RYREN

Ryren - 11.kapitola (Ruka Osudu)

17. prosince 2011 v 15:05 | papája
Rozeběhla jsem se k bráně, a přestože jsem si poručila neplakat, slzy mi začaly zamlžovat pohled. Brána byla zavřená a stáli u ní dva vojáci. Jakmile mě zahlédli, ztuhli. Ani se nepokusili bránit, když jsem se na jednoho z nich vrhla a s nožem pod krkem jsem na něj zasyčela: "Otevři bránu a nepokoušej se mě zastavit."
Voják ani nedýchal. Mrknul na svého kamaráda, který stál jako zkamenělý, kývl a k mému překvapení nahmatal levou rukou velký železný klíč. Brána se s cvaknutím pootevřela. Zamračila jsem se a pohled se mi zamlžil, až jsem téměř nic neviděla. Nečekala jsem, že mě pustí, ale zřejmě viděl, co se stalo ostatním, kteří na mě zaútočili, a chtěl si zachránit krk. Odstrčila jsem ho a protáhla se mezerou ven. Otřela jsem si oči hřbetem ruky a uháněla ulicemi k lesu.
Cestu jsem hledala po paměti, neslyšela jsem hlasy vojáků, kteří mi byli v patách, ani jsem nepostřehla vylekané pohledy lidí, kteří zahlédli běžet městem podivné stvoření s ocasem a rozevlátými černými vlasy. Byla jsem v šoku a kolem mě se vytvořila tlustá neviditelná clona, která bránila čemukoliv, aby ohrozilo mou mysl. Věděla jsem, že se musím otevřít, abych měla čisté smysly. Ale také jsem věděla, že jakmile to udělám, dolehne na mě nesnesitelný smutek, na který jsem nebyla připravená. Který jsem nikdy nezažila a v tuto chvíli jsem proklínala osud, protože dovolil, abych ho tvrdě poznala na vlastní kůži.
Klopýtla jsem, málem jsem upadla, ale rukou jsem pád zbrzdila natolik, že jsem byla schopná jen s malým zaváháním pokračovat v útěku. Zabočila jsem mezi domy, vyhnula se překvapené ženě nesoucí koš s čistě vonícím oblečením a zamířila k druhé bráně vedoucí do řemeslnické čtvrti. Byla otevřená a stráže klimbající na hlídce si mě všimli na poslední chvíli. Pokus zastavit mě stál jednoho dva prsty na levé ruce a druhý utržil hluboký šrám po celém stehně. A přede mnou už byla jen volná cesta pryč. Někam, kde mě nenajdou, ale tohle nebyl konec. Vrátím se do Dalanu. Ještě jsem tu musela vyřídit jednu věc. Flaenerius nemohl žít, pokud Yaron zemřel.
Zakopla jsem o kořen vzrostlé pinie a z úst mi unikl krátký vzlyk. Byla jsem na okraji lesa. Stačilo se jen vyškrábat na malý pískovcový převis a křoví se už postará o úkryt…
Slunce zrovna zapadlo za mořem. Seděla jsem mezi stromy a z dálky sledovala skupinu lidí stojící mezi kamennými mohylami. Pochodně plály a osvětlovaly jejich pochmurné obličeje. Na dřevěné hranici leželo tělo mladého muže oděné do čistých šatů beze stop po krvi. Dlouhé prameny vlasů splývaly ze stlučených prken k zemi. Postarali se o něj, jak slíbili.
"Opustil nás Yaron, náš přítel, muž, který neváhal pomoci každému, kdo pomoc potřeboval." To byla nekonečná pravda. "Stejně jako jeho bratr i on v nás probouzel naději a jeho ztrátu už nikdo nenahradí." Nikdo ho nenahradí. "Ať už byl obviněn z jakéhokoliv činu, pamatujme si ho jako silného veselého a čestného člověka." Ničím se neprovinil. Byla to moje vina.
Lidé ho měli rádi. Oba bratry měli rádi, a tak jsem se nemohla divit dlouhým proslovům těch, kteří mu přišli vzdát poslední čest. Pak pozvedli pochodně a zapálili hranici. Zatnula jsem ruce v pěst a potlačila nutkání rozeběhnout se k němu a zachránit ho před nelítostnými plameny. Vždy jsem kroutila hlavou nad truchlícími, kteří prolévali slzy nad hroby svých blízkých. Smrt jsem vídala téměř denně, ale až teď jsem chápala, jak se člověk cítí, když opravdu někoho ztratí. Byla jsem přeci také z poloviny člověk. Oheň se rozhořel jasným světlem. Viděla jsem už jen Yaronovu temnou siluetu a pak ho záře celého pohltila. V hrudi jsem ucítila drásající žár a musela jsem odvrátit pohled.
Celé dva dny, od svítání do svítání, mě ubíjela touha po pomstě. Krev za krev. Flaenerius si zasloužil zaplatit životem, tak jako vzal on život Yaronovi a spoustě dalším lidem. Přeběhl mi mráz po zádech. To já je zabila. Zasloužila jsem si smrt stejně jako Flaenerius a najednou mi to přišlo jako nejlepší řešení. Co bych teď dělala? Jaký by mělo smysl být naživu?
Plánovala jsem, jak proniknout zpět do města a do Flaeneriova domu. Bude hlídán víc, než kdy dřív, protože se bojí. Vždycky se mě bál, ale teď mě neměl sešněrovanou pod dohledem.
Všechny mé plány byly zbytečné. Stalo se to, čeho se lidé nejvíc obávali, a co díky nediplomatickému jednání mocnářům bylo nevyhnutelné. Pozorovala jsem muže, který na rezavém koni uháněl k branám Dalanu. Byl celý v černém a nesl Lorcsulskou standartu. Byl to posel a tohle měla být poslední nabídka na nenásilné řešení a zároveň výhružka otevřeným bojem. Vzdá se král údolí kolem řeky Imbek? Opravdu měl tento kus země takovou cenu, aby za něj obětoval životy svých lidí, svůj vlastní život a navíc možnost mnohem drtivější porážky? Zřejmě ano, protože posel se už z města nevrátil a Dalanská armáda vyšla vstříc té Lorcsulské v plné zbroji. Rozestavěla opevněný tábor nedaleko od hradeb, aby vytvořila první obrannou linii, připravenou držet nepřítele co nejdéle. Zákon války mluvil jasně. Obě armády se střetnou v jedné krvavé bitvě a přeživší získá nejen úrodné údolí, ale má možnost zmocnit se všeho, na co jí stačí síly. Totiž: pokud dalaňané padnou, nebude nikdo, kdo by chránil město.
Mohla jsem je litovat, vojáky na obou stranách, ale to nebyla má starost. Jen jejich vůle je mohla zachránit, stejně jako vůle jejich pánů mohla zabránit válce. Ale neudělali to.
Důležitější bylo, že král i se svými rádci, měli stany v bezpečí tábora. Než zítra začne bitva, Flaenerius jako první rádce, který doprovází krále, bude muset odjet z tábora. A to bude má příležitost.

