik vtipných scének, ale zato se mi líbilo, jak na něj už začínala působit moc Prstenu. Prostě kam sena něj hrabe Frodo, Bilba mám jednoznačně raději.
Thorin se začíná taky pěkně vybarvovat, a tak vám z něj běhá mráz po zádech, když víte, jaký stín padá na jeho rodinu, a zároveň ho hrozně litujete a chcete, aby to mělo dobrý konec (Ale víme své, že?). Thranduil je perfektní a to, že trošku přehrává se mi naopak zdálo na místě, jakožto mocný elfský král uzavřený ve svém království se svými představami o světě má právo být trošku magor. Mužská část obecenstva, co říká, že vypadá jako transvestita, prostě jenom závidí ;) Nicméně Legolas (který už prostě není takový klučina jako v Pánovi prstenů) vedle svého "tatínka" vypadá jako nedochůdče bez špetky elegance. Elfská kapitánka Tauriel není v knížce vůbec zmíněná, ale ve filmu potěší vidět nějakou schopnou ženštinu. Pan Tolkien zřejmě začal obydlovat své příběhy ženami až ve své pozdější tvorbě, ale přítomnost této krásné elfky celý film neuvěřitelně prozářila. Ano, všichni mají rádi trpaslíka Kiliho, já musím přiznat, že to není moje nejoblíbenější postava, přijde mi nefér, že mu nadrdžujou před jeho bratrem Filim, který je podle mě mnohem lepší trpaslík. Ale na druhou stranu jeho příběhová linie film přivede zase do trochu jiné sféry působící hodně na emoce, takže i romantičtí diváci si přijdou na své. Také jsem nabyla dojmu, že Gandalf má zřejmě jakousi úchylku bojovat s nepřáteli na úzkých kamenných můstcích nad propastmi. A Legolas měl možná až moc modré oči, mohli mu dát světlejší kontaktní čočky...
Soundtrack je jako vždy skvělý, jen mi přišlo, že ve filmu nevynikl tolik jako v jedničce. Možná proto, že první díl je plný záběrů na krajinu Nového Zélandu a ve druhém dominují spíše scény z interiérů studia jako elfské síně nebo Temný hvozd, Jezerní město atd. Jen závěrečná písnička v titulkách je prd proti Písni pro Osamělou horu, která byla v jedničce. Kulisy nemají chybu, stejně jako efekty, i když na můj vkus tam bylo možná moc tříštících se zdí a sloupů v Ereboru.
Hlavním tahákem byl zřejmě drak Šmak (Smaug, anglicky to zní líp). Na můj vkus byl jako drak moc ukecaný, ale pokud vezmu v potaz, že ho daboval Benedict Cumberbatch a drak tak zněl opravdu démonicky, klidně bych si pár jeho proslovů i přidala. Velmi elegantní a krásný drak, vypadal ladně a přesto kvůli své velikosti neohrabaně. Ano, drak byl perfektní, správně marnivý, zákeřný a nebezpečný. Závěrečná honička s drakem je napínavá, i když by mohla být kratší (trošičku). Opět se potvrzuje pravidlo, že v tomto druhu filmů může hlavní hrdiny ohrožovat třeba obrovský drak, můžou skákat ze stovek metrů, můžou na ně útočit hordy skřetů…stejně vyváznou živý bez jediného ohořelého vousu. Ale i tak je druhý díl Hobita dostatečně temný a napínavý a takové drobnosti alespoň dávají divákovi poct, že sleduje opravdové hrdiny, kteří mají šanci celou situaci přežít.
No uvidíme co poslední díl, kde nás čeká bitva pěti armád a jsem vážně zvědavá, jak bude pojatá a jelikož druhý díl končí ve stylu seriálů na pokračování v nejnapínavějším momentu, asi se do tý doby nervozitou ukoušu.

