Leden 2015

Vodník

27. ledna 2015 v 16:33 | papája |  Ilustrátorka
Nový obrázek, aneb prokrastinace je vážně zlá. Ale občas nutná aby se ze všeho člověk nezcvoknul ;) Moje trochu netradiční pojetí vodníka bez zeleného fráčku a kloboučku ( i když ten by mu určitě taky slušel ) vzniklo, když jsem hrála jednu prohlížečovou hru (ano, nejsem na to zrovna hrdá, příště budu radši v rámci prokrastinace uklízet). Nicméně obrázek je na světě jak teď sedím zase nad učením, úplně mi svrbí prsty a nejradši bych zase něci načmárala. Ale řekla jsem si, že až po zkouškách. Jsem zvědavá, jak dlouho to vydržím :D
Obrázek opět na facebooku a v lepším rozlišení na deviantart.


Dítě hvězdy - Část 2/2

15. ledna 2015 v 15:07 | papája |  Povídky
Druhá část mé povídky, se kterou jsem se účastnila Žoldnéřů fantazie 2014. Získala jsem 15-16 místo, což považuji za svůj osobní úspěch. Povídku jsem psala dost na rychlo, protože už mě štvalo, jak pořád nemam čas na psaní, a chtěla jsem se aspoň jednou za rok zúčastnit nějaké soutěže. Do první devítky jsem se neprobojovala, ale moc mě to nepřekvapuje a tak můžu povídku zveřejnit tady na blogu ;) (Pokud se vám čte špatně bílý text na černém poli, klikněte zde)
_____________________________________________________________________________________

Kamenné hradby Nortgow se vylouply mezi dvěma oblými vrchy jakoby z ničeho. Rázem Astara uviděla řeku, stále rychlou, ale dost širokou pro přepravní lodě vezoucí dřevo a kámen z hor. Kolem města nebyla jen obilná pole. Pod hradbami se rozléhal sad ovocných stromů a lány zeleniny, kterou Astara zatím neznala. Siwor jí ale slíbil, že bude mít dost času, aby všechno nové vyzkoušela. Provedl ji bránou a až když nechala hradby za zády, pochopila, jak moc se život ve městě liší od života, který doposud znala.
Většina domů byla postavena z hliněných cihel, čím víc pronikali ke středu města, tím vyšší domy nacházeli a ty pak byly většinou z kamene. Všude potkávali spoustu lidí, od žebráků po zámožné obchodníky, Astara také zahlédla několik řemeslných dílen. Občas se úzkými ulicemi pokoušel projet povoz tažený osly nebo kravami. Koně tu prý vlastnil málokdo a Astara se nemohla dočkat, až nějakého uvidí, protože na severu byl šťastný ten, kdo nějakého koně viděl jednou za život. Jediné, co kazilo její neutuchající nadšení, byl všudypřítomný zápach linoucí se z nehluboké strouhy, kterou v každé ulici odtékaly výkaly. Siwor to nazval kanalizací a ujistil ji, že na to si časem zvykne.