Ryren - 10.kapitola (Poprava)

2. prosince 2011 v 14:59 | papája
Seděla jsem na střeše jednoho z měšťanských domů, skrytá, žádná stráž mě nemohla vidět. Ani z ulic, ani z hradeb. Dokonalý úkryt pro dokonalého vraha. Ale tentokrát jsem se neplížila za kořistí, nechtěla jsem nikoho zabít. Ale pokud to bude nutné, nebudu váhat použít čepele. Přejela jsem prsty po dokonale hladkém ledovém ostří, na kterém se odráželo světlo měsíce. Kolik krve už tyto dýky prolily, ale nikdy z mé vlastní vůle. Teď je povede ruka svobodné bytosti.
Zaklonila jsem hlavu a zadívala se do šedé záře měsíčního kotouče. Je úplněk, ráno nastane první den nového měsíce. Zítra bude veřejná poprava, přímo tady na náměstí před palácem. Yaron říkal, že by byl další na řadě, kdyby nás osud nesvedl dohromady. Ale netušil, kam je Flaenerius ochoten zajít, aby mě dostal zpátky. Popravdě… ani já to do teď nevěděla. Byla to past. Na mě. Flaenerius byl až příliš chytrý a zvyklý na tajné intriky. Uměl odhadnout situaci a najít pro něj to nejvýhodnější řešení. Vsadil na mou citovou stránku, což bylo dost překvapivé, vzhledem k tomu, že mě vychoval jako stroj na zabíjení. Hodně riskoval i tím, když mě chtěl dostat na veřejnosti. Yarona se zbavit musel, nemohl připustit, aby dýchal někdo, kdo věděl o všech jeho tajných esech v rukávu, a tak toho využil. Měl jen jednu možnost. Kdyby jeho plán nevyšel a já si pro Yarona nepřišla, neměl by na mě už žádnou jinou páku.
Bohužel vše odhadl až příliš dobře. Byla jsem tady připravená nevzdat se jediné osoby, které jsem věřila. Zachránit ho stejně, jako zachránil on mě. A pokud možno nedat Flaeneriovi příležitost, mě znovu zotročit. Určitě měl způsob, jak mě přinutit udělat pro něj špinavou práci, které vzhledem k Lorcsulskému vojsku v údolí, bylo určitě hodně.
Připnula jsem dýku zpět do pochvy na opasku a rozhodla se zavřít na chvíli oči. Nepočítala jsem, že se vyspím, na to jsem měla moc vypjaté myšlenky, ale musela jsem nechat svalům odpočnout, jestli jsem nechtěla být poražena prvním vojákem, který se mi postaví do cesty…
Probudily mě hlasy. Usnula jsem? Opatrně jsem se po čtyřech připlížila k okraji střechy a shlédla dolů. Náměstí se plnilo lidmi všech společenských vrstev od bohatých měšťanů až po žebráky. Před branami paláce stála vyvýšená dřevěná konstrukce se šibenicí, ze které visel provaz. Smrt oběšením. Yaron nebyl šlechtic ani neměl hrdinské zásluhy, které by mu dávaly právo na setnutí mečem.
Napříč náměstím se rozezněly bubny. Brána paláce se otevřela a vyšel průvod ozbrojených vojáků. Nejdřív šla desítka s píkami, pak asi šest střelců s kušemi, následovali dva bubeníci s katem a čtyři vězeňští strážci vedoucí odsouzeného. Kus za nimi se nesl hubený muž v brokátovém taláru nesoucí svitek pergamenu - Flaenerius, navíc se svou trojčlennou osobní gardou. Všimla jsem si, že na ochozu nad branou se vynořily další kušníci. Pojistka, pomyslela jsem si a přemýšlela, jak bych se nejrychleji dostala k šibenici.
Průvod zatím dorazil k popravišti. Píky se rozmístily pod ním, aby zabránili případným protestům, střelci se postavili do rohů kolem šibenice a uvolnili cestu katovi. Viděla jsem, že Yaron zvedl hlavu. I na tu dálku jsem rozpoznala jeho děsivý výraz v očích. Bál se, ale neměl sílu se bránit, stráže ho museli do schodů téměř vynést. Na sobě měl jen špinavé vězeňské hadry, na zádech roztržené a tmavé skvrny byla určitě zaschlá krev. Co mu to udělali…
Nakonec vystoupal po schodech Flaenerius, bubeníci práskly do bubnů a rázem bylo ticho. Stráže postavili Yarona s rukama svázanýma za zády na špalek a provaz se mu houpal přímo před očima. Flaenerius rozvinul pergamen a začal číst rozsudek. Neměla jsem moc času.
"Já Flaenerius Atipa, správce královské pokladnice a pán železného klíče…"
Rozeběhla jsem se po střechách směrem k paláci.
"… z moci mi svěřené odsuzuji Yarona dřevorubce ke smrti obješením..."
Nebylo to daleko. Přímo před zraky kušníků jsem sklouzla po nově natřených taškách střechy palácové brány a než se vzpamatovali, přistála jsem na zemi přímo mezi kopiníky.
"...za pokus o velezradu a napomáhání při vraždách pouštního démona…"
Mezi lidmi to zašumělo. Ti, kteří Yarona znali, nechtěli věřit, že by tato obvinění byla pravdivá.
Popadla jsem rukojetě dýk, slonila se, prosmýkla mezi dvěma vojáky, kteří se na mě překvapeně otočili, a vrazila jim oběma dýky mezi žebra. Nezabila jsem je, jen teď budou trošku lapat po dechu. To přitáhlo pozornost ostatních vojáků, ale to už jsem vyskočila na podium a shodila dolů jednoho z Flaeneriových gardistů. Dopadl přímo na zmatené kopiníky a dva z nich povalil na zem.
Flaenerius po mě střelil pohledem a bez váhání zařval: "Žhnoucí démon! Zatkněte ji!" Celé náměstí začalo překvapeně vykřikovat. Věděli, že pouštní démon je žena? Nikdy mě neviděli a najednou jsem tu stála jen v košili a nohavicích, bez jakékoliv snahy o maskování.