Hobit není Pán prstenů, snaží se z útloučké pohádky udělat napínavé dílo, kde nepůjde jen o jednu postavu, ale bude to příběh, kde každá postava má svou úlohu a to se povedlo. Neskutečně dobře se na to kouká a já se ani na okamžik nenudila, smála jsem se, když trpaslíci utíkali v sudech, slzela jsem, když Thorin otevřel bránu do Ereboru. Pro mě pět hvězdiček z pěti, nebo deset z deseti (no možná devět a půl) :D





Knihovna: Mapa času ( Félix J. Palma)

12. prosince 2013 v 16:56 | papája |  Knihovna


Netradiční román, který možná není chápán zcela správně, zato má hodně co říct a zanechá po sobě nejdnu zajímavou myšlenku.
Název: Mapa času
Originální název: El mapa del tiempo
Autor: Félix J. Palma
Překlad: Iveta Gonzálezová
Rok vydání v ČR: 2013
Rok vydání originálu: 2008

Oficiální anotace: Píše se rok 1896 a celý Londýn žije převratnou novinkou - cestováním v čase. Společnost Murrayho cesty časem totiž svým klientům nabízí možnost uskutečnit dávný lidský sen a vypravit se do jiné doby. A to přesně udělá Claire Haggertyová, svérázná mladá dívka ze zámožné rodiny, která je přesvědčená, že jí žádný z nudných nápadníků nedokáže dát opravdovou lásku. Proto se vypraví do roku 2000, kde se zamiluje do muže z budoucnosti a zažije s ním milostný románek napříč časem.
Ne každý ale touží po budoucnosti. Andrew Harrington chce spáchat sebevraždu, protože ho nic nedokáže zbavit bolesti ze smrti jeho milované, prostitutky Marie Kellyové, která se stala poslední obětí Jacka Rozparovače. Když se však objeví možnost cestovat v čase, rozhodne se vypravit do minulosti a Marii zachránit.
Jenže cestování časem má svá rizika. Můžeme měnit minulost? Smíme vidět budoucnost? Sám spisovatel H. G. Wells čelí nebezpečím a paradoxům cestování časem, když se v jeho době objeví člověk z budoucnosti, který ho chce zabít a přisvojit si autorství jeho románů.


Černá labuť v ledovém království

11. prosince 2013 v 21:06 | papája |  Fotografka
Vím, že jsem říkala, že další fotky zveřejním už v úterý, ale nastavená publikace se nějak nepublikovala, takžeto udělám teď ručně. Tady jsou dvě nelepší fotky ze zimního (hodně zimního) focení. Výdy jsem udalala 3-4 snímky, a pak jsem musela modelku zabalit do deky, aby mi nezmrzla :D
Možná je to trochu přepoetičtělej název, když na to tak koukam, ale nic inteligentnějšího mě momentálně nenapadlo :D




Tanečnice

9. prosince 2013 v 19:06 | papája |  Fotografka
Tohle focený bylo náročný, ale vybazení teplou dekou a dvěma termoskami s čajem jsme to zvládli ;) A nebyly to jediné fotky, které jsme ten den nafotili, takže se těště zítra na černou labuť ;)
Jinak hned po focení jsme vyrazili s modelkou a jejím doprovodem na Ledové království, nový Disney animák. Bylo to fajn, takovou blbost už jsem dlouho neviděla :) Na vlásku bylo sice lepší, ale ani tohle mě nezklamalo, takže kdybyste váhali, tak neváhejte ;)



Knihovna: Hostitel ( Stephanie Meyer )

9. prosince 2013 v 18:55 | papája

Rozporuplná kniha zatracované i opěvované spisovatelky.

Název: Hostitel
Originální název: The host
Autor: Stephanie Meyer
Překlad: Petra Klůfová
Rok vydání v ČR: 2009
Rok vydání originálu: 2008

Oficiální anotace: Náš svět napadl neviditelný nepřítel. Lidé se pro tyto mimozemšťany mění na pouhé hostitelské tělo; jejich mozek ovládne vetřelec, ale tělo zůstává netknuté a zdánlivě beze změny pokračuje v předchozím životě. Obětí mimozemšťanů se rychle stane drtivá většina lidstva. Když vetřelci dopadnou i Melanii, jednu z hrstky přežívajících "divokých" lidí, dívka vůbec nepochybuje, že nastal její konec. "Poutnice" - její vetřelecká "duše" - která teď ovládla Melaniino tělo, dostala předem varování před problémy existence v člověku: změť pronikavých emocí, příliš mnoho smyslů, vypjatě živé vzpomínky. S jednou potíží však Poutnice nepočítá: předchozí obyvatelka těla se odmítá vzdát vlády nad svou myslí, i když tělo jí už nepatří.