Když došli do středu města, vzduch byl o poznání čistší. Nacházeli se na malém dlážděném náměstí, jemuž vévodil velký kamenný oltář. Byl celý zasypaný dary, které lidé přinášeli, aby si udrželi božskou náklonnost. Některé už značně zahnívaly.
Toemův lazaret se nacházel v západním rohu náměstí. Byla to šedá kamenná budova s dřevěným krovem a doškovou střechou, na dřevěném štítu nade dveřmi byl vyobrazen zelený list.
"Tak pojď, seznámím tě," postrčil Siwor Astaru směrem k lazaretu, protože stále zvědavě pokukovala po stáncích na druhé straně náměstí.
Mistr Toem byl podle všeho bohatý muž. Zřídil nemocnici ve svém velkém domě, který zdědil po otci, a díky štědrým darům mnoha majetných lidí mohl poskytovat potřebnou pomoc každému, kdo ji potřeboval. Nejprve ale Siwor s Astarou potkali dvě ženy nesoucí koše s prádlem. Přivítaly Siwora s neskrývaným nadšením a on je potěšil několika lichotkami, které je upřímně rozesmály. Poradily Siworovi, aby Toema nehledal, že mistr právě rovná nohu jednomu z dělníků, se kterým se při výkopu nové studny utrhlo lano. Siwor proto provedl Astaru po nemocnici, ukázal jí lůžkový pokoj, prádelnu, apatyku, vyhnul se márnici a zavedl ji do malé zahrady ve dvoře, odtud do knihovny a nakonec do kuchyně. Všichni Siwora nadšeně vítali, Astaru si zaujatě prohlíželi, ale nevypadalo to, že by je její neobvyklý vzhled překvapoval. V kuchyni dostali oba najíst, a zatímco Siwor musel kuchařkám vyprávět novinky z cest, Astara do sebe nacpala plnou mísu zeleninové kaše s pšeničnými plackami, až se jedna z kuchařek divila, kam se to do jejího útlého tělíčka vejde.
Než stačil Siwor dovyprávět svůj příběh k okamžiku, kdy našel Astaru, vešel do kuchyně postarší muž. "Řekli mi, že tě tady najdu," řekl chraplavým hlasem a když Siwor naznačil uctivou poklonu, chytil ho za ruku a energicky mu s ní potřásl se slovy: "Tak povídej, co říkal můj bratr? Změnilo se něco?"
"Váš bratr vám vše napsal v dopise, pane," odpověděl Siwor a začal prohledávat kapsy svého kabátce. "Ale i když tomu nerozumím tak jako on, myslím, že mohu říct, že je všechno stejné jako před rokem." Na to vytáhl zapečetěný dopis a podal jej Toemovi.
"Dalo se to čekat," pokýval hlavou Toem a zadíval se na Astaru, jako by si jí všiml až teď. "A kdo je tohle, smím-li se zeptat?"
Siwor jí položil ochranitelsky ruce na ramena a popostrčil vpřed. "To je Astara, našel jsem ji v lese. Vypadá to, že bude potřebovat vaši pomoc, mistře."