Ryren - 9.kapitola (Zrádce státu)

26. listopadu 2011 v 16:28 | papája
Nikdy mi nepřipadalo, že týden je tak dlouhá doba, ale čas se v dřevorubeckém domku na okraji táhl až nesnesitelně dlouho. Byla jsem poustevník, sama daleko od všeho. Nevěděla jsem, jestli je Yaron v pořádku, nevěděla jsem, jak se vyvíjí spory s Lorcsulem a každá hodina v sobě nesla délku věčnosti.
Nastalo ráno šestého dne a já jsem stejně jako předešlé dny vyšla na blízkou náhodní plošinu, odkud byl nejlepší pohled na celé údolí. Nemusela jsem tam ani dojít a už jsem věděla, že je všechno špatně. Uslyšela jsem hlasy. Stovky hlasů, řehtání koní a řinčení železa,… Přidala jsem do kroku, co nejrychleji jsem se vyškrábala na vyhlídku a naskytl se mi děsivý pohled.
Stála jsem na pahorku nad údolím, které bylo celé zaplaveno špičatými stany. Kolem nich se hemžil stovky lidí, někteří ve zbroji, jiná jen v hadrech, ale všichni nesly žlutočerné barvy. Stejné barvy, jako jsem viděla na jejich standartách. Černá a žlutá. Černý medvěd ve žlutém poli. Diplomatické jednání bylo zamítnuto, Lorcsul zaútočil na Islwyn a chystal se oblehnout Dalan. Tohle byl jejich hlavní tábor.
Chvíli jsem zůstala bezmyšlenkovitě stát a zírala jsem na mumraj pod sebou. Hned na to se mi ale v hlavě rozeběhl kolotoč myšlenek. Flaenerius nezabránil králi, aby použil svou bojechtivost. Mohl ho zastavit, ten vliv měl. Mohl zabránit krveprolití… ale neudělal to. Ke všemu měl své důvody a jediný důvod, který vysvětloval, že nechal krále bojovat s mnohem silnější armádou, bylo, že mířil na vyšší pozice. Až na pozici královskou.
Lorcsul se nenechá zastavit. Mohou se dohodnout, mohou být spravedliví, ale nepřestanou, pokud jim někdo hodí rukavici války. Na to jsou příliš pyšní, a pak zemře mnoho lidí na obou stranách. Mohla jsem si říct, že mi na lidech nezáleží. Že jsou zákeřní, bezcitní a za všechno si můžou sami… jsou to jejich problémy. Jenomže mé přesvědčení mělo trhlinu - mladého dřevorubce, který mi dokázal, že jsem se mýlila. Co když tam dole mezi vojáky nebo za zdmi Dalanu jsou i jiní lidé stejní jako Yaron. Byla to těžká představa, protože on byl prostě… jiný, ale na druhou stranu to nebylo ani nemožné.
Vrátila jsem se do chalupy s černými myšlenkami a nepříjemným pocitem, že se sem Yaron nedostane. Pokud by se nedokázal dostat přes ležení celé Lorcsulské armády, což bylo nepravděpodobné. On nebyl noční lovec, on byl síla, já byla rychlost. Jestli by se někdo dokázal proplést mezi vojáky, tak já. Nahmatala jsem jizvu a zatlačila. Další týden odpočinku mi prospěl, rána nezabolela, i když jsem ji zmáčkla silněji. Zkusila jsem se ještě protáhnout. Cítila jsem tah, nebylo to nic příjemného, ale mohla jsem celkem obstojně fungovat. Rozhodla jsem se: pokud Yaron nepřijde za mnou, přijdu já za ním. Nastala neočekávaná situace a já nehodlala jen sedět na zadku a pozorovat veverky.
A tak jsem čekala. Přišla noc, přišlo ráno, a jak ubíhal další den, věděla jsem, že budu muset vyrazit hned, jak padne soumrak. Za soumraku jsem měla největší výhodu. Stíny byly neurčité a mlhavé, nejmenší šance, že si mě někdo všimne.
Z vaku, který mi Yaron zabalil, jsem vytáhla své dvě dýky, chrániče na předloktí a opasek, ale černou tuniku ani tabard jsem nenašla. Zřejmě byli roztrhané a od krve, tak je Yaron vyhodil. Musela jsem si stačit s jeho lněnou košilí, což mě trošku trápilo… budu ji muset umazat, abych ve tmě nesvítila. Připnula jsem dýky, připevnila k opasku vak s trochou jídla, co mi zbylo, a byla jsem připravená vyrazit. Slunce se rychle klonilo k obzoru za mořem a v tu dobu už jsem slézala po travnatém svahu do údolí. Přímo k táboru žlutočerné armády.

