Články

Slovanští bohové - Vesna, Siwa, Morana

19. března 2016 v 13:26 | papája
Před pár týdny jsem přemýšlela, co bych namalovala. Chtěla jsem kreslit klasicky tužkou, ne digitálně, a chtěla jsem potrénovat kresbu postavy, se kterou se pořád trochu peru. Napadlo mě namalovat cyklus severských bohů, ale pak jsem si řekla: " Proč malovat germánské bohy, když máme i své vlastní slovanské?" Ano, slovanští bohové jsou dost opomíjení. Přestože polovinu Evropy obývají slovanské národy, moc se o naší mytologii neví, jelikož existuje jen minimum historických pramenů, které by ji popisovaly. V podstatě vše, co víme, pochází ze zápisků starých cestovatelů, kteří slovanské národy navštívili, z dochovaných tradic, pověstí a historických památek. A nutno dodat, že dost podstatnou část si tak nějak dovymysleli naši umělci během národního obrození. Přesto ale slovanská mytologie tak nějak přežívá v našem podvědomí, zahnízdila se v některých našich tradicích a když se zamyslíme, zjistíme, že nevymizela ani po staletích urputného pokřesťanšťování. A i když je ze starých evropských náboženství slavnější například to germánské nebo řecké, naše slovanské je neméně zajímavé. Kdo četl například Zaklínače (nebo alespoň hrál hru), tak ví, že se toto dílo polského autora ze slovanských tradic a mýtů vychází.V tomto článku Vám představím první tři bohyně. A doufám, že nebude vadit, když v rámci tohoto článku zabrousím trochu do historie a pověstí a podíváme se na slovanskou mytologii trochu v celku.
Slované jsou etnická skupina, která začala osidlovat Evropu kolem šestého století. Během let osídlili podstatnou část severní, střední i jižní Evropy a rozdělili se na mnoho národů. Přestože se tyto národy od raného středověku vyvíjeli různě, přetrvalo u nich v různých podobách původní polyteistické náboženství. Pro některé bohy měli různé kmeny různá jména (více či méně podobná), ale základ zůstal. Až na výjimky Slované nestavěli chrámy, ale vykonávali obřady v lesích. Spolu se svými bohy uctívali také řady přírodních duchů, tvorů a dalších mytických potvor, které se dodnes zakořenili například v našich legendách a pohádkách. Způsobem, jakým bylo náboženství prožívání, je možné jej (i když s rezervou) připodobnit například k náboženství keltskému nebo germánskému. A co se těch mytických bytostí týče, k nim se dostanu ještě v budoucnu v jiném článku. Nicméně vás překvapí, že jich nejspíš dost moc dobře znáte. Jen si vzpomeňte na vodníky, rusalky, lesní muže, polednice nebo vlkodlaky.

Veselé Vánoce a šťastný nový rok 2016

23. prosince 2015 v 12:21 | papája


Gekončík noční - jak na něj? (1/2)

13. října 2015 v 15:00 | papája
Normálně takové články nepíšu a je to úplně mimo to, co sem na blog normálně přidávám, ale už dlouho jsem plánovala to sepsat. Před rokem jsem si pořídila dva gekončíky noční, zvířátka úplně jiná než morčata a králíci, které jsem měla doma do teď, a úplně jsem jim propadla. Člověk si řekne: "Nemá to chlupy, je to studenokrevná hloupá potvora, která je dobrá akorát na koukání a člověk do toho cpe tisíce horem dolem, protože exotické zvíře přece stojí majlant a není snadné se o něj starat." No, pokusím se Vám dokázat, že to není pravda a zároveň tu shrnu základ informací a mých zkušeností, pokud byste se rozhodli si takového dráčka pořídit.
V prvním článku bych se chtěla věnovat základním otázkám a problémům, které musíte vzít na vědomí, než si vůbec nějakého gekončíka přinesete domů. Překvapuje mě, kolik lidí nechápe, že živé zvíře není hračka. Klidně si přinesou domů něco, o čem vůbec nic neví a pak se diví, že se gekončíkovi nevede dobře. Takový gekončík není potkan, kterému stačí bednička s vodou a sežere cokoliv. Doporučuji vám, abyste si nejdřív nastudovali všechno co jde. Mě nejvíc pomohli internetové stránky chovatelů, videa na youtube a internetové diskuze. Také existují skupiny na facebooku, kde zkušenější chovatelé rádi odpoví na jakýkoliv dotaz.

Jak vycvičit draka

5. února 2015 v 15:44 | papája

No, tohle neni článek o tom animáku, jestli jste čekali tohle. Jen se chci podělit o novinku, která se už doslova zabydlela u mě v pokoji. Na konci prosince minulého roku mi domů přijel drak. Vlastně dračice, je to samička gekončíka nočního, a jmenuje se Mandarinka. Když jsem jí viděla, tohle jméno se přímo nabízelo, protože je(z většiny) krásně oranžová. Jestli to někomu něco řekne, tak chovatelka (mimochodem moc milá stále ještě slečna) mi poslala její "genetickou variaci": SUPER HYPO HET. T. ALBINO 66% HET. RAPTOR. Ano, musela jsem si zagooglovat, abych přišla na to, co to znamená. No každopádně Manda (jak jí domácky říkám) má krásnou barevnou mutaci, je to hroznej lenoch a navíc pěknej cvalík. A to mi nepřijde, že by jedla nák hodně, jenom je taková...statná. Pro představu, co myslím pod pojmem "statnej gekončík": je asi 20 cm dlouhá a váží 64 gramů, což je v jejím věku (cca 7 měsíců) normální váha, ale podle některých chovatelů už hraničkí s tlusťochem. Ale je krásná ;)

Rok se s rokem sešel

3. ledna 2015 v 16:45 | papája
A je tu nový rok. Konec předešlého byl trochu (víc) hektický, a tak jsem dlouho nic nezveřejňovala. To víte, zápočty. Naštěstí jsem to více či méně úspěšně zvládla, a tak jsem si dovolila na celé Vánoce vypnout a prostě za školu a všechny ostatní povinnosti úplně dlabat. Celé volno tedy bylo ve znamení pohádek, návštěv, dobrého jídla a odpočinku. Ale přestože jsem prakticky jenom klábosila s přáteli a rodinou, ležela s cukrovím u televize nebo ležela s cukrovím v knížkách, mám spoustu věcí , o kterých psát. Bohužel Alenkám tolik času ani síly, abych psala nějaké hlubokomyslné a objevné články sem na blog, a tak tento blog zůstane v už zažitých kolejích jako prezentace mých výtvorů, ale psaní deníčkových článků jsem už dávno vzdala. Ale upřímně, ono by to stejně nikoho nezajímalo :D Tenhle článek je ale výjimka, protože dnes mám ukecanou náladu a především čas.