Dítě hvězdy - Část 1/2

14. ledna 2015 v 15:07 | papája |  Povídky
První část mé povídky, se kterou jsem se účastnila Žoldnéřů fantazie 2014. Získala jsem 15-16 místo, což považuji za svůj osobní úspěch. Povídku jsem psala dost na rychlo, protože už mě štvalo, jak pořád nemam čas na psaní, a chtěla jsem se aspoň jednou za rok zúčastnit nějaké soutěže. Do první devítky jsem se neprobojovala, ale moc mě to nepřekvapuje a tak můžu povídku zveřejnit tady na blogu ;) (Pokud se vám čte špatně bílý text na černém poli, klikněte zde)
_____________________________________________________________________________________

Náš příběh se odehrál dávno. I nejstarší z nás jej znají jen z vyprávění a nikdo už neví, zda se opravdu vše odehrálo tak, jak nám líčily naše babičky. Nikoho ale nenapadne pochybovat o tom, že na tomto příběhu je víc než jen zrnko pravdy, přestože pochází z dob, kdy naší zemi nevládl žádný král a na území mezi východním a západním pohořím se rozléhala divočina osídlená jen jednotlivými osadami. V těch dobách byly hvozdy temná a nebezpečná místa, pokrývaly většinu údolí a jen málokdo se odvážil jimi procházet. Lidé spoléhali na ochranu vysokých palisád, na svých malých polích se zdržovali jen do stmívání a i dobytek zaháněli za hradbu ještě před západem slunce, protože domácí zvířata byla drahá a vlků žilo v lesích moc.
Podle legendy se jedné noci událo něco, co navždy ovlivnilo chod světa. Na černé obloze se objevila zářící hvězda, která svou září předčila všechny ostatní. Lidé nejdřív zajásali, že jim nebesa dávají znamení dobré vůle, ale když hvězda svou září zastínila i měsíc, lidé pochopili, že míří přímo k nim a začali se bát. Začali se modlit, aby jim bohové nebrali životy, za které museli každý den tvrdě bojovat. Modlili se všichni kromě ženy, která se právě tuto noc chystala přivést na svět nový život, a Kmotřičky - porodní báby.
Když hvězda s oslnivým zábleskem zmizela z oblohy, strach lidí rychle vystřídala zvědavost. Přestože byla noc, vydali se obyvatelé osad vyzbrojení ohněm skrz les k řece, kde tušili spadlou hvězdu. Nikdo z nich nevěnoval pozornost tomu, že ve chvíli, kdy záře hvězdy prořízla oblohu, se vesnicí rozlehl pláč čerstvě narozeného dítěte. Bylo to děvčátko, a protože kromě dobrotivé Kmotřičky, která pomáhala přivést ji do života, nezbyl ve vesnici nikdo další, jen její matka Roliana tušila, jak neobyčejná její dcera je. Zatímco vesničané našli u řeky jen nepříliš velký kráter, jež se zaplňoval vodou, Roliana držela v náručí malý uzlíček, ze kterého na ni hleděly velké fialkově modré oči.
"To musí být práce bohů," odtušila Kmotřička při pohledu na zvláštní dítě. "Jednoho dne dokáže velké věci."
Od toho dne se malá Astara, jak Roliana děvčátko pojmenovala, stala středem pozornosti. Všichni chtěli vidět dítě, které se narodilo v Noci hvězdy, a jak Astara rostla, uchvacovala své okolí nejen svým téměř nadpozemským vzezřením, ale také svou moudrostí. V pěti letech už dokázala věci, jaké děti jejího věku ještě dlouho neovládnou, a mluvila, jako by v tom drobném tělíčku vězela duše dospělého člověka. Zvěst o holčičce s pletí barvy sněhu, vlasy jako stříbro a očima jako ametysty se časem rozšířila i do osad za lesem a když do vesnice čas od času zavítal potulný kupec, chtěl se na vlastní oči přesvědčit, je-li na těch zvěstech něco pravdy.
A Astara rostla. Když od pádu hvězdy uplynulo deset zim, začala si sama dívenka uvědomovat, že není jako ostatní děti. Mívala bolesti hlavy a závratě, načež vždy po takovém stavu někde v okolí udeřily zlé síly. A čím byla starší, tím častěji tyto události přicházely. Jako by pohromy přitahovala nebo jako by je vždy cítila přicházet. Pod jejíma nohama vzplálo pole s nesklizenou úrodou nebo některému z pastevců zmizelo celé stádo ovcí a našli jej až po několika dnech v lese. Roztrhané od nočních zvířat.
Obyvatelům vesnice netrvalo dlouho, než se jejich obdiv k Astaře změnil ve strach. Báli se o svou úrodu, o své domovy a o své děti, protože byli přesvědčeni, že to Astara je strůjcem všeho zlého, co je postihlo. Nevěděli, že tyto nové síly neškodí jen jim, ale postihují celý svět od doby, kdy se tehdy na obloze objevila záhadná hvězda.
Zavírali před ní dveře a odháněli ji od hrajících si dětí, přestože je Roliana přesvědčovala o dívenčině nevině. Nevěřila tomu, že by desetileté děvčátko bylo schopné něco takového udělat. Když jí ale Astara sama přiznala, že všechno opravdu provedla ona, ale že tomu nedokázala zabránit, zakázala jí Roliana vycházet z domu. Pomyslela si, že její dceru musela proklít síla, která v noci jejího narození slétla na zem, a přestože nevěřila, že by něco z toho zlého udělala Astara úmyslně, chtěla ji i ostatní ochránit před možným nebezpečím.