Ryren - 8.kapitola (Osamělá)

20. listopadu 2011 v 15:33 | papája
Noc už byla téměř ve své polovině a pomalu se blížilo ráno. Neslyšela jsem žádný hluk, žádné hlasy opilců, ani vítr ve větvích stromů, ani šumění moře. Všude panoval zneklidňující klid a já jsem nezamhouřila oči. Myšlenky míhající se v mé hlavě mi nedovolily usnout a to zlověstné ticho jejich sílu ještě víc prohlubovalo. Ležela jsem na slamníku, oči upřené do tmy, a poslouchala Yaronovo tiché chrápání. Po těch letech, kdy jsem spávala v nepřívětivém domě sama, jsem byla za tento projev blízké žijící a dýchající bytosti ráda.
Teprve teď jsem si uvědomovala, jak neúplný a osamělý život jsem vedla. Nikdy mi ale společnost nechyběla, protože jsem ji neznala. A Yaron, přestože mě bral s rezervou a spíš jako předmět svého zkoumání, komunikoval se mnou celý den. Poslední dva dny, kdy už jsem mohla bez větších problémů chodit, mě Yaron bral s sebou do lesa, kde porážel stromy a já se zkoušela pomalu rozhýbávat, abych se opět zocelila. Čerstvý vzduch dělal zázraky, přesně jak Yaron říkal.
Jednoho podvečera přišel Yaron domů celý ustaraný. Jen co vešel do dveří a já spatřila jeho téměř pohřební výraz, věděla jsem, že je něco špatně. Ani nemusel nic říkat, vráska na jeho čele mluvila za vše.
"Lorcsul v noci překročil hranice a obsadil tři farmářské vesnice. Prý žádají výkupné a navrácení části území, jinak budou pokračovat dál."
To se dalo předvídat. Zato od našeho krále se nedalo čekat žádné diplomatické řešení. Ten zná jen hrubou sílu a nebude se chtít dělit. Neměl smysl pro řešení krizových situací a s Flaeneriem za zády to byla ještě bezvýchodnější situace.
"Flaenerius nebude chtít dohody. Lorcsul zaútočí a že na to má spoustu prostředků." Odmlčela jsem se, protože sem váhala, jak mám své myšlenky podat. "Budou mě hledat, potřebují démona."
Yaron se na mě ustaraně podíval a dlouhé prameny vlasů mu do obličeje vrhly pochmurný stín: "Já vím, že musíš zmizet, ale nejsem si jistý, jestli tě v tomhle stavu můžu pustit, ještě nejsi úplně zdravá."
Vyhrnula jsem lněnou košili, kterou mi půjčil, a prohlédla si jizvu. Vypadala klidně, zatím se nezhojila úplně, ale díky Yaronově péči byla čistá a srostlá. Pokud jsem ji moc nenamáhala, tak ani nebolela. "Zvládnu to," ujistila jsem ho, ale ani jeho, ani sebe jsem nepřesvědčila. Bohužel přesvědčení nebylo důležité, odejít jsem musela.

Ryren - 7.kapitola (Svobodná)

12. listopadu 2011 v 12:08 | papája
Yaron byl skutečně zvláštní člověk, s pevnými zásadami a smyslem pro vcítění se do ostatních, i když šlo o někoho, jako jsem byla já. Mezi ostatními budil respekt. Nevím, jestli to bylo jeho silnou vysokou postavou, nebo spíš jeho širokým duchem, který z něj sálal už při pouhém pohledu. V žádných jiných očích jsem doposud takovou hloubku neviděla, jen v očích tohoto chudého dřevorubce. Když zjistil, že jsem ochotná odpovídat na jeho otázky, začal se mě ptát. Většina otázek byla směřována na Flaeneria, protože to on tahal za nitky, já byla jen nástroj.
"Divím se, že mu to projde…" poznamenal rozhořčeně Yaron jednoho podvečera, kdy venku z nebe padaly provazy deště, a my seděli u ohniště, aby nám bylo teplo. "Je to hajzl, leze králi do zadku a myslí jen na svou vyhřátou židli... Nebo na tu královu… měli by ho dát zavřít!"
Podívala jsem se na něj a čekala, kam jeho rozčilené úvahy budou směřovat. Chvíli se zamyslel a pak dodal: "Já vím, nikdo proti němu nemá důkazy, všichni, co něco věděli, jsou..."
"...mrtví." dokončila jsem a neubránila jsem se úsměvnému úšklebku. Nebylo na tom nic zábavného, ne, ale to já jsem ty důkazy sprovozovala ze světa. Moc dobře jsem věděla, co dělám, ale vždy jsem se dokázala přesvědčit, že mi na nikom nezáleží. Kromě Flaeneria, který mě nechal žít a vychoval mě, i když jen ze zištných důvodů, a proto jsem byla ochotná dělat pro něj špinavou práci. Tlustá clona prázdnoty bez jakýchkoliv emocí nebo lítosti mě oddělovala od světa. Bylo to tak lepší, avšak teď nastal čas, kdy clona začala praskat a já zahlédla i něco jiného.
Chtě nechtě jsem byla osudem donucena vidět svět i z opačné strany, ze strany obyčejných lidí, o kterých jsem doteď moc nevěděla. A měla jsem obrovské štěstí, že tu osudnou noc mě našel právě Yaron a rozhodl se pro mou záchranu, protože jinak bych se nedožila rána. Ale skončila jsem v jeho chalupě i z nějakého hlubšího důvodu. Musela jsem se zamyslet a musela jsem k sobě propustit lidské emoce. Povolit stavidla a otevřít se, jestli jsem chtěla s Yaronem vycházet po dobrém. A to jsem chtěla, měl mou úctu i obdiv.
Od teď jsem nemohla házet všechny lidi do jednoho pytle, protože jsem zjistila, že jsou schopni neuvěřitelných ale i nepředvídatelných činů a to nejen špatných, ale i těch dobrých. Možná jsem právě tohle měla zjistit. Možná kvůli této myšlence jsem byla vrácena zpět…
"Proč jsi vlastně Flaeneriovi pomáhala? Vždyť on teď řídí prakticky celou zemi. Co tě k tomu vedlo?"