Největší vánoční (nebo spíš předvánoční) dárek jsem si nadělila sama, a to proto, že 21.12. mi přijel nový společník do mého pokoje, je to samička gekončíka nočního jménem Mandarinka. Zatím ji zvykám na nové prostředí a na svou přítomnost, aby se nebála. Mě už celkem bere, ale nemá ráda cizí lidi a návštěvy. A že jich za celé prázdniny bylo, chudák malá J Pro mě je asi nejsložitější na celém chovu takové ještěrky zajistit jí jídlo. Žere cvrčky, na červíky není zatím naučená, a chvíli mi trvalo, než jsem vychytala, aby mi cvrčci nechcípali. V jedné krabičce, kterou jsem koupila, je jich asi 30 (přesně jsem je nepočítala) a Manda sežere tak cca 3 ob den. A zbytek je v bedýnce. Teď už v luxusním cricketboxu, který jsem objednala, mají tam výběr různých dobrot, protože spokojené jídlo rovná se spokojený gekončík. Jinak je takový gekončík úplně ideální zvíře do pokoje, naprosto tiché a pokud zrovna nespí (jakože většinou spí), tak i dekorativní J No o Mandě zase jindy, a možná i o její mladší sestřičce, která mi přijede na jaře ;)

Jak jedna malá houslistka rozparádila Incheba Arénu

22. října 2014 v 16:24 | papája

Jednou ráno mě vzbudila esemeska. Byla od kamarádky a stálo v ní: "20.10. JE V PRAZE LINDSEY STIRLING! JDEŠ?" A bylo to. Samozřejmě, že jdu! Na ticket pro jsem si rezervovala lístek pro sebe a pro další 4 lidi a následující tři týdny jsme se těšily, až v pondělí 20. uděláme (v pět odpoledne) škole pápá a vyrazíme do Prahy. No... těch několik hodin na našich laboratorních cvičeních na ústavu biochemie bylo utrpení, ale nakonec nás propustili a my nasedli do takové staré (ale kupodivu spolehlivé) felicie a vyrazili směr Praha. Cestou jsme se stavili ještě v nějakém fastfoodu, protože jsme umírali hlady a musim říct, že v tu chvíli byl ten hamburger nebem na zemi :D
Sranda byla vystát zácpu u nemocnice v Motole, kde jsme strávili asi 45 minut možná víc, takže jsme se báli, že na koncert dorazíme pozdě. A nakonec taky skoro jo, protože když jsme se dostali (po vystání šílené fronty) dovnitř (a zaplatili nehorázné parkovné a byla mi sebrána flaška s vodou), už hrál předskokan. Naštěstí to byl jenom nákej maník DJ, což mě zas tak nenadchlo, takže jsme měli spoustu času procpat se davem alespoň na takové místo, abychom viděli polovinu pódia. Znáte to. Davové šílenství a lidi se nahrnou do kotle a i když by tam bylo místo pro dalích třeba 100-200 lidí, ty lidi vás tam prostě nepustí. Takže jsme stáli ve vchodě do kotle, ale viděli jsme na pódium alespoň částečně, takže dobrý ;)


Jsou situace, kdy jdou nějaký intimní zóny stranou pro vyšší dobro ostatních. Ale je zajímavé, jak se rychle seznámíte s lidmi, kteří vám stojí na noze nebo kterým se lepíte na zadek :) Takže stěžovat si nemůžu, naše okolí bylo velmi přátelké a byla sranda, protože jak jinak se vyrovnat s nepříjemnou situací, než že si z toho prostě uděláme prdel :)
Dav už byl v jednu chvíli tak vynervovanej, že začal hlasitě jásat, jenom když blikly reflektory nebo na podiu přešel technik. Ale nakonec se spustila hudba, halu zahalila mlha a Lindsey naběhla na scénu s největší parádou. Postupem času se dav nějak setřásl a my viděli téměř na célé podium a musím říct, že je úžasné vidět někoho, kdo dokáže udělat takovou show jen s houslemi, dvěma tanečníkama, bubeníkem a klávesistou. Jasně, težko by to hrála na živo, dkyž k tomu dělala takový prostocviky, ale vypadalo to skvěle a jak jsem tak viděla, užívali si to všichni přítomní, ať už holky nebo kluci, děti nebo babičky (ano, viděla jsem tam i paní zaručeně důchodového věku...v kotli). Lindsey vystřídala během večera tři převleky a celé to měla pojaté velmi originálně, včetně promítací obrazovky v pozadí podia.
Lindsey na mě působila neskutečně mile a skromě, zvlášť když mezi písničkami občas něco řekla do mikrofonu, je to prostě normální fajn holka, která si umí ze sebe udělat srandu. Doufam, že se jí bude do budoucna dařit a že zase někdy zavítá k nám, když už tady má takovou věrnou fanouškovskou základnu a když se jí v Praze tak líbilo (fotky na facebooku vypovídají za vše ;) ).