Můj první autogram

7. prosince 2013 v 18:33 | papája |  Články
Stala se mi taková vtipná zvláštní věc. Přišel mi dopis, takový velmi nečekaný. To jsem takhle jednou seděla ve škole ještě s pár lidmi ve studovně a čekali jsme na přednášku. Najednou tam vtrhla naše profesorka na anatomii a že prej hledá mě. Tak jsem se vyděsila, že jsem něco provedla, chtěj mě vyhodit, nebo tak něco. Naštěstí ne. Přišel mi dopis, na děkanát, což bylo podle paní doktorky na anatomii poprvé, co takhle oficiálně přišel dopis na fakultu pro studenta ( Řekla mi, že si myslela, že jsem si nějak nechala na děkanát převést trvalý bydliště… :D ). Takže nakonec to bylo tak: Jistý pan Karel z Domažlic mi psal ohledně mého ilustrátorského snažení. Předpokládám, že se už setkal s knížkou Dodíkových pohádek a následně si přečetl článek v Plzeňském deníku, který vyšel před 14-ti dny. Načež mi napsal moc milý dopis, kde mě vychválil až do nebes, a kdybych nebyla tak zatracený realista, mám ego až na Mt. Everestu. No a jelikož nevěděl, kam to adresovat, poslal to k nám do školy, protože jen tu jsem novinách zmínila. A tak ze mě měli na děkanátu šok J Musím říct, že dopis mě opravdu potěšil, ale zároveň trochu vyděsil. Uvědomila jsem si, že už nemaluju jenom sobě do šuplíku nebo pro nejbližší okruh známých, ale už je to veřejná věc. Každopádně člověka potěší, když je za práci pochválen a namotivuje ho to k další práci. Panu Karlovi posílám do Domažlic podepsaný obrázek, fotku s autogramem (prý sbírá autogramy a můj by ho moc potěšil, tak proč ne, i když je to dost zvláštní posílat někomu podepsaném papír… :D ). Každopádně je to můj první autogram a až budu jednou slavná, známá a mrtvá, tak na tom můžou další generace vydělat balík ;)
Takže děkuji panu Karlovi a všem, kteří mě podporují, protože je to pro mě důležité. Když člověk publikuje svoje výtvory takhle na veřejnosti a lidi si pak budou (snad) kupovat knížku s těmi obrázky, chce, aby to za to stálo a je to velká zodpovědnost, protože nemůžu vypustit jen tak něco. Už teď nadávam nad některými svými obrázky a vidím ty chyby a chtěla bych to udělat jinak a lépe, ale nejde to, takže se musím sakra snažit, aby to příště bylo co nejlepší ;)

Jinak Dodíkovy pohádky trhají úspěchy, už jsem jich podepsala hrozně hrozně moc a těším se na spolupráci na druhém dílu ;)

Pozdrav z galaxie NGC 4414

4. prosince 2013 v 17:09 | papája
Měla jsme tvořivou náladu, volnej byt a sestru, kterou jsem mohla proměnit v příšerku. A tak vznikly tyto fotky. Chtěla jsem vyzkoušet něco jiného, něco, kde bych využila maskérskou teorii, kterou jsem si nastudovala, photoshopové efekty, které už tak dlouho chci použít pro portrétové fotografie a hlavně nápad, který se mi už nějakou dobu klube v hlavě. Musím říct, že to byla sranda. Netvrdím, že je to kdvovíjaké umělecké dílo, ale je to prostě...můj návrh mimozemšťana :) Zabydlela jsem ho v galaxii NGC 4414, což je, jak jsem se dočetla, spirální galaxie ze souhvězdí Vlasy Bereniky. Je od nás vzdálená 62 milionů světelných let, takže se tam asi jen tak nepodívám, ale na snímcích je vážně krásná ;)



A tady je: Galaxie NGC 4414


Nástěnka no.17

4. prosince 2013 v 10:48 | papája |  Nástěnka
Koukám, že už dlouho jsem neudělala pořádně shrnutí nějakého toho snažení tady na blogu.