Ryren - 6.kapitola (Průlom)

5. listopadu 2011 v 16:47 | papája
Ucítila jsem bylinnou vůni. Byla jemná, ale nelítostně mě vytáhla ze spánku a přinutila mě se probudit. Otevřela jsem oči a s potěšením zjistila, že se svět kolem mě netočí, přesto mé smysly nebyly úplně čisté. Rozhlédla jsem se, co mi mé zorné pole dovolovalo, aniž bych se musela pohnout. Yarona jsem neviděla, ale věděla jsem, že tu někde je. Možná za dveřmi?
Pomalu jsem nadzvedla hlavu a rozhlédla jsem se po celé místnosti.
"Takže už ses probudila," ozvalo se mi za hlavou a já se prudce otočila. To jsem neměla dělat. Bok mě sice jako zázrakem nebolel, zato v hlavě mi luplo, jako bych tam měla střep. Překvapeně jsem zalapala po dechu a Yaron vydal něco, jako přidušený smích. "Ty nejsi zvyklá pít, že?"
Zkoumavě jsem se na něj podívala. Myslel to vážně? Seděl opřený o zeď s rukama opřenýma o kolena a prohlížel si mě nečitelným, ne však nepřátelským, pohledem. Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem opravdu nebyla zvyklá pít, ale radši jsem toho hned zase nechala. Jak jsem mohla nevědět, že je přímo za mnou?
"Kocovina je zákeřná věc," pousmál se, vstal a došel nalít do poháru bylinkový čaj. Opravdu se pousmál? Nebyla to jen halucinace způsobená alkoholem? Vrátil se a podal mi malý hliněný pohárek, ze kterého stoupala pára. "Pij, pročistí ti to hlavu. Já teď musím dojít na tržiště, tak nedělej hlouposti a zůstaň tady." Jako bych někdy někam chodila. Ale pravda… udělalo se mi líp a myslím, že chodit bych dokázala.
Jak je to dlouho, co jsem nebyla u Flaeneria? Týden? Nedokázala jsem odhadnout, jestli bych dokázala v tomto stavu utéct a i kdyby ano, co by mě čekalo po návratu? Nenáviděla jsem Flaeneria, ale vždy pro mě měl cenu někoho, pro koho jsem byla důležitá, i když jen jako nástroj. Ale Yaron se mnou mluvil, jako bych byla člověk. Sice jsem byla podlý zlý vrah, kterého nenáviděl, ale byla jsem bytost, kterou uznal jako sobě rovnou a to pro mě moc znamenalo. Možná jsem se mýlila, nevyznala jsem se v něm a v jeho úmyslech. Vlastně jsem se nevyznala v žádném člověku, vždy jsem myslela, že jsou všichni stejní, ale ukázalo se, že abych je poznala, musela bych s nimi žít stále… a ani to by možná nestačilo.
Posadila jsem se. Na boku jsem cítila tlak a jemné bodání, ale nic nesnesitelného a tak jsem se rozhodla zkusit postavit na nohy. Pomalu a co nejplynulejšími pohyby, abych ránu nenamáhala, jsem se zvedala, opřená o zeď, protože nohy a hlava nechtěly poslouchat. Tak, zvládla jsem to. Byla jsem sice slabá a kolena se mi lehce třásly z nečekané zátěže, ale udělala jsem krok. Ocasem jsem se chvílemi opírala o zem, abych udržela stabilitu.
Pohled mi padl na dřevěné bedny u dveří a hned mě napadlo, kam asi Yaron schoval mé věci. Černou tuniku, kožené chrániče a dýky. Všechno to bylo velice cenné, Flaenerius chtěl, abych byla dokonalá zbraň. Ani o jednu z těch věcí jsem nijak zvlášť nestála, ale byly mou součástí. Když jsem splynula s nocí, cítila jsem se v bezpečí. Postila jsem se zdi a pomalu se šourala napříč chatrčí k bednám. Trvalo mi to déle, než bych čekala, a u cíle jsem se sesunula na zem, aby si svaly odpočaly.
Nadzvedla jsem víko první bedny, našla jsem spoustu různých váčků, sušené potraviny a hliněné nádobí, ale nic mého. Otevřela jsem proto druhou bednu a mezi špinavými hadry jsem zahlédla rukáv něčeho černého. Na první pohled jsem poznala prvotřídní gorcaiskou bavlnu. Vytáhla jsem tuniku ven a zjistila, že je na boku roztržená a celá od zaschlé krve. Za tuto tuniku by si člověk mohl koupit jídlo na celou zimu a možná i víc, ale teď byla k ničemu, naprosto zničená. A dýky nikde. Ty jsem našla až ve čtvrté krabici s dřevorubeckým a tesařským nářadím. Byly vyleštěné a bez škrábnutí. Přestože pro mě představovaly pouto mezi otrokem a otrokářem, něco mě na nich děsivě uchvacovalo. Byla v nich jakási hrůzostrašná neúprosnost, lesklé elegantní linie čirého kovu vyzařovaly ledovou krásu.
Jak jsem si je tak prohlížela, zaslechla jsem z venku blížící se kroky a hlasy. Poznala jsem Yarona, ale nebyl sám. Byli s ním další dva muži. Zatím byli moc daleko na to, abych rozuměla, co říkají, ale okamžitě mi v hlavě začalo řvát varování: Míří sem, jsou tři, ty jsi jedna. Jsi vrah! Proč by sem Yaron někoho vodil? Vlastně spíš: proč by sem Yaron někoho vodil, pokud by to nebylo kvůli mně? Chtěl mě vydat Dalaňanům? Ti lidé určitě snili o tom, že Žhnoucí démon zaplatí za své strašné činy, že bude hořet v plamenech všem na očích.

Ryren - 5.kapitola (Dřevorubec)