Obrázky: Zdroj1, zdroj2

Kauza muslimských šátků

3. září 2014 v 14:22 | papája
V poslední době běží českými médii téma, které tu sice bylo už dlouhou dobu, ale díky dvěma muslimským středoškolačkám, jedné řiditělce školy a jedné ombudsmance všechno v jednu chvýli doslova vybublalo na povrch a zdá se mi, že snad hned po válce(ano,už je to tak) na Ukrajině, je to téma číslo jedna. Minimálně na internetu. Nedalo mi to, abych se k tomu také nevyjádřila.
Věc se má ve zkratce asi tak: Řiditelka jisté pražské zdravotnické školy zakázala nosit dvěma muslimským dívkám hidžáb ( muslimské šátky, které nezakrývají obličej, ale jen vlasy, krk popřípadě prsa; neplést s džihádem :p ). Minimálně jedna z nich si šla stěžovat ombudsmance, která ji podpořila, protože zákaz svobodného vyznávání svého náboženství je podle lidských práv a v zákoně není nošení muslimských šátků (popř. jiných náboženských symbolů) nijak řešeno. Takhle se to většinou uvádí.
V jednom článku na eurzpravy.cz jsem se dočetla výpověď právě paní řiditelky té školy, na které to všechno začalo. Původně prý vůbec nešlo o šátky, ale o doložení pobytu na území ČR. Až pak se to zvrhlo v diskuzi o právech na nošení nebo nenošení šátků ve škole potažmo kdekoliv jinde. Ve školních řádech většiny škol je zákaz nošení pokrývek hlavy. Jakýchkoliv. To že moc nechápu, k čemu to je dobrý a že se to většinou moc neřeší je věc druhá. A ano listina lidských práv je školnímu řádu nadřazená, takže v tomto ohledu nevidim důvod, proč by si holky klidně nemohly ve školách šátky na hlavách nechávat.
Názory na tuto problematiku se liší. Někdo chce zakázat nošení muslimských šátků úplně, někdo jen těch, co zakrývají obličej popř. těch, co zakrývají celou postavu. Někdo by zakázal nošení jakýchkoliv náboženských symbolů. Někdo by to nechal, jak to je, ať si každý nosí, co chce. Pokud se shodneme na tom, že každý má právo věřit si, čemu chce, a nevěřit si čemu nechce, tak by mělo být asi jedno, že na první pohled vidíme, jakého je člověk vyznání, má-li ten dotyčný potřebu sdělovat to světu. Tudíž zakázat nošení náboženských symbolů mi připadá zbytečné, přestože věřící nejsem, ale uvést tohle do zákona by znamenalo žádné křížky na krku, žádné klášterní uniformy, žádné jarmulky ani hidžáby a nakonec třeba ani vánoční stromeček na náměstí. Protože stromeček je sice spíš historická tradice, ale v podstatě je to symbol křesťanského svátku (to, že to byl původně pohanský svátek, je další zajímavé téma, ale o tom někdy jindy).

Tardisově modrá princezna

21. července 2014 v 20:11 | papája
S naší šermířskou partou v létě objíždíme především dětské letní tábory. A upřímě, vždycky si na takových akcích užijeme nejvíc srandy. Kam se hrabou hrady, historické víkendy a rekonstrukce bitev? Když máte malé publikum složené výhradně z dětí, jě to to nejlepší, co můžou takový komedianti, co se neberou moc vážně jako my, mít. Krom toho, na táboře vždy dostaneme nědo dobrého k jídlu a hlavně to to jsou takové pohodové příjemné akce. Ale abych se moc nerozepisovala o ničem, když nemám čas ani napsat všechny články, co mám v plánu už dávno. Položím vám tedy otázku: Kdy se vám poštěstilo si během tábora cestovat v čase? :)

Libušínská bitva plná šílenců

6. května 2014 v 16:01 | papája

Už je to sice více než týden, co se na louce v Libušíně u Prahy konal 23. Ročník historického festivalu, jehož zlatým hřebem byla bitva, která je počtem účastníků (přes 1000 šermujícíh) největší u nás. Teď jsem si ale rozmyslela, že jelikož je to vždycky skvělý zážitek, napíšu o tom krátký článeček a dám sem i pár fotek (opravdu pár, protože jsem nafotila něco přes 500 fotek).


Na svazích jednoho údolí u obce Libušín každý rok vyroste historické ležení se dvěma dobovými tábory, kde když se ocitnete, tak nebýt Toi-toiek, máte pocit, že jste v jiné době. I když nevíte ve které, protože tu vedle sebe sedí vikingové, středověcí rytíři, husita a sem tam nějaký člen švýcarské gardy. Libušín má rozpětí období od 9. do začátku 15. století. Většina lidí přijíždí v pátek, pak přes noc chlastají, a pokud ten nápor vína, žen a zpěvu přežijí, účastní se v sobotu programu, který je přístupný i pro externí diváky. Takže na Libušíně můžete vidět nejen bitvu, ale i opravdivý šermířský turnaj v aréně, sokolníky a hudebníky, šermířská vystoupení nebo ukázky válečné strategie. A samozřejmě středověké tržiště s naprosto nestředověkým pivem, protože to se točí chlazené a ne jako teplá kašovitá hmota ;)

FATÁL aneb příběhy psané kostkou

21. dubna 2014 v 13:55 | papája


18.4.2014 oslavila naše šermířská skupina Avalon 10 let scé existence. Oslavovali jsme v malé hospůdce, kde se sešli současní i bývalí členové, včetně našich přátel a dalších příznivců. Byl to skvělý večer, který jsem si užila jako málo co za poslední dobu a jsem ráda, že mam kolem sebe tak úžasný lidi :)
Celý večer byl zpestřen soutěžemi o láhve medoviny (napřklad střelba terčem na šíp, pojídání chilli papriček nebo mléčná kolba) a takté tombolou, kde jste mohli vyhrát například trojrozměrné puzzle (=pytel strouhanky). Ale vrcholem večera byl křest a premiéra prvního dílu našeho (doufám) vícedílného seriálu inspirovaného hrou Dračí doupě, který jsme natáčeli o prázdninách. Sice většina z nás byla někde na dovolených, ale i v malém počtu jsme to zvládli. Ani nepoznáte, že například já jakožto 5 různých banditů tam umřu asi 5x ;) (Vždycky je větší sranda hrát komparz a ještě ty zlý co umírají jako na běžícím pásu) :D

Tak si užijte filmeček i s nepovedenými záběry a kdyby nefungovalo video, zkuste tento odkaz.

Dvacítka na krku

15. dubna 2014 v 12:58 | papája

A je to tady! Minulý čtvrtek jsem se přehoupla přes druhou desítku. A nějak...žádná změna. Pořád vypadam stejně, nějaké náhlé osvícení a prozření se nekonalo a jediné, co je jisté, že teď mě čekáasi jedna z nejdůležitejších částí života. Co bych asi tak měla za těch zhruna deset nadcházejích let stihnout? Vystudovat školu, možná druhou, najít práci, najít chlapa s nějakym dobrym genetickym materiálem ( Mrkající ).... to by se z toho jeden složil. Tolik práce. Proč se říká, že je to nejlepší část života? Možná jsem divná, ale trochu závidim těm, co už mají svoje jistý :D

Týden šíleného biologa

3. dubna 2014 v 18:29 | papája
Moc často nepíšu články deníčkového typu, ale jednou to přijít muselo. Ono to vlastně chodí čas od času, vždycky, když si potřebuju postěžovat nebo se podělit o nějakou (pro mě) objevnou myšlenku, popřípadě o to, co se mi v poslední době honí hlavou. Na začátku, dokud vás ještě neodradím svými kecy, bych ráda poprosila ty, kterým se líbí moje tvorba popřípadě články, jestli byste pro mě tady nehlasovali (jsem tam jako papája, prozměnu). Nepředpokládala jsem, že se dostanu do užšího výběru, ale začínající tvořivec se musí nějak zviditelnit, že jo :)