  • Tak především bych chtěla upozornit na rubriku fotografickou, kde můžete najít spoustu fotek, přes prázdniny a pozdim se mi tam nastřádala spousta nových portrétů, dokonce i od pár nových modelek. Všechny portréty jsem vzala trochu z gruntu, takže pokud se do rubriky podíváte, najdete nové nápady, nové kostými i maskování.
  • Největší překvapení ale začne dneškem, kdy kolem páté hodiny odpolední přibydou nové fotky s ufounskou tematikou. Začala jsem používat maskérské těsto, což je taková levnější náhražka latexu. Dnes to bude mimozemšťan, do 14-ti dnů zveřejním fotky robota ;)
  • Do rubriky ilustrátorské přibyla kvanta a kvanta fantasy obrázků, včetně pár zpráv o knížce Dodíkoých pohádek z Lesního království, které (jak už možná někteří ví) jsem měla možnost ilustrovat.Mou reportáž ze křtu knížky si můžete přečíst ZDE, článek, který vyšel v Plzeňském deníku pak ZDE a recenzi na knížku z Databázeknih.cz ZDE.
  • Můžu myslím říct, že autorka Dodíkových pohádek už pracuje na druhém dílu, který prý nebude veršovaný, ale vypravovaný a nabídla mi opět spolupráci na ilustracích ;)
  • Přiznám se, že rubrika spisovatelská leží dlouho ladem a do povídek přibyla jen soutěžní minipovídka pro Blog.cz, nicméně už pracuju na druhé části Nové republiky a jestli to klapne, bude to pecka (alespoň malá) ;)
  • Stejně tak to rubriky svých výžblebtů a úvah jsem napsala pár článků, které vás můžou ale nemusí zajímat, nejzajímavější je asi zveřejněná seminárka, kterou jsem psala ještě na gymplu na téma Věda vs. Náboženství. Plus tam samozřejmě uvidíte pár fotek z různých zážitků atd :)
  • Jsem ráda, že se ujal projekt Knihovna, který najdete nalevo v menu. Najdete v ní zatím recenze na zhruba 21 knížek, které vám můžou pomoct například při rozhodování se, jakou knížku si přát k vánocům, nebo jakou si koupit na dlouhé zimní večery. Jinak nelením a kdykoliv je čas, tak čtu a čtu a čtu. To znamená, že snad do Vánoc se tu objeví další recenze na Mapu času od Félixe J. Palmy. Zatím se mi to moc líbí, je to skvěle napsaný (kdyby někdo nechtěl čekat s rozhodováním do Vánoc ;) ).
No dobrá. Toť ode mě v tuto chvíli asi vše. Pokud jde o plány do budoucna, hodlám se zůčastnit vánoční literární soutěže na Blog.cz, alespoň to zkusim, i když nevím, jak se mi mezi účením na zápočtové testy podaří něco sesmolit :) Také jsem se účastnila dvou fotografických soutěží, tak čekám, jak to dopadne, i když u té jedné tuším, že to nedopadně pro mě dobře, účastní se tam moc profíků :D
Takže pac a pusu a vysokoškoláci držte se ;)
papája

Knihovna: Lhář 4 ( Jakub Ćwiek )

3. prosince 2013 v 15:42 | papája |  Knihovna

Poslední kniha polské kvadrologie, která mě utvrdila v tom, že i ve střední a východní Evropě můžou vznikat provokativní fantastické příběhy, který mění pohled na svět.

Název: Lhář 4
Originální název: Klamca 4
Autor: Jakub Ćwiek
Překlad: Robert Pilch
Rok vydání v ČR: 2013
Rok vydání originálu: 2012

Oficiální anotace: Loki se vrací! Tentokrát s poslední misí. Luciferovi se podařilo spustit Apokalypsu. Legie Pána ani Satanova armáda už neexistují, stejně jako civilizace na Zemi. Žezlo teď třímají Hlad, Válka a Mor a jedinými šťastnými obyvateli zeměkoule jsou zombie. Převezme moc nad dušemi vládce pekla? Do cesty za vítězstvím se mu postaví banda prolhaných zoufalců, podivínů, ztroskotanců a hejsků, ale i fanatických obdivovatelů Stephena Kinga a možná i pár militantních feministek. A samozřejmě sám Lhář. Zveme vás na Broadway! Dnešní program: poslední bitva o lidstvo! Pouze jediné představení!