22. října 2011 v 17:33 | papája
Lidé jsou jistojistě záhadná stvoření. Nebezpeční a nevypočitatelní, nikdy jsem nevěděla, co od nich mám čekat. I když většina by mě hnala rovnou na pranýř, což bylo logické vzhledem k tomu, čím jsem byla, našla se mezi nimi výjimka.
Yaron - místní dřevorubec, který zajišťoval dřevo pro celou čtvrť spolu se svým bratrem. Toho bratra jsem zabila. Byl nevinný a pro všechny to byla velká ztráta. Přesto mě právě Yaron nechal žít. Nepomstil se, ba co víc? Odnesl mě do svého domu a zachránil mi život. Neměl k tomu žádný důvod a pokaždé, když mě ovazoval, jsem cítila, jak sám se sebou bojuje. Jak se v něm pere vlastní morální přesvědčení s nenávistí. Nepostřehl to, ale pokaždé se mu jemně třásly ruce. A já se neodvážila ani pípnout, protože jsem se bála narušit tu křehkou a nestálou rovnováhu v jeho duši.
Bylo mi jasné, že dřív nebo později se po mě začne shánět Flaenerius, ale dokud nebude potřebovat někoho odstranit, ani po mně nevzdechne. Otázka zněla, jak dlouho to bude trvat, každopádně já jsem nehodlala utíkat… daleko bych neutekla a byl by to jistý konec.
Mé zranění se ale příliš nelepšilo. Hojilo se pomalu a začalo jemně hnisat.
"To máš z toho, jak jsi zbrklá. Otevřela sis ránu a něco se ti tam dostalo."
Určitě nebyl léčitel, ale musela jsem uznat, že věděl, co dělá. Nebo alespoň víc, než já. "Tohle nevypadá dobře, chtělo by to vyčistit, než se to rozšíří." Nemyslím, že se mnou chtěl probírat léčebné postupy… prostě jen přemýšlel nahlas. "Bude to chtít řepík."
Měl můj obdiv. V bylinkách jsem se nevyznala, ale z jeho dalších hlasitých úvah jsem vydedukovala, že řepík pomáhá čistit a hojit rány. Tato nenápadná žlutá rostlinka namočená do horké vody voněla těžkou hořkou vůní a měla barvu tmavého lesního medu.
"Máš to zanícené, budu to muset vyčistit." Teprve, když začal nad ohněm nahřívat jednu z mých dýk, pochopila jsem, co má v úmyslu. Chtěl ránu otevřít a vyčistit ji zevnitř. Vyděsila jsem se. Většinou jsem to já, kdo řeže, a bylo to rychlé a bezbolestné… víceméně. Teď jsem měla hrůzu z toho, že by měl někdo řezat do mě.
Yaron se posadil zpět ke mně, v jedné ruce držel dýku (naštěstí jsem věděla, že mé dýky jsou perfektně ostré) a ve druhé džbánek s dřevěnou zátkou. Když džbán otevřel, praštil mě přes nos silný zápach alkoholu. Pak mi Yaron podepřel zátylek, nadzvedl mi hlavu a přitiskl mi hrdlo džbánku ke rtům. V ústech mi okamžitě vzplanul oheň. Nikdy jsem alkoholu neholdovala, protože otupoval smysly, které pro mě byly životně důležité. Proto jsem takový žár nečekala a začala jsem se bránit. Yaron byl ale pohotový a silně mi zaklonil hlavu. Zakuckala jsem se a čirá tekutina mi stékala po tvářích. "Spolkni to!" přikázal mi. Nechtěla jsem, ale pokusila jsem se všechno spolykat., i když se ta žhavá láva příčila v krku. Yaron mi dal znovu napít, a když jsem opět vypila všechno, položit mě zpět na slamník a nechal mě vydýchat. Byla jsem zadýchaná jako po namáhavém běhu. "Dobře…" pochválil mě Yaron, ale vypadalo to, jako když chválí spíš sebe.

Ryren - 4.kapitola (Životadárce)

17. října 2011 v 19:31 | papája
Zabil mě. To byla první myšlenka, která mi prolétla hlavou. Neviděla jsem nic určitého, jen šedavé obrazy lidí, jako by se mi před očima promítaly dějiny světa. Rozmazané a neurčité.
Jsem mrtvá. Zvláštní pocit. Necítila jsem nic, žádné vůně, žádný dotek nebo závan větru, neměla jsem hlad ani žízeň a vůbec nic mě nebolelo. Z obrazů míhajících se kolem mě jsem začínala ztrácet pojem o tom, kdo jsem. Chytala mě závrať, jako bych se propadala do nicoty času. Ale něco mě zachytilo.
Najednou jsem cítila. Obklopil mě chladivý a zvláštně konejšivý dotek a já spatřila tvář. Tvář mladého muže, který vystoupil z času a podával mi ruku. "Vstaň, Ryren," nařídil mi nesmlouvavým tónem, který byl ale zároveň neuvěřitelně přátelský. Věděla jsem, že mi neublíží. Jeho světlá tvář vypadala mladě, vlasy měl černější než eben, ale jemné vrásky vypovídaly o staletích bytí a o vědění, které si jakýkoliv smrtelník ani neuměl představit. V jeho šedých očích jsem neviděla ani nenávist, ani předsudky, jen neuvěřitelnou sílu a pochopení. Přestože měl zvláštně zastřený pohled, volal mě zpátky, abych neodcházela. Nechtělo se mi. Bylo mi dobře. Prosila jsem jako malé dítě, aby mě nechal být.
"Tvůj čas nenadešel a tvé bytí ještě nebylo završeno. Musíš poznat to, co jsi doposud nepoznala."
"Pus'ť mě, chci pryč!" žadonilo mé Já a snažilo se vplout do věčného míru.
"Jen klid, maličká, všechno je, jak má být." S těmito slovy mě ovanul závan těžce sladkého vzduchu a já zalapala po dechu. Otevřela jsem oči a s prudkým nádechem jsem se posadila.
Zároveň jsem ale vyjekla bolestí a musela jsem se znovu položit. Zmateně jsem se začínala vzpamatovávat, jako bych se probudila z hodně dlouhého snu. Postupně jsem si začínala uvědomovat svou situaci. Vracely se mi nejasné obrazy toho, co se stalo. Rána na boku… ovázaná, oblečení… nikde a měla jsem na sobě cizí košili, ležela jsem na… slamníku neznámo kde. A kápě? Pryč.
Ne! I přes nesnesitelnou bolest jsem se musela nadzvednout a rozhlédnout se. Obyčejný domek ze dřeva a došků s hliněnou podlahou. V takovém bydlela většina obyvatel Dalanu. Ale já tady neměla být. A jestli jsem tu byla, znamenalo to jen to nejhorší.
Panicky jsem začala hledat nějaký způsob, jak odsud pryč. Kromě dvou slamníků s kožešinou tu byl akorát masivní stůl s nahrubo otesanými židlemi, ohniště zabudované v hliněné pícce a pár skladních beden. Na ohništi v kotlíku vřela nějaká hustá tekutina. Někdo tu ještě před chvílí byl. Člověk by nikdy nenechal oheň hořet bez dozoru. Dvě malá okna byla zamřížovaná kovanou mříží. Dalaňané vynaložili většinu svých úspor na své bezpečí. Mělo to zadržet někoho, kdo se v noci vkrádá do jejich domů a zabíjí bez příčiny každého, komu se mu zachce. Byly určeny proti žhnoucímu démonu - proti mně.

