VJ

Vzpoura ještěrů - 9. kapitola (Dítě)

22. května 2012 v 20:02 | papája
Ryavin se po těle rozlilo nepříjemné horko. Zavrtěla se, jako by ten pocit chtěla setřást, ale ne tak, aby se probudila. Bylo příjemné ležet na měkkém, kožešinou pokrytém slamníku. Pod hlavou cítila Lyehovy jemné šupiny a slyšela klidný tlukot jeho srdce. Ještě spal. Po dlouhé době, kdy nepatřila nikam, Ryavin pocítila štěstí. Takhle to mělo být a tak to bylo správné.
Ale přesto, že se nechtěla probudit, žár Slunce pražícího do bílé plenty stanu byl nesnesitelný. Znovu se pohnula, aby se chlupy hnědé medvědí kožešiny odlepily od její zpocené kůže. Lyeh se prudce nadechl, jako by ho vyrušila z nepříjemného snu. Zvedla hlavu a čekala, až otevře oči.
Zachvěla se mu víčka, svraštil čelo a rohovinové výrůstky na čele se nepatrně zkrabatily. Pak se ale hladká kůže kolem jeho očí opět uvolnila, a on promluvil. "Už jsi vzhůru?" zeptal se ještě spánkem zastřeným hlasem.
"Jsem," přitakala Ryavin, "probudilo mě horko." Uvědomovala si, že Iguanidé snáší vysoké teploty lépe, než lidé. Za tu dobu, co strávila v táboře, se o Iguanidech dozvěděla víc, než dosud za celý svůj život. Nebyli tak rozdílní. Na šupiny a ocasy si zvykla rychle. Už nesledovala každého v táboře, jako by byl zločinec. Stalo se to pro ni normálním a všedním. Teď věděla, že by soužití lidí a Iguanidů mohlo být dost dobře možné a snadné, kdyby překonali počáteční strach. Kdyby…
Vzdychla. Nechtěla myslet na problémy, které ji přesahovaly. Chtěla žít bez starostí, i když jí to přišlo nemožné.
Lyeh se posadil. Vůbec neměl na kůži pot jako ona. Jeho lid pocházel z pouští a suchých stepí, co jí připadalo jako nesnesitelné horko, jemu nedělalo vrásky.
Než Ryavin stačila popřát dobré ráno, vtrhl do stanu Hatan. Lyeh ztuhl. Nikdo nevěděl o jeho vztahu s Ryavin, nebo v to alespoň doufal. Ryavin se rychle zakryla přikrývkou, ale Hatan vypadal roztěkaně a vůbec si jí nevšímal. Jakmile ze sebe vypravil jedinou větu, Lyeh přestal myslet na společenské překážky jeho vztahu s lidskou ženou.
"Ebi začala rodit!" vyhrkl Hatan.
Lyeh vyběhl ze stanu jen v narychlo natažených nohavicích. Než se Ryavin stačila navléknout do tuniky, byl už v Ebiině stanu, ze kterého se ozývaly rozrušené hlasy a zoufalé křečovité sténání.
Ryavin vešla do stanu s ostychem, protože nevěděla, jestli tam vůbec smí být. Ebi ležela na provizorním lůžku z kupeckých beden přetažených plátnem. Čelo měla stažené a celé tělo křečovitě zatnuté. Po jejím boku klečel Lyeh a u jejích nohou seděly dvě ženy.
"Dýchej," říkala ta, která držela mísu s vodou. Byla to Hatanova matka a žila v sousedství Ebiina stanu.
"Jde ti to výborně," povzbuzoval Ebi Lyeh a držel ji za předloktí. Jeho hlas zněl vesele, ale jeho oči zalily starosti. Bylo úžasné, jak se bratr staral o svou sestru, když nebyl jiný muž, který by tuto povinnost zastal. Lidé by svobodnou těhotnou ženou opovrhovali, ale tady ne. Tady celý tábor žil jako celek. Vážili si nového života, protože děti byly velmi vzácné, a nezáleželo na tom, jestli je žena bez muže nebo ne. Důležitá byla ona a její síla. Ebi bude vždy patřit mezi Iguanidy a díky Lyehovi o ni bude dobře postaráno.
"Podej sem ty pleny!" křikla na jedna z žen a Ryavin si uvědomila, že to patřilo jí. Rychle sáhla po hromádce zmuchlaných plátěných plen a přisedla k ženám. "Roztáhni je a podrž."
Ryavin nikdy neviděla porod. Představovala si křik a krev, ale Ebi jen ležela v křečích a trhavě dýchala. Byla tu spousta otázek, které Ryavin necápala. Ebi rodila už v sedmém měsíci a navíc šel porod hodně rychle. Obě Iguanidky Ryavin neustále zahrnovaly rozkazy a ona je bez přemýšlení plnila. Neodvážila se udělat cokoliv jiného. Přistihla se, že dýchá stejně rychle jako Ebi. Adrenalin se jí do krve vyplavil tak rychle, že chvíli myslela, že omdlí.
Pak šlo všechno ráz na ráz. Neuběhly ani dvě hodiny a najednou do připraveného plátna vklouzl malý oranžový předmět. Ryavin se se zatajeným dechem zvědavě naklonila nad iguanidčinu náruč. Látka byla špinavá od krve a nahnědlé rosolovité tekutiny. Čekala jiný pohled. Čekala pláč a scvrklou tvářičku plnou vrásek. Ale dítěti byla vidět jen světlá hlavička s nepatrnými hrbolky na čele. Mělo zalepené oči, malý plochý nosík a celý zbytek těla zůstal schovaný ve zvláštním kožovitém napůl roztrženém obalu.
Obě ženy neváhaly. Ponořily dítě do vody, zbavily jej zbytků vaječného obalu, omyly je a protřely mu oči. Ryavin si všimla, že dítě mělce dýchá. Bylo živé, jen neplakalo.
"Je v pořádku?" vypravila ze sebe Ebi zesláblým hlasem plným úlevy. "Neslyším ho plakat."
Iguanidka mu protřela hadříkem oči a dítě rozevřelo víčka. Mělo oči barvy tmavého medu. Velké a jasné. Zamžouralo a začalo kašlat.
"Je v pořádku," řekla jedna z žen. "Je rád, že je venku, ani nepláče." Usmála se: "Je to chlapeček."
Pak ho zabalila do přikrývky a podala Ebi. Ebi i Lyeh vypadali užasle a dojatě. Tohle byla jejich šťastná chvíle a Ryavin tu neměla co dělat. Byl to krásný pohled a ona na chvíli pocítila přání ho také zažít a být na Ebiině místě. Ale tu myšlenku rychle zahnala a odešla ze stanu, aby je nechala o samotě.