Byly časy, kdy jsem litovala, že jsem se nedostala na medicínu. Teď už toho nelituju a naopak jsem ráda. A není to jen díky tomu, že jsem viděla, jak se medici učí každou blbou cévku v ruce (a mě anatomie nebaví, stačil jeden semestr), ale především je to proto, že jsem objevila krásu nelékařských zdravotnických oborů. Ano, zdravotní laborant je sice jen bakalářský obor, ale má tak široký záběr, že pak budu moct jít pracovat do jakékoliv laboratoře a budu mít mezi nevystudovanými laboranty dobr postavení, ale navíc mi to otevřelo dvěře ke studiu dalších oborů, o kterých bych před tím ani nepřemýšlela, ale které jsou mnohdy stejně důležité nebo důležitejší, než samotný lékař. Apro mě mnohem příjemnější, protože přiznejme si to, nejsem zrovna lidi milující typ a představa zkumavek, které nemluví, je mi mnohem příjemnější. Každopádně už vím, že na biochemii mě nikdo nedostane. Je to sice zajímavé, ale většinu práce za lidi nahradili stroje. Zajímavá je histologie, genetika a především mikrobiologie a buněčná biologie.

Jeden malý postřeh a další nominace na řetězák

5. března 2014 v 14:52 | papája
Od Any jsem byla nominována na nějaký ten Liebster řetězák, ale jelikož jsem ho už jednou dělala, budu trošku podvádět a prostě jen odpovím na její otázky a dál to zazdím. Je toho už moc, nemusí to chodit pořád do kolečka. Takže pod perexem najdete otázky s odpověďmi.

Teď chci ale mluvit o jedné věci, která mě včera zaujala. My na našem vysokoškolském oboru jako budoucí laboratorní pracovníci řešíme především chemii a biologii (všechna jejich různá odvětví), ale jak už to na vejškách bývá, vždycky se tam najde nějakej předmět k ničemu. Alespoň to jsem si myslela, když jsem zjistila, že máme předmět "počítačová prezentace". Jak se nakonec ukázalo, není to ani tak o tvorbě v powerpointu, ale především o tom, jak dokážeme prezentovat sami sebe, což je prostě průser :D Ale třeba se mi to bude někdy hodit, bohužel můj problém je, že když mám prezentovat kvůli tomu, aby mě někdo kritizoval za to, jak prezentuji, je to horší, než kdybych měla někde odvykládat prezentaci o kvantové fyzice. O tom ale mluvit nechci. Včera jsme na hodině přednášeli podle prezentací, které jsme dělali na jiný předmět, já a moje kamarádka jsme měli téma "očkování proti rakovině děložního čípku".
Prezentace byla víceméně v pohodě, stejně když se v tom začne někdo šťourat, najde tisíc věcí, co by šly udělat jinak a lépe. Našemu vyučujícímu (který je mimochodem mladší než polovina mých kamarádů, a tak u nás není poznat, kdo je student a kdo ne) vadilo, že když jsme mluvili o takových závažných tématech jako rakovina a další onemocnění, vůbec jsme se u toho netvářili, že by se nás to nějak dotýkalo, dokonce jsme udělali pár vtipů, kterým jsme se i zasmáli.

Nemyslete si, že taková závažná témata považuji za bůhvíjakou srandu, ale když o tom slyšíte pořád, tak už vám to ani nepřijde. A to ani nejsme medici, ti to musí mít mnohem víc, když se pitvají v lidech. My pracujeme jen se zkumavkami, takže většinou u nás slyšíte vtipy o tasemnicích, malárii, chromozómech a podobně. Stejně tak patolog, který už v oboru pracuje 40 let prostě musí takhle profesně zdegenerovat, ajťák si z vás taky bude dělat srandu, které nebudete rozumět, bohužel v tom zdravotnickém odvětví je to mnohem citlivější, já vím, ale nezlobte se na nás, je to prostě přirozené, možná je to jakýsi způsob obrany, protože my si to nemůžeme tak brát.

"Tuto, kampa, ňák", já jsem hrdý plzeňák :)

26. února 2014 v 20:31 | papája
Včera jsem na internetu narazila na článek, kde byl seznam výrazů vyskytujících se v Plzeňském "nářečí". I když já bych to úplně nářečím nenazvala, protože alespoň v samotné Plzni okolí nekomolíme češtinu nijak výrazně, spíš máme pár výrazů, které se ve zbytku republiky nepoužívají. No a trošku, jak se říká, zpíváme. Říká se, že protahujeme slova a hodně pracujeme s intonací. No, mně to nepřijde. Určitě ne nějak výrazně oproti středočeské češtině, proti ostravskému nářečí ano, ale to asi každý :) Ale byla jsem nedávno v Náchodě na křtu knížky, kterou jsem ilustrovala, a nepřišlo mi, že by se moje mluva nějak lišila od ostatních. Zato všichni, jakmile se dozvěděli, že jsem z Plzně, začali říkat: "Ze-z-Plzně, co?" No.. hahaha, zasmáli jsme se, ale moc nechápu, proč si všichni myslí, že to říkáme :)


Ze-z-Plzně u nás nikdo neříká. Máme pár zvláštních výrazů, ale takovou blbost bych nikdy nevypustila z pusy. Zato říkáme "zeshora" a "zespoda", to pravda je. Ale v onom již zmiňovaném článku jsem našla výrazy "zezhora" a zezpoda". Ne, nevím, jestli si to teda myslí všichni Plzeňáci, ale třeba to zezpoda bych nikdy nenapsala. Je tam písmeno "s", "z" vypadá neskutečně debilně. Musím ale přiznat, že nevím, jestli pravidla češtiny dovolují právě to "ze shora a spoda" používat. Mě to přijde logické stejně jako "zleva a zprava". Je ale zajímavé, že ve slovníku spisovné češtiny jsem "zeshora" našla, ale "zespoda" ne...přitom je to stejný princip.