Ryren - 3.kapitola (Druhá oběť)

12. října 2011 v 16:05 | papája
*V této kapitole je hodně zeměpisných názvů, tak pro vaši představu se můžete podívat sem na mapu Ryrenina světa.
"Víš, proč jsem si tě zavolal?" Flaenerius seděl za stolem své pracovny pohodlně rozvalený v křesle s rukama sepnutýma na břiše.
"Mám takové tušení…" opověděla jsem. Chtěl po mně nějakou prácičku, to bylo jasné. Něco mi ale říkalo, že to bude souviset s údajným Lorcsulským vyhlášením války.
"Možná jsi slyšela, že Lorcsulská rada nám oficiálně vyhlásila válku. Náš osvícený král to sice ještě nezveřejnil, ale to neznamená, že už se to neví po celém Dalanu, nemám pravdu?" Měl pravdu. "Lorcsulané chtějí, aby jin bylo navráceno území kolem delty řeky Imbek. Blázni... Imbek nám patří už několik desítek let, myslet si, že se naší nejúrodnější země vzdáme jen tak bez boje, to je víc než lehkomyslné. I když nám vyhrožují válkou, my neustoupíme."
Vlastně to bylo takhle: Území, kde se Imbek vlévala do moře, dobyl otec našeho nejvýsostnějšího a nejosvícenějšího krále asi před šedesáti lety. Zatu dobu se tamní Lorcsulští obyvatele promíchali s Islwynskými, ale stále ještě žijí stařešinové, kteří pamatují onu krvavou bitvu o jedno z nejúrodnějších území v celém známém světě. Lorcsuská rada tenkrát nesla prohru těžce a jednou musel přijít okamžik vyúčtování, ale naši se nebudou chtít vzdát. Islwyn je hornatá neúrodná země, která tamní farmáře potřebuje.
"Chcete abych šla vybít celý Lorcsul?"
Flaenerius se pobaveně usmál, ne snad, že by si mnou chtěl vyměňovat narážky černého humoru...spíš měl nějakou pro něj zábavnou představu. "Ne, to by bylo neekonomické. Ale máme tip, že tady v Dalanu se vyskytuje Lorcsulký špeh. Vlastně ten tip je trochu neurčitý a podle něj jsme určili dvě možné osoby."
"Takže mám zabít někoho, o kom nevíte, jestli je špeh, nebo ne?"
"Ano. Škodná se musí zlikvidovat hned na začátku. Je to buď a nebo a my nemůžeme riskovat." Samozřejmě, že to nebylo správné. Byla to vysoká hra politiky, jejíž jsem byla nástrojem. Nevzdorovala jsem, moje názory nebyly důležité. Takových rozhovorů jsem zažila víc, než by mi bylo milé. Ale byla to má práce a nesuďte mě, tak jsem mohla být užitečná, i když tím nejzvrácenějším možným způsobem."
"Dobrá,řekněte mi o koho jde a kde je najdu."

Ryren - 2.kapitola (Bratr)

24. září 2011 v 16:58 | papája
Komorná rychle přestlala postel. "Potřebujete ještě něco?" zeptala se. Byla nervózní. Za všechny ty roky, co jsem tu žila, se mě stále bála. Věděla, co pro Flaeneria dělám, ale na ni jsem nikdy nevztáhla ruku...ani by mě to nenapadlo...proč bych to dělala?
"Běž Mero,nic nepotřebuju." Nemohla se dočkat, až bude pryč...
Vlastně jsem na tom byla ještě dobře. Mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Flaenerius by nemusel vůbec přijít na můj zabijácký potenciál a já bych byla malý pouliční zlodějíček, kterého by dřív nebo později ukamenovali. Dostala jsem šanci pro život a tomu hajzlovi jsem hodně dlužila. Že bych snila o svobodě? Nezávislosti? Možná...někdy, ale co znamená svoboda pro někoho, jako jsem já? Měla jsem na výběr. Mohla jsem utéct, příležitostí bylo hodně. Žádné mříže, nikdo mě nehlídal. Ale Flaenerius věděl, že to neudělám. Kam bych také šla? Do hor? Snažit se přežít sama, daleko od lidí, aby mě náhodou nenašli a neupálili? Nebo snad jít hledat Iguanidy? Jestli vůbec nějací přežili, nechovali by se ke mně stejně jako lidé? Bylo to to samé jako tady.
Vyndala jsem dýku z pouzdra a položila ji na stůl. Na čepeli zůstala zaschlá krev, a tak jsem ji musela vyleštit. Ostří mých dvou dýk bylo speciálně kované, čepel perfektně ostrá a nebezpečně ledová. Flaenerius nikdy nešetřil, když se jednalo o jeho zájmy nebo plány.
Druhý den jsem se rozhodla, že po dlouhé době opět vyjdu ven za denního světla. Košile, dlouhá nabraná sukně, která zakryje ocas a šátek kolem hlavy, aby nikdo neviděl rohovité výrůstky na hlavě. Oči jsem zakrýt nemohla, ale měla jsem vyzkoušeno, že za denního světla byly mé zorničky téměř kulaté a když se nebudu dívat lidem do očí, možná si ani nevšimnou té jantarové barvy. Bylo to zvláštní...v noci nebezpečný vrah, ve dne kořist. Myš, co se prochází kočičím městem a snaží se vypadat nenápadně.
Slunce pálilo a já si užívala paprsky hřející mou tvář. Chtěla jsem odejít z města a jít na nějaké klidné a prosluněné místo, kde bych nemusela myslet na nic. Proplétala jsem se úzkými uličkami, míjela služky, kupce, děti, žebráky,.... rybářské čtvrti jsem se dnes raději vyhnula, přestože to byla nejkratší cesta k moři. Šla jsem přes koňský trh, kde bylo sice víc lidí, ale kvůli stálému shonu si mě nikdo nevšímal.
"Slyšela jsem, že nám chce Lorcsul vyhlásit válku." Dvě ženy nesoucí koše s prádlem si spolu vášnivě vyměňovali novinky.
"Nepovídej! Proč by to dělal?" druhá žena vypadala překvapeně, ale zřejmě ji to nezaujalo natolik, aby jí to zabránilo změnit téma na nevyprané skvrny na sukni. Mě to ale zajímalo. Jestli Lorcsul, země ze severu sousedící s tou naší, zaútočí, tak Flaenerius pro mě bude mít spoustu práce...
Dostala jsem se z vnitřních hradeb do chudinské čtvrti. Proti kamennému městu to byl úplně jiný svět. Žili tu malý řemeslníci, dělníci, drobní kramáři, hudebníci,… prostě spodina, se kterou se nechtěli měšťané moc stýkat a která neměla peníze na lepší bydlení. Kolem už nebyly žádné hradby, a tak jsem plynule přešla mezi borovice rostoucí na skalnatých pahorcích za městem. Kousek odtud bylo místo, kam jsem chodila. Skála, výhled na moře, za mnou borovicový háj a slunce po celý den. Bylo to kousek od pohřebiště, ale to mi nevadilo. Díky pověrčivosti vesničanů jsem tu alespoň měla klid. A tak jsem se posadila a seděla. Jindy jsem byla schopná prosedět tu celé hodiny, ale dnes mi nebylo přáno. Od vesnice přicházel průvod několika desítek lidí mířících k pohřebišti. Zaslechla jsem flétny a pak jsem si všimla čtyř mužů nesoucích na ramenou mrtvého ležícího na stlučených prknech.
Vstala jsem, protože jsme tušila, kdo ten zesnulý je. Proběhla jsem mezi stromy a schovala se v keři, abych viděla a slyšela, co se dělo. Vesničané položili mrtvého na připravenou hranici.
"Přišel čas, rozloučit se s Corenem. Byl to ten nejlepší z nás, skvělý člověk, přítel a bratr." Jeden z vesničanů předstoupil s hořící loučí v ruce. "Byl spravedlivý, čestný a můžu téměř s jistotou říct, že každému z vás nejednou pomohl. Kéž by bylo víc takových lidí." Ostatní vydali souhlasný pokřik. "Jeho smrt byla náhlá a my dobře víme, kdo za ní může. Žhnoucí ďábel! Coren zemřel statečně v boji." O tom by se dalo pochybovat...technicky vzato se mnou moc nebojoval...
Pak řečník pozvedl pochodeň a vyzval jednoho z vesničanů: "Yarone, byl to TVŮJ bratr, máš tu čest zapálit hranici."