Vzpoura ještěrů - 8. kapitola (Nepochopení)

23. dubna 2012 v 18:43 | papája
Ryavin přešlapovala před stanem a v rukou svírala tesák. Přehnala to? Zřejmě ano. Nevěděla, co se Lyehovi honí v hlavě, nikdy nedokázala odhadnout jeho reakci. Možná se měla na situaci podívat i z jeho strany, ale až příliš se zahleděla do sebe a do svých představ o správném světě. Teď, jako by ji polili ledovou vodou, pochopila, že to tak jednoduché není. Že Lyeh nemůže spasit ani Iguanidy ani lidi. Nešlo to, přestože měl velkou vůli se o to pokusit. Kvůli ní.
O ruce se jí otřel chladný poryv větru a zhasl malá ohniště před stany. Nemůže tady stát věčně… a nemůže ani odejít. Musí za ním, ale náhle dostala strach z odmítnutí. Tak dobrá, řekla si, nejsem dítě. Odhrnula závěs stanu a nahlédla dovnitř.
"Lyehakitame?" oslovila tmu uvnitř celým Lyehovým jménem.
Kolem ní do stanu proniklo matné světlo hlavního ohně, dopadlo přímo na slamník a Ryavin zahlédla temné obrysy. Lyeh ležel na břiše na slamníku, hlavu položenou na složených pažích. Nepohnul se, jen otevřel oči, které se jantarově zaleskly v dopadajícím světle. Byl rozrušený a ona nechtěla být u toho, až ztratí nervy.
"Chci ti tohle vrátit," řekla a položila tesák na nejbližší bednu. "A ti říct, že už také nevím, co je správné. Nemohl jsi nic víc dělat, pochopila jsem to."
Lyeh dlouze vydechl. Možná se chtěl uklidnit? Možná. Ryavin usoudila, že je nejvyšší čas odejít.
"Co jsi tady, mám pořád nervy v háji…" řekl Lyeh, když byla Ryavin na odchodu, a posadil se.
"Cože?" Ryavin se nevěřícně otočila.
"Nemůžu spát," pokračoval, "všechno je najednou složité, nesmyslné a bezvýchodné."
Nevěděla, co na to odpovědět. Netušila, kam tím míří.
"Vy lidé se tak bráníte všemu, co neznáte…"
Ryavin se zamračila. "Vy si berete, co vám nepatří."
Lyeh vstal. "Odsoudíte nás a nesnažíte se porozumět."
"Čekáte pochopení, ale nesnažíte se vyjít vstříc!"
Teď už stál Lyeh přímo u ní. Neviděla mu do tváře, ale sálala z něj žhavá energie, která se jí dostávala pod kůži, až se jí rozklepala kolena.
"Co je to s tebou?"
"Nic," odpověděla rychle.
"Tak proč se třeseš." Nebyla to otázka, jen konstatování. A pak, aniž by se stihla vzpamatovat, stála Ryavin sevřená v Lyehově náruči. Přitlačil ji k nosnému sloupu, zajel jí rukama do vlasů a vášnivě políbil. Nejdřív na tvář, pak na ústa. Ryavin se vyděsila a svaly se jí napjaly. Lyeh zvedl hlavu a povolil sevření. Jen jeho oči žhnuly.
"Berete si, co chcete…" poznamenala Ryavin, ale začínala chápat, že si chce brát i ona. Přitáhla Lyeha blíž. Nepotřeboval další slova. Políbil ji na krk, zvedl ze země a Ryavin se ocitla na slamníku pod Lyehovým sálajícím tělem. Košile a šaty nebyly překážky, které by je zastavily. Jejich těla se vzájemně propletla a ponořila do hlubokého souznění.
Iguanidé jsou horkokrevní a často agresivní, ale zároveň nesmírně vášnivý. A Lyeh byl Iguanida. Jeho kůže byla hladká posetá drobnými šupinkami, na zádech podél páteře až na ocas vedly rohovinové výrůstky, stejně jako na čele a ramenou. Na ruce a prsou měl jizvy. Jeho tělo bylo zvyklé na život v drsných podmínkách, zvyklé na hlad, stále silné a připravené na nebezpečí.
Ryavin nevnímala jeho tíhu, ani praskání ohně a hlasy z venčí. Byl tu jen on, žhnoucí písek z daleké pouště hřejivě stékající po její kůži. Byl všude.
"Tiše," zašeptal jí do ucha, když téměř neslyšně vyjekla. "Všechno bude v pořádku." A pak se stali jednou bytostí. Spojením dvou odlišných ras odsouzenému k pohrdání a nepochopení.

Vzpoura ještěrů - 7. kapitola (Výprava)

1. dubna 2012 v 17:56 | papája
Nálada v táboře se od návštěvy vyslanců ze Západních útesů změnila. Do podzimní rovnodennosti zbývali tři měsíce a napětí ovládlo každého. Odevšad byly slyšet rozohněné debaty, došlo dokonce i k fyzickým potyčkám. Lyeh trávil hodně času s nejuznávanějšími hlavami tábora a radil se o další budoucnosti Iguanidů. Tyto porady málokdy zůstaly bez emocí. Jejich horkokrevnost a výbušnost ale byly na denním pořádku, proto jejich vztahy nijak neovlivnily.
Zbytek dne zůstával Lyeh sám a směla za ním jen Ebi s jídlem. Nikdo tady nebyl tak zapálený vyřešit celý mezirasový problém jako on, až se Ebi začínala o svého bratra bát. "Je to zodpovědné rozhodnutí, ale vždyť se skoro ztrácí před očima. Nikdo nemůže najít dokonalé řešení," říkala, když se vracela z jeho stanu. Trvalo to téměř dva týdny, až se ostatní muži rozhodli zasáhnout.
"Takhle to nejde," oznámil mu jeden z nich. "To věčné přemýšlení tě zničí. Tak přestaň hloubat a udělej, co je třeba."
Lyeh seděl na slamníku a věnoval skupince nacpané v malém stanu chladný pohled.
"Vypadáš strašně…" poznamenal Iguanida. "Potřeboval bys trochu rozproudit krev. Pojď s námi na výpravu do Arasky. Potřebujeme spoustu věcí a nástrojů, většina už je rozbitá a nepoužitelná." Araska byla velká vesnice v bohaté nížině řeky Imbek, téměř u hranic s Lorcsulem. Na koni dva dny cesty, pěšky dvakrát déle. "Je to daleko, ale mnohonásobně se nám to vrátí. Zlepší ti to náladu a přijdeš na jiné myšlenky."
"Myslíš, že přijdu na jiné myšlenky? Chceme tu rozhodovat o budoucnosti naší rasy a o nejspíš i o životech tisíců lidí!" Lyeh vyjel tak prudce, že donutil ostatní couvnout.
"Uklidni se!" Okřikl ho statný Iguanida stojící nejblíže k němu, a když Lyehovi oči zchladly, pokračoval: "Čert vem lidi, nás je málo a potřebujeme přežít." Zbylí Iguanidé souhlasně přikyývli.