Dítě hvězdy

12. ledna 2015 v 15:33 | papája |  Ilustrátorka
Konečně dokončená ilustrace k mé soutěžní povídce, která se na tomto blogu objeví zítra ;) Takže nebudu nic moc prozrazovat dopředu ;)





Knihovna: Tři tváře (B.Sanderson)

4. ledna 2015 v 10:24 | papája |  Knihovna

Tři různorodé novely od jednoho z nejlepších fantasy spisovatelů současnosti.
Jedná se o novely Emperor's soul, Infinity blade-Awakening, Legion.

Název: Tři tváře
Autor: Brandon sanderson
Překlad: Milena Poláčková
Obálka: Trilabit
Rok vydání: 2014

Tři tváře jsou tedy tři samostatné novely o přibližně 100 stránkách, které nakladatelství Talpress vydalo jako jednu knihu v pevné vazbě. Tematicky ani nijak jinak spolu nesouvisí, mají jen stejného autora a tím je úžasný Brandon Sanderson.
Myslím, že už není třeba pořád dokola rozebírat jeho dokonalý styl psaní, jeho neotřelé nápady, umění udržet napětí a vytvořit úplně nový fungující svět postavený na jedné základní myšlence, nebo jeho časté zapracovávání filozofických a jiných úvah do příběhů. Prostě, Sanderson je jeden z nejlepších současných fantasy a sci-fi spisovatelů a to mi nikdo nevymluví. Jen ta obálka mohla být hezčí.

Rok se s rokem sešel

3. ledna 2015 v 16:45 | papája |  Články
A je tu nový rok. Konec předešlého byl trochu (víc) hektický, a tak jsem dlouho nic nezveřejňovala. To víte, zápočty. Naštěstí jsem to více či méně úspěšně zvládla, a tak jsem si dovolila na celé Vánoce vypnout a prostě za školu a všechny ostatní povinnosti úplně dlabat. Celé volno tedy bylo ve znamení pohádek, návštěv, dobrého jídla a odpočinku. Ale přestože jsem prakticky jenom klábosila s přáteli a rodinou, ležela s cukrovím u televize nebo ležela s cukrovím v knížkách, mám spoustu věcí , o kterých psát. Bohužel Alenkám tolik času ani síly, abych psala nějaké hlubokomyslné a objevné články sem na blog, a tak tento blog zůstane v už zažitých kolejích jako prezentace mých výtvorů, ale psaní deníčkových článků jsem už dávno vzdala. Ale upřímně, ono by to stejně nikoho nezajímalo :D Tenhle článek je ale výjimka, protože dnes mám ukecanou náladu a především čas.


Největší vánoční (nebo spíš předvánoční) dárek jsem si nadělila sama, a to proto, že 21.12. mi přijel nový společník do mého pokoje, je to samička gekončíka nočního jménem Mandarinka. Zatím ji zvykám na nové prostředí a na svou přítomnost, aby se nebála. Mě už celkem bere, ale nemá ráda cizí lidi a návštěvy. A že jich za celé prázdniny bylo, chudák malá J Pro mě je asi nejsložitější na celém chovu takové ještěrky zajistit jí jídlo. Žere cvrčky, na červíky není zatím naučená, a chvíli mi trvalo, než jsem vychytala, aby mi cvrčci nechcípali. V jedné krabičce, kterou jsem koupila, je jich asi 30 (přesně jsem je nepočítala) a Manda sežere tak cca 3 ob den. A zbytek je v bedýnce. Teď už v luxusním cricketboxu, který jsem objednala, mají tam výběr různých dobrot, protože spokojené jídlo rovná se spokojený gekončík. Jinak je takový gekončík úplně ideální zvíře do pokoje, naprosto tiché a pokud zrovna nespí (jakože většinou spí), tak i dekorativní J No o Mandě zase jindy, a možná i o její mladší sestřičce, která mi přijede na jaře ;)