"Kdepa, kampa, copa, jakpa, čípa, kterejpa" - Tak tohle je naprostá pravda. Rodilý Plzeňák se vás prostě nezeptá "Jakpak se máš?" Vždyť "jakpak" se hůř vyslovuje a "k" na konci je zbytečné :D Uslyšíte pravděpodobně: "Jakpa se máš? A kterejpa ty seš?" Jen si osobně myslím, že zrovna "čípa" se moc nepoužívá. Já bych se rozhodně zeptala spíš normálně: "Čí je ta taška?"
Je ale zajímavé, že také v Plzni zaslechnete nejen "Kudypa půjdeme", ale možná i "Kudyma půjdeme." :)

"Tuto, tuten, tutady, tuhle" - neboli "toto, tento, tudy, tady". Nevím, jak to vzniklo, vím, že je to nespisovné, ale používá se to dost často. Ne vždy, ale když to řeknu někde mimo Plzeň, tak ze mě mají vždycky ohromnou srandu :D

Party napříč staletími

17. února 2014 v 14:17 | papája

Každý rok v únoru je v Plzni akce, kterou tu všichni známe pod názvem Šermířský ples. Já se na takové akce vždycky moc těším a letos jsem se těšila o to víc, protože v den, kdy máme s naší šermířsko-kejklířskou skupinou tréninky, tak mam bohužel moc důležitou přednášku z biochemie, takže tenhle semestr si ty naše šermířská individua moc neužiju. Takže 15.2. jsem před sedmou hodinou večerní (narozdíl od normálních plesů) smyla makeup, rozcuchala vlasy, nahodila šaty, co neodhalují téměř nic (nj, středověk), a pak si asi 15 minut šněrovala kožené holínky s dlouhou špičkou. Ještě plášť s kápí, aby nebyla zima, a vyrazila jsem pařit :)


Nejen, že jsem byla spokojená ze setkání s mými kamarády i známými, které jen tak nevídám, ale když přijdete do takové společnosti, úplně z vás spadne taková ta všední šeď, nervozita a napětí. Prostě se odvážete ve víru těch pestrobarevných kostýmů a ocitnete se mezi stejnými blázny jako jste vy, takže vůbec nevadí, pokud se ztrapníte nebo ne, protože mezi takovými hovady (v nejlepším slova smyslu) to nikomu divné nepřijde. Sice jsem letos odložila své erbovní sametové šaty a šla jsem za vesnického trhana, ale do příští sezóny mám v plánu ušít si nový kostým a ten teprve bude :D
Nejvtipnější na takové akci mi vždycky přijde ta různorodost. Jednak věková, protože to je prostě něco, co baví jak malé děti, tak dospělé všech věkových kategorií (to je ale krásná fráze :D ). A jednak dobově, jelikož každá skupina se zaměřuje na jiné období, tak se tady vždy objeví směska kostýmů z nejrůznějších období historie. Gotika samozřejmě převažuje, ale ani renesanční kostýmy nejsou výjimkou, dokonce dva či tři barokní jsem zahlédla, pak jsem tam zahlédla jakési ranné románské období a jednoho pána, co přišel v cylindru a vypadal jako Darwin za mlada. No kde jinde se vám stane, že si děvečka ze 13. století zatancuje s mušketýrem? Nebo je libo pirát? :D

Dnes je jako včera

9. února 2014 v 18:49 | papája
Opět asi po půl roce přispívám do pravidelného blogového tématu týdne, protože téma "Dnešní svět" mi trošku nahrál do karet.
Nechci zase psát eseje dlouhé přes dvě stránky. Jen bych chtěla vyjádřit to, co mi přišlo na mysl, když jsem pročítala pár článků na toto téma zveřejněných jinými blogery.


Co jsem vídala asi nejčastěji: dneska jsou lidé hrozní, bezcitní, neslušní, chlastají, kouří, berou drogy, kradou, podvádějí... nejhorší je samozřejmě mladá generace, co krom toho jen pořád sedí u počítače a fláká se, pak politici a "ti bohatí" no a dřív se žilo lépe, dřív si lidé nepodřezávali žíly aby na sebe upozornili, také bylo všechno levnější, lidé si nezáviděli. Také jsem se dozvěděla, že se dneska někteří bojí chodit sami po ulici, že si lidí už spolu tolik nepovídají a snad i těch homosexuálů se vyrojilo víc. O celosvětových krizích a deštných pralesech ani nemluvě.
Upřímně, je normální, že člověk vždycky nachází to špatné na době, ve které žije. Žádná doba ale není ideální, protože vždycky má lidstvo své problémy, které zůstávají vesměs podobné, možná se spíš redukují nebo (abych byla přesná) vyvíjejí se světem, který jsme si vytvořili.
Lidé chlastali vždycky a od té doby, co ovládli oheň, se snažili zapálit co šlo, aby zjistili, po čem mají ten "zvláštní pocit". Že by se počet sebevražd nějak zvyšoval mi není známo, možná dnes má člověk poměrně dobrou vyhlídku na dožití se vysokého věku, tak si života tolik neváží, ale dřív se zemí prohnala jedna či dvě morové epidemie a myslím, že lidi byli rádi, že to přežili a na nějaké podřezávání žil vůbec nemysleli. Navíc existovali mnohem lepší způsoby, jak se nechat zabít, často nedobrovolně, například při povinné vojenské službě. Dnes můžeme být rádi, že na spoustu nemocí existují léky nebo očkování, že se nemusíme strachovat každé chřipky a že ve většině zemí nemusí jít kluci do armády, aby pak měli krásné vyhlídky na smrt v nějaké nesmyslné válce (pokud sami nechtějí). Člověk by řekl, že dnes, v době víceméně moderní, kdy máme internet a celý svět se tak propojil, nebude válečných konfliktů zapotřebí, ale stále tu ten bič nad námi je. Byl tu vždycky, a dokud se všichni nedomluví, že prostě do armády nepůjdou ani za nic, a to ani ve jménu nějaké ideologie nebo naopak obrany země, tak stále bude. Naštěstí dnes ale právě díky této informační, kulturní a třeba obchodní propojenosti (si myslím) nehrozí nějaký velký konflikt vyvolaný alespoň v tomto směru zainteresovanými zeměmi.
No samozřejmě vždycky tu ale byli lidé mocní, po moci toužící, lidé, co dokázali ovládnou davy a lidé co je dokázali pěkně vytunelovat. To není jen dnešní svět a je otázkou, jestli to někdy vůbec bylo jinak. Možná že ve středověku, kdy jeden člověk měl neomezenou moc nad svými lidmi, to bylo ještě horší, protože osvícený panovník zřejmě neexistuje. A pak vždycky existovali lidé chytří a lidé hloupí. Ti chytří to měli většinou těžší, co si budeme povídat. Můžeme být ale rádi, že dnes oproti minulosti jsme alespoň v relativním bezpečí (nenapadne vás banda loupežníků na každé cestě lesem), svobodě projevu, dostupnosti služeb, kultury a informací a když se člověk trochu snaží, může téměř cokoliv. To že se celé tempo světa zrychlilo je jasné. Všechno, co věda za poslední desetiletí vymyslela, vedlo jednoznačně k tomu urychlit nebo zjednodušit lidem práci, aby měli víc volného času a prostor pro jiné činnosti. Jak vtipně podotkla jedna paní ježura ve svém článku, já jako žena si nedokážu představit, že bych každou sobotu drhla prádlo v neckách, protože bych neměla na pračku. A to že na sebe lidé nemají čas? To není pravda. Jen si sáhněte do svědomí, na lidi, které máte rádi, se čas najde vždycky, stačí se jen snažit ;)