Vzpoura ještěrů - 6. kapitola (Vyslanec)

26. března 2012 v 17:13 | papája
V západní části tábora se nacházela provizorní ohrada pro koně. Iguanidé neměli koně, protože pro ně bylo nepřirozené a hlavně nepohodlné používat je k jízdě. Navíc na zalesněných kopcích se těžko hledala pastvina, proto nebylo snadné najít místo pro dva koně, na kterých před třemi dny přijeli Lyeh s Ryavin. Tato narychlo sestavená ohrada musela stačit.
Ryavin se u koní často zastavovala a přinášela jim něco na zub. Chtěla vidět něco známého. Svého koně měla od deseti let a mezi nepřáteli jejího vlastního lidu byl její oporou.
Teď stála opřená o ohradu a Slunce jí pálilo do zad, koně postávali uprostřed ohrady, která nebyla nijak prostorná. Cítili se nesví, stříhali ušima a nozdry měli neustále rozšířené, ale k Ryavin přišli blíž, aby se nechali pohladit.
Mezi stany sem doléhal povyk od ukradeného kupeckého vozu a Ryavin se snažila nic neslyšet. Připadala si jako zrádce. Zeď, kterou se snažila obehnat své nepříjemné myšlenky, se teď nebezpečně otřásala a začínala se jí zmocňovat panika.
Pak za sebou zaslechla kroky a koně nervózně odběhli.
"Ebi mi říkala, že vás tu najdu." Lyehakitam mířil rovnou k ní. "Asi pro vás není příjemné tohle vidět, tak jsem se chtěl přesvědčit, jestli jste v pořádku."
"Jsem v pořádku…" odpověděla Ryavin a usilovně se snažila všechny ven deroucí se vzlyky zatlačit do tmy.
Lyeh zpomalil, jako by mu její odpověď neseděla a nevěděl, jak má reagovat. "Ne, nejste."
Ryavin si ho popuzeně přeměřila. Iguanidé nebyly zrovna známí pro svou citlivost nebo empatii. O co mu šlo? Chtěl ji ještě víc zdeptat? "Tak co chceš slyšet…" překvapilo ji, jak úsečně zněl její hlas. Měla v sobě vznětlivou krev Atipů a ta v ní začínala pěnit.
"Možná by vám bylo lépe mezi svými, někde daleko odtud,"poznamenal Lyeh, aby dodržel meze slušnosti.
Ne. Nebyl zvyklý brát ohled na pocity ostatních. Ryavin nebyla z cukru, ale jeho slova na ni dopadla jako těžký kámen a stavidla paniky povolila. "Jak bych asi mohla jít mezi své lidi?! Nemám nic, žádnou rodinu ani peníze. Jenom toho koně!" rozhodila rukama směrem k ohradě. Její bratr by jí řekl, že fňuká jako dítě a měl by pravdu. "Já vím, nemám tu co pohledávat. Myslela jsem, že se můžeme navzájem tolerovat, ale šeredně jsem se spletla. Marná snaha, nic nemá cenu." Sebelítost je sladká, ale nic nevyřeší. Ale její slova jí létala z úst, aniž by to mohla ovlivnit. Byl to nezastavitelný vodopád.
Lyeh chvíli zaraženě stál, ale najednou jako by se lekl, aby ji nikdo neslyšel, přiskočil k ní a oběma dlaněmi jí pevně sevřel tvář. "Pšššt, tiše." Ztišil hlas, přestože všichni Iguanidé byli na druhé straně tábora. "I tady můžou mít slova své následky, tak si dávej pozor, komu co říkáš."
"Pusť mě," sykla Ryavin, a když sevření povolilo, cítila, že vlna strachu ustupuje.
"Jeden člověk s dobrým úmyslem nic nezmůže. Po těch letech nestačí jen přát si a doufat. Nic se nezmění přes noc, chce to čas a činy. Ale abych řekl pravdu, nejsem moc optimistický, i když bych si přál žít tu v míru, aniž bychom se museli schovávat v horách. Zašlo to moc daleko a bojím se, že vrátit vše, co se stalo, už není možné."
Ryavin nevěděla, co má říct a co bylo nejhorší? Bála se, že má Lyehakitam pravdu.
"Pojďme se projít do lesa," navrhl Lyeh a Ryavin šla bez přemýšlení za ním. "Chápu tě," řekl po chvíli, když vyšli zadní bránou mezi stromy. "Sám nevím, co bych dělal na tvém místě, a překvapilo mě, že jsi kvůli mně a mé sestře tolik riskovala. Myslím, že já bych to neudělal."