Ryren - 1.kapitola (Zabiják)

21. září 2011 v 18:43 | papája
Od moře zafoukal studený vítr, prohnal se ulicemi a pročísl koruny borovic. Na pobřeží se rozhoupaly rybářské sítě. Zpozorněla jsem a přitiskla se ke zdi. Nasála jsem slaný mořský vzduch. I přes roušku cítila všude kolem sebe pach lidského potu a za zdmi jsem zaslechla kroky. Některé pomalé, jiné rychlé, ale já jsem věděla, že o mně nikdo z nich neví. Vítr se uklidnil a já opět měla čistý vzduch, abych mohla nepozorovaně proklouznout přímo do centra rybářské čtvrti.
Ze stínu chatrčí jsem chvíli pozorovala dveře zdejší taverny. Byl to největší dům ve čtvrti, okny beze skel se ven linuto živé světlo, těžká vůně chmelu a medoviny spolu s mužskými hlasy. Tam se nacházel můj Cíl. Přikradla jsem se k jednomu z oken a nahlédla dovnitř. Jen krátce, aby má šedá kápě v okně nepřilákala pozornost, ale i ten okamžik stačil k tomu, abych zaměřila asi sedm stop vysokého muže ve středních letech. Neznala jsem ho. Věděla jsem jen, že je to někdo, kdo slyšel to, co slyšet neměl. Pro mého pána představoval nebezpečí, pro mě měl dva stříbrné a střechu nad hlavou. Usadila jsem se za sudy s pivem, poslouchala hřmotný zpěv a čekala.
Lidé. Nejzranitelnější a přesto nejrozšířenější rasa. Spousta emocí, strachu, zloby a předsudků v jednom těle. Když nejste jako oni, jste mrtví. Nezáleží, kdo jste, vidí jen, CO jste. Už jsem se přestala snažit být jako oni, protože nejsem. Jsem kříženec. Kříženec člověka a té nejvíc nenáviděné rasy, která byla za dlouhá století válek téměř vyvražděna - Iguanidové. Velmi houževnatá rasa, ale pro svůj ještěří vzhled lidmi velmi obávaná. Proč by mi mělo na lidech záležet? Přestože mám v žilách z poloviny jejich krev, jim nezáleží na mně, mně nezáleží na nich.
Dveře taverny se otevřely a já zpoza sudů zahlédla svůj Cíl. Mířil nepříliš jistým krokem na severozápad mezi chatrče. Neváhala jsem ani okamžik a rozeběhla se za ním s úmyslem mu nadeběhnout. Nebylo to nijak těžké. Šel pomalu a stačilo si jen hlídat, kde se zrovna nachází. Zastavila jsem se schovaná za rohem jedné z chatrčí a zhluboka se nadechla. Můj vyvinutý čich nezaznamenal poblíž nikoho jiného, než mou budoucí oběť. Ještě pár kroků. Byl sice přiopilý, ale ne tak, že by se nemohl bránit. Byla jsem žena a sázet na sílu s denně těžce pracujícím mužem by byla sebevražda.
Nahmátla jsem dlouhou a dokonale ostrou dýku. Na zemi vedle sebe se vynořila jeho ramenatá silueta. Nehnutě jsem počkala, až mě přejde a pak jsem vyskočila ze stínu. Skočila jsem po něm zezadu a jedním rychlým pohybem mu přeřízla tepnu na krku. Nemohl ani vykřiknout. Ruku mi zalila lepkavá horká krev. Rychle jsem ho položila na zem, aby neupadl a nemohl nás nikdo slyšet. Poklekla jsem na jedno koleno, pozvedla dýku a chystala se práci dokončit. V jeho očích jsem viděla smrtelný strach. Ani jsem ho neznala. Nevěděla jsem, kdo byl, jestli byl dobrý nebo zlý.... nezajímalo mě to. Všichni byli stejní. Bez váhání jsem bodla. Muž zemřel. Rychle jsem vstala, zběžně otřela čepel o už tak zakrvácený rukáv a zasunula ji do pouzdra.
 
 

Reklama