No, možná jsem až moc velký optimista, těžko říct, ale i když vím, že prostě nic není optimální, tak ale na všem musí člověk vidět i to dobré a většinou všechno dobré musí být vyváženo druhou temnější stranou mince. Je jen na nás, jak se s tím popasujeme a když nejsme spokojení, začněme nejdřív u sebe. Protože svět vždy byl, je a bude takový, jaký je. A dokud se lidi budou chovat jako lidi, tak se ani nezmění. Je jen na nás, jak se s tím popasujeme. Jediné, co si myslím, že by opravdu chtělo vylepšit, je náš vztah k přírodnímu bohatství a ostatním druhům obývajícím tuto planetu. Protože když už jsme se tak nevybíravě pasovali na pány tvorstva, tak za to musíme také přijmout zodpovědnost.

Obrázek: Zdroj

První semestr novopečené vysokoškolačky

5. února 2014 v 15:30 | papája
První semestr mého vysokoškolského života je úspěšně za mnou. K mému překvapení i potěšení jsem všechny zkoušky a zápočty splnila na první pokus a tak mi zbyl ještě týden volna a už čtyři dny se z toho všeho vzpamatovávám. Bohužel mě přepadla nějaká rýma atd, takže venku moc běhat nemůžu, ale na druhou stranu v tomhle počasí by to stejně stálo za prd. Takže nechávám odpočinout mozek a koukám na seriály, spim, smrkam, čtu a maluju.
Když jsem nastupovala v půlce září do školy, byla jsem taková plná elánu, nové prostředí, noví lidé, samé víceméně užitečné předměty, že jsem si připadala hrozně dospěle, natěšeně, říkala jsem si, že budu poctivě chodit na všechny přednášky a budu si psát poznámky... Takže nové prostředí začíná být celkem zažité, zvykla jsem si na celý systém přihlašování na zkoušky, na náš internetový portál i na manýry některých profesorů.
Noví lidé jsou skvělí a zvlášť na našem oboru je to taková velmi rodinná atmosféra. Taky je nás tam celkem 20 v ročníku a jelikož jsme první ročník, tak nás je opravdu JEN 20 a na některých našich speciálních přednáškách nás bývalo i jen kolem pěti, když se zadařilo. Ale valná většina mýc spolužáků je naprosto skvělá a to i přesto, že tam máme jen 4 kluky ( no...4,5...to je složitý) a já byla doteď přesvědčená, že se takhle holčičí kolektiv musí zákonitě zvrhnout v hrozný slepičinec. Očividně to neplatí u takhle svérázných biologů, naštěstí.
No...a mé šprtské předsevzetí mi vydrželo jen chvíli. Za týden či dva jsem zjistila, že někam prostě opravdu nemusím a pak jsem prostě ztrácela smysl tam chodit. Stejně tak, když se většina lidí učila týden dopředu a mě stačilo se na všechno tak zběžně mrknout (no, stejně bych nestíhala věnovat učení víc času), tak ta motivace se šprtat průběžně opravdu vážně pokulhávala. Vždycky jsem si řekla, že na trojku to dam a když ne, mam víc pokusů, takže nemá smysl se honit, protože to by mě to pak akorát otravovalo. Takhle mě ta škola baví a i když občas trochu zabrat musím, zvlášť o zkouškách, proplula jsem semestrem bez větší újmy a když to takhle půjde dál, zkusím to uhrát na stipendium. Peníze se celkem hodí, zvlášť, když kvůli našemu dost šílenému a roztahanému rozvrhu nebudu stíhat brigádu.
Takže když se takhle ohlédnu, zjistím, že mě můj laborantský obor vážně chytnul a rozmyslela jsem si, že bych přešla na medicínu. Teda mám v plánu si dodělat ještě nějaké vyšší vzdělání například na VŠCHT nebo na některé přírodovědné fakultě mikrobiologii, ale už mě prostě neláká dělat doktora. Práce se zkumavkami a bez lidí mi přijde mnohem příjemnější (ano, já zapřísáhlý asociál...).
Jo a mimochodem, za mé zkouškové období jsem od Vánoc za měsíc a kousek stihla přečíst 5 knížek (plus učebnici biofyziky) a dokoukat dva seriály. Nechápu, jak je to možné, ale prostě jsem asi jak jsem se snažila z toho učení nezešílet, musela jsem si dělat hodně odpočinkových přestávek ;)
Držím palce všem, co ještě nějaká zkouška čeká.


P.S.: BBC má skvělé seriály, teď jsem zkoukla první tři díly nových Mušketýrů a jsem nadšená. Něco takového jsem přesně potřebovala. Ne, že by se to nějak moc drželo původní Dumasovy předlohy, ale je to akční, vtipné, napínavé, vizuálně skvělé... skvělej soundtrack a pěkný chlapi, prostě co víc si přát, když člověk hledá odpočinkový seriál. Navíc Hra o trůny bude až v dubnu nebo kdy, Doctor Who (myslí) v srpnu a Sherlock v prosinci, takže si příjemně zkrátím čekání ;) Věděli jste, že se tenhle seriál natáčel v Čechách?