Vzpoura ještěrů - 5. kapitola (Probuzení)

12. března 2012 v 20:55 | papája
Iguanidské stany byly prostornější, než vypadaly. Silné větve vytvářely pevnou klenbu a překrývalo je nahrubo tkané voskované plátno. Ryavin se ani nemusela sklonit, když vcházela, zatáhla za sebou závěs a rozhlédla se. Ve světle prosvítajících ohňů mohla vidět mnoho rozličných věcí. Iguanidé přepadávali kupecké vozy, to Ryavin věděla, a opravdu to bylo poznat na první pohled. Nic z toho, co se tu nacházelo, nemohli iguanidé koupit ani vyrobit. Samé kradené zboží.
"Ani nevím, jak vám mám poděkovat, slečno," řekla Ebi, když rozhrnula závěs. "Zachránila jste bratrovi život. Jsme vašimi dlužníky."
"Udělala jsem, co jsem považovala za správné… Teď jsem vyhnanec, takže budu dlužit já vám, pokud mě u sebe necháte."
Ebi postřehla, že se Ryavin třese. Přistoupila blíž, uchopila ji za ramena a pomohla jí posadit se na ustlaný slamník. "Věřte mi, že jsme si vědomi, co jste pro nás udělala, a je samozřejmost, abyste u nás zůstala." Pak začala prohledávat proutěné košíky za věšené u stropu a vyndávat ovoce. "Můžete u nás zůstat, jako byste byla naše rodina."
"Děkuju, Ebi, ale myslíš, že je to vhodné? Pokud to správně chápu, tohle je tábor odpůrců lidí, nemám pravdu?"
Ebi se téměř provinile usmála. Jednou se svěřila, že také doufá ve vzájemné soužití mezi oběma rasami, ale rodina pro ni byla vždy na prvním místě. "Dá se to tak říct, ale věřte mi, že se vám tu nic nestane. Já a můj bratr máme mezi naším lidem velké slovo jako potomci jednoho z dvanácti velkých náčelníků, takže pokud jste pod naší ochranou, jste v bezpečí. Navíc už se po táboře rozneslo, jak jste pro nás riskovala. Všechno bude v pořádku, uvidíte."
Ryavin přijala načervenalou přezrálou hrušku a nepřítomně si ji prohlížela. Měla v hlavě tisíce myšlenek a pocitů a v tuto chvíli nedokázala říct nic. Všechno bylo tak rychlé a nečekané, že se ještě nevzpamatovala. "Jak je Lyehakitamovi?" zeptala se nakonec.
"Stačí jen Lyeh, takhle byste si brzo zlomila jazyk," usmála se Ebi. "I moje jméno je zkratka z Ebimenastra. Jsou to tradiční iguanidská jména, jen trochu nepraktická, tak je zkracujeme." Nadechla se, aby se její myšlenky zaměřily zpět na otázku. "Odnesli jsme ho do jeho stanu a myslím, že spí. Ani nereagoval, když jsem se ho snažila vzbudit… takhle vyčerpaného jsem ještě nikdy nikoho neviděla, ale myslím, že bude v pořádku."
"Naši vojáci nebývají k Iguanidům příliš pohostinní…" poznamenala Ryavin.
"Ano…" přitakala Ebi, "ale pochybuji, že naši muži by byly pohostinnější."
"Viděla jsem, jak dokážete být silní... proto se vás taky my tak bojíme. Myslím, že to zvládne."
Ebi pokývala hlavou. "Je to oboustranné, slečno. Ale myslím, že byste si s tím teď neměla lámat hlavu a pořádně si odpočnout. Můžete zatím spát u mě ve stanu, rozestelu vám lůžko…"

Vzpoura ještěrů - 4. kapitola (Tábor)

5. března 2012 v 15:26 | papája
Město bylo téměř prázdné, jen občas zahlédla Ryavin člověka jdoucího setmělou ulicí, který zřejmě mířil do některé z řemeslnických čtvrtí za hradbami nebo do nejbližší hospody. Pobízela koně, aby dojeli k bráně, než ji stráže na noc zavřou. Ještě nebyla tma, takže by měla být otevřená, ale koním se na městské dlažbě nechtělo zrychlit. Ryavin se v sedle otočila a podívala se na Iguanidu.
Lyehakitam seděl přivázaný k sedlu a pohyb koně s ním nepříjemně cloumal. Ale přestože měl hlavu skloněnou, snažil se vší silou udržet v sedle.
Zastavili, až když byla brána na dohled. Stačilo objet dům a vyjet z města. Ryavin sesedla z koně, došla ke svázanému Iguanidovi, vytáhla nůž a tak rychle, jak dokázala, přeřezala provazy. Lyehakitam málem neudržel rovnováhu z náhlého uvolnění a musel se chytit sedla.
"Jeď rychle z města a najdi své lidi," řekla mu Ryavin. "Dělala jsem, co jsem mohla… snažila jsem se zahladit stopy na všech stranách, tak doufám, že vše poběží podle plánu."
Lyehakitam jí ve stínu domu věnoval nesouhlasný pohled: "Je to šílenost, nikdy to nemůže vyjít. Za chvíli to praskne a tvoje plány budou k ničemu." Jeho klidný tón ji překvapil. Nevěděla, co si má myslet… zřejmě byl jen příliš vyčerpaný.
"Chtěla jsem to risknout a věřím, že to nakonec vyjde."
Pokrčil rameny a pobídl koně. Kopyta zaklapaly na kamenech, ale najednou se po dlažbě rozezněla ozvěna cvalu dalšího koně. Ryavin se ohlédla a spatřila jezdce, který se vyřítil ze zatáčky. Hnal koně přímo k nim a Ryavin se panikou sevřelo hrdlo. Jezdec byl tak blízko, že ho okamžitě poznala.
Flaenerius prudce přitáhl otěže a kůň poplašeně zastavil. Roztěkaně si prohlédl Ryavin i Lyehakitama a i když nevypadal překvapeně, chvíli nemohl najít slova. Ryavin se neodvážila ani pohnout.
"Jak jsem mohl být takový hlupák!"

Vzpoura ještěrů - 3. kapitola (Vězeň)