Obrázek: Zdroj

Byla bych špatná princezna

29. ledna 2014 v 14:41 | papája
Jen úvodem, zkouškové období se blíží do finále a zatím musím říct, že úspěšně ;) Ale až skončí, tak asi odpadnu a budu celej tejden jenom ležet, nebo dělat nějaký mozkově nenáročný činnosti ;) (...kecam, vím, že to bych nevydržela...).
Ale abych trochu rozvedla myšlenku tohoto článku. Uvědomila jsem si, že já bych nemohla být taková ta klasická pohádková princezna a ani bych snad nemohla psát normální pohádky, protože jistých úchylek nesbíraných během života se člověk prostě nezbaví.
Dám příklad. Viděla jsem disneyovskou pohádku Princezna a žabák. Samozřejmě tenhle motiv je hodně známej a už před tím jsem slyšela víc verzí této pohádky. Většinou je to takhle: nějakej čartoděj (čarodějnice) zakleje prince z žábu, protože něco provede, přijde princezna, dá mu pusu a trá dá!!! svatba ( disney úprava je článek sám pro sebe, ale musím říct, že mě to pobavilo :D ). Tak jsem si říkala, co bych dělala jako princezna? Přijde za mnou žába, že chce pusu... je celkem otravná, proč bych to sakra dělala? Pokud se žába promění v prince, co když to bude nějakej inteligenčně ne moc na výši namyšlenej idiot, kterej se mi nebude ani líbit? Hm? Ano, můžeme spekulovat, že udělám dobrý skutek atd, ALE co když měl ten čaroděj dobrej důvod, proč ho proměnil v žábu? Navíc, obojživelníků je teď nedostatek a kvůli znečišťování jich pořád ubývá, jsou zákonem chránění, takže bylo by rozumný připravit svět o žábu, která má alespoň tolik rozumu, aby neskákala pod auta?
No dobře, jinej příklad. O Vánocích jsem náhodou v televizi narazila na německé zpracování Krásky a zvířete. I když to nebyl žádnej zázrak, pořád to byla ukázka toho, že i s málo penězma se dá natočit slušná a dobře vypadající pohádka. A když opomenu to, že Kráska (teda Elsa, nebo jak jí tam říkali) byla chvílema dost natvrdlá, tak Zvíže bylo fakt perfektní ;) Taková moderní stylová rocková příšera. K mému zklamání pak Elsa zakletého prince vysvobodila a stal se z něj takovej divnej napudrovanej teplouš s lokýnkama :p Tak jsem si představila sebe na jejím místě, když by se přede mnou zjevilo TOHLE, řekla bych asi: "Hmmmm, nešlo by to vrátit zpátky?"


Dobře, je asi zbytečný rozepisovat se tady dlouze o takovejch kravinách, jenom mi to tak příšlo na mysl, navíc se musím učit a tomuhle říkám "fektivní prokrastinace", takže když už se neučim, aspoň napíšu něco na blog, aby to tu nezelo prázdnotou celý leden. Nicméně, upřímně, kdybych se já (nebo třeba i vy) ocitla v nějaké takové pohádce jako princezna, asi bych ty pohádky dopadly úplně jinak ;) Takže mi připomeňte, kdyby mě to náhodou někdy přepadlo, že se nemám pouštět do psaní pohádek pro děti ;)

Obrázky: Zdroj 1, Zdroj 2

Disney aneb staré lásky nerezaví

5. ledna 2014 v 20:21 | papája
Vzhledem k mým nedávným aktivitám jsem se rozhodla napsat článek právě na toto téma. Abych byla konkrétnější: mezi vánočními svátky jsme si s kamarádkami udělaly takovou malou Disney party. Vypadalo to asi tak, že se tři dvacetileté vysokoškolačky sešly a nad talířema cukroví jsme koukaly na naše oblíbené Disney pohádky...filmy je asi lepší označení, protože za pohádky bych považovala málokterý film tohoto studia, a zvláště ty, které jsme si pouštěly my. Naše společná akce se vydařila a z toho rozčarování, že jsem se zase vrátila do let, kdy pro mě byl například Tarzan vrchol filmové tvorby, jsem udělala cédéčko s mými nejoblíbenějšími písničkami z těchto filmů.
Walt Disney studio je společnost založená v roce 1923 v Americe bratry Disneovými. Přes počáteční problémy a překážky prodělané během své existence ( 2.světová válka atd), je dnes Disney studio jedním z největších hollywoodských studií a už dávno není zaměřené jen na kreslené pohádky, ale kromě typických kreslených filmů s nezaměnitelným rukopisem mu patří i animační studio Pixar, studio Marvel se svými superhrdiny nebo Lucasfilm se svými Hvězdnými válkami. Mezi nejznámější klasické disneyovky patří stará dobrá Sněhurka'(Popelka, Růženka, ...), Malá mořská víla, Lví král, Pinoccio, Aladdin, Kráska a zvíře, ale najdeme tu i animaci studia Pixar (Příběh hraček, Příšerky sro,...) nebo hrané filmy, což jsou například Piráti z Karibiku nebo zmiňovaní Marvelovští hrdinové (například nejnovější Thor).

Colours of the wind (Barvy větru) - Pocahontas - písnička, za kterou Disney dostalo Oskara
Krásný text i melodie, pro neangličtináře nebo ty, co neznají děj je tady česká verze,
text neni sice tak melodickej jako v angličtině, ale pro představu stačí ;)


Když se vrátím ke kresleným pohádkám, na kterých jsme vyrostli a jsou jakýmsi pilířem studia Disney, musím prostě říct, že mají jednoduše neopakovatelnou atmosféru. Typické rysy postav a krajiny, příběhy, které pobaví i poučí a líbí se jak dětem, tak dospělým. Vtip, hudba a děj protkaný písničkami... to je něco, co se prostě těžko povede někomu napodobit, i když se už pár jiných studií snažilo sebevíc. Disneovky mají kouzlo pořád, ať jsme děti nebo se na ně podíváme po letech. Přiznám se, že já jsem znala víc takové filmy jako Mulan, Lvího krále, medvědí bratry, Pocahontas, Zvoníka od Matky Boží nebo mého naprosto bezkonkurenčně nejoblíbenějšího Tarzana. Z princezen jsem znala jen Sněhurku a další jsem viděla až před asi dvěma nebo třemi lety. Upřímně, princezny jsou fajn, roztomilé a mají všechno, co uchvátí malé holčičky. Bohužel mě zajímaly víc gorily a chlápek, co se houpe v pralese na liánách, než princezny, když jsem byla malá :) Disneyovské princezny jsem si oblíbila až poté, co prošly jakousi emancipační změnou :D Takže Na vlásku a princezna Locika je i přes svůj slaďoučký vzhled moje nejoblíbenější princezna. Do té doby vedla Mulan a Pocahontas.
Ale je pravda, že většina disneyovských hrdinek nejsou typické princezny. Vlastně jsou to dost často svéhlavé, drzé osoby bez špetky respektu. Máme tu Jane (z Tarzana) - neohroženou vědátorku zkoumající gorily, Esmeraldu (Zvoník) - cikánku která bojuje proti nastoleným pořádkům, Meg (Herkules) - špiónku ... nebo jak bych to nazvala, Fa Mulan (Mulan) - válečnici,... mohla bych pokračovat. Naopak mužští hrdinové jsou buď úlisní záporáci nebo kladní hrdinové hýřící cnostmi a vtipem (většinou), přestože to jsou různí zlodějíčkové a podobné existence. Nejsilnější stránkou Disneyho filmů je ale variabilita a osobnost jednotlivých hrdinů, která je založená na rozličných h příbězích často napsaných na motivy již existujících příběhů.