25. února 2012 v 16:11 | papája
Komorný vyměnil dohořelou svíčku a na jídelní stůl stekla trocha vosku. Flaenerius i Ryavin ho napjatě sledovali. Ani jeden z nich se nechtěl druhému podívat do očí.
"Je štěstí, že ses vrátila v pořádku," řekl Flaenerius, ale usilovně se věnoval tresce s omáčkou. "Málem se stalo velké neštěstí, ještě, že jsem se o té tvé šílené cestě dozvěděl včas. To jsou nápady… jakmile otec odjede, vydáš se bez rozmýšlení na trh do sousední země po té nejnebezpečnější cestě…"
Ryavin se na něj překvapeně podívala. Myslela si, že její bratr ví, kdo jí dělal doprovod na její cestě. Že tuší, proč tu cestu podstoupila. Ale teď se zdálo, že věří její vlastní hlouposti. Flaenerius byl o šest let starší než ona a nebyla mezi nimi nenávist. Jen obyčejná sourozenecká nevraživost a on ji vždy považoval za hloupou malou sestřičku, která se zabývá jen nesmysly. Vážil si jí víc, než životů Dalanských vojáků… nebo to možná bylo tím, chtěl využít každé záminky, aby Iguanidům ukázal, komu Islwyn patří. Ryavin nebyla malá holčička, aby nechápala, kam tento mezirasový boj směřuje.
"Byla to unáhlenost… naštěstí jsi tak duchapřítomný," odpověděla nakonec Ryavin. Flaenerius zachytil ten ironický podtón, i když se Ryavin snažila být opatrná, ale nepřisuzoval mu velkou váhu. Nebylo to poprvé, kdy s ním jeho sestra takto mluvila. A ani naposled.
Ryavin se přinutila sníst další sousto ryby. Byla přesolená, ale i kdyby nebyla, nechutnala by jí. V žaludku jí ležel nepříjemný pocit černého svědomí, protože zapříčinila smrt tří lidí a v blízké době nejspíš i jednoho Iguanidy - Ebiina bratra. Takhle to nechtěla, ale byla příčinou toho všeho. Flaenerius zřejmě takové pocity neměl. Nebo to tak alespoň vypadalo. "Půjdu spát," oznámila nakonec Ryavin, odložila ubrousek a zvedla se od stolu. "Dobrou noc, Flaenerie."
000
Uběhly čtyři dny a Ryavin se vydala s hospodyní na trh. Pomáhala jí ráda, protože se tak ostala mezi lidi a na trhu bylo vždy něco zajímavého. Od vypravěčů, muzikantů, přes prodavače malých barevných ptáčků v proutěných klíckách, nebo kupce s exotickými látkami.
Bylo brzy ráno, ale přesto tu nebylo k hnutí, všude se tlačily davy lidí. Hospodyně se zastavovala u rybáře, u zelináře a Ryavin jí pomáhala nakládat košík. Snažila se s ženou držet krok, ale nebylo to lehké, všude bylo moc lidí. Jen, co se trochu opozdila, hospodyně už byla jinde a Ryavin ji musela hledat. Pak se jí zdálo, že ji někdo zatahal za rukáv a než se stačila ohlédnout, vtáhl ji mezi stánky do postraní uličky za naskládané sudy.
Instinktivně si zakryla obličej volnou rukou v očekávání úderu.
"Slečno, jste v pořádku?" teprve teď se podívala, kdo má ten zmatek na svědomí. Byl to hubený Iguanida poněkud menšího vzrůstu a pokročilého věku. Nejspíš dělník a Ryavin si byla jistá, že ho nikdy před tím neviděla.
"Asi ano," odpověděla.
"Omlouvám se, slečno, ale mám pro vás důležitou zprávu." Iguanidé pracující ve městě se k lidem chovali zdvořile, ať už se jim hlavou honilo cokoliv. To ale neplatilo o iguanidských partyzánech.
"Pro mě?"
"Zprávu od Ebi." Ryavin nepřekvapilo, že se s ní Ebi pokusila spojit. Překvapilo ji, jak rychle to dokázala. Partyzáni měli zřejmě své vlastní spojky. "Prosí vás, jestli byste nevěděla, jak pomoct jejímu bratrovi."
"Jak bych mu já mohla pomoct? Je ve věznici ve vojenském dvoře."
"Nevím, jen předávám zprávu. Co ale vím, tak Lyehakitam je pro ty žijící v lese hodně důležitý. Je to jeden z potomků prvních vůdců, kteří nás sem přivedli."
"Proč mi tohle říkáš?"
Iguanida nevypadal, jako věrný přívrženec lidí. Přesto ji ale Ebiiným slovem žádal o pomoc, takže buď byl s její rodinou spřízněný, nebo byl Lyehakitam opravdu důležitý. "Ebi vám věří, slečno, a mě nezbývá, než se na její víru spolehnout."
Ryavin pokývala hlavou. "Lyehakitam zatím žije, ale nevím, jestli mohu něco udělat." S těmito slovy se rozloučila a vyběhla na tržnici hledat v davu hospodyni.

Vzpoura ještěrů - 2. kapitola (Plán)

17. února 2012 v 16:29 | papája
Brány Dalanu byly přes den otevřené. Povoz projel kolem městské hlídky a stráž vysmekla pro Ryavin nacvičenou poklonu. Ta sklonila hlavu na pozdrav a zahrnula závěs. Vůz byl sice draze kovaný, přesto na dlouhé cesty nepohodlný, alespoň že malované závěsy chránily před horkým Islwinským sluncem. Kočí práskl otěžemi a povoz se rozkodrcal po cestě vedoucí k severním hranicím.
Ebi seděla na lavici celá ztuhlá, oči rozšířené vzrušením i strachem jí ohnivě žhnuly. Byla drobné postavy, hubená a oblečená v prostých šatech, ale přesto vypadala nebezpečně.
Ryavinin plán byl jednoduchý: Nechat se přepadnout iguanidskými partyzány. "Co když ale dojedeme až do Moretu?" zeptala s Ebi po chvíli s očima zabodnutýma do podlahy.
Ryavin sledovala ubíhající stromy mezerou mezi závěsy. "Vybrala jsem cestu do Moretu, protože tu je přepaden téměř každý druhý vůz… proto tudy moc lidí nejezdí." Odmlčela se. "Dojedeme do Moretu, koupíme něco na tamním trhu a pojedeme zpět. Není možné, aby si nás nevšimli." Ale Ryavin možná Iguanidy podcenila a setkání se událo dříve, než očekávala.
Byli asi hodinu cesty od Dalanu, když koně poplašeně zařehtali a vůz se zakymácel. Ozval se výkřik a Ryavin chtěla vyběhnout ven, aby ochránila nevinného kočího, než bude pozdě. Odhrnula závěs a octla tváří v tvář ohnivým očím. Její plán sice vycházel, ale stanout čelem vysokému iguanidskému muži dokáže člověku vyrazit dech z plic. Nestačila ani vydechnout, když ji muž popadl za ramena a bez větší námahy vytáhl z vozu.
Málem zakopla o lem šatů, ale držel ji pevně nad zemí, lehce jako panenku. Cítila na krku jeho šupinatou kůži, která byla překvapivě hladká. Opodál další Iguanida držel kočího s rukama stočenýma za zády a menší iguanidský chlapec mu probíral kapsy.
"Nechte ho!" křikla Ryavin a oba Iguanidé překvapeně vzhlédli. Ten, co ji držel, ji obrátil čelem k sobě. "Říkala jsi něco?" Žlutavé šupiny mu rámovaly tvář a hlavu pokrývalo roští černočerných vlasů.
"Hledáme vás," vypravila ze sebe Ryavin a pokusila se uvolnit sevření, ale bezúspěšně. Muž se zamračil a jeho ústa vytvořila nelítostnou křivku.