Son of man - Tarzan - zpívá Phil Colins
Jedna z mých nejoblíbenejších písniček z Disneyovek vůbec, která skouží k tomu, aby jaksi
překlenula období mezi Tarzanovým dětstvím a dospělostí, takže nám během písničky Tarzan zázračně vyroste ;)
(Tady opět česká verze, myslím, že povedená) ;)


Jednou z nejsilnějších zbraní je ovšem hudba, která nejen vykresluje náladu, ale především nám jako divákům jaksi v zkratce osvětlí situaci ve filmu. Všichni hlavní hrdinové a princezny zvlášť pějí jako o život a tahají tóny do neskutečných výšin, zatímco kolem nich poletují ptáčkové, listy nebo jiné neživé předměty, často je vše v západu Slunce nebo při tom tančí spolu s bandou hrdlořezů. Ačkoliv jsem zastáncem originálních znění filmů, musím uznat, že české překlady a nazpívání písniček je skvělé a až na pár výjimek jsou stejně dobré jako originál. Ovšem ze všech soundtracků nedám dopustit na písničky od Phila Colinse, který udělal hudbu k Tarzanovi a Medvědím bratrům, což jsou dva filmy, kde postavy nezpívají přímo, ale texty spíš umocňují příběh. Právě u Tarzana je to dobře vidět, protože během písniček se děj hodně posune dopředu a vyplňují se tak místa, kde by děj musel víc přeskočit.

Myslím, že článek už je dostatečně vyčerpávající. Prostě jsem chtěla říct, nezapomínejte na věci, které jste měli rádi jako malí, zvlášť na Disneyovky ne, protože těm se budete smát i jako velcí a ještě větší ;) Něco holt kouzlo neztrácí....


Strangers like me - Tarzan - Phil Colins
Neodpustila jsem si ještě jednu písničku z Tarzana, která prostě jen potvrzuje, že hudba je v tomto filmu
jednou z nejsilnějších stránek. (Tady opět česká verze pro srovnání).

A mam to za sebou

30. prosince 2013 v 15:02 | papája
Vánoce jsem přežila bez úhony a bylo to bezvadný. Především z toho důvodu, že byla neskutečná pohoda, nikam jsem se nehonila, koukala jsem na pohádky, a kdybych neměla tak šílenou rýmu, tak by to bylo bez chybičky. Kost mi v krku nezaskočila, protože rybu jsme nesehnali (nechtělo se nám stát v těch narvanejch rybárnách a přelidněnejch obchoďácích), a tak jsme si usmažili k bramborovýmu salátu kuřecí řízky a udělali jsme si dezert - opravdovou vanilkovou zmrzlinu s horkými malinami a šlehačkou. Bylo to senzační. Stromeček nám neshořel, protože jsme měli světýlka elektrická zavřená bezpečně v žárovičkách. Snad už příští rok přemluvíme tatínka, abychom ty šíleně barevné žárovičky nevím kolik desítek let staré vyhodili a dali tam nějaké malé, bílé :) Před štědrovečerní večeří jsme si dali ve věstě sraz s babičkami, s tetou a sestřenicí a kamarádkou a vyzbrojení piknikovým košíkem s perníčky a vánočním punčem jsme šli dobrovolně vymrznout. Poslechli jsme si koledy a vyzvedli si betlémské světýlko, tak nějak už tradičně, které jsme úspěšně donesli domů, aniž by zhaslo. Když jsem byla malá, vánoce jsem vždycky prožívala tak, že jsem ráno nemohla dospat, celý den jsem byla jako na jehlách, že jsem pomalu nemohla ani jíst, i když to, že dárky dostáváme od rodičů, jsem věděla už od tří let, kdy jsem se mámy zeptala: "Mami, prosim tě, řekni mi pravdu, Vždyť to neni možný, že by Ježíšek stihnul obletět tolik stromků za takovou chvíli." Možná právě proto jsem byla víc nervózní, protože jsem moc dobře věděla, co jsem během roku provedla a rodiče to samozřejmě věděli moc dobře taky :) Ale stejně jsem většinou dostala to, co jsem si přála, jako letos. Jen s tím rozdílem, že letos jsem si v klidu vstala, v klidu jsem se nasnídala, koukla na pohádku, ozdobili jsme stromek, žádnej stres, pak oběd, další pohádky, pak procházka, vaření, večere a stromek. A navíc jsem se těšila víc na to, co budou ostatní říkat dárkům ode mě. Například ségra dostala tričko s nápisem "prokrastinátor", z čehož měla upřímnou radost :D Jinak já dostala krásný ručně šitý středověký toulec na šíky, lukostřeleckou rukavici, externí harddisk 1T, tři knížky, krásný černý sáčko, fusekle, playboy (nebo spíš playgirl) voňavku a pak nějaký ty hadříky atd. To jsem asi byla zase moc hodná :) Ale nejdůležitější bylo cukroví, u jedné babičky svíčková a u druhé kachna s chlupaťákama.
Na učení na zápočty a zkoušky jsem zatím ještě nesáhla. Teď relaxuju, protože mozek je přece jenom unavenej a i když bych ráda něco tvořila, tak kromě fotek nějak nemam na nic jinýho náladu. Ale až se začnu učit, tak mě určitě něco kreativního napadne ;)
Letošní vánoční pohádky mě teda zklamaly. Stejně jako ty předešlé atd. Jediné, které jsem vzala na milost bylo 12 měsíčků a to jenom proto, že jsme při sledování této pohádky byli v dobré ovíněné náladě a ty paruky byly prostě boží. A tajemství staré bambitky si mě získalo těma narážkama. Jinak bída a utrpení, takže nejlepší nově vysílanou pohádkou bylo disneyho Na vlásku, které už nám z paměti. Prostě nic nemá na Princeznu se zlatou hvězdou a Císařova pekaře :) Buď je to tím, že už se vyčerpali kloudné nápady, nebo máme samé neschopné scénáristy, nebo herce nebo obojí. Asi by se měli vybírat starší hlavní hrdinové. Je jedno, že nevypadají na 18, ale hlavně, že umí hrát.

Co bude na silvestra, to ještě netuším, ale nemám nějak náladu dělat to co každej rok, takže asi zahájim protest a zařídim si to po svém: dobré jídlo a dobrej film :)
 
 

Reklama