Vzpoura ještěrů - 1. kapitola (Sourozenci)

15. února 2012 v 14:16 | papája
Lidé jsou od přírody nedůvěřivý a sobečtí. Tváří v tvář neznámému se nechávají ovládat strachem. Doteď nebyli schopni přenést se přes rozdíly najít kompromis s rasou, která žije vedle nich už téměř dvě století. Možná to je tím, že Iguanidé, rasa pocházející ze zemí žhavého Slunce a písku, je i přes viditelné rozdíly podobná lidem víc, než by si kdokoliv z nich byl ochoten připustil. Ale není jednoduché zapomenout na předsudky, když jsou ještěrům podobající se Iguanidé tak horkokrevní a hrdí. Vždy je chyba na obou stranách. Dokážou oba národy žít vedle sebe nebo situace vyvrcholí do neúnosných mezí?

000

Štětec umělce se dotkl plátna a jistým pohybem ruky vytvořil jemnou linii. Paleta byla celá pokrytá pestrými barvami a na stole ležely váčky s nadrcenými pigmenty. "Bradu trochu výš, prosím, slečno," řekl a jistýma znalýma očima studoval rysy mladé ženské tváře.
"Jak dlouho ještě?" vydechla žena a pokusila se protáhnout páteř, ztuhlou po dlouhém sezení.
"Už dokončuji, ale pokud jste unavená, můžeme pokračovat zítra."
V ten moment rozrazil dveře knihovny muž. Mohlo být mu něco pod třicet let, měl na sobě přepychový kabátec a z popelavě šedých očí mu sršely blesky. Střelil pohledem po ženě, pak po malíři, ukázal na něj prstem a štěkl: "Ven!"
Malíř překvapeně zamrkal a pohlédl nešťastněna nedokončený obraz.
"Tak VEN!!!"
Žena se prudce postavila. "Budeme pokračovat zítra, mistře, můžete odejít." Umělec znal své místo i kapsu, ze které ho platí. Rychle popadl štětce i váčky s barvami a klidil se rozčílenému muži z cesty. Žena vzdychla, narovnala sukně šatů a věnovala muži nesouhlasný pohled. "Co se zase děje, že mě rušíš, když tu tvořím historii rodiny?"
Muž se na okamžik rozptýlil a bezděčně si prohlédl obraz. "Tohle bude v rodinné galerii?"
"Samozřejmě. Něco se ti nelíbí?"
"Je to takové..."
"Moderní? Novátorské? Ano, mistr Tognerik se snaží zavádět do umění nové postupy. Nechce malovat po paměti, aby byl portrét co nejvěrohodnější."
Muž se zamračil. "Tak proto jsi chtěla ty nové šaty? Abys mohla viset na zdi v 'novátorském' stylu?"
Žena se zatočila, až se kolem ní smaragdově zelené šaty zavlnily. "Ano, proto."
"Pěkné," zavrčel, "ale proto jsem nepřišel. Šel jsem do pracovny a víš, koho jsem zahlédl v hale?" Neočekával odpověď. "Uklízečku!"
Povytáhla nechápavě obočí. "Ano?"
 
 

